Čundr v Podyjí - Den 1.

3.5. 2025

Po návratu z Irska nastala v mém letošním cestování nečekaná pauza. Původně jsem totiž plánoval vyrazit na přechod Bulharska po trase Kom-Emine táhnoucí se po hřebenech pohoří Stará Planina. Ještě před tím jsem však zaskočil k zubaři, který u mne po víc jak deseti letech narazil na hned dva kazy. Né že bych nějak zvlášť začal zanedbávat péči o své zuby, to né. Ty dva kazy se totiž vytvořily na dotýkajících se stěnách dvou zubů. A protože jsem měl za měsíc nastoupit na víc jak půl roku zase v Rakousku, můj zubař měl mezitím dovolenou a termínů nebylo zrovna na rozdávání, musel jsem se dostavil v polovině května. Za roky svého cestování jsem navíc nebyl ani jednou u běžného lékaře a má doktorka už se mne proto rozhodla vyřadit ze své evidence, a tak bylo potřeba zaskočit také tam. Nakonec se stalo, že se volný měsíc proměnil v měsíc hned několika termínů, pro které jsem nemohl na celý měsíc vypadnout a bylo potřeba vymyslet něco jiného.

Jako první mi na mysl přišel přechod chorvatského pohoří Velebit, o kterém jsem snil už dlouho a navíc bych si tak odškrtnul další navštívenou zemi. Přítelkyně se mnou chtěla jet také, a tak začalo plánování. Zjistili jsme parádní spoje, jak se dostat ze Znojma až na úpatí těchto chorvatských hor a po té koukli na předpověď počasí. Tady jsme ovšem narazili. Vydatné deště a bouřky po celý týden plánované cesty. No, tak nic no. Ale aspoň víme, jak se tam snadno dostat, třeba se to někdy v budoucnu hodí.

Abych pravdu řekl, nebyl jsem z toho úplně zlomený. Jaro v Česku bylo krásné a po návratu z Irska plného oplocených pozemků mne naše otevřená příroda neskutečně lákala. Měl jsem chuť vydat se opět do Českého ráje, navštívit místa, která jsem ještě nenavštívil, projít si severní hornatou hranici, nebo se jen tak bezcílně toulat. Od severní hranice mne však celkem odrazovalo to šílenství, které v posledních letech panuje kolem Stezky Českem. Nakonec se stalo, že jsme si na jedné rodinné grilovačce řekli: "Zítra vyrazíme ze Znojma národním parkem Podyjí a uvidíme, kam až dojdeme, nebo jak dlouho půjdem." Nasnadě přitom byly hned dvě varianty cesty. Buďto se vydáme na západ a budeme putovat stále na západ, nebo se cestou otočíme a vrátíme se po rakouské straně hranice. Na cestě jsme přitom chtěli být minimálně tři dny. Večer jsme si tedy nakoupili ještě nějaké to jídlo na cestu, ráno se pobalili a dopoledne se zpěvem na rtech vyrazili. A co že jsem zpíval?

"Každý den, každý den, k svačině, jedině, jedině pramen zdraví z Posázaví ..."

Proč zrovna to? Sám netuším.

Byl krásný jarní den, sluníčko hřálo a na obloze nebylo pomalu ani mráčku. Vlastně bylo docela horko, když jsme šlapali k Dyji, které jsme se chtěli co nejvíce držet a užívat si hlavně místních vyhlídek na řeku meandrující mezi zelenými zalesněnými kopci. Naprosto neplánovaně jsme tak nakonec vyrazili na jednu z etap Stezky Českem a od prvních kroků za Znojmem to šlo poznat. Stezkařů na cestě bylo požehnaně. A čeho bylo také nečekaně hodně, to byli hadi. Už během cesty po asfaltce na okraji Znojma jsme si všímali, co jich je zde přejetých. Sotva jsme však přešli na lesní stezku, začali jsme potkávat i živé. Naštěstí tohle nebyl jediný plaz, kterého jsme potkávali. Mnohem více se nám pod nohama totiž míhaly ještěrky.

Naše cesta se z počátku táhla hluboko pod Kraví horou lesy podél řeky a my si čím dál více uvědomovali, že jsme tuhle trasu šli už předloni během jednoho z našich jednodenních výletů v okolí Znojma. Stezka nás tak nakonec přivedla až do Trouznického údolí, kde jsme se klidné hladině Dyje na nějaký čas vzdálili a po krátké pauze vystoupali na Sealsfieldův kámen, kde byl docela nátřesk, ale co taky čekat v sobotu tak krásného květnového dne na vyhlídce, jako je tato. Zpočinuli jsme zde krátce, pokochali se výhledem a zanedlouho vyrazili po cestě nám už neznámé. Právě zde totiž naše dva roky stará vycházka končila a přes Kraví horu nás zavedla zpět do Znojma. Tentokrát jsme však měli jiný cíl a tím byl nějakých dalších dvacet kilometrů vzdálený kemp v Čížově. Sotva jsme vyšli, potkala nás přitom celkem kuriozita. Stezka se hned za vyhlídkou lehce rozcházela a já, v domění že obě vedou souběžně, vyrazil tou na levé straně. Chviličku trvalo, než mi došlo, že jdu úplně jinam, než moje přítelkně. Odsud dále už je pro nás vše nové, protože se potulujeme po cestách neznámých místy, která jsme dosud nenavštívili.

Žlutě značená stezka nás vedla nádhernými zelenými lesy dále a po nějaké době se Dyji opět vzdálila, až nás nakonec přivedla na rozcestí s lavičkou. Vzhledem k pokročilé denní době to bylo také ideální místo na obědovou pauzu, a tak jsme nijak neváhali, místo obsadili a dali se do vaření. Já si dal instantní nudle, má paní instatní česnečku, na kterou jsme náhodou narazili v bio potravinách přes cestu od jejího baráku. Musím říct, že byla vskutku výborná. Nějaký ten dezert na doplnění cukrů samozřejmě nesměl chybět. Po jídle ještě následovaly čaj a káva. Zkrátka i v lese se dá luxusně najíst.

Pojedli jsme, poklidili a hurá zpátky na cestu. Ta záhy začala opět klesat a nakonec nás přivedla na stezku táhnoucí se v těsné blízkosti Dyje. Právě zde jsme narazili na snad největšího hada, na této stezce. Nevím, jak byl velký, protože jsem viděl pouze jeho druhou polovinu mizejí v díře v zemi, ale odhaduji, že na délku roztažených paží mohl být určitě. Po této zkušenosti jsme se s mou paní prohodili a odsud dále jsem měl za úkol šlapat napřed.

Minuli jsme Bývalý mlýn Papírna, bývalý Judexův (Baštův) mlýn a došli až k lávce pod Šobesem. Zde se samozřejmě nabízelo pokračovat po červeně značené trase vzhůru přes Šobes a sledovat tak Stezku Českem, my se však rozhodli držet zalesněného údolí a ještě nějaký kus pokračovali po modře značené stezce k Bývalému Zemskému mlýnu a Lipinské lávce. Dobře jsme udělali, poněvadž sotva jsme se tou trasou dali, ozvaly se hromy, které provázely snad celé naše cupitání hlubokým údolím.

Minuli jsme Gruberův mlýn a zde málem šlápli na další užovku skrývající se v mokré trávě, ze které ji čouhala jen hlava. Snad jen díky tomu si má přítelkyně nevšimla, jak dlouhá ve skutečnosti byla.

Když jsme konečně dorazili k lávce, rozpršelo se naplno. Naštěstí zde byla jeskyně, do které se dalo schovat a ten největší liják přečkat. Sotva to přešlo, bylo po dešti úplně a mi mohli klidně pokračovat bez pláštěnek dále.

Cesta vzhůru vedla Dlouhým lesem a já se doslova rozplýval nad překrásnými českými hvozdy. Když jsme je opustili, topil jsem se pro změnu v nádherné vlnité krajině Jižní moravy. V otevřené krajině jsme však nezůstali dlouho, protože jsme opět museli lesy níže až k Žlebskému rybníku. Zde jsme chvíli poseděli na lavičce a pak nádhernými lesy opět hurá vzhůru. Po celou dobu jsme potkávali trempy i chodce na Stezce Českem. Musím přiznat, že zde bylo opravdu rušno.

Před námi byl Lukov a i při průchodu touto malebnou vsí mne opět zalela vlna nostalgie. Ne že bych zde už někdy byl a měl na co vzpomínat. Jen jsem se po hodně dlouhé době pohyboval na toulkách zase jednou u nás. Docela nás lákala místní hospůdka. Něco dobrého k snědlu by bodlo, pivko bych si dal taky a má paní zas pro změnu chlazenou colu či kofolu. Bylo však potřeba jít dále a navíc si táhneme batohy plné jídla, a tak jsme tomu vábení odolali.

Minuli jsme místní barokní kostel a zamířili na opačný okraj vesnice. Za Lukovem opět krátce otevřenou krajinou a pak zelenými lesy. Všude stejný pocit. Neskutečné nadšení z cesty mne pohlcující českou krajinou.

Přicházíme na kraj lesa, kde nás vítá obrovská cedule dojemnými slovy o tom, co vše nám les dává. Má přítelkyně má na krajíčku a ani to raději nedočítá. Já se opět dojímám tou nádherou všude kolem a všímám si míst, kde všude by se dalo přespat. Chceme však respektovat zákon i klid přírody z úcty k ní, a tak míříme dále do Čížova, kde se nachází Kemp u Švestků.

Míjíme Malý Čížovský rybník posazený mezi luky a poli. Co nevidět přicházíme na rozcestí Pod Čížovem. Na kraj obce už je to jen nějakých 300 metrů, do kempu lehce přes půl kiláku. Opouštíme tak stezku a po asfaltce si to štrádujeme k nedaleké vesnici, kde nás vítá smutná upomínka na období Železné opony. Udělám si jednu fotku a šlapeme dále vesnicí. Přicházíme k něčemu, co na pohled působí jako hostinec, nakonec jde však o náš kemp, který jsme tak málem přešli. Procházíme bránou do dvora a náhle jako bych dostal Dejavu. Vždyť tady už jsem někdy byl, nebo zde minimálně nakouknul.

Má přítelkyně si usedá venku a já nás jdu ohlásit a zeptat se na místo na spaní. Nakonec se rozhodneme i pojest, i když máme plné batohy jídla, Haluškám s brynzou však nikdy nemůžu odolat. Má přítelkyně to tak má naopak se smažákem. Ona je však na rozdíl ode mne se svou volbou spokojena. Ne že by tady neuměli vařit, ale za tu cenu jsem čekal asi trošku větší porci. Byl to spíš takový předkrm. Za ubytování však naopak zaplatíme nečekaně málo a nějak nám to nejde do hlavy.

No nic, jdeme si postavit stan, dopřát si sprchu po prochozeném dni a lezeme do spacáku. Zítra nás čeká další dlouhý den.

27,5 km         582m ↑       371m↓

Čundr v Podyjí - Den 2. →

← Přechod Irska - Den 22.