Eurotrip 2025
Rok 2025 měl být jiný. Čím déle chodím, tím více mne to táhne na delší cesty a já sním o opravdu dlouhé cestě bez přerušování. Ne že by mne už nebavily mé dosavadní Eurotipy, kdy navštívím několik zemí během pár měsíců. Jen chci zažít něco jiného. Opravdu dlouhou pouť, která bude trvat klidně i měsíc, dva a víc. Takovou cestu, na kterou jednou vyrazím a jen tak neskončí. Takovou, na kterou si nepovezu veškeré jídlo na celou dobu mého putování z domu, ale budu si ho muset obstarávat cestou a stejně tak řešit další patálije, které mi osud do cesty přinese. Chci zažít dlouhou pouť, která se stane součástí mého života a naprosto mne pohltí. Nechci vyrážet na týdenní až dvou týdenní, treky ale naopak na svou první velkou cestu, která vyplní celou pracovní mezisezónu. Přiznejme si to, nakonec to vyjde i levněji, než několikrát během dvou měsíců cestovat do nějaké destinace, zpátky domů a pak zase jinam a vždy řešit dopravu na začátek a z konce nějakého treku. Už od léta jsem tak měl celkem jasno. Vyrazím na svou první dlouhou pouť, kterou začnu v Moravskoslezských Beskydech, kde jsem s trekováním začínal, odsud přejdu na Glówny Szlak Beskidzki a po jeho dokončení se napojím na Východokarpatskou magistrálu, která mne přivede na hlavní stezku tohoto jara -cestu Hrdinov SNP. Jak už to však bývá, nějaké věci se změnily a bylo potřeba změnit i plány.
První věcí, která se v mém životě změnila, byl odchod z mého dlouhodobého zaměstnání, které mi umožňovalo takto dlouhodobě plánovat a bezstarostně cestovat. Okolí mého dlouhodobého působiště už jsem měl totiž dokonale prochozené a já zatoužil poznávat další části Tyrolska. Díky této změně se mi však o dost posunula také sezóna mého cestování a to rovnou o měsíc. Nebyl jsem si tak jist, jak to bude se sněhovou situací na hřebenech hor a zda taková cesta bude tak brzy proveditelná. Navíc se na povrch začala tlačit potřeba během mého trekování navštívit také země, ve kterých jsem ještě nebyl, a tak se nakonec stalo, že jsem si místo jedné dlouhé cesty naplánoval dvě - během prvního měsíce jsem se rozhodl přejít Irsko od pobřeží k pobřeží a na další měsíc jsem si naplánoval přechod Bulharska po trase Kom-Emine táhnoucí se po hřebenech centrálního bulharského pohoří Kom-Emine. Ani tyto plány však úplně nevyšly. Po návratu z Irska mi přišly do cesty nějaké lékařské prohlídky, a tak jsem od plánovaného přechodu Bulharska musel ustoupit, improvizovat a vymyslet na květen alespoň nějaké kratší treky a ty mezi nově vyvstalé termíny vtěsnat. Z přítelkyní jsme tak vyrazili na krátký čundr do Podyjí a já pak celkem spontánně ze dne na den vyrazil alespoň do Polska na Mały Szlak Beskidzki. Po jeho zdolání jsem si odbyl zubaře i první odběr krve po šesti letech a pak hurá do země zatím nepozanné, do Chorvatska, kde jsme přešli místní pohoří Velebit a musím vám říct, že to byla neskutečná nádhera a skvělé završení tohoto jara před novým začátkem na opět novém místě.
2.4. - 24.4. 2025
Nebylo tomu zas tak dlouho, co jsem se dočetl, že existuje něco jako The Irish Coast to Coast Walk, což je neoficiální přechod Irska od pobřeží k pobřeží po šesti irských dálkových trasách většinou sledujících směr a cestu evropské dálkové trasy E8 slavnou Wicklow Way na okraji Dublinu počínaje a snad ještě slavnější Kerry Way na západním pobřeží konče. Od chvíle, kdy jsem se o něm dočetl, jsem věděl, že ho jednou půjdu. Nikdy mne však nenapadlo, že to bude tak záhy. A i když šlo o můj zatím nejdelší trek, žádné velké přípravy na něj neprobíhaly. Pouze jsem si pár dní před cestou vypsal pár měst na trase či v její blízkosti a obchody, které se zde nachází. Toď bylo vše a sotva skončila zimní sezóna v Seefeldu, vyrazil jsem do Irska. Celou zimu jsem však pracoval na novém blogu a jakákoliv fyzická aktivita šla úplně stranou, takže šlo z počátku o opravdu dosti bolestivou výzvu, která mne naučila mnohé. Hlavně nemít velká očekávání a nikam se zbytečně nehnat.
3.5 - 5.5 2025
Po návratu z Irska jsem měl vyrazit na přechod Bulharska po dálkové trase Kom-Emine, přičemž ani té jsem moc času plánování nedal (vlastně žádný) a v porovnání s přechodem Irska to bylo mnohem více potřeba. Přeci jen jde o hřebenovku daleko od měst a civilizace. Ještě před tím jsem však navštívil mého zubaře, který u mne po dlouhých letech našel kaz a chtěl ho zpravit dřív, než zase zmizím na půl roku do Rakouska. Do poloviny května mi tak přišel nečekaně jeden termín u něj a další termíny přihodila má obvodní lékařka, kterou jsem za roky mého cestování také nenavštívil. Celou svou bulharskou cestu jsem tak nakonec odložil o rok a bylo potřeba vymyslet, co dále. Zvažovali jsme Chorvatsko, ale tam mělo další týdny dost pršet a poněvadž jsem si po mé ztrastiplné cestě v sevření oplocených pozemků napříč Irskem začal opravdu vážit otevřenosti české krajiny, nebránil jsem se ani trekování v naši krásné vlasti. A tak se nakonec stalo, že jsme s přítelkyní bez jakéhokoli plánování ze dne na den vyrazili na spontánní čundr Podyjím, aniž bychom znali cestu a měli cíl.
7.5. - 11.5. 2025
Naše putování Podyjím bylo opravdu krásné, nicméně nás po dvou krásných dnech dohnalo opravdu chladné počasí a má přítelkyně to odpískala dřív, než bych si vůbec přál. A protože se mi nechtělo další týdny sedět doma, měl jsem na výběr hned ze dvou možností; buď budu pokračovat další dva dny po rakouské straně hranice sám zpět do Znojma, nebo se s ní vrátím, přebalím a vyrazím jinam. Vzhledem k tomu, že jsem měl za týden termíny po doktorech v Ostravě, nakonec jsem se rozhodl vrátit se s ní do města, přebalit batoh a další den vyrazit na pětidenní putování do Polska po trase Małeho Szlaku Beskidzkeho, což jsem bral rovněž jako takovou malou kompenzaci za nenaplněný trek po Hlavní beskydské magistrále táhnoucí se Polskem od českých hranic až po ty ukrajinské. Musím říct, že polská část Beskyd je opravdu nádherná a Polsko mne opět čarovně překvapilo. Už se nemůžu dočkat, až jednou vyrazím na cestu po Głownem Szlaku Beskidzkem.
18.5. - 27.5. 2025
Chorvatsko - země, která patří k oblíbeným letním destinacím Čechů už po celá desetiletí. I přesto jsem ho nikdy dříve nenavštívil a o sobě s humorem hrdě prohlašoval, že jsem snad jediný Čech, který nikdy nebyl v Chorvatsku. A i když se mi tato zvláštnost lámat nechtěla, chorvatské pohoří Velebit patřilo k těm, která jsem chtěl přejít a poznat už delší dobu. Když jsem tedy po návratu z Irska brouzdal, kam bych se mohl vydat na další trek a zjistil, jak snadné je dostat ze Znojma na úpatí těchto hor, bylo mi jasné, že letos to možná zlomím. Nu, nakonec se tak opravdu stalo, když jsem jen pár dní po návratu z Polska zarezervoval lístky na Flixbus a my vyrazili na dobrodružnou cestu tímto divokým pohořím. Jaký byl plán cesty? Vlastně žádný, prostě půjdeme po hřebenech z jedné strany hor na druhou. Až v den odjezdu jsem zjistil, že existuje trasa známá jako Velebitski planinarsky put, která má chodce provést těmi nejzajímavějšími místy těchto hor. Neviděl jsem důvod se této trasy nedržet. Nelituji!
