Mały Szlak Beskidzki

Den 1.

V úterý jsme ukončili náš krátký leč krásný čundr Podyjím a poněvadž do termínům, které mi nasázeli zubař a má doktorka mi zbývalo osm dní, rozhodl jsem se celkem spontánně vyrazit na přechod Malého Beskidu v Polsku po stezce Mały Szlak Beskidzki. Původně jsem na toto jaro přeci jen plánoval dát si Głowny Szlak Beskidzki táhnoucí od hranic s Ukrajinou po ty České a jen pár měsíců zpátky to v touze navštívit zase jednou jinou zemi nahradil přechodem Bulharska po hřebenech Staré Planiny. Když už mám ten květen kvůli nejrůznějším termínům tak rozkouskovaný, že se na další takto dlouhou cestu jen tak nevydám, proč si aspoň nestřihnout menšího brášku původně plánované cesty přes Polsko? Beskydy mám moc rád. Vždyť jsem zde začínal a poznat jejich polskou část chci od doby, co vím, že u nás je jen kousem tohoto jinak rozlehlého pohoří.

Den po návratu jsem tak vše vypral, přebalil batoh a dalšího dne vyrazil vlakem směr Polsko. Než jsme tam dojeli, tak vlak samozřejmě nabral zpoždění, ale s tím musí člověk při cestování s ČD počítat. Přípojný vlak “slezských drah” z Czechowic do Leszyn naštěstí jezdí každou chvíli, a tak se mi po sedmi hodinách ve vlaku a nádaražích podařilo dostat na zastávku jen 3,2km od začátku treku. Ani mne nenapadlo řešit autobus, to přece dojdu. Pro dnešek toho stejně nemám moc v plánu. Jen necelých 12km k prvnímu přístřešku na trase.

Opouštím nádraží, procházím dlouhým parkem a doufám, že se mi cestou podaří vyřešit dva problémy. Za prvé někde vybrat złote, ať si můžu dát případně někde cestou něco na některé z horských chat, která bude bez terminálu. Za druhé se někde najíst. To první už jsem se pokusil vyřešit na předchozím nádraží, kde jsem měl půl hodiny na přestup. Bankomaty bohužel byly v zamčené místnosti. To druhé už jsem řešil cestou, kdy jsem si dal těstovinový salát s kuřecími prsy a olivami, moc velká porce to však nebyla. Bankomat sice nenajdu, ale hlad vyřeším v prodejně Žabka, kde si koupím nějaké uzené klobásečly a panini, které mi slečna zapeče a zalije čtvrt litrem uzené majonézy. Ještě pivko a kalorie na první etapu vyřešeny.

Asi za hodinu přicházím do centra obce Straconka, kde začíná červeně značená stezka Małeho Szlaku. Ještě než se však na ni dám, vydám se hledat bankomat, který by se zde měl dle map nacházet. V bodově z mapy je však jen malý vesnický supermarket. Nezbývá, než se vydat na cestu bez hotovosti a doufat, že jinde cestou budu mít víc štěstí. Když ne, nic se neděje. Jídla na cestu mám dost. Pět dní s nim vyjdu určitě, ale dát si dobrý bigos na nějaké horské chatě mě láká taky.

Cesta mne z počátku vede po panelové silnici napříč obcí a celkem strmě stoupá vzhůru. Za obcí se noří do bukových lesů a mezi stříbřitě šedými kmeny mne vede stále vzhůru. Charakter lesa se rychle mění a přibývají jehličnany. Na to o jak strmý výstup se jedná mám opravdu dobré tempo a rychle dosahuji úrovně hřebene. Les se mění na smíšený, jaké můžeme znát z hřebenů našich hor a otevírá se mi první výhled na krajinu. Zde také potkávám polského turistu, který se mne ptá, zda se zde vyznám a poradím mu cestu dále. Odpovídám, že jsem Čech a neznám to tady, pak pokračuji dále.

Cesta mne vede zdravým horským lesem, kde potkávám celkem dost jednodenních turistů ale i cyklisty. Cesta chvíli stoupá, pak zase klesá, někdy docela mírně, jindy zas překvapivě strmě. Tu a tam se mi naskytne i výhled mimo les, je jich však velice po skromnu. Nijak mi to však nevadí a užívám si krásnou horskou přírodu na stezce, která je pro mne nová a neokoukaná.

Je půl šesté a já přicházím k přístřešku, který jsem si zvolil pro tuto noc. Je zde i ohniště, ale taky trošku čurbes a nějaký místní násoska. Bude zde ještě dlouho? Mám jít dále, nebo zde zůstat. Je fakt brzo, jak daleko je další přístřešek? Jedenáct kilometrů? Je to sice cesta do údolí a zase vzhůru na protější hřeben, ale stihnout za světla bych to mohl. Aspoň se mi podaří něco nadejít a další dny popravuji tak, ať v těchto horách nemusím v některé dny šlapat přes 35km.

Nakonec se rozhodnu to zkusit. Vracím se tedy na hřebenovou stezku a po té pokračuji. Zanedlouho se ocitám pod velikým křížem s výhledem na okolní osídlenou plošinu táhnoucí se až za horizont. Pak se opět nořím do lesa, ale i zde je celkem dost míst pro stavbu stanu. Stačí sejít jen kus ze stezky, ale jak jsem řekl, je celkem brzo a jsem v národním parku, lepší bude dojít k dalšímu přístřešku.

Šlapu dále, ale zanedlouho mne dohání potřeba něco sníst. Zastavuji tady u jednoho pařezu na okraji stezky, vařím si těstoviny s lososem a mezitím v poznámkách dopisuji jeden z rozepsaných dní z Irska. Než se vydám opět na cestu, jsem celkem zmrzlý, a tak přichází ke slovu mikina a zahradnické rukavice. Pohodová hřebenovka končí a střídá ji hodně strmý pekelně kamenitý sešup následovaný ještě strmějším. Strašně špatně se to šlape dolů, ale čím níže jsem, tím tepleji mi je. Zanedlouho už nepotřebuji ani ty rukavice.

K večeru scházím na silnici. Po té pokračuji k přehradě, kterou musím přejít na druhou stranu. Pak mne čeká ještě kus po asfaltu stále rovně, dokud nedorazím do chatové oblasti. Za tou bych měl začít stoupat vzhůru, zdá se mi však, že je nějak moc šero. Čím to sakra? Vždyť už je květen, to slunce zapadá docela pozdě. Otevírám YR a co za překvapení mne nečeká. Slunce zde zapadá už v deset minut po osmé. Vždyť jsem na východ od Česka, to dává smysl, že slunce bude zapadat dříve. To mi celkem kazí plány a je mi jasné, že za světla k plánovanému přístřešku nedorazím. Tady však místo pro stan nenajdu a ve svahu už vůbec ne.

Opouštím zástavbu chat a stoupám vzhůru. Místy je to opravdu strmé, ale naštěstí nejdu žádnou úzkou stezičkou, a tak se obejdu i bez čelovky. Sem tam se zkusím rozhlédnout po místě, kde bych strávil noc, ale vypadá to marně. Cesta se mírní dřív, než bych čekal. Za lesem mne čeká další vodní nádrž, u které jsou restaurace, bobová dráha či lanovka. Odhaduji, že takto pohodlově budu stoupat až tam, opak je však pravdou. Čeká mne ještě hodně strmé stoupání, přičemž na závěr mne oslepuje ostrá bílá záře reflektoru od meteostanice. Je to otravné. Tělu se navíc v tuhle temnou noční hodinu už vůbec nechce šlapat. Abych mu ulehčil, pouštím mu k poslechu nějaké blbiny od Stejka.

Konečně jsem nahoře. Výhled na noční město je parádní. Dokonce vidím i osvětlený kříž, kolem kterého jsem dnes procházel na protějším kopci. Víc se zde však nezdržuji, přecházím na asfaltku a po té scházím níže. Tu a tam se vydám prozkoumat nějaké to rovné místo podél cesty na dohled otravných reflektorů, ale nakonec si řeknu, že když už jsem došel až sem, dojdu to až k přístřešku. Nakonec je to blíž, než jsem čekal. To už však začíná pořádně mrznout. Rychle odsouvám jednu lavičku a chystám si tyvek, karimatku a spacák. Převleču se, vyčistím zuby a rychle do tepla. Za tenhle noční výšlap si dovoluji, že zítra můžu vyspávat. Pokouším se usnout, ale dnes mi to nějak nejde.

22,5km 1275m↑ 975m↓