West Highland Way, skvělý způsob, jak poznat kus Skotska

Chceš poznat pěkný kus Skotska a nevyhodit za to majlant? Nevadí ti cestovat pěšky a rád spíš ve stanu? Nebo se prostě jen rád touláš přírodou a láká tě vyrazit na první delší trek? Zkus se vydat na West Highland Way, která patří k nejkrásnějším trekům v Evropě a je nejoblíbenější dálkovou trasou ve Skotsku. Sám jsem tak pár let zpátky přešel celé Skotsko téměř bez pěněz a dodnes patří k jedněm z nejkrásnějších treků, na které rád vzpomínám.

Cesta skotskou vysočinou není vůbec technicky ani fyzicky náročná a často vede po zpevněných cestách horskými údolími, přičemž cestou narazíš na spoustu míst, kde se můžeš najíst a dokoupit zásoby, takže je myslím si vhodná i pro naprosté začátečníky. Do karet začínajícím trekařům hraje i celkem vysoký počet kempů, na které cestou narazí, přičemž ve Skotsku je také povoleno volně kempovat kdekoli (s výjimkou pár míst podél jezera Loch Lomond). Cestu si tak můžete rozdělit na kratší úseky a střídavě spát v kempech a divoké přirodě, jít od kempu do kempu nebo celou trasu spát na divoko tak, jako já. I mimo kempy narazíte na spoustu míst vhodných k noci v přírodě či neoficiálních tábořišť. Pamatuj však, že co si přineseš si vždy i odneseš a místo po sobě zanecháš v takovém stavu, v jakém jsi ho našel. Jen tak pomůžeš zachovat krásnou skotskou přírodu a zároveň pomůžeš zabránit možným regulacím volného kempování do budoucna.

West Highland Way, neboli cesta západní vysočinou, patří k nejkrásnějším trekům Evropy a zároveň nejznámějším trekům v celém Skotsku. Proto na ni také ročně vyráží tisíce chodců. Nejedná se přitom o nijak náročný trek a až na pár výjimek vede převážně horskými údolími po staré vojenské silnici a starých dostavníkových cestách. I když West Highland Way nevede z jedné strany Skotska na druhou, je určitě skvělým způsobem, jak poznat tuto krásnou zemi a její malebnou krajinu. Začíná totiž na předměstí historického města Glasgow v Milngavie a prochází některými z nejznámějších míst Skotské vysočiny. Z počátku vede zemědělskou krajinou skotského venkova, odkud vás dovede na břehy největšího skotského jezera Loch Lomond, podél kterého dojdete až do krásně zelených hor Skotské vysočiny, kterou přejdete přes vřesoviště, průsmyky, kopce a horská údolí až do Fort William v centrální části Skotska, odkud můžete pokračovat po některém z mnoha dalších skotských treků.

Celý trek měří asi 155km a po jeho zdolání máte hned několik možností, co podniknou dále. Můžete se vydat na nejvyšší horu Velké Británie Ben Nevis, ke slavnému železničnímu viaduktu z filmů o Harry Potterovi nebo pokračovat po některém z dalších skotských treků, jako jsou East Highland Way, Cape Wrath Trail nebo Great Glen Way. Samozřejmě zde můžete také trek ukončit a vrátit se do Edinburghu. Než však poletíte domů, doporučuji projít si toto krásné město.

Kdy vyrazit?

Nejlepší dobou pro zdolání této trasy je přelom května a června, kdy není tak deštivé počasí a jsou relativně krátké noci. Úplná tma zde v té době nebyla ani o půlnoci a už někdy po třetí ráno jsem se probouzel kvůli světlu, takže při nepřízni počasí můžete putovat i v nočních hodinách a nejste tak moc svázáni slunce východy a západy. Mi za celou dobu nepršelo ani jedinkrát a užíval jsem si nezvykle krásné počasí. Musíte se však připravit na kousavé mušky Midges, které na vás budou hlavně po deváté hodině večer podnikat nálety po tisících. Dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv, síťku na hlavu a tenké rukavice určitě uvítáte a na noc to chce stan s moskytiérou. Až na pár malých oblastí kolem jezera Loch Lomond totiž můžete ve Skotsku volně kempovat opravdu kdekoli, což je nesmírná výhoda. Pokud se chcete vyhnout tomuto otravnému hmyzu, který vás dokáže dohnat k pláči, musíte na cestu vyrazit v brzkých jarních měsících či v druhé polovině podzimu. Pak ovšem pro změnu počítejte s méně stabilním deštivým počasím, sychravými rány a častějšími mlhami.

Cesta na začátek:

Dostat se na začátek treku je velice snadné a zvládne to i takový trouba, jako jsem já. Letadlo z Prahy do Edinburghu vyjde docela levně a létá i několikrát denně (Ryanair klidně i dvakrát). V době mé cesty to vyšlo mnohem levněji, než let z Vídně. Od letiště se pak tramvají přesunete k obchodní zóně Edinburgh Park, kde je rovněž obrovský Decathlon, a tak zde můžete zkusit štěstí a poohlédnout se po plynové kartuši. Pokud ji zde neseženete, nezoufejte, v Glasgow bude ještě příležitostí dost.

Na druhé straně silnice od Edinburg Parku je dvousměrná železnice a zastávka, odkud jezdí vlaky jak do Edinburghu, tak i do Glasgow a Milngawie. K vyhledávání spojů doporučuji buď google.maps nebo aplikaci Trainline. Z nádraží v Milngawie už na začátek treku trefíte snadno a dost možná vás budou navádět místní a u toho s úsměvem přát krásnou cestu, aniž byste se jich zeptali a řekli, kam máte vůbec namířeno. Mne cestu ukázal první chlapík rozvalený na lavičce na nádraží, sotva se rozplynul dav cestujících. Městečko ležící na samotném začátku tohoto nádherného treku a trailem doslova žije. Skotská West Highland Way je tak jedním z mála trailů, na které se mi podařilo vyrazit ještě v den příletu.

Kde sehnat plyn?

Tohle je otázka, kterou řeším po příjezdu snad do každé země, a tak se na ni vždy pokusím odpovědět a poradit případným čtenářům u každého treku, ať netápou jako já a mnozí předemnou.

V případě Skotska a cesty skotskou vysočinou je sehnat plyn opravdu brnkačka. Jako první můžete zkusit štěstí v obrovském Decathlonu v nákupním centru Edinburh Park nedaleko letiště. Pokud bude vyprodáno, nezoufejte. V Glasgow se nachází další dva velké obchody značky Decathlon. Do těch však hádám ani nedorazíte, protože centrum Glasgow je jeden obchod s outdoorovým vybavením vedle druhého. Já nakoupil hned v prvním krámu, do kterého jsem vlezl a to nejen plyn, ale i věci na vaření, které zůstaly po mém posledním treku někde na Slovensku. Minimálně v roce 2023 se také kartuše s oblíbeným šroubovacím závitem daly sehnat v supermarketu v Milngawie jen pár metrů od oficiálního začátku treku, kde ho měly doslova plné regály. Plynové kartuše můžete najít také v některých honesty boxech cestou.

Etapy:

Protože je možné nocovat na celé délce trasy prakticky kdekoli, je nesmysl ji rozdělovat do pevně daných etap a ani vám takto detailně plánovat vaši cestu nehodlám. Tu musíte uzpůsobit svým vlastním schopnostem. Cestu jde však orientačně rozdělit do charakteristických etap, které definuje krajina a prostředí, kterým se budete pohybovat a shodou náhod na konci každého takového úseku najdete kemp či tábořiště. Proto vám zde sepíšu jednotlivé etapy z mého pohledu, vypíši zajímavá místa cestou, kempy a vhodná místa pro táboření, na která na tomto úseku můžete narazit, restaurace, kde se můžete najíst, nebo obchody vhodné k dozásobení se jídlem. Pokud vás zajímají etapy, jak jsem šel já, kde jsem spal, kde se stravoval nebo co jsem cestou zažíval, musíte si počkat na můj deníkový zápis.

Není potřeba hnát a zvládat etapy tak, jak je zde rozepíšu. Jak říkám, jde pouze o orientační rozdělení dle charakteristiky krajiny. West Highland Way je opravdu pěkný trek nádhernou krajinou. Nejste na závodech, zpomalte, užívejte a pokud půjdete mnou sepsané etapy dva dny, není to ostuda.

Etapa 1: Krajinou skotského venkova

33,9km  664m↑   699m↓

Milngavie je malé historické předměstí města Glasgow a právě zde začíná trek skotskou vysočinou West Highland Way. Už od prvních kroků z vlaku je vidět, že městečko nejslavnějším skotským trekem doslova žije. Aniž bych cokoli pověděl, už mi muž sedící na zastávce naproti vlaku ukazuje kam mám jít a přeje mi krásnou cestu. Totéž zažívám snad na každém kroku kamennými ulicemi města, kde krom spousty místních potkávám také další hikery, kteří se na cestu vydávají. Všichni mají velké batohy s karimatkou či stanem na zadní části a s některými se během dnešního dne ještě párkrát potkám.

Začátek cesty vede čímsi, co připomíná spíše lesopark na okraji města a musím přiznat, že mne tento úsek příliš nebaví. O tom, že začátek West Highland Way je celkem nudný jsem však četl ještě před cestou, tak nejsem příliš překvapen. Jen doufám, že tímto nebudu pokračovat další dny. 

Není třeba se strachovat. Neuplyne ani hodina a charakter krajiny se rychle mění. Nudný lesopark ustupuje, lidé se z něj vytrácí a cesta vede mezi malými usedlostmi, panskými sídly, statky a vesničkami. Tu a tam narazíte na nějaký pěkný honestybox, kde si můžete doplnit vše potřebné od moskytiér, přes vodu a jídlo až po plynové kartuše. Vzhledem k tomu, že po otravných midges nebylo toho dne ani památky, nechávám moskytiéry moskytiérami a kašlu na užitečné spreje proti hmyzu a pluji dále překrásně zelenou krajinou skotského venkova. Už druhého dne toho začnu litovat. Neexistuje snad otravnější hmyz než drobný pakomár skotský, pro kterého budete na české komáry v létě u řeky vzpomínat ještě s láskou. Radím vám dobře, tu moskytiéru zde nenechávejte jen tak ležet ladem. Bude se vám ještě setsakramentsky hodit.

Po necelých 12km cesty dorazíte k restauraci The Beech Tree, k jejíž návštěvě vás vítá velice sympatická cedule už z dálky. Pokud zde dorazíte ve vhodný čas, určitě nebude na škodu si zde vyhodit nohy, dát studený či teplý nápoj dle počasí a něco dobrého k snědku. V čase mé cesty kolem už byla bohužel zavřena (asi 18:00). Venku se však nachází kohoutek s pitnou vodou pro hikery, ze kterého si můžete dopustit vodu v kteroukoli část dne. Nachází se zde i rovné štěrkové parkoviště a spousta rovného místa, které by se snad v případě nouze dalo využít pro stavbu stanu. Já však pokračoval dále.

Lesy ustupují a na dohled jsou první kopce zvlněné krajiny, na loukách se pasou jeleni a na pastvinách ovce či krávy. Abych pravdu řekl, malebná krajina, kterou trek hned na úvod prochází, naopak předčila má očekávání. Jsem nadšen a cestu si velice užívám až do večerních hodin, kdy se dostavuje menší problém. Kam dnes postavím stan?

Poslední hodiny totiž šlapu po prašné silnici v sevření oplocených pastvin a aby to nebylo málo, večer přecházím na asfaltku. Po pravé straně ohrada, po levé straně ohrada a pode mnou silnice, po které tu a tam prosviští auto či motorka. Tohle nevypadá vůbec dobře a pokračovat v chůzi už příliš dlouho nemůžu, poněvadž před sebou mám Loch Lomond and Trossachs National Park, tedy jedinou oblast ve Skotsku, kde se údajně nesmí volně kempovat. Jak se ukáže následujícího dne, není to až tak horké. V některých rozsáhlých oblastech kolem jezera se kempovat nesmí, ale ty nejsou tak obrovské, aby se nedaly přejít během pár hodin. Navíc k první ceduli upozorňující na tuto výjimku z volného kempování i s mapou je to ještě pěkný kus cesty.

No, nakonec mám štěstí, když na samé hranici národního parku narazím na cyklostezku odklánějící se od cesty na Drymen směrem na Croftamie. Jdu po ni pár desítek metrů a záhy nalézám pěkné místečko ve skrytu rozsochaté koruny stromů. Stavím stan a zalézám do něj (můj první den). Další možností kde složit hlavu v této oblasti je necelý kilometr odsud vzdálený Drymen Camping přímo na trase, kde je ovšem potřeba ohlásit se předem, protože jeho kapacita je celkem omezená. Někteří jedinci si také stavěli stany mezi křovinami podél plotů pro dobytek hned vedle stezky.

K největšímu jezeru Skotska

Nejslavnějším skotským jezerem je bezpochyby Loch Ness. Tím největším, které zde však najdete, je Loch Lomond, kolem kterého se rozkládá obrovský národní park a podél jehož břehů West Highland Way postupuje dále na sever. Než kněmu však dorazíte, ještě chvíli potrvá. Nejkratší možnou cestou to k jeho břehům mám 9,5 a kilometrů a mne navíc čeká cesta oklikou přes Conic Hill, který nabízí naprosto úchvatný výhled na obrovské jezero a kopcovitou krajinu kolem něj.

Ještě nějaký čas tak cesta pokračuje krajinou skotského venkova, kterou navíc kráčí neuvěřitelné množství lidu. Jsou zde vitální staříci i skupiny mlaďochů, rodinky s malými batůžky i zdatní chodci s pořádnými krosnami a na nich upevněnými stany a karimatkami. Jsou zde zkrátka hikeři všehu druhu, kteří se vydali na nejslavnější trek Skotska. Nakonec se zdá nejlepší šlapat takovým tempem, abych nedohnal lidi před sebou, ale zase na druhou stranu si držel dostatečný odstup od hlučných upovídaných grup za mnou. I přesto však tu a tam nějaké hlemýždě předběhnu nebo narazím na lidi jdoucí trasu v protisměru. Těm opravdu nezávidím, protože ti tomu nekonečnému procesí neuniknou. Jsem celkem rád, že nakonec jdu správným směrem. Už mám dost dálkových pochodů za sebou, ale tohle jsem nikdy nikde nezažil. Co taky čekat na jednom z nejslavnějších treků v Evropě. Tohle je důvod, proč takové ani moc nevyhledávám. Nechceš si dát svatojakubskou stezku do Santiaga? Ne děkuji, raději zešílím v divočině!

Cesta vás nakonec přivede na rozcestí v lesích pod Conic Hill, kde to většina pohodlných chodců stáčí na Milton of Buchanan, odkud pokračují po asfaltce až Balhamy. Tohle by však byla neskutečná škoda, protože cesta přes Conic Hill vede malebnými pastvinami, kde si konečně užijete trošku samoty. S příchodem na vrchol se to však rychle mění, protože zde proudí doslova davy turistů z opačné strany od Balmahy. Uřvaní Poláci samozřejmě nesmí chybět. Na jednu stranu je to zde odporný sběh lidu, na stranu druhou jsou odsud překrásné výhledy na okolní krajinu. To nakonec převáží, a tak okolí tiše ignoruji a kochám se výhledy do krajiny.

Cesta z Conic Hill připomíná spíše hliněnou stezku přes velké kamenné schodiště, kterou vzhůru neustále proudí zástupy hlučného lidu. Nechybí opět ani uřvaný Polák snažící se vytáhnout na kopec své jízdní kolo. Jo, chceš-li se naučit plyně polsky, vyraž do Británie.

Po nějaké době vás cesta přivede na okraj lesa, kde konečně dostanete nějaké relevantní informace ohledně táboření v národním parku. Tábořit se smí téměř všude, jen je zde pár rozsáhlých oblastí, kde je to zakázáno. Většinou se jedná o oblasti, které jsou turisticky velice vytížené a zároveň se zde nachází dostatek kempů. Až si říkám, zda tento zákaz nemá spíše chránit zisky místních kempařů. Pravda bude však spíše taková, že pro velkou turistickou vytíženost v oblasti je potřeba shlukovat táborníky v kempech se sociálním zařízením, než aby si zde ty tisícové davy dělali co se jim zlíbí kdekoli.

Pod Conic Hill se nachází městečko Balmaha, které leží na březích největšího Skotského jezera Loch Lomond, podél kterého budete pokračovat dnes i zítra dále. Je zde i malý obchod, kde si po mé osobní zkušenosti s otravnými midges za nemalé peníze nadšeně dokupuji moskytiéru na hlavu. Je to taky jedno z mála míst, kde můžete dokoupit zásoby na další dny, tak neváhejte.

Kdo by se chtěl také jednou najíst v zařízení restauračního tipu, hned vedle je restaurace The Oak Tree Inn. Na příchod obsluhy však nečekejte. Musíte si objednat přes QR kód na stole a rovnou i zaplatit a to i s dýžkem. Že se rozhodnete až na základě toho, jak vám chutnalo a jak jste byli spokojeni se servisem tady nepočítejte. V Balhamě je také pár míst, kde se můžete ubytovat a po dalších třech kilometrech podél jezera narazíte na Milarrochy Bay Camping And Caravanning Club Site.

Jídlo:

• Někerá z restaurací v Milngavie

• Spar v Milngavie

• Restaurace The Beech Tree 12km od začátku treku

• The Oak Tree Inn - Balmaha

• Balmaha Village Shop

Kempování

• Louky mezi Milngavie a Stirling

• West Highland Way Campsite Stirling

• Odbočka před Drymenem (56.0491525N, 4.4249225W)

• Drymen Camping (doporučuji rezervaci)

• Louky v okolí Conic Hill

• Milarrochy Bay Camping And Caravanning Club Site

---

Etapa 2: Podél největšího jezera Skotska

31,7km   910m↑  913m↓

Od Balmahy dále vás čeká něco přes třicet kilometrů podél jezera Loch Lomond a především v první části dne si budete ťukat na hlavu, zda se opravdu nacházíte v přírodním parku s vyšším stupněm ochrany. Zatímco na pláži se povalují stovky lidí i s malými přenosnými grilly, na hladině se prohání lodě, skútry a motorové čluny tam a zpět. Takový bordel nezažijete snad ani na Mácháči. Že by mne zdejší příroda kdo ví jak okouzlila se naopak říct nedá. Prostě šlapete stromovým porostem podél hlučného přelidněného jezera, čemuž ovšem může být jinak za horšího počasí. Já měl fakt krásné letní počasí.

Naštěstí to davové šílenství všude kolem netrvá věčně a za hodinku až dvě člověk opět šlape dále v tichu lesa a potkává maximálně stejně založené lidi na cestě za turistikou. Většina z nich šlape po West Highland Way jako vy, ale v těchto končinách to neplatí ještě pro každého. Než nastane večer, už se procházím idilickou až romantickou krajinou a opouštím také místo s řízeným kempováním. Jen pár metrů za hraniční cedulí už se nachází první stany chodců na stezce Skotskou vysočinou. Někteří si čtou, jiní posedávjí před stany a další jsou už dávno zalezlí. Jen já pokračuji v cestě a nevidím důvod stavět si stan, dokud vidím na cestu. K tomu mne opět donutí až nálety otravných midges, přičemž víc času pak věnují boji s otravným hmyzem než stavbě stanu. Aby to nebylo málo, jak jsou po mě rozlezlé, tak si je ještě dotáhnu dovnitř, takže ke slovu záhy přichází proti těm malým bestiím celkem neúčinný repelent (můj druhý den). Kdo by chtěl v těchto mítech nocovat, může zkusit štěstí také v asi kilometr a půl vzdálené útulně Rowchoisch. Zde však bude hádám celkem plno. V okolí je však rovněž dostatek rovného místa pro stavbu stanu.

Až k Inversnaid hotel vede stezka stále podél jezera a jedná se asi o nejnáročnější úsek na celé trase. Není to však kvůli tomu, že by cesta nějak dlouho strmě stoupala vzhůru, ale k vůli terénu, kterým se šlape. Je to dost krkolomný úsek po úzké cestičce stoupající chvilku vzhůru a pak zase strmě padající dolů. Člověk přitom přelézá spoustu kořenů a kamenů a doufá, že si někde nezvrtne kotník. U hotelu si však chodec může za tu námahu odpočinout, posedět na lavičkách, vykoupat se v tůni pod vodopádem, doplnit zadarmo vodu z pítka pro hikery a nebo možná i najíst. Já si zde pouze chvíli posedím a pak zase vyrážím dále, dokud nenarazím na pláž, která doslova vybízí ke koupeli za horkého letního dne. Tohle je něco, co člověk na West Highland Way opravdu ocení. Pro bezpočet jezer a potoků se může koupat opravdu denně. 

Koněčně Skotsko, jak jsem si jej představoval

Stejně jako mnozí chodci na West Highland Way si zde i já dávám dlouhou pauzu, užívám si sluníčka i osvěžující ledové vody z jezera. Cesta dále pak chviličku kličkuje lesním porostem, ale když jej opustíte, nastává teprve ta pravá skotská nádhera, která vás zbývající čtyři kilometry podél Loch Lomond bude provázet kudy se jen hneme. Přesně tak nějak jsem si Skotsko představoval. Okamžitě zastavuji a snažíe se pobrat tu všudypřítomnou nádheru obklopující mne ze všech stran. Nechápu, jak někdo i tuto část West Highland Way může označovat za nudnou a nezáživnou. Já jsem nadšen.

Tahle nádherná etapa končí v kempu Beinglas Farm asi 3km od jezera Loch Lomond opět v jedné z oblastí se zákazem volného kempování. Pokud si nejste jistí, že zvládnete šlapat dalších 10,5km, tak to tady ukončete. Nevím, kde přesně tato oblast končí, ale další příhodné místo najdete až na plácku s posezením pod vrcholem Kirk Craig. Spousta pěkných míst je také podél potoka Falloch, ale stále jste v národním parku. Po projití podchodu pod železnicí vás pak čeká stoupání přes pastviny na dohled místního statku. V kempu se také nachází restaurace a malý obchod s potravinami.

Jídlo:

• Inversnaid hotel

• Obchod a restaurace v kempu Kemp Beinglas Farm

Kempování

• Milarrochy Bay Camping And Caravanning Club Site

• Cashel Camping & Caravan Park Forest Holidays

• Sallochy Campsite - Woodland Camping

• Rowardennan Lodge Youth Hostel

• Některé z tábořišť podél střední části jezera Loch Lomond (56.1742883N, 4.6609122W)

• Útulna Rowchoisch

• Kemp Beinglas Farm

---

Etapa 3: Údolími skotských řek a říček vstříct skotské vysočině

30,3km   604m↑  463m↓

Stezka z Beinglas Farm vede z počátku mezi téměř nezalesněnými jasně zelenými kopci a pastvinami podél řeky Falloch, přechází přes řeku a pak opět stoupá do kopců, kde vás čeká poměrně dlouhá chůze na dohled nějaké farmy podél takové té malé kamenné zídky, jaké znáte z filmů ze skotského prostředí. Budu se opakovat, ale opět se topím ve Skotsku tak malebném, jak jsem si ho jen představoval.

Ještě toho večera mne cesta přivede na plácek pod vrcholem Kirk Craig někde nad městečkem Crianlarich. Je zde rovná půda na okraji lesa i lavička a stezka odsud dále začíná stoupat. Je krátce před devátou a není důvod se hnát někam dále. Ideálnější místo pro nocleh člověk široko daleko ani nenajde, a tak sundávám ze zad batoh a dávám se do stavby stanu.

Dalšího rána stoupám vzhůru do lesů, z nichž pak scházím do Kirktonu na druhé straně lesa. Cesta vede zemědělskou krajinou a přenádhernou přírodou ve skrytu hor a je lemována řekou Fillan. Ačkoli je zde příroda dost možná mnohem krásnější, než tomu bylo v některých chráněných oblastech národního parku, kempování je zde povoleno úplně kdekoli. Kdo by však preferoval pohodlí a bezpečí oficiálního kempu, i zde jich pár najde. Jeden leží přímo na cestě nedaleko Kirktnu. Spousta dalších je pak v Tydrum, kudy West Highland Way rovněž také prochází a kde přechází přes dálkovou silnici A82. Hned vedle té se nachází restaurace a obchody, kterých většina chodců ráda využije, protože dalších 45 km na žádný další obchod nenarazí. Pokud potřebujete doplnit zásoby čehokoli, pak právě tady. Počítejte však s tím, že majitelé místních obchodů s tím dobře počítají, a tak ceny trošku nastřelili. Nezapomenou vás však velkou cedulí upozornit, kolik mil bez dalších obchodů vás čeká a že vaše nohy pít neumí.

No i já podlehnu, doplním si zásoby vody a dám si zde něco k snědku. Pak však místo rychle opouštím a kvapným tempem pokračuji směrem na Bridge of Orchy, kde mají jedno z nejmalebnějších nádraží, jaké jsem kdy viděl. Také je zde restaurace a opět kohoutek s vodou pro chodce. Až sem člověk šlape dechberoucí krajinou mezi krásně zelenými kopci bez lesního porostu a téměř celou dobu po rovině.

Kdo by chtěl, může se opět napojit a asi i nasytit ve zdejší restauraci u cesty a večer to zakempit v tábořišti hned za řekou na okraji města. Jsou zde i záchody, klid a možnost se opět okoupat v chladné řece valící se z hor. Pokud však budete mít slunce stále vysoko na obloze, doporučuji pokračovat dále.

Cesta zde opět konečně začíná stoupat vzhůru do kopců nad Birdge of Orchy a jezerem Tulla a vede jako vždy překrásně bezlesými kopci zaručujícími nádherné výhledy na všechny strany. Cesta vás přivede až na vrcholek Mam Carraigh, odkud si užijete opravdu nádherný výhled na okolní krajinu. Krásných výhledů, pro které si však Skotsko zamilujete, si bude užívat ještě po celou dobu sestupu do Iveronan. I zde se najde pár míst k táboření. Nejúžasnější je asi to na vyhlídce pod osamělým stromem, ale zde je již obsazeno. Obrovská plocha vhodná k táboření se pak nachází podél řeky Allt Tolaghan za Iveronan, kde se asopň okoupete po náročném dni.

Zde opravdu doporučuji přespat a nepokračovat dále, protože před sebou máte rozsáhlé močály Rannoch Moor. Netuším, jak je to s pevnou půdou pod nohama mimo stezku, v jednom místě jsem se holí zapíchl dost hluboko, jinde se dalo chodit normálně, ale především zde počítejte s enormním množstvím otravných kousavých midges.

Jídlo:

• Kemp Beinglas Farm - restaurace i obchod

• Strathfillan Wigwams má minimarket v kempu

• dva obchody, restaurace a jídelna v Tyndrum

• Bridge of Orchy hotel

• Buth Bheag - The Wee Shop - Inveroran

Kempování

• Kemp Beinglas Farm

• Plácek pod vrcholem Kirk Craig

• Strathfillan Wigwams

• Jeden z mnoha kempů v Tyndrum

• Kdekoli na louce mezi Tyndrum a Bridge of Orchy

• Tábořiště za Bridge of Orchy

• Vrchol Mam Carraigh

• Inveroran

• Tábořiště u řeky Allt Tolaghan

---

Etapa 4: Přes mokřady Rannoch Moor do ráje hor

20,2km   473m↑  376m↓

Rannoch Moor jsou rozsáhlá bažinatá vřesoviště rozkládající se na 130 kilometrech čtverečních plochy, které určitě budou znát hlavně fanoušci Harryho Pottera. Oblast je převážně neobydlená, člověkem jen minimálně dotčená, nevhodná pro zemědělství a jedná se tak o jedno z posledních míst skutečné divočiny na takto velké ploše. Kdo by si taky stavěl město v bažinách. Už jen protáhnout tudy dálnici dalo potíž.

Právě okrajovou částí těchto bažin bude chodec pokračovat zhruba dalšího půl dne. Nemusí se však bát, že by bloudil po chodníčcích mezi močály jako Frodo a Sam v trilogii Pán prstenů. Skrz močály totiž vede dostatečně široká pevná cesta, kterou v 18. století vybudovali angličtí vojáci pod vedením generála Caulfeilda, aby tak získali přístup do skotských hor a měli Skoty pod větší kontrolou a mohli pohotově zabránit případným protianglickým povstáním. Většina West Highland Way využívá dodnes dochované zbytky této kamenné stezky v horách, která byla záměrně stavěna ve vyšších polohách, aby se ušetřilo na materiálu a nebylo potřeba budovat mosty přes potoky, které jsou ve vyšších polohách pro svou úzkou šířku a malou hloubku snadno překročitelné. Dokonce se zde najdou i místa, kde by se dal snad postavit stan. Počítejte ale s masivními nálety kousavých midges, kterých je zde jako nikde jinde na trase. Člověk prostě musí svižně jít a raději ani nezastavovat. Já měl během svého pochodu parádně depresivní počasí podtrhující kolem mne se rozkládající pustinu a věřil jsem, že toho dne snad poprvé během svého putování Skotskem zmoknu. No, nakonec se tak však nestalo.

Asi po 12 kilometrech cesty se nachází Glencoe Mountain Resort, což je kemp s jídelnou, kde se dá před otravným hmyzem schovat a najíst. Já této příležitosti nadšeně využil a dal si zde výborné Stew a nějaký místní čokoládový koláč. Taky jsem si doplnil vodu a konečně sundal podvlíkačky, ve kterých mi bylo neskutečné vedro, ale kvůli miliónovým mračnům midges jsem se nemohl ani zastavit, abych si je svlékl dříve. Když kemp opouštím, jsem překvapen náhlou změnou počasí. Obloha je najednou modrá a je krásný slunečný den.

O kousek dále (asi půl hodinky cesty) se u cesty nachází Kings House Hotel, což je další z míst, kde si hladový a sešlý poutník může dát něco k snědku nebo zvlažit rty ve zlatavém moku. Mnozí zde zastavují a staví si stany na oficiálním kempovišti vedle hotelu. Vidím zde lidi, kteří se mnou kempovali dnes u řeky, ale já nevidím důvod zastavovat, když je tak krásné počasí a mám půl dne před sebou. Pro mne den teprve začal, a tak pokračuji po úzké stezce která pomalu opouští mokřady a vede mne do ráje zelených kopců a hor, zde už však přecházíme na další typově odlišnou etapu skotské West Highland Way. Musím říct, že se jedná asi o nejkrásnější úsek celé skotské West Highland Way. Doslova proplouvám horským údolím očarován tou nádherou, která mne ze všech stran obklopuje.

Jídlo:

• Buth Bheag - The Wee Shop - Inveroran (možno doplnit i vodu)

• Glencoe Mountain Resort

• Kings House Hotel

Kempování

• Vrchol Mam Carraigh

• Inveroran

• Tábořiště u řeky Allt Tolaghan

• Pár míst se najde i cestou přes mokřady, ale nedoporučuji

• Glencoe Mountain Resort

• Kings House Hotel - tábořiště za hotelem

• kdekoli cestou dále

---

Etapa 5: Starou vojenskou cestou přes hory skotské vysočiny

38,8km   938m↑  1167m↓

Po přechodu Rannoch Moor za mne začíná ta nejkrásnější část treku, která vás převede po staré vojenské silnici přes hory až do Fort William na dohled nejvyšší hory Velké Británie Ben Nevis. Nepředpokládám, že tuto etapu zvládnete za jediný den. Byla by to škoda a proto ji i já nyní rozdělím do dvou takových podetap. Ale klidně ji jděte i tři dny, užijte si nádherné přírody, výhledů a možnosti kdekoli tábořit. Míst pro romantický večer v horách je cestou spousta.

Přes hory do Kinlochleven

Tato stezka malebnou krajinou vás přivede až před chatu Lagangarbh, což je jedno z ikonických míst Skotska, které asi nechybí ve fotoalbu nikoho, kdo vysočinu navštívil. Jedná se o malý bílý domeček svítící v zelené temnotě hor a dokreslující krásu zdejší krajiny. Naproti se nachází lavička, a tak chodec může posedět a spočinout před výstupem do hor, který ho nyní čeká. Před sebou totiž máme Ďáblovy schody, což je další majstrštyk generála Caulfeilda, který zde se 450 anglickými vojáky zbudoval kamenné schodiště stoupající 260 metrů strmě vzhůru na horské sedlo z údolí přes sedlo hřebene Aonach Eagach, kde se ocitáme nejvýše na celé West Highland Way. Po letech užívání zástupy poutníků toho ze staré cesty však mnoho nezůstalo a těžko byste věřili, že tudy kdysi vedla pravá kamenná silnice. V tyto dny je to spíš jen koryto hlíny a sem tam šutr. Výhledy jsou odsud však impozantní a když se člověk vyškrábe na hřeben a konečně zavítá do skutečného světa hor, nepřestává žasnout. Hned tady se opět nabízí pár krásných míst k noclehu s nádherným výhledem.

Cestu dále představuje úzká stezka vlnící se přes mírné oblé svahy hor a nabízí výhledy jak na nevídaně zelené kopce všude kolem, tak i na jezero Eilde v dáli. Neskutečná romantika. Není divu, když tu a tam narazíte na mladý pár, který už si zde postavil stan a nedočkavě vyčkává, až se obloha začne barvit od vytrácejícího se slunce.

Takto krásně přes hory si člověk šlape dalších sedm kilometrů, dokud nezačne opět sestupovat do údolí a nořit se do lesů nad městečkem Kinlochleven, kde po několika dnech také narazí na obchod otevřený do pozdních večerních hodin. Opět si tak můžete doplnit zásoby na další cestu. Já si zde však po pěti dnech na cestě konečně kupuji sprej proti midges, který od dalšího dne nebudu potřebovat, protože má další cesta povede místy, kde se ty potvory téměř nevyskytují. Co mne však v centru města překvapí je cedule žádající turisty, aby nekrmili jeleny.

Cože, máte zde ohradu nebo co? Nikoli, o pár minut později potkávám jelena, jak se v klidu pase u silnice na travnatém prostranství mezi domy. Co mě tedy ještě nepřekvapí?

Ve městě se také nachází několik oficálních kempů, byla by však škoda zde nocovat, když můžete tábořit prakticky kdekoli ve volné přírodě. Já k večeru šlapu za město, kde se nachází hned několik míst ke kempování. Mne však stále něco žene dále a výše, dokud nepřijdu na okraj borového lesa, kde sedí skupinka chodců před stanem u ohně, jehož kouř je také skvělou zbraní proti otravnému hmyzu.

Nevím proč, ale vcházím mezi stromy a pak šlapu po sotva viditelné pěšině vzhůru. Nejednou stojím na rovném plácku na okraji lesa obklopen křovinami obsypanými fialovými květy s výhledem na rozsáhlé jezero Loch Leven v těsném sevření zašpičatělých hor. Je zde místo tak akorát pro můj stan a dokonce i malé ohniště. Jde asi o jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy mohl kempovat, pokud ne nejkrásnější. Jen škoda, že si té nádhery moc neužiju, protože mne otravné midges donutí zalézt do stanu, sotva ho postavím.

Přes hory do Fort William

Dnes toho před sebou nemáte mnoho. Pouze vystoupáte kousek výše a po staré vojenské silnici generála Caulfeilda budete pokračovat přes hory až do Fort Williams na úpatí nejvyšší hory Velké Británie Ben Nevisu, kde celá West Highland Way končí. Cesta se mírně vlní po horských lučinách a pastvinách a ukazuje chodcům spoustu dalších krás Skotské vysočiny. Úsek není vůbec náročný, takže ho přeletím mnohem rychleji, než jsem vůbec plánoval a odpoledne ve Fort William musím řešit dilema, co s časem a jak dále. Nakonec to dopadne tak, že nechávám Ben Nevis za mými zády a pokračuji po další z dálkových tras, které zde začínají. Jsou jimi jistě krásný a zajímavý Cape Wrath Trail nebo East Highland Way, já si však zvolím celkem nudnou a nezáživnou Great Glen Way, po které dorazím až do Inverness na březích severního moře. To už je ale jiný příběh, který si povíme někdy příště.

Pokud nemáte v plánu pokračovat nikam dále, z Fort William jezdí vlak zpátky do Edinburghu. Fort William nabízí mnoho způsobů ubytování. Nejlevnější ale asi bude kemp Glen Nevis na úpatí Ben Nevisu asi 3km před Fort William. West Highland Way prochází v jeho blízkosti také.

Jídlo:

• Kings House Hotel

• Co-op Food Kinlochleven

• Tesco Fort William

• McDonald´s Fort William

• Jedna z mnoha restaurací ve Fort William

Kempování

• Kings House Hotel

• Kempy v Kinlochleven

• Glen Nevis Camp

• Kdekoli jinde cestou

---

Poznámka: West Highland Way je nejznámější a nejkrásnější skotský trek, takže na něj vyráží opravdu zástupy lidu. Počítejte s tím, že během sezóny a za krásného počasí tak ráno a dopoledne můžete plout doslova s davem. Dobrou zprávou ovšem je, že většina lidí to po poledni někde zapíchne. Pokud tedy chcete putovat sami a užívat si krásnou přírodu a klid, zkuste vyrážet později a hlavně ve své cestě pokračujte ještě odpoledne a v podvečer.