Toulky Českem
I když a na dálkové treky vyrážím spíše po Evropě a chodím na tůry převážně v Tyrolsku, kde poslední roky pracuji a trávím zimy, léta i nejkrásnější část podzimu, i Česko mám docela prochozené. S dálkovým chozením jsem zde začínal, nejkrásnější místa si prochodil během lockdownu a nakonec přešel také všechny hory a krásná místa našeho pohraničí. Vedle nástěnky "Toulky světem" jsem se tedy rozhodl přidat také stránku, na kterou budu přidávat zápisky z mých toulek českou krajinou a přinášet tak kapku inspirace těm, kteří by se rádi vydali na svou první cestu nebo nějaký pěkný trek u nás. Zatímco však Toulky světem řadím časově, tahle nástěnka má především inspirovat, a tak jsem se rozhodl pro jiné řazení a využít návaznosti mých cest a cesty seřadit je za sebou tak, aby na sebe navazovaly spíše geofraficky a dalo se v nich dobře orientovat. Pokud by však někdo měl zájem přečíst si o mých cestách jak šly za sebou, jak jsem se s nimi měnil, vyvíjel a sbíral zkušenosti, je srdečně zván na stránky mého cestovního deníku. Zájemce o články plné užitečných informací naopak musím přesměrovat do svého průvodce, kde se s postupem času budou objevovat informacemi nebušené články nejen o cestách v Česku a na Slovensku, ale také z různých koutů Evropy.
Karpatské hřebenovky a východní hranice ČR
Mé první cesty vedly do Beskyd, a tak bych rád na úvod přidal právě můj úplně první trek, během kterého jsem přešel Moravskoslezké Beskydy a kde jsem si trekování naprosto zamiloval. Odsud se pak přesuneme na sousední hraničního hřeben, kam mne také mé cesty mezitím zavedly a inspirovaly mne vydat se po hranici mezi Českem a Slovenskem po hřebenech hor od severu na jih. Během této cesty tak přejdeme Javorníky lesy po červeně značené hřebenové hraniční stezce a pak se pohodlně přesuneme do Bílých Karpat, kudy vede spousta značených turistických cest. My se však budeme snažit držet co nejblíže hranici, kolem které se bude naše cesta klikatit po širokých lučinatých hřebenech zdejších nádherných hor.
Bylo to snad ironií osudu či naopak mou odvěkou láskou k masivu Beskyd, jejichž nezapomenutelný reliéf jsem často vídával za slunce západu z bunkrů na kopcích slezského pohraničí nedaleko mého rodného města, že mne má první cesta zavedla právě do hor, v nichž jsem během svého prvního pokusu o dálkový pochod tak pohořel. Tentokrát jsem však šlapal z opačné strany než během cesty, kterou jsem zpětně nazval Nezdar v Beskydech. Prvně jsem musel přelézt Lysou horu, královnu Beskyd, posléze vystoupat na Smrk - toho osamnělého poustevníka zdejších kopců a pak dále na Radhošť, kde má první cesta víc jak před rokem ztroskotala. I nyní k tomu nebylo daleko pro problémy s kolenem, zatnul jsem však zuby a svůj první trek zdárně dokončil a tento způsob cestování si okamžitě zamilovat. Ani jsem pak nečekal, než se mé koleno pořádně doléčí a vyrazil na další dálkový pochod, tentokrát však na týdení toulání se severním pohraničím, ke kterému jsem se o pár let později vrátil a prošel tak celé hory našeho pohraničí.
Bylo to na jaře roku 2019, kdy jsem se opět vydával na toulky Českou krajinou. Toho roku jsem však neměl tolik času, jako loňského podzimu, a tak nešlo ani o tak intenzivní cestování. To mělo teprve v budoucnu přijít a stát se mou životní vášní. Tak jako tak jsem nějaké menší cesty provedl, a to ať už jednodenní, tak i vícedenní. Pokud se však dobře pamatuji, žádná z nich nepřesáhla víc jak tři dny. V té době mne však jedna z mých potulek přivedla na nějakou dobu na hraniční hřeben táhnocí se mezi Moravou a Slovenskem. Právě zde mne napadlo, že by nebylo na škodu si to jednou celé projít a záhy se to objevilo na mém pomyslném Bucketlistu, který se tak pomalu začínal rodit a rozrůstat. Ani by mne nenapadlo, že na tuhle cestu vyrazím hned následujícího roku během světové pandemie Covidu. Právě díky tomu, že byly ubytovací zařízení zavřená, jsem se totiž prvně začal více zajímat o odlehčené vybavení a vrátil se ke spaní venku v přírodě. Právě v té době se chození přírodou stalo mou životní vášní a cesta po hranici mezi Českem a Slovenskem byla královským zakončením za dlouhými prázdninami, které mi pandemie nečekaně nadělila.
Přechodem Javorníků má cesta po hranici mezi Českem a Slovenskem ani zdaleka neskončila. Hranice se táhne dál a opět ji tvoří krásné hory, které jsem chtěl už dlouho poznat. Jde o bílé Karpaty, které na rozdíl od Javorníků tvoří široké lučnaté hřebeny a výstupy do hor často nejsou tak ostré, jako je tomu v Beskydech či Javornících. Nevede tudy sice žádná jednotlivě značená hřebenovka a často se přímo po hranicic ani jít nedá, ale to není nic, co by čemukoliv vadilo. Prostě se budu kolem hranice klikatit po stekách značených různými barvami a trasu si navrhnu sám.
Ano, přesně to jsem udělal. Ještě než jsem vyrazil, jsem prozkoumal mapy a vypsal si a baravnými pastelkami zvýraznil jednotlivá rozcestí a lístek si schoval v peněžence. Podle toho jsem pak přes Bílé Karpaty šlapal a orientoval se. Nebudu nikoho dlouho napínat, dopadlo to skvěle, počasí mi přálo a místní krajina mne naprosto očarovala.
Toulky severním pohraničím
Když jsem se vrátil ze zdárně zdolaného přechodu Beskyd, kde jsem si porádně namohl koleno, dal jsem si pár dní pauzu. Ležel jsem na lůžku, dny šly dále a stav mého kolene se nelepšil. Jít k doktorovi mne však nenapadlo ani jedinkrát. Když jsem pak viděl, jak se má počasí od dalšího týdne horšit, už jsem na nic nečekal. Během odpoledne jsem nakoukl do map, pročetl si něco o krásách Jeseníků a začal plánovat další trek. Tentokrát jsem však neměl v plánu jít přímo horský přechod, ale naopak doslova toulky po horách severního pohraničí, během nichž jsem si hned dvakrát vyšlápl Praděd, pak přešel celé Jeseníky a z těch zamířil pod Kralický sněžník a přes ten pokračoval dále. Vyšel jsem tak ze Slezska, prošel kus Moravy a svou pouť nakonec zakončil na nahodilém nádraží kdesi v Čechách. Po celou dobu mi počasí přálo a mé koleno se kupodivu dalo cestou zase dohromady.
Tohle byl sým způsobem takový můj první delší trek a to i když nešlo vyloženě o jednu přímou cestu. A protože už dlouhodobě zastávám názor, že více méně celé severní pohraničí patří k nejkrásnějším oblastem, jaké člověk u nás může souvisle projít, stále jsem tak nějak vnitřně věřil, že se jednou k této cestě vrátím a budu v ní pokračovat. A nakonec se tak opravdu stalo.
Na jaře o šest let později jsem si dohledal to nádraží, kde jsem tenkrát svou cestu končil a právě odsud vyrazil dále přes Orlické hory, Broumovsko, Krkokonše, Lužické a Jizerské hory a Labské pískovce, až jsem nakonec přešel i celé Krušné hory, které jsem tak moc toužil poznat. Cestou jsem se však nedržel výhradně nějaké pevně dané trasy, jako jsou Stezka Českem nebo Via Czechia. Mým cílem bylo oblasti poznat, a tak se stejně jako mé první Toulky severním pohraničím nesla i tato cesta ve stejném duchu. Místo abych šel přímou cestou, šlapal jsem od vyhlídky k vyhlídce, od vrcholu k vrcholu, spojoval zajímavá místa i skalní města a kdykoli se mi někam nechtělo, řekl jsem si jen: "Kdy se tady zase podíváš?"
Jak jsem řekl, cílem cesty bylo severní pohraničí co nejvíce poznat, a tak jsem často šlapal kilometry navíc, dělal jednosměrné zacházky nebo kroužil jedním místem. Zpětně tak můžu říct, že jsem naše pohraničí opravdu poznal a kdokoli se vydá v mých stopách, určitě nebude litovat. Odsud dále vás tedy rád provedu místy severního pohraničí tak, jak jdou za sebou a jak jsem je osobně poznal.
Mé toulky severním pohraničím začaly vlastně docela nevinně. Spolu s kamarády jsem vyrazil do Karlovy studánky, odkud jsme si dali krásný výšlap podél Bílé Opavy vzhůru na Praděd. Zde jsme si dali skvělé Halušky a zahájili sestup zpět k autu, kde jsem si vyzvednul batoh a s kamarády se rozloučil. Zatímco oni vyrazili domů, mne čekal nocleh zde v Karlově Studánce a následujícího dne přesun do Malé Morávky a cesta kolem Velké Kotliny vzhůru zpět na hřebeny Jeseníků. Cesta vzhůru mne až tak nenadchla, za to hřeben ano a ještě několikrát jsem se pokusil přejít tuhle část hřebene v celé jeho délce, bohužel během všech dalších pokusů jsem se zde setkal s mlhou a nízkou viditelností. Vraťme se však k cestě, o které je tento článek. Svou první noc jsem strávil na Kurzovní chatě a během dalšího dne přešel Jeseníky až do Ramzové, kde mne ubytovala moc hodná starostlivá babička. Jesenická hřebenovka mne naprosto očarovala a patří k nejlepším hřebovým trasám, jako u nás podle mne můžete podniknout.
Abych pravdu řekl, v době, kdy jsem po téhle stezce kráčel, jsem vůbec netušil, že se v Rychlebských horách nacházím. Mým cílem bylo jen dojít do Starého Města, zde strávit noc a odsud následujícho dne pokračovat dále v mém putování. Šlo jen o nutnou spojnici, která měla propojit Jeseníky a Králický Sněžík a čirou náhodou vedla okrajovými oblastmi Rychlebských hor. Celou etapu jsem tak nazval z pohoří do pohoří a vedla mne malebnou vlnitou krajinou zelených luk s krátkou trávou lemovanými zlatavými alejemi stromů a lesy zbarvenými jako lesy elfů. Kouzlu na krajině přidávaly také bílé vesnické domky s dřevem obloženým podkrovím nebo pohádkově vypadající roubenky. Mimo ty mne na mé cestě čekaly ale také první vojenské bunkry z jednoho z nejslavnějších období našich novodobých dějin. Co by nadšenec do historie a období první republiky jsem si i ty užil a zklamání přišlo až s příchodem do Starého Města, kde se zastavil čas opravdu hodně dávno.
I když je Králický Sněžník docela malé pohoří s jedním významným vrcholem, strávil jsem zde hned dva dny. Prvního dne jsem se ze Starého Města totiž přesunul vlakem do nedalekých Žibřidovic, odkud jsem se vydal podél Prudkého potoka vzhůru na Sušinu. Mělo jít o stezku podobnou jako na Bílé Opavě. Dle článku, který mne zde navedl, mělo jít o stezku dokonce krásnější a divočejší, ale nakonec šlo jen o stezku podél strouhy docela bez vody, ze které jsem až tak odvařený nebyl a vlastně jsem byl docela zklamán. Cesta mne však přivedla až na vrchol Sušina, odkud jsem pokračoval lesy a horami zpátky do údolí a musím říct, že tahle část cesty mne bavila mnohem více a moc jsem si ji užil. Večer jsem se vrátil do Starého Města, přespal zde a dalšího rána zahájil cestu vzhůru na Kralický Sněžník, přes který jsem dorazil až do města Králíky, kde má cesta mohla klidně skončit, ale já se rozhodl pokračovat ještě kousek dál podél pevnostní linnie a nakousnout tak Orlické hory.
K Orlickým horám mám vlastně zvláštní vztah už od malička. Někde zde v podhůří měla chatu moje prateta, kam jsme jezdili s babičkou na prázdniny a já trávil léto s bratranci a sestřenicemi z téhle části Čech. Chodili jsme na houby do místních lesů, sbírali ovoce a chodili na procházky s jejich úžasným německým ovčákem. Nikdy jsme však nebyli na tůře někde výše v horách, ale i přesto mi jméno Orlické hory vždy znělo tak nějak přirozeně a domácky. O to víc jsem toužil Orlické hory poznat a celé přejít a byly jedním z hlavních bodů mé plánované trasy podél severní hranice ČR. První část Orlických hor jsem vlastně nakousnul už před šesti lety, kdy jsem z Králík pokračoval po pevnosntí linii až do Mladkova, kde jsem své první Toulky sevením pohraničím ukončil. Přesně na tom samém nádraží, o šest let později vystupuji. Mám dojem, že od té doby se zde absolutně nic nezměnilo. Jen tenkrát byl zářivý podzim, slunce hřálo a vše bylo oděno do zlatavých barev. Dnes je však ošklivo, zataženo a mlha. Stromy nehrají barvami ohně, ale jsou temně zelené. Na to jak to cestou vypadalo s počasím nadějně, tady je to celkem bída. Obloha se drží nízko, lehce mrholí a tohle počasí se bohužel po dobu mého přechodu Orliček nezmění.
Také Broumovsko patří k těm oblastem, které jsem aspoň trošku znal z dětství. Jednak jsme zde byli na dovolené, když jsem byl hodně malý a stále si matně vybavuji, že jsme zde navštívili Adršpašské skály. Má prateta a prastrýc jsou navíc z Broumova, odkud jsou krásně vidět Broumovské stěny. Byl jsem hodně malý, když jsme zde byli naposled, ale stále si vybavuji, jak stojí teta s tátou na balkóně a baví se o nich. Sám jsem zde však nikdy nebyl. Když mne má cesta podél českého pohraničí vedla kolem Broumovska, nechtěl jsem ho jen tak obejít. Jednak mne k němu pojil určitý citový vztah a dávné vzpomínky a druhak jsem se nechtěl nechat ochudit o všechny ty krásy, který tento kousek země nabízí. Má cesta mne tak nevedla přímo. Jako první jsem přes celé Broumovsko zamířil na Broumovské stěny, na které jsem prokličkoval skalním labyrintem. Na stěnách jsem se zdržel jen tak dlouho, dokud to bylo zajímavé, abych posléze sestoupil Kovářovou roklí a kolem kočičích skal zamířil do Adršpachu, odkud jsem se vydal na pochod skrz Adršpašské a Teplické skály a nic z krás kraje mi tak neuniklo.
Poprvé jsem se do Krkonoš vydal na podzim roku 2018. Bylo to toho podzimu, kdy jsem se vydal na své první treky a po přechodu Beskyd vyrazil na Toulky severním pohraničím, které mne dovedly ze Slezska až do Čech. Pak ovšem následovala dlouhá pauza v Praze, kterou jsem se rozhodl přerušit právě cestou Po stezce česko-polského z Malé Úpy na Sněžku. Byl listopad a už ve vesnici mne čekala pořádná sněhová nadílka, ke které se následujícího dne přidaly i občasné mlhy. O druhý přechod Sněžky jsem se pokusil následujícího května s kamarádem Wojckem a i když jsem jen pár dní předtím přešel Jeseníky v letním oblečení, tady nás opět zastihlo pěkně chladné počasí, mlha na vrcholu a sněhová vichřice v zádech. Po třetí mne čekala Sněžka během mé cesty podél severní hranice Čech. Tentokrát mne však nečekala pouze cesta z Malé Úpy na Sněžku a pak někam dolů. Tentokrát mne čekaly celé Krkonoše, které jsem musel přejít z jedné strany na druhou. A co se nestalo? Sotva jsem dorazil na hranice Krkonoš, prudce se ochladilo a začalo poprvé během dne sněžit. Během výstupu do Malé Úpy se sněhové bouře opakovaly stále častěji a silnějí a celý následující den byl ve znamení putování po zasněženém Krkonošském hřebeni ve sněhu, mrazu a mlze. Vidět tyhle hory zelené a za pěkného počasí mi asi není souzeno.
Jizerské hory byly pro mne velká neznámá a vlastně první místo na celé mé trase podél severní hranice, které jsem nikdy předtím nenavštívil. Vůbec jsem nevěděl, co od nich čekat ani kudy se vydat, protože tyhle hory nemají jeden hlavní hřeben, kterého bych se držel, ale naopak tvoří spíše rozevřený trojúhelník. Čekal jsem však malé nezajímavé zalesněné pohoří bez výhledů, kde příliš mnoho času neztratím a které přejdu tak za jeden den. Prostě vystoupám na nejvyší horu Smrk a pak se uvidí. Už první rozhled po té, co jsem vystoupal vzhůru a lesy se rozevřely, mne však očaroval svou nádherou a malebností. Jak jsem lesy Jizerských hor pokračoval, užíval jsem si dřevěných chodníčků vedoucích přes rašeliniště a vrcholů, které zde vlastně tvoří malé skalky, na které je potřeba vyšplhat, za což je člověk vždy odměněn naprosto jedinečným výhledem, pro který se člověku nechce vrchol ani opouštět a kde chce člověk jen v tihosti stát a kochat se tou nádherou. Hory, od kterých jsem neměl velké očekávání, mne tak nakonec úplně očarovaly a já jimi kličkoval od vrcholu k vrcholu tak, že kdyby mě někdo sloedoval na mapě online, řekne si, že jsem se buď ztratil nebo zbláznil.
Ještěd je přesně jeden z těch vrcholů, kde člověk nikdy nemusel být a stejně ví, jak zhruba to tam vypadá a co od něj čekat. Kdo by taky neznal pro Ještěd typický vysílač, který je neodmyslitelně spojený s identitou města Liberec. Legenda říká, že původně se vrchol jmenoval jinak, avšak mapař v mapách zapomněl napsat D a kontrolor mu tam dopsal poznámku "Ještě D." Když pak šly mapy do výroby, už tam byl vrchol pojmenovaný jako Ještěd. Nevím, co jen tom pravdy, ale takto nám to vykládal náš zeměpisář na střední škole, sám tomu však moc nevěřím. Ať už je však původ jména vrcholu jakýkoliv, otevřeně zde přiznávám, že mne nikdy příliš nelákal a nešlo o místo, kam bych cestoval jen proto, abych si na tento profláknutý kopec vystoupal, když už jsem se však toulal po hřebenech hor podél severní hranice Čech, nemohl jsem ho jen tak minout a obejít. Vydat se navíc po hřebeni Ještědsko-Kozákovského hřbetu bylo lákavým a příhodným propojením Jizerských a Lužických hor, které mne na mé cestě čekaly a které jsem naopak poznat chtěl. I přesto mne Ještěd příjemně překvapil a potěšil podívanou, kteru mi slunce zapadající nad krajinou Českého středohoří připravilo.
Jestliže jsem od Jizerských hor neměl žádné velké očekávání a nakonec jsem byl příjemně překvapen, Lužické hory byly přesně pravým opakem. Ani zde jsem nikdy předtím nebyl, pohořím se však táhne více méně jeden táhlý hřeben tvořený menšími vrcholky, který po celou dobu sleduje červeně značená stezka, a tak byla trasa předem jasná a nebylo moc o čem přemýšlet. Bohužel mi však přijde, že ze všech částí mé cesty jsem zde byl nejvíce zklamán. Přijde mi, že jsem kráčel převážně zemědělsými lesy bez výhledů a horské divokosti, místy, kde často probíhala těžba dřeva a často jsem si zde nepřipadal ani jako na horách. Jako by to místy nebylo nic jiného než plantáž na dřevo určená k vykácení a opětovnému vysazení stromů. Příroda a krajina mimo lesy byla krásná, ale z cesty lesy jsem byl tak nějak smutný. Lužické hory však mají také jedno velké plus a to jsou občasné výhledy na sousední České středohoří nebo naopak malebné a pohádkové louky a hrady, kterými vás cesta provede. Divoké lesy a hoskou krjainu jako Jizerkách či Krkonoších zde však nečekejte.
Poprvé jsem do Českého Švýcarska zavítal během Covidu, kdy jsem propadl trekování přírodou, objevovávání krásných míst a nocování v přírodě a stejně jako všechny mé cesty severním pohraničím i tato se nesla v duchu Co nejvíce toho poznat. Co to znamená? České Švýcarsko jsem tenkrát neprošel nějakou přímou cestou, ale tak nějak cik cak o jihu k severu a od severu zase k jihu a pak dále po červeně značené "hřebenovce" přes všechna zajímavá a významná místa až k Pravčické bráně, odkud jsem zamířil do Hřenska na vlak. A protože jsem měl Pravčickou bránu spojenou hlavně s úvodem do Narnie, pojmenoval jsem tuhle svou cestou Horem dole do Narnie. Po druhé jsem měl možnost navštívit České Švýcarsko během mé velké cesty podél severní hranice Čech, kdy mi přišlo škoda ho vynechat. Chtěl jsem si dát trošku jiný úvod než před lety a pak pokračovat dále po červeně značené stezce. Bohužel v té době byla většina turistických stezek zavřená z důvodu možnosti pádu stromů a na hřebenovce mne dostihl problém s vodou, která mi došla a nikde v přírodě nebyla k mání. České Švýcarsko jsem tak nakonec jen tak okrajově lízl a dále pokračoval přes Labské pískovce, kterých je však České Švýcarsko také součástí.
Labské pískovce jsem svým způsobem poprvé navštívil už během Covidového jara 2020, kdy jsem naprosto propadl trekování a vydal se na svou cestu "Horem dolem do Narnie" skrz České Švýcarsko, které je součástí Labských pískovců a tvoří s nimi jeden geomorfologický celek. Podruhé jsem se tímto rozsáhlým územím rozprostírajícím se po obou březích Labe vydal během svého prvního Eurotripu, kdy jsem chtěl poznat něco z krás Saského Švýcarska. Vyrazil jsem tedy do Bad Schandau a vydal se více méně podél místního treku Forststeig Elbsandstein neboli Lesní stezka Labské pískovce. Nedržel jsem se striktně trasy treku, protože ta vedla až moc lesem dále od skalních měst, která mne lákala ze všeho nejvíc, a tak jsem si trasu treku upravil a pohyboval se spíše tak nějak skalami kolem podél stezky. Takto jsem však poznal jen německou stranu Labských pískovců. Do třetice všeho dobrého mne zde mé cesty zavedly během mé velké cesty Po hřebenovkách pohraničím severních Čech, na kterou jsem vyrazil na jaře 2026. Labské pískovce jsem tak přešel celé od Lužických po Krušné hory a byl naprosto očarován nádhernými výhledy, které mi místní krajina a obzvlášť okolí Děčína připravili. A právě o téhle cestě je tento článek.
Krušnými horami se uzavírá naše putování po krásných místech severního pohraničí, které samo o sobě je tím nejkrásnějším dálkovým trekem, na který se u nás dle mého názoru můžeme vydat. Krušné hory jsou přitom nejdelší etapou celé naši pouti a doslova prostorem, který vás pohltí. Na mé cestě podél severního pohraničí to pro mě byla velká neznámá a já absolutně nevěděl, co od těchto hor čekat. O to více jsem byl překvapen krajinou, kterou jsem zde putoval. I když jsem totiž byl na horách, často jsem si tak nepřipadal. Kopce zde jsou velice mírné a člověk má často pocit, že šlape spíše zvlněnou krajinou lesů a luk než horami - pohořím, které působí, jako by někdo jen vyrval kus naší země a vyzdvihl ho vysoko nad okolní krajinu. A přesto že mne zde nečekaly žádné velehory a strmé kopce, připadalo mi zde vše strašně obrovské a já naopak nicotný, malinký a ztrácející se obrovském prostoru, který kolem mne zdejší nádherná příroda rozprostřela. Krušné hory však nejsou jen vylidněné tiché lesy, louky a kopce, ale také nádherná jezera, skalní útvary, malebné vyhlídky a časté potoky a říčky proudící z vřesovišť. Krušné hory tak člověku dají od všeho něco a to je to, co je na nich opravdu krásné.
Jihozápadní hranice Čech a Šumavská subprovincie
Východní hranici tvořenou nejzápadnějším okrajem karpat a nádherné severní pohraničí jsme si už spolu prošli. Tím však hory a pohoří obcházejí Českou republiku ani zdaleko nekončí. Na západě máme ještě Český les a Šumavu, mezi jimi téměř neznámou Všerubskou vrchovinu a pak dále Novohradské hory. Jak tahle místa pojmout pro mne však bylo záhadou. Zatímco na jedné straně máme Bavorský les, německé označení pro Šumavu je pak Böhmerwald neboli Český les. Nabízelo se tedy označit celou tuhle oblast jako Český les, ale i to je nesmysl, protože Český les označuje pro nás Čechy jen to jedno pohoří, i když s Bavorským lesem a Šumavou toří jeden větší celek. Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, jak putování po jihozápadní hranici pojmout, až dokud jsem nezjistil, že celá tahle oblast se označuje také jako Šumavská subprovincie. O názvu kapitoly tak bylo nakonec rozhodnuto a dále se tak můžete se mnou toulat přes Český les, Všerubskou vrchovinu, hned dvakrát po Šumavou a někdy snad i přes Novohradské hory, které mi stále zůstávají zahaleny tajemstvím. Nezačneme však tím nejznámějším a nejzajímavějším a tedy Šumavou, ale dáme si to pěkně ze severu na jih tak, jako jsem i já putoval po té, co jsem ukončil své toulky podél severní hranice Čech.
Český les je dost možná nejopuštěnější a nejklidnější české pohoří, kde za celý den nemusíte potkat jediného člověka. Aby tomu taky bylo jinak, když po druhé světové válce bylo vysídleno, celá oblast se proměnila v rozsáhlé hraniční pásmo a většina místních obcí byla zdemolována nebo zanikla samovolně. Toto pohoří navíc nenabízí žádné velké hřebenovky, hospody a chaty na vrcholech ani žádná další lákadla, za kterými by běžný turista o víkendu vyrazil. Právě pro tohle všechno je Český les neuvěřitelně klidné a tiché pohoří, kde člověk potká častěji jelena, srnku, veverku či divočáka, než nějakého dvounožce z města. Co zbylo z dávných obcí si už dávno vzala příroda a jejich minulost připomínají jen nově vztyčené cedule s českým a německým názvem obce na okraji lesa, louky či cesty. Český les je tak hlavně pro milovníky hlubokých lesů, klidu a odlehlého kouska přírody bez davů lidí a masového turismu. Je to jeden obrovský les podél hranice s Bavorskem, který jsem měl tu čest poznat během své velké cesty podél hranic Čech a i když jsem si zde zažil hodně bolesti, nelituji, že jsem cestu nevzdal a tento zapomenutý tichý okraj republiky skutečně poznal.
Ani Všerubská vrchovina nebude turisty vyhledávaný kus země. Hádám, že většina lidí ani netuší, že zde nějaký geomorfologický celek s tímto názvem máme, stejně jako jsem to nevěděl já pocházející z úplně opačného konce republiky. Pro mě prostě jihozápadní hranici vždy tvořily Šumava a Český les a že tato dvě pohoří nehraničí přímo spolu jsem zjistil až během své velké cesty podél hranic Čech. Na rozdíl od hlubokých a někdy až neprostupných šumavských hvozdů a nekonečných vysídlených lesů Českého lesa je Všerubská vrchovina krajinou mozaikovou. Střídají se zde husté smrkové a bukové lesy na hřebenech s otevřenými pastvinami, loukami a malými políčky a vesničkami v údolích. Díky tomuto zvlněnému reliéfu, ne tak hustým lesům a nižší nadmořské výšce nabízí krajina rozsáhlé výhledy a neustálé změny horizontů, jakých se mi v Českém lese nedostávalo. Stačí vystoupat na jakýkoliv z oblých vrcholů nebo putovat po cestě mezi vyvýšenými loukami a otevře se vám nádherný a ničím nestíněný výhled jak na ostré kužely v sousedním Bavorsku, tak na kopcovitou hradbu Šumavy či horám ustupující vnitrozemí.
Šumava je dost možná naše nejdivočejší a nejrozsáhlejší pohoří, které se stejně jako Krušné hory nebo Český les může pochlubit poměrně nízkou osídleností. Zde však vysídlenost není dána poválečnými odsuny. Lidé tady dlouhodobě pořádně nežili tak nějak nikdy, a tak si zdejší krajina zachovala původní ráz a prastaré hluboké pralesy, které zde rostou nerušeně snad od pradávné doby ledové, po které zde mimo jiné zůstala také jediná ledovcová jezera na našem území a v takto nízkých horách vůbec. Právě pro svou prastarost a divokost mne Šumava vždy lákala a poprvé jsem zde vyrazil už během Covidového jara, kdy jsem s chozením přírodou teprve začínal. Tenkrát jsem cestu začal po dnes už zavřené hraniční hřebenovce Královským hvozdem a přes Velký Ostrý, až dokud jsem nedošel do Železné rudy, odkud jsem pokračoval s přáteli. Ti to však pro nepříznivé počasí na Modravě zabalili a mě strhli s sebou. Hned následujícího dne jsem se však vrátil do Nové Pece na okraji Šumavy a pokračoval až na Modravu v protisměru a celou tuhle cestu nazval Dvakrát půl Šumavy. Stále to však nebyl přechod v pravém slova smyslu. Celou Šumavu jsem tak skutečně přešel až během své velké cesty podél hranic Čech a k mému překvapení jsme nakonec šel i úplně jinými cestami něž před těmi dávnými lety.
Další krásná místa Čech, Moravy a Slezska
Výše jsem seřadil mé zápisky z na sebe navazujících míst českého pohraničí tak, aby se v tom dalo dobře orientovat, dalo se to poholdně propojit a dávalo to nějaký větší smysl a každý se mohl kouknout na tu část, která ho zajímá. I když však zastávám názor, že ten nejkrásnější anejzajímavější dlouhý pochod může člověk zažít v našem hornatém pohraničí, ani zdaleka to neznamená, že jde o jediná místa, kam by se měl člověk vydat. I dál od hranic nebo mimo hory totiž máme spoustu krásných míst, která si zaslouží být poznána a kudy dokonce vedou i zajímavé treky a právě taková místa ležící dále, bych vám rád zmiňoval zde na konci téhle stránky.
Tak jako přechod Beskyd a mé toulky severním pohraničím byly pro mne mými prvními treky, na které jsem vůbec kdy vyrazil a kdy jsem si tento způsob cestování a poznávání krajiny tak nějak oblíbil, tak právě cesta Českým rájem byla tím trekem, který nadobro změnil můj život. Zatímco předchozí cesty jsem po mém Nezdaru v Beskydech chodil nalehko od ubytování k ubytování, tak tady vše bylo jinak. Bylo totiž první jaro pandemického roku 2020 a veškeré hotely, chaty a ubytovny byly zavřené a mne toulání se rodným Slezskem rychle omrzelo. Nakonec jsem sáhl do úspor, nakoupil si první lehký spacák a tarp a vyrazil na trek do přírody. Mým cílem byl Český ráj a tudy procházející Zlatá stezka Českého ráje, o které jsem se v těchto dnech dozvěděl spíše náhodou. Jde o nádhernou stezku, která vás provede nejkrásnějšími místy pohádkové krajiny Českého ráje a jejíž historie sahá až do 2. polovin 19. století. Ta svoboda, jakou jsem cestou zažíval, je nepopsatelná. Právě zde jsem se do tohoto způsobou života zamiloval a hned po návratu začal plánovat další cesty.
České středohoří jsem si oblíbil už během mého ročního živoření v Praze, odkud se mi tu a tam podařilo vypadnout na výlet někam do přírody mimo město. Jedna taková má cesta vedla na Říp, odkud už je Středohoří na dohled. Další naopak vedla přímo Českým středohořím, kde jsem zamířil na bouřnou horu Milešovku, kterou jsem přešel a pak pokračoval krajinou čedičových kup dále na Oparno. Co si budeme povídat, ty nezvykle špičaté kuželovité kopce mají své kouzlo a člověku se vryjou do paměti. Věděl jsem, že zde nejsem naposledy a že se sem jednou vrátím. Když už jsem se tedy toho pandemického jara tak nadchnul pro pěší cestování a spánek venku v přírodě, byl jsem docela rád, když jsem našel trasu Zlatá stezka zemí hradů v Českém středohoří, která spojuje hned několik českých hradů či jejich zřícenin a částečně prochází jedinečnou krajinouc Českého středohoří. Na nic jsem nečekal a navzdory čerstvě vyvrtnutému kotníku vyrazil na tuhle zajímavou trasu, kde mi mělo dle předpovědi počasí přát, ale nakonec mne víc jak polovinu cesty zkrápěly vydatné jarní deště.
Náš nejmenší národní park Podyjí pro mne byla po celý život spíše jedna velká neznámá a začal jsem ho objevovat až díky přítelkyni, která pochází z nádherného městečka Znojma na jeho okraji a už loni mne tam vzala na pár kratších výletů, aby mi ukázala některá krásná místa toho zeleného klenotu podél meandrující Dyje. Stále to však nebyl přechod, ke kterému mne mé tulácké postižení tolik táhne a vlastně jsem ani nic takového pořádně neplánoval. Když mi tedy toho jara nevyšly nějaké mé dlouhodobé plány, docela spontánně jsme se rozhodli pro cestu národním parkem Podyjí s tím, že uvidíme kam, až dojdeme. Nakonec z toho byly tři docela pěkné dny na stezce nádhernou českou přírodou, která mne po tolika letech cestování křížem krážem po Evropě neskutečně dojímala. Člověk né vždy ke štěstí potřebuje velkolepé hory a ostré alpské štíty. Někdy naopak člověku stačí opravdu málo a ta pravá nádhera se skrývá v malebné malosti.