Dvakrát půl Šumavy

Kdybych vám jako chytrá horákyně pověděl, že jsem Šumavu přešel i nepřešel, budete si ťukat na čelo, co to melu. A přeci je to pravda a přesně tohle se mi stalo. Však posuďte sami.
 

Jak jsem zmiňoval již v předchozím zápisu, můj plán pro tento měsíc byl jasný. Vyrazit na nějaké treky po Čechách a ať pořád nependluji mezi Ostravou a Prahou, přes kterou vždy musím tak nějak projet, rozhodl jsem se přesunout ku Praze a cesty si kombinovat s brigádami na pastvě, občasným přespáváním u kamarádů či na hostelech, pokud již budou otevřeny a prát si a sušit třebas ve veřejných prádelnách. Zkrátka sbalit si krosnu, vzít si minimum věcí a s tímto minimem tak nějak vyžít, přežít a naplno si užívat tuláckého života. Koncem května jsem tak vyrazil na cestu a vrátit jsem se hodlal až ke konci června, abych se tak nějak stihl projít ještě  po Československé hranici přes Javorníky a Bílé Karpaty. Jenomže člověk míní, osud mění a vše nakonec bylo přeci jen trošku jinak.
 

Po pár dnech se ke mne na Šumavě přidali i mí známí. Ti však po dni deště prchli a já se tak nějak nechal strhnout a odjel také. Neodjel jsem však pouze do Prahy, která mi měla být pro tyto dny centrem pro další výjezdy. Ne, navštívil jsem kamarádku, u které jsem měl schované nějaké věci a vše si odvezl až do Ostravy. Celou cestu domů jsem si to vyčítal. Cítil jsem se tak poraženě, že jsem tu noc ani pořádně nespal. Ne, takto jsem si to opravdu neplánoval. Já se přeci chtěl celý měsíc toulat a prát s přírodou, počasím i nepřízní osudu. 
 

Když jsem se pak další den vzbudil, rozhodl jsem se pro něco naprosto nečekaného. Vysušil si věci, zabalil si, nesedl na vlak a uháněl přes celou republiku zpátky na Šumavu, kde jsem dokončil, co jsem si předesevzal. Večer jsem tedy vystoupil na opačném konci těchto kopců a pěkně v protiměru zamířil na Modravu, kde jsme tak zbaběle ukončili naši cestu.