Konečně je to tady, nastal ten tolik očekáváný den. Zimní sezóna 2023/2024 končí a já mám před sebou dva měsíce volna plného treků a cestování. Stejně jako loni a předloni i letos plánuji velkou cestu po Evropě, kdy chci navštívit co nejvíce Evropských zemí a pokud možno opět takové, kde jsem ještě nebyl. Nelákají mne však procházky po městech a válení se na pláži. Ne, já vyrážím poznávat místní krajinu pěšky po svých. Je to můj už třetí Eurotrip a tentokrát by to měla být opravu jízda, protože chci, aby to bylo naposled, kdy během dvou měsíců skáču takto z jedné strany kontinentu na druhý. Ty přelety z místa na místo dost lezou do peněz, úplně ekologické to taky není a co je hlavní, mne poslední rok lákají mnohem větší dobrodružství. Příští rok klidně vyrazím pouze na dvě cesty, ale ať každá z nich trvá aspoň dvacet dní nebo déle. Na tento rok jsem si tak naplánoval treky, na které myslím už dlouho a země, které jsem ještě nenavštívil.

             Hned první  cesta, kterou jsem si na tohle jaro naplánoval, tak vedla do Portugalska a to na ostrov věčného jara Madeiru, kudy sice žádný oficiální trek nevede, ale mnoho trekařů se přes něj vydává pěšky z jedné strany na druhou. Hned po návratu jsme si s mou přítelkyní naplánovali Juliana Trail, který vede kolem Julských Alp ve Slovinsku a rovněž je na mém bucketlistu už hezkých pár let. Dlouho jsem ho odkládal, protože jsem měl za to, že jaro není úplně ta správná chvíle pro 300km dlouhý okruh Alpami, když jsem si však cestu podrobněji nastudoval a načetl, došlo mi, že by to v květnu nemusel být zas takový problém. Přeci jen nejde o hřebenovku překračující dvoutisícové vrcholy. Se schůdností dalšího legendárního treku, na který jsem si už roky myslel, jsem si však zas tak jistý nebyl, i přesto jsem si řekl, že to risknu a hned po návratu ze Slovinska zamířím sám na Balkán a dám si okruh Peaks Of Balkans na trojmezí Albánie, Černé Hory a Kosova a odškrtnu si během jedné cesty hned tři země navštívené země. Vlastně čtyři, protože cestou strávím jeden celý den v srbském Bělehradě a to se taky počítá. Závěrečná cesta tohoto jara nás pak opět svedla dohromady a my zamířili na Napoleonův rodný ostrov Korsiku, kudy vede slavný trek GR20, který má být nejkrásněším a nejnáročnějším trekem Evropy. Mne však o tomto svém prvenství asi úplně nepřesvědčil. 

            Mezi svou Blkánskou cestu a Korsiku jsem si šoupnul ještě asi týden dlouhý výlet do Norska, kde jsem pořádně žádný plán neměl. Chtěl jsem jen navštívit Skandinávii a odškrtnout další zemi na mapě Evropy. Místo abych zde vyrazil na nějaký oficiální trek, naplánoval jsem si v mapách random okružní cestu pohořím Jotunheimen, aniž bych věděl, jak to zde vypadá, co mne čeká nebo jak se dostanu na místo a zda to vůbec bude v tuhle roční dobu možné. Nakonec se tohle ukázalo nepodstatným, protože po deseti dnech dnů dešťů ve Slovinsku můj iPhone tak navlhl, že tři dny před odjezdem umřel a já po návratu narychlo řešil nový telefon, za který jsem dal veškeré peníze, které jsem měl na tuto cestu vyhrazené. Expedici do Norska jsem tak zrušil a měl o to více času na Peaks of Balkans a hlavně náročnou cestu přes Korsiku, kam jsme tak mohli vyrazit dříve. Ironií osudu se tak celý letošní Eurotrip opravdu nesl ve znamení čtyř velkých treků, které jsem měl na svém Bucketlistu už delší dobu a jediná cesta, která mi odpadla, byl random cesta Skandinávií.