Peaks of the Balkans - Cesta na Balkán

12.-14.5.2024

Po předešlém koncertu jsme na bytě o půlnoci a vstáváme brzo ráno, abychom stihli ranní autobus do Znojma, kde si musím přebalit batoh. Ještě dnes večer totiž musím dorazit do Vídně, odkud mne čeká zdlouhavá noční cesta do Bělehradu. Zde strávím den, než mi pojede další noční bus do hlavního města Černé Hory - Podgorice. Proč neletím pohodlně letadlem a jedu takto komplikovanou a zdlouhavou cestu? Protože plyn! Plynové kartuše pro šroubovací vařič se někdy dost špatně shání a obvzvlášť v zemích jako jsou Albánie a podobně. Outdoorové obchody se mi na netu nedařilo najít a kdo ví, jestli by zde měli kartuše pro můj typ vařiče. Opravdu jsem nechtěl ztratit den marným pobíháním po Podgorici a sháněním pro mne důležitého paliva a riskovat, že nakonec odejdu s prázdnou. Proto jsem zvolil okružní cestu autobusem, kde si kartuši narozdíl od letadla můžete převést.

Večer tak mířím na vlak Znojmo - Wien Hautbahnhof a odsud na autobusové nádraží Wien Erdberg, kreré je od nádraží nakonec dál, než jsem čekal, a tak se nestačím ani navečeřet. Kupuju si do autobusu aspoň sendvič na benzince a cestou ještě řeším aktualizace a přihlášení na nově zakoupeném iPhonu, protože ten předchozí po vydatných deštích ve Slovinsku umřel strašnou a pomalou smrtí. Bus hledat příliš dlouho nemusím, protože starý autobus s nápisem “FUDEKS” bije do očí už od brány autobusáku a stejně tak shromáždění kolem něj. Postává zde tak stovka Jugošů, která podle vzhledu a oblečení očividně míří na jihovýchod Evropy. Balkánský původ nezapře ani vytáhlý snědý řidič v šusťákovce postávající u autobusu čadící jednu cigaretu za druhou.

Tohle bude zajímavá cesta myslím si. A taky že je, řidič si klidně kouří i v autobuse a usazuje nás dle zasedacího pořádku, který čte z papíru. Bus je narvaný k prasknutí, ale mám štěstí, protože jsem asi jediný, vedle koho je prázdné místo. Buď si ho nikdo nerezervoval, nebo někdo nenastoupil, ale neřeším to. Aspoň se natáhnu a prospím. To by s námi ovšem nesměl cestovat školní výlet uřvaných Rakušáků dost možná balkánského původu tak ve věku 12-13 let, jejichž hlasité vyvádění neustále provází okřikování učitelky, která se snaží utišit ty malé smrady. Jako extrém, vyliskat je málo. I tak se mi ale podaří tu a tam zabrat. Krátce po půlnoci jsme však vzbuzeni na Maďarsko-Srbských hranicích, kde začíná teprve to pravé divadlo.

Před námi stojí tak pět dalších stejně narvaných autobusů, z nichž musí všichni vylézt a jeden po druhém předložit svůj pas. No než se dostaneme na řadu, jsou skoro dvě hodiny pryč a když už si celou tu proceduru všichni projdeme a sedíme zase v autobuse, tak po asi sto metrech zase musíme všichni ven a celou proceduru zopavkovat u srbských pohraničníků, kteří jsou opravdu důkladní. Když u jednoho z těch uřvaných smradů zjistí, že má syrské rodiče, neumožní mu vstup do země a celá osádka autobusu musí na rentgen se zvazadly. Řidič si jen znechuceně klepe na hlavu, kouří jednu za druhou, rozhazuje rukama, nadává a vyhazuje veškeré kufry ze zavazadlového prostoru, aby je pak mohl opět skládat zase zpátky. Všichni projdou v pohodě, ale je to zdlouhavé.

Já jsem nějak moc v klidu a celou tu situaci beru s humorem. Stojím na konci řady a čekám, až přijdu na řadu. Když však můj batoh přijde na řadu, úsměv mi zatuhne. Sotva zajede můj bágl do rentgenu, výraz už tak přísného pohraničníka se změní, pohlédne na mně a začne řvát "What you have inside?!" Chtě nechtě musím batoh postupně vybalit a u toho nervózně koukám ven, aby autobus neodjel beze mne, protože si nevšimnou, že jeden cestující chybí. První, co začne celník zkoumat, je můj zazipovaný pytlík se směsí kávy a sušeného mléka, očichává ho a che vědět, co to je. Má odpověď ho však jaksik uspokojí. Ještě více ho však zajímají mé trekové hole, které jsou asi také hlavním problém a které musely na rentgenu vypadat jako zbraň. Chce vědět co to je a nač mi to je. "Walking sticks," odpovídám a naznačuji chůzi. "I go Mountains." Nakonec mávne rukou a nechává mne projít. Rychle balím batoh a běžím k autobusu, ale mám čas. Ještě neodjíždíme, protože školní výlet má jeden velký problém. Ten malý chlapec syrského původu není vpuštěn do země, a tak je potřeba vyřešit, co dále. Řidič se snaží domluvit s pohraničníky, učiteka i on někam volají. Nakonec jedna učitelka i s chlapcem zůstávají stát na hranici mezi Srbskem a Maďarskem a my vyrážíme na cestu. Co s nimi bylo dál, nikdo z nás netuší.

Hranice tak opouštíme až v době, kdy jsme měli dávno dorazit do Bělehradu a do města dorazíme až kolem půl sedmé. Vůbec mi to nevadí, bo nevím, co bych zde od půl páté ráno dělal. I za dne to tady působí dost depresivně. Město nás vítá socialistickými paneláky v šedé mlze a plně na mne dýchá atmosféra seriálu Černobyl. V hlavě až normálně slyším hudbu z tohoto seriálu. Až mi z toho běhá mráz po zádech.

Za sychravého rána opouštím rozestavěný autobusák uprostřed centra, které působí jako jedno velké staveniště. Míjím monumentální pomník Stefana Nemanji a bloudím ulicemi města, které připomíná spíš muzeum socialismu, než moderní evropské město. Cesta mne vede skrz děsivě vypadající vylidněný pochod, kde se na zemi válí smetí a míjím vyprázdněné výlohy. Jedna z nich je dokonce vymlácená. Cesta mne nakonec přivádí na nějakou hlavní třídu, která už vypadá bezpečněji a moderněji, projíždějící městské autobusy a trolejbusy se však div nerozpadají.

Šlapu tak podél hlavní ulice a jsem rád, když konečně dorazím do docela pěkného upraveného centra, kde to vypadá mnohem přívětivěji. Procházím se zde úzkými uličkami, zatímco mlhu a šedavou oblohu nahrazuje slunce a hledám si restauraci, kde bych posnídal. Nakonec si sedám do jednoho podniku, který už má otevřeno, ale úplně vítaný se zde necítím. Jako by měli problém s tím, že jsem cizinec, a nejsem srb. Dávám si vajíčka ze snídaňové nabídky, ke kterým dostanu dva párky, slaninu misku oliv, spoustu rajčat a balkánský sýr. K tomu nesmí samozřejmě chybět kafe, protože já jsem vyloženě kafeholik. Jídlo je skvělé a za to je odměním slušným dýžkem, za tu nepřátelskost bych jim však nejraději nic nedal. No, máte vidět ten úsměv na tváři a změnu chování. Tohle zafunguje vždy. Najendou je dokonce i zajímá, odkud jsem, co mne přivádí do Bělehradu nebo kam vlastně cestuji.

Opouštím restauraci a historickým centrem podél hlavní silnice mířím k Bělehradské pevnosti, kde by měl být největší park v Bělehradu. Cestou míjím točnu trolejbusů, která vypadá více jako muzeum historických vozidel, než funkční autobusové nádraží. Rudá barva se z nich na okrajích loupe, jeden trolejbus se jim zde absolutně nedaří rozjet a blokuje provoz těm za ním. Nakonec tak blokuje provoz všem ostatním a brzdí tak veřejnou dopravdu v Bělehradě.

Opouštím točnu s nadávajícím trolejbusákem za mými zády a pokračuji po méně rušné ulici dále. Jsem opravdu rád, když dorazím do parku kolem Bělehradské pevnosti, kde je docela klid. Poračuji parkem dále a během pár minut přicházím ke vstupní bráně, podél které jsou vystaveny děla, tanky a další technika z druhé světové války. Tohle je něco pro mě. Procházím místo tam a zpět a vše si se zájmem prohlížím. Pak se vydávám na procházku historickými hradbami. Je to malý okruh, ale docela se mi zde líbí.

Po skončení této prohlídky se procházím parkem uvnitř pevnosti, která se nachází na soutoku Sávy a Dunaje. Tento pohled je pro mne o to epičtější, že u pramene Sávy jsem byl před pár dny na Juliana Trailu. Tam to byla jen taková tůňka, od které se dále řinula jen malá úzká horská strouha. Zde se však už jedná o široký těžko překročitelný veletok, který zde splývá s další významnou evropskou řekou.

• 

• 

• 

Dalšího půl dne trávím v tomto velikém parku, kde se jen tak procházím nebo posedávám na lavičce, popíjím pivo a zapisuji si poslední dny a také celou cestu sem. Město mne moc neoslovilo a nijak mne neláká a ani na internetu nemůžu najít nic, co by mne oslovilo a mohl zde navštívit. Park tak opouštím až odpoledne, kdy se rozhodnu vyrazit někam na oběd, a tak se vracím do historického centra a hledám si nějakou pěknou restauraci. Chci ochutnat srbský národní pokrm Pljeskavici, kterou mi poslední měsíce neustále doporučuje má srbská kolegyně Nataša. Tu prostě musíš ochutnat! Jídlo je to výborné, jen fakt netuším, proč tomu u nás říkáme holandský řízek, když jde o ryze srbský pokrm.

Dobře najeden chci zaplatit, ale obsluha se ke mne najednou nějak nemá. Čekám tak hodinu a nikdo nepřichází, i když neustále běhají po poloprázdné restauraci a vidí, že mám snězeno a vypito. Zda chci platit se nezeptá nikdo. Nakonec se tedy zvedám a mířím do restaurace, platím a vydávám se do nedalekého nákupáku, kde obcházím outdoorové obchody. Doma jsem zapomněl můj cestovní ručník, a tak se ho zde snažím sehnat. Nakonec se zadaří. Po té vyrážím na procházku rušným městem. Přijde mi, že na každé třetí budově probíhá stavba.

Ulice jsou rušné a divoké ale nejvíce mne asi baví pozorovat otlučené červené tramvaje a trolejbusy, které mne přenášejí do minulého století. Nakonec svou cestu končím u Chrámu svetého Sávy, což je jeden z největších pravoslavných chrámů na světě a jedna z dominant města. I zde však probíhá stavba, a tak se dovnitř nepodívám.

K večeru mířím na autobusák, odkud mne čeká další zdlouhavá cesta do Podgorice. Dostat se k autobusu je však docela boj. Pán mne nechce pustit z budovy na nástupiště, protože musím zaplatit nějaký místní poplatek, ten se však neplatí u něj, on chce jen potvrzení o zaplacení, a tak jdu ke kase s jízdenkami. Zde však nepochodím a musím jinam. Zblblý pivem po celodením pomalém popíjení na slunci v docela depresivním městě a při špatné angličtině na straně mé i straně místních zaměstnanců vůbec nevím, co po mě chcou a nakonec zde pobíhám jak v Asterixovi, když sháněli růžový formulář A38. Jsem docela rád, když se mi konečně podaří zaplatit ten zatracený poplatek a jsem vpuštěn na nástupiště, kde už stojí můj autobus. Štěstí, že jsem zde byl tak brzo a nevyrazil sem na poslední chvíli, jak jsem plánoval prvně.

Na hranicích jsme kolem jedné a problémy dělají jen důkladní Srbové, kteří si prostě musí vybrat někoho na důkladnou kontrolu. Tentokrát to naštěstí nejsem já, ale mladík cestující s velkým kufrem. Trošku nás to zdrží, ale nakonec může náš JadranExpres pokračovat dále. Na ČernoHorské straně proběhne vše hladce a rychle a noční krajinou nerušeně pokračujeme až do Podgorice.

Peaks of Balkans - Den 1.→