Peaks of the Balkans - Den 1.

 14.5.2024

V Podgorici jsme už ve čtyři ráno. Na rozdíl od srbského Bělehradu je to však místo, kde bych se nebál čekat další tři hodiny na denní světlo. Zdejší hlavní autobusové nádraží není staveniště a je ze všech stran oploceno, je zde docela velká vstupní budova, která má nonstop otevřeno a venku je "kavárna", kde dědci sedí, popíjí pivo, kouří cigarety a hrají karty. Jdu dovnitř do budovy, kde už v tuhle brzkou hodinou sedí za přepážkami prodejci jízdenek a křižuje ji sekuriťák. Mířím k jednomu z okének a kupuji si lístek do města Plav, kde chci začít trek. Jede mi to až o půl deváté, a tak se jdu natáhnout na lavičku a prospat se. Sekuriťák s tím nemá sebemenší problém.

Ve čtvrt na sedm se mnou však někdo cloumá a řve na mě. Když otevřu oči, vidím nad sebou sekuriťáka, který očividně před chvílí vystřídal kolegu. Polekaně sebou škubnu a hrabu po lístku. Dobre, dobre, good uklidňuje mě najednou se smíchem. Nic se neděje, jen už si mám normálně sednout. Je čtvrt na sedm ráno, venku je světlo a vestibulem začínají proudit první dnešní cetující. Docela jsem se prospal a další čtyři hodinky na spánek budu mít v dalším autobuse. Tento trek navzdory nočnímu cestování nebudu začínat tak zničený, jako předešlé dva.

Opouštím budovu autobusového nádraží a koukám, kde bych si koupil něco na snídani. Místo toho mi však nadbíhá jeden taxikář za druhým a nabízí odvoz. To já však nepotřebuji, cesta až do Plavu taxíkem by vyšla asi hodně draho. Já se chci jen najíst. Taky by to chtělo kafe a hlavně vyprázdnit střeva. Když však dojdu na záchod, kde je pouze díra v zemi a hodně špinavá podlaha, na kterou bych si musel odložit batoh, tak mne to nějak na krátký čas přejde. Nakonec tam však stejně musím. Už však mají naštěstí vytřeno, takže mi nevadí odhodit si batoh do rohu a čapnout si zde.

Z Podgorice do Plavu nás veze malý zastaralý minibus, který vrže snad v každém pantu a sedačky má tak blízko u sebe, že tam ani nohy nenarvu, ale s péřovkou pod hlavou klimbám, zatímco mi nad hlavou z rádia vyřvávají balkánské hitovky. I když si myslím, že nespím, kdykoli otevřu oči, sedí kolem úplně jiní lidé. My uháníme po děravé silnici horami provázeni hopsáním autobusu ve výmolech, vrzaním všeho všude kolem a neustálým troubením. Nic nás nezastaví, teda až na kolony v místech, kde dělají novou silnici.

Do Plavu příjíždíme tak o půl jedné. Od včerejšího oběda jsem nic nejedl, a tak se vydávám hledat restauraci, kde bych se najedl. Je jich zde spousta, ale jsou buď zavřené, nebo nevidím, že by zde někdo něco jedl. Nakonec to zapíchnu v Park Caffe, kde mají aspoň nějaké sendviče. Dávám si jeden s kuřecím masem, sýrem, omeletou a rajčaty. Jsou boží a ta porce je opravdu obrovská. O to víc zarážející je cena, kdy za dva velké sendviče, hranolky, colu a kafe platím pouze 6 Euro! Pak jdu do obchodu koupit nějaké jídlo a mířím na hraniční policii vyzvednout ještě jedno lejstro. Chlapík na recepci se se mnou hned zapovídá a ptá se odkud jsem, co dělám a tak. Hrozně upovídaný a hodný pán. Nakonec mi dává kopii povolení pro překročení hranic a loučí se se mnou jak se starým dobrým známým. Když recepci opouštím, zrovna prochází chlapi, kteří vyráží na obhlídku, plácají mne po ramenou a přejí mi hodně štěstí a dobrou cestu. Na to jak se pohraničníky v oblasti straší k vůli přecházení hranic v horách bez permitu, tak mi přijdou strašně super.

Na cestu vyrážím až po třetí odpoledne a počasí je takové všelijaké. Je zataženo, ale neprší, je vedro, ale když zafouká, tak mrznu. Sem tam vysvitne sluníčko a sem tam padne pár osamocených kapiček vody z nebe. Mým dnešním cílem je 13,6km vzdálené Hridsko jezero, kde by mělo být pár míst vhodných pro stan. Teda alespoň podle map.

Pomalu šlapu ulicemi malého podhorského města na březích velikého jezera a zanedouho město obcházím. Pokračuji výše po široké hliněné silnici, kde mne s troubením a máváním míjí starý mercedes plný místních sjíždějící z hor dolů. Pokračuji vzhůru, stromy na čas řídnou a mi se tu a tam otevírá docela hezký výhled na město rozkládající se na březích jezera v údolí pod zelenými kopci hor. Na jednom takovém místě je i lavička, a tak si zde sedám a dávám si krátkou kochací pauzu. Dnes nemám v plánu jít nijak daloko. K jezeru je to odsud sotva 12km, takže mám asi dostatek času

Pokračuji dále v cestě, která se na nějaký čas noří do lesů. Zde tu a tam narazím na nějakou osamnělou chatku či samotu. U jedné takové lesní chajdy mne zde zdraví jeden děda, který na zahradě přehazuje seno.

"Hridsko jezero?" ptá se a ukazuje vzhůru do hor.

Kývu hlavou že ano. On se chytá za hlavu a volá "To daleko." Pak mne zve na kafe a nabízí nocleh, ale já musím dále. Harmonogram pro překračování hranic je neúprosný. Musím je totiž překročit vždy v daný den. Zrovna zítra bych měl překročit hranici mezi Černou Horou a Kosovem, a tak přesně vím, kam až chci dnes dojít. Už tak jsem vycházel docela pozdě.

• 

• 

Loučíme se a já stoupám výše stále po úzké hliněné stezce zrácející se ve vysoké trávě. Je ticho a oblohu zakrývají těžká šedá mračna. Snad mne nečeká stejně deštivá cesta, jako ty předchozí dvě. Na Madeiře jsme to ještě brali, do téhle části ostrova to počasí i sedělo, ale Slovinsko už byl docela deštivý průser. Víc jak polovinu treku nám propršelo, nakonec to odnesl můj telefon a v jednodenní pauze mezi Julianou a Balkánem jsem musel narychlo řešit nový. Tady to snad bude lepší, i když to tak zatím nevypadá.

Opouštím lesy, opět se napojuji na širokou hliněnou cestu a kráčím světem luk, kde tu a tam postává nějaká osamnělá chajda či dům. U cesty nade mnou se rovnají ovce a zvědavě mě pozorují. Každá vypadá úplně jinak, každá má jinou tvář a sestřih. Docela mi ten ovčí gang sedí do nějakého animáku. Pobaveně je pozoruji a představuji si je jako padouchy v nějaké akční komedii pro děti.

Cesta se téměř celý další kilometr klikatí zelenou loukou strmě vzhůru tam a zase zpátky. Čím výše jsem, tím krásnější výhled se rýsuje za mými zády, kdykoli se ohlédnu. Jsem dojat nádherou zdejší krajiny. Už teď vím, že tohle bude opravdu nádherný trek. Moc se mi zde líbí.

Na konci svažující se louky přicházím k nějakému shluku stavení, kam zrovna po hliněné cestě přijíždí auto s nějakou rodinkou. Vystupují ven, nadšeně na mě volají a mávají. Zvedám ruku na pozdrav a po úzké pěšině mířím k nedalekému lesu. Zanedlouho se nořím do jeho chladného stínu a pokračuji stále výše. Je čím dál chladněji, tu, tam se objevují malé hromádky neroztátého sněhu a mne objímá mrazivá mlhovina.

Jsem nahoře a les opouštím. Úzké stezka se jen mírně vlní krajinou horských luk, zakrslých mladých smrčků a kleče. Z mlhy tu a tam vystupují děsivé obrysy listnáčů, které ještě neobalily listy. Nejednou je mi docela zima, s jakou jsem na tomto treku nepočítal. Sundávám batoh, oblékám si mikinu a pokračuji dále. Docela bych si už zalezl do spacáku. K jezeru to však není daleko.

Nejednou stezka přechází na širokou kamenitou lesní cestu. U rozcestí je malý dřevěný přístřešek, ale nezastavuji zde a po cestě pokračuji dále. Přituhuje, čím dále více mrznu a podél cesty se místy válejí docela velké hromady sněhu. Jsem docela rád, že jsem si letos na jaře pořídil péřovku, která dnes najde využití.

Když dorazím na rozcestí nad jezerem, vidím malou chatku, která je v mapách zaznačena jako turistický přístřešek. Je otevřená, jsou zde čtyři dřevěné postele a klidně by se zde vyspalo tak deset lidí. Paráda, nemusím stavět ani stan. Když si spočítám, že mne cestou čekají ještě nějaké guesthousy, protože se mi nechtělo tahat s jídlem na deset dní a možná cestou narazím na ještě jeden obdobný přístřešek, říkám si, jestli se s tím skoro dvou kilovým stanem netahám pro pár nocí venku docela zbytečně. Ale co naplat, když jsem tarp nechal v Rakousku. Jít to v protisměru, netahám ani tolik jídla, které mám v Kosovu kde sehnat. Jsem to ale vůl. Mohla to být celkem odpočinková cesta, ale proč si to dělat snadné?

• 

• 

Venku je čím dál chladněji a k mému údivu je už v osm hodin celkem tma. No jo, to jsou ty východní země ve středním časovém pásmu. Zalézám tedy do chatky a za svitu účelovky se s nohama ve spacáku choulím do péřovky. Vařím si teplé pikantní jídlo, piju horkou vodu a konečně si po dvou dnech na cestě čistím i zuby. Nejezen lezu do spacáku, tou dobou už je však řádná kosa. Vyloženě mrzne, takže se v něm schovávám úplně celý. Má nová lehká mikina mi dnes přijde celkem vhod a na noc ji nesundávám.

Nabíjím telefon z powerbanky, vybírám fotky pro další deníkový zápis. U toho si lámu hlavu nad tím, jak zdolám sněhová pole na svazích, které mám před sebou a zda mi nesmeky budou vůbec k něčemu platné na rozbředlém sněhu. No uvidíme jak to půjde, přinejhorším si dám spontánní toulky po nižších kopcích na Černohorské straně.

U asi druhé fotky mi padají oči a usínám. Nevím proč, ale dnes se mi zdá o vydatných deštích a povodních. Předzvěst, nebo traumata z deštivého Slovinska? Těžko říct.

14km 1190m↑ 73m↓

Peaks of Balkans - Den 2.→