Velebitski planinarski put, aneb přechod nejkrásnějšími místy napříč chorvatským Velebitem

Vápencové sloupy, krasové útvary, epické hory, malebná údolí, sytě zelené louky, husté lesy a výhledy na modravou hladinu Jadranu posetou bezpočtem ostrovů, od které se odráží zářivé slunce. Že to zní skvěle a lákavě? Tak tohle přesně je největší a nejkrásnější chorvatské pohoří Velebit. O tom už jsi však hádám četl nebo slyšel a teď tě zajímá, jestli tudy vede nějaký pěkný trek a jak tento klenot Balkánu nejlépe poznat a přejít v celé jeho délce. Mám pro tebe dobrou zprávu. Turistických stezek je zde hned několik, přičemž z jedné strany na druhou vedou rovnou dva úžasné treky. Jedním z nich je trasa Via Adriatica, která se táhne v délce 1100km napříč Chorvatskem a Velebit přechází převážně po hřebenech a nejvyšších vrcholech místních hor. Druhou stezkou vedoucí z jedné strany Velebitu na druhý je Velebitski planinarski put, Velebit hiking trail či prostě česky Velebitská turistická stezka. Ta nevede výhradně po hřebenech, ale klade si za cíl ukázat vám nejkrásnější a nejzajímavější místa tohoto jedinečného balkánskéno pohoří.

Velebitski planinarski put tak z počátku vede souběžně s Via Adriaticou po Premužičově stezce, což je jedinečná zpevněná turistická trasa zbudovaná ve 30. letech minulého století vysoko v horách, díky čemuž se cesta tímto jinak nepřístupným terénem mění v pohodovou procházku bohatou na jedinečné výhledy a dechberoucí panoramata v srdci těch nejkrásnějších chorvatských hor. Ano, opravdu nepřeháním, protože právě tento úsek bývá označován nejen za nejkrásnější část Velebitu, ale dokonce i za nejkrásější stezku celého Chorvatska. Jakmile se však začne až moc nořit do lesů a být poněkud nudnou, tak se od ní obě trasy odklání, aby vás vyvedly na zelené hřebeny hor s výhledy na moře na straně jedné a jedinečné krasové útvary na straně druhé. Teprve zde se obě trasy rozchazí a zatímco jedna pokračuje dále po hřebenech, druhá je spíše podchází a vede malebnými údolími a krasovými oblastmi. Trasy se však nerozchází definitivně, protože se ještě několikrát protnou, často sdílí společné útulny a na závěr se opět táhnou po stejné dechberoucí vysokohorské stezce, až vás dovedou na Sveto Brdo, závěrečný vrchol celého Velebitu. Teprve zde se obě trasy nadobro rozloučí, když jedna pokračuje stovky kilometrů dále na jih, zatímco druhá vás dovede do městečka Starigrad na břehu moře pod horami, kde také končí. Vy se však po celou dobu svého putování na jednotlivých rozcestích můžete rozhodovat, které trasy se chcete držet více a nemusíte se tak striktně držet té jedné jediné, kterou jste si pro svou cestu zvolili. Můj průvodce vás ale provede právě po trase Planinarski Velebitski put v doporučených etapách tak, jak byly navrhnuty. Ty nezapomenu podrobně popsat, zhodnotit a případně doporučit alternativní trasy, zajímavá místa nebo prodloužení k některé z dalších útulen na cestě.

Trasa, útulny, etapy a kempování:

Ne, nedělám si z vás legraci. "Mapka" po pravé straně tohoto textu (v telefonu nad tímto odstavcem) je skutečně jediná oficiální mapa trasy, která existuje a podle které jsme šli. Nemusíte však zoufat, základní trasu jsem pro vás už zpracoval do aplikace mapy.cz a také do aplikace Adventurer, kde krom základní trasy naleznete zaznačené také doporučené vrcholy, všechny útulny na trase nebo v její těsné blízkosti a případné zdroje vody. Jak však můžete vidět, celá trasa je rozdělena do devíti zhruba stejně dlouhých etap, které se ale dají zkrátit, nebudete-li zbytečně zacházet na některá doporučená příliš vzdálená místa, odkud se pak budete stejnou cestou vracet. Jiné etapy se naopak dají prodloužit, pokud si vyšlápnete na některou z útulen, které neleží přímo na trase. O tom se ale rozepíšu podrobněji u popisu jednotlivých etap.

Jak už jste si museli všimnou, docela zde zmiňuji etapy a útulny. Je to tím, že v celém pohoří platí přísný zákaz stanování a pro hojný výskyt medvěda hnědého se ani nedoporučuje. My sami jsme narazili na čerstvé medvědí lejno přímo na stezce kousek od útulny, kde jsme nocovali, přičemž Poláci, kteří ze stejně útulny vyráželi jen půl hodiny před námi, nic neviděli. V jeden den jsme hned dvakrát slyšeli medvěda v křovinách blízko nás a jeden slovenský klučina, který šel v protisměru, narazil na tři medvědy za jediné dopoledne. Trasa je tak vedena od jedné horské útulny k druhé, kde je zapotřebí mít pouze karimatku a vlastní spacák.

Co se samotných útulen týče, tak některé byly opravdu luxusní, nové, čisté a moderně vybavené. Na střechách těchto útulen byly solární panely, takže zde byla i elektřina nejen pro svícení, ale také USB ždířky pro dobití elektroniky. Takto vybavené útulny měly rovněž okap svádějící vodu do podzemních nádrží, odkud jste je nášlapnou pumpou hnali do kohoutku nad umyvadlem. Jiné útulny byly však prosté plechové boudy případně staré opuštěné chaty pastevců vybavené pouze palandami k přespání. Úplně všechny útulny byly rovněž vybaveny malý peckem, takže se zde dá zatopit i uvařit. Útulny rovněž stojí buď při pramenech nebo mají nádrže na sběr dešťové vody a většinou jde o jediné místo na trase, kde se dá voda doplnit. Jinak zde moc pramenů a potoků není. Spíš žádné.

Kapacita některých útulen je velice omezená, proto se obecně nedoporučuje vyrážet ve větších skupinách a já osobně doporučuji vyrazit mimo prázdniny a hlavní turistickou sezónu. Na dvě útulny hned z kraje trasy (první a poslední) jsme dorazili v pátek a byl tam docela nátřesk. Pozdní příchozí museli z naši poslední útulny pokračovat 4km lesem na další. V případě nouze si však můžete postavit stan vedle útulny. Tohle jsou jediné zóny na celém treku, kde je kempování údajně povoleno.

Cesta na začátek:

Trek Velebitski planinarski put začíná u Domu Zavižan, což je metereologická stanice na okraji Národního parku Severní Velebit, která zároveň slouží jako horská chata a za deset euro na osobu zde můžete přespat. Komu by se nechtělo platit za nocleh, může pokračovat dalších 7,2km na parádní útulnu Rossijeva koliba. Některé jistě potěší, že na Zavižanu dokonce prodávají i lahvové pivo Velebitsko, což je na chorvatské poměry velice dobrý zlatavý mok. No jo, ale jak se sem dostat?

Autoři treku uvádí, že se zde nejlépe dostanete z obcí Oltari nebo Krasna, které jsou nejblíže. Jako další místo uvádí chatu Babič Siča na okraji Národního parku, kam až se dá dojet autem. Celkově mi však přijde, že průvodce je psán spíš pro Chorvaty, kteří asi nemají problém se sem nechat dopravit autem rodinými příslušníky nebo přáteli, kteří posléze zase odjedou, protože do těchto obcí se nám nepodařilo najít žádné autobusové spojení. Takže jak se dostat na začátek trasy z nějakého dopravně dostupného místa? A jak se vlastně dostat na začátek trasy z Česka?

Pohoří Velebit se tyčí nad hladinou Jaderského moře podél dlouhého Chorvatského pobřeží, které rovněž prochází Jadranská magistrála spojující města Rijeka a Zadar. Právě na této silnicii zajišťují dopravní spojení autobusy společnosti Arriva, které stojí v každém městečku podél silnice. Na snadě je tak dopravit se letecky do Zadaru nebo Rijeky a odsud vyrazit autobusem do města Sveti Juraj nebo Klada. Stále vás však čeká výstup prakticky od hladiny moře a tedy docela ostré stoupání. Z města Klada je to téměř 1300 výškových metrů na nějakých osmi kilometrech. Nejkratší cestou ze Sveti Juraj to bude 19,5km a 1642 metrů do kopce. Pokud si však chcete ušetřit ostrý nástup a užít pohodovou cestu malebnou krajinou bohatou na krásné výhledy, mám pro vás ještě jeden tip. Vystupte ve městě Senj a počkejte na minibus, který vás vyveze na sedlo Vratnik. Už zde si můžete užít prvních dechberoucích výhledů a po té vyrazit po trase Via Adriatica na Dom Zavižan. Je to sice 22km na kterých nastoupáte 1235 výškových metrů, ty jsou však rozloženy na docela dlouhé trase, a tak vás čeká spíše pohodová procházka zvlněnou krajinou a největšího stoupání se dočkáte až na samotný závěr dne. Není to nic, co by se do večera nedalo zvládnout a krajina vás bude zaručeně uchvacovat mnohem dříve, než se vůbec na cílový trek napojíte a než vůbec dorazíte na hranice národního parku. My nelitovali a určitě doporučujeme.

Krom letecké dopravy z Česka můžu doporučit také pozemní cestu autobusy Flixbus, které mají noční spoje jak z Prahy tak i z Brna přímo do Rijeky. Autobus vyrážející z Brna stojí rovněž ve Vídni, Bratislavě či hlavním městě Slovinska Ljubljaně a v půl sedmé ráno vás vyhodí na autobusáku v Rijece, odkud vám kolem deváté pojede autobus směrem na Zadar. Už v jedenáct tak můžete vyrážet z městečka Klada nebo sedla Vratnik. Tahle varianta cesty se nabízí obzláště tehdy, když si chcete během treku vařit, nechcete se spoléhat na kamna v útulnách a rozdělávat v nich zdlouhavě oheň a chcete si už z Česka přivést vlastní plyn, na kterém si kdykoli a kdekoli snadno a rychle uvaříte. Ten však můžete najít rovněž na některé z útulen, protože je zde milým zvykem nechávat jej tady pro chodce na trase Via Adriatica.

Ještě by se asi slušelo podotknout, že pro vstup a pohyb Národními parky Velebitu je potřeba zaplatit vstupné ve výši asi 7 euro. Tak můžete učinit buď na kase u chaty Bačič Siča nebo online pomocí QR kódu, který zde naleznete u chaty. Nás za celou dobu našeho pohybu Velebitem nikdo nijak nekontroloval.

---

Etapa 1: Dom Zavižan - Planinarska Kuča Alan (6h)

Od chaty Zavižan vás na úvod čeká ani dva a půl kilometrů dlouhý sestup po široké lesnické silnici, po které dorazíte na začátek Premužičovi stezky (či chorvatsky Premužičovi stazy), což je úzký kamenný chodník vybudovaný vysoko v horách na počátku 30. let minulého století podle návrhu inženýra a horolezce Ante Premužiče. Výstavba byla už ve své době unikátní nejen svou technikou, ale i tím, jak citlivě, byla zasazena do přírodního prostředí, aby respektovala reliéf krajiny a zároveň turistům dopřála nádherné výhledy bez nutnosti prudkého stoupání. Prakticky se totiž jedná o 57 kilometrů dlouhý kamenný chodník procházející dříve jinak nepřístupnými skalnatými horami, který už sám o sobě působí velice kouzelně. Co terpve, když započítám krajinu, kterou prochází a výhledy, které nabízí. Ne nadarmo bývá tahle stezka označována za královnu chorvatských turistických tras či nejkrásnější stezku chorvatska. Minimálně na její úvodní část doporučuji počkat si na krásné počasí.

Stezka z počátku přechází zelené louky, načež vás pozvolna přivede do světa bílých vapencových skal, které vás svou nádherou doslova pohltí, krása bude střídat nádheru a vy budete bez ustání zastavovat, abyste si vyfotili ty nádherné scenérie, které pro vás připravila jak místní příroda, tak dokonale usazená stezka samotná. Pokud té nádhery však nebudete mít stále dost, můžete z cesty odbočit a vystoupat na vrchol Gromočava (1676m), což je nejvyšší vrchol Rožanských kuků a nabízí nádherný výhled na okolní pohádkově epickou krajinu. Z hlavní trasy je to jen 240 metrů a 62 metrů stoupání. Právě pod vrcholem Premužičova stezka prochází svým nejvýše položeným bodem.

Rossijeva koliba Po asi sedmi a půl kilometrech vás stezka přivede k útulně Rossijeva koliba, což je jedna z

nejluxusnějších útulen na celé naší cestě napříč chorvatským Velebitem, leč oficiálně slouží jen k nouzovému přespávání. Útulna má podobu malebné kamenné chatky, které je uvnitř velice moderně a malebně zařízená a působí mnohem příjemněji, než chata Dom Zavižan, která nabízí ubytování v poněkud spartanských podmínkách. Na střeše Koliby jsou pravděpodobně umístěny solární panely, protože se zde dá svítit i dobít elektronika, jsou zde malá kamna Petry, nářadí potřebné pro těžbu a zpracování dřeva a umyvadlo, do kterého je možné hnát vodu nášlapnou pumpou z podzemní nádrže, kam je voda sváděna okapovými rourami. Útulna má jen dvě nevýhody. Jednak zde sídlí rozkošný zvědavý plh, který se nebojí lidí ani za bílého dne, takže v noci vám dost možná nedá spát a bude potřeba zabezpečit si jídlo. Druhou nevýhodou je toaleta v podobě díry v zemi za dřevěnými dvěřmi ve skalách nedaleko chaty.

Pokud zde nehodláte spát, určitě se chajda hodí jako místo pro přípravu oběda za větrného dne či skrýš za nepřízně počasí, protože pokud bylo naše putování doteď nádherné, brzy bude v pravdě epické. Stezka se totiž dále táhne krajinou, která vám doslova vezme dech, čekají vás kamenné schody strmě padající dolů v těsném sevření skalních stěn, které vás pocitově přenesou na tajné schody vedoucí do Mordoru z Pána prstenů, všemožné skalnaté útvary či úzký chodník vedoucí po úzkém hřebeni nabízející výhledy, jaké jste doposud neviděli. Za vrcholem Crikvena, na který rovněž můžete 42 metrů odpočit, se stezka na nějaký čas noří do lesů a opouští je až o 2,5km dále pod Servaskim vrchem. I na ten je možné vystoupat. Dále stezka vede převážně po zelených loukách a nádherný svět skal nechává nadobro za sebou. Člověku se zdá až neuvěřitelné, jak nádherným světem skal a hor právě prošel a jak náhle skončil.

Planinarska Kuča Alan

Po dalších 3km dorazíte na okraj lesa, kterým se další kilometr prudce klesá k chatě Alan, kde první etapa rovněž končí. Zde se opět můžete za deset euro ubytovat, dát si pivo či slazený studený nápoj, polévku nebo klobásu a pivo. Chata je otevřena po celé léto a má kapacitu 40 míst k přespání. Mimo vnitřní prostory chaty je možné využít i celoročně otevřenou zimní místnost, která nabízí místo pro 7 poutníků.

Skloniště Ogradenica

Pokud vám přijde, že je na ukončení dne příliš brzy nebo se vám nechce platit za nocleh, můžete pokračovat dalších 11,4km na útulnu Ogradenica. Ta ovšem neleží přímo na trase a musíte k ní vystoupat o necelý kilometr a sto metrů výše mimo trasu. Žádný luxus zde ale nečekejte, jde o prostou plechovou boudu s dvěma dvouposchoďovými “postelemi,” peckem Petry a spoustou myší, které se člověka nebojí a jídlo je tak potřeba zavěsit na šňůru u stropu. V době naši návštěvy zde však byla vyhloupena poměrně velká obdélniková díra, a tak je možné, že zde v budoucnu přibude o něco bytelnější stavba. Na jedno patro postele se dokážou VTĚSNAT až dva lidé. Hned vedle přístřešku je umístěna také cisterna s dešťovou vodou. Výhled na moře a západ slunce je odsud každopádně nádherný.

---

Etapa 2: Planinarska Kuča Alan - Skorpovac (4h)

Od chaty Alan budete pokračovat lesem, který opět opustíte zhruba po kilometru a půl. Právě zde máte možnost stezku na nějaký čas opustit a vystoupat na autory treku doporučený vrchol Zečjak, který spolu s vrcholem Šatorina tvoří nejvyšší vrcholy Středního Velebitu. Oba zmíněné vrcholy totiž dosahují naprosto shodné nadmořské výšky. Díky své poloze a travnatým svahům, po kterých vede cesta na vrchol, můžete očekávat moc pěkná panoramata a z vrcholu samotného vás čeká výhled na Jaderské moře a vrcholy Severního i Středního Velebitu. Má to jedinou nevýhodu, jen čas výstupu se uvádí na jednu hodinu, přičemž se stejnou cestou budute muset také vrátit, protože zde nic jako hřebenová stezka pokračující dále na jih neexistuje.

Velebitski planinarski put stále sledující trasu Premužičovi stezky mírně stoupá na nižší hřeben na západní straně, po jehož překročení vás čekají skvostné výhledy na Jaderské moře. Dále stezka pokračuje působivou zelenou krajinou více méně ve stále stejné nadmořské výšce a střídavě vám odhaluje krásu místní krajiny bohaté na zelené louky, husté lesy, skalisté vrcholy či blištivou hladinu moře posetou bezpočtem ostrovů. Takto nádherného putování si budete užívat dejme tomu dalších 6km, posléze se však začne stezka opět nořit stále více do lesů. Po dalších 3km dorazíte po úzké stezce k místu v lese, kde se stezka rozdvojuje a zatímco Premužičova stezka v podobě úzké hliněné pěšiny pokračuje lesy dále, druhá stezka stoupá vzhůru nad hranici lesa, načež vás do půl hodiny přivede k jednoduchému přístřešku Ogradenica, který jsem zmiňoval již na konci popisu předchozí etapy. Odsud dále je doporučeno vystoupat na vrchol Šatorina, což ovšem zabere jednu celou další hodinu stoupání následovaného sestupem po stejné stezce zpět.

Skorpovac

Cesta dále není ničím zajímavá a vede převážně hustými lesy, až vás přivede do míst, kde souběžně se značně rozbortělou kamenitou stezkou vede pohodlná široká lesní silnice. Obě cesty vás nakonec přivedou na Skorpovac, kde 2. etapa oficiálně končí a kde dříve stávala další z útulen. Ta však byla roku 2024 poškozena požárem, na což rovněž upozorňují správci treku na svých stránkách. V době naši návštěvy zde však probíhaly práce na nové stavbě, která byla dle fotek v mapách.cz už léta roku 2025 pravděpodobně dokončena. Nová útulna by tak měla mít podobu další plechové boudy, Pokud se někdo na trek na základě tohoto článku vydá, budu rád za doplněná aktuálního infa. V každém případě jen pár metrů před příchodem k bývalé útulně narazíte na otevřený turistický přístřešek (viz fotka výše) a rovněž přímo na místě bývalé útulny Skorpovac najdete zastřešené posezení s cihlovým grilem a malými kamny (viz).

---

Etapa 3: Skorpovac - Ravni Dabar (6h)

Cesta dále pokračuje lesy, načež nás přivede na úpatí vrcholu Budakovo Brdo (1317). Právě zde se doporučuje Premužičovu stezku opustit a pokračovat vzhůru na hřeben. Premužičova stezka totiž vede dále převážně lesy bez výhledů a už předchozí etapa byla místy docela nudná a nezáživná. Výstup vzhůru však vede po zarostlé stezce, kterou asi moc lidí nechodí, ale jakmile se dostanete nad hranici lesa, čeká vás pohodová stezka stoupající až na široký travnatý vrchol, který díky své poloze a výšce nabízí výhledy na obě strany Velebitu, chorvatské vnitrozemí a nekonečné hladiny moře. Celému panoramatu dominuje výhed na malebný skalnatý vrchol Bačič Kuk, který má tvar malého, protáhlého, kamenitého hřebene a nabízí rovněž nepřekonatelný výhled na skupinu Dabarski kukovi, náročný výstup je však určen pouze pro zkušené horolezce.

Z Budakova Brda vás čeká pohodový sestup na sedlo Soline, kde se Velebitski Planinarski Put s Via Adriaticou na nějaký čas rozchází a vás tak po opuštění Premužičovi stezky čeká další volba, kudy se dát dále. Zatímco Via Adriatica pokračuje po hřebeni přes vrcholy Prikinuto Brdo a Visibaba, VPP naopak klesá do krasových údolí Bačič Duliba a Ravni Dabar. Obě trasy se pak opět potkají na sedle Dabarska kosa, odkud společně pokračují do obce Baške Oštarije, kde na vás rovněž čeká hostel s restaurací, ve které servírují skvělé domácí pokrmy a na porcích rozhodně nešetří. Počíteje však s tím, že sestupová stezka je místy zarostlá, leží přes ni spadlé stromy a na pár místech můžete být zmateni, kudy vlastně pokračovat dále.

Bačič Duliba je popisována jako oblast krásných luk obklopených ze tří stran zalesněnými kopci, zatímco západní straně dominuje skalnatá stěna Bačič Kuku. Právě v této oblasti by se měly nacházet hned dvě chaty Ana a Kata. Na další chatu narazíte v oblasti Ravni Dabar, kde rovněž tato etapa oficiálně končí.

Ravni Dabar je vlastně rozlehlá krasová prohlubeň s plochým rovným dnem, kde dříve stávala vesnice a je obklopena skalnatými vrchy Butinovača, Visibaba a Čelinac. Z bývalé vesnice však dnešních dní dožila pouze budova školy, která nyní slouží jako horská chata. Níž přikládám oficiální info ze stránek hps.hr.

---

CHATA RAVNI DABAR (723 m) se nachází pod obrovským skalnatým Čelincem. Chata je vynikajícím výchozím bodem pro výlety po skupině Dabarských kuků. Má vodovodní potrubí z cisterny. Celé podkroví je upraveno jako společná spací místnost.

Otevřeno: o víkendech

Zajištěno: nápoje a jídlo

Kapacita: 50

Správa: PD Industrogradnja, Záhřeb

Informace: Mile Prpić (hospodyně) +385 53/633 +385 16, +385 99/79-88-363; Vlado Fabijanić +385 91/51 97 789, +385 1/39 03 226

---

Alternativa: Uzdužna velebitska cesta

Pro všechny, kteří by úsek šlapali během pracovního týdne, kdy má chata v Ravni Dabar pravděpodbně zavřeno nebo prostě z nějakého jiného důvodu chtěli dojít až do Baške Oštarije a byli v časovém presu, pro takové mám pěknou alternativu v podobě Uzdužne Velebitske cesty. Jedná se vlastně o nezpevněnou avšak pro chůzi velice pohodlnou silnici táhnoucí se vysoko nad údolím, na kterou narazíte asi v polovině sestupu z hřebene. Silnice prochází opravdu zajímavými místy, nabízí nádherné výhledy na hluboká údolí, krasové útvary i okolní hory a při tom na ni není téměř žádný provoz (nás zde minuli jen 4 jezdci na kroskách). Tahle cesta vás ušetří dalšího dlouhého sestupu následovaného strmým výstupem po procházce celým údolím a dovede vás až na sedlo Dabarska kosa, kde se opět potkávají Via Adriatica, Premužičova stezka a Velebitski planinarski put a společně pokračují až do vašeho cíle v Baške Oštarie. Na sedle Dabarska kosa se rovněž nachází otevřený turistický přístřešek s posezením a v případě potřeby se odsud dá sestoupit do Karlobagu na pobřeží Jaderského moře ať už po turisticky značené stezce nebo asfaltové silnici.

---

Etapa 4: Ravni Dabar - Baške Oštarije (3h)

Od horské chaty byste měli jít strmě do kopce lesem po dobu asi 40 minut, jak uvádí průvodce autorů treku, přičemž vás čeká cca 180 metrů stoupání na 1km trasy, která vás přivede na sedlo Dabarská kosa. Jak už jsem popsal výše, zde se nachází otevřený turistický přístřešek a Velebitská turistická stezka se opět napojuje na Premužičovu stezku, po které pokračuje souběžně s Via Adriaticou až do Baške Oštarije. Určitě vás uklidní, že stezka už bude převážně klesat a má opět podobu pěkného lesního chodníčku.

Po necelých 3km se stezka napojí na širokou lesní silnici, která vás po dalším kilometru vyvede z lesa na rozlehlé louky obklopené mírnými zelenými svahy a strmými vápencovými stěnami. Právě zde se nachází mírně vyvýšený turistický přístřešek, kde by se snad dalo i nouzově přespat. Přístřešek však nemá žádné stěny ani branku na uzavření, takže nepočítejte s ochranou v případě medvědí návštěvy. Další možnost je sestoupit kilometr a půl k Planinarskemu domu Prpa, ale to už se asi spíš vyplatí pokračovat další dva kilometry do Baške Oštarie, kde se přímo u stezky nachází hostel s restaurací. Zde provozují skvělou domácí kuchyni a za malou cenu nandávají pořádné porce. Za nás určitě doporučuji místní Pljeskavici s kozím sýrem. Krom jídla a noclehu si zde můžete nakoupit také domácí sýry a jiné mléčné produkty. Po hlavní silnici se o 1,3km dále rovněž nachází kemp Velebit, kde můžete přespat ve stanu, malých chatkách nebo hobitích norách a uvařit si v místní kuchyňce.

Baške Ošterjie je vlastně malá velebitská vesnice, která se skládá z několika osad roztroušených na Oštarijské rovině, mezi Středním a Jižním Velebitem. Název Oštarije připomíná bývalé hostince (italsky „osteria“) na cestě z Liky do Primorje (pobřeží). Vesnice Oštarije se nachází podél silnice spojující města Gospić a Karlobag, přičemž z Karlobagu a Gospiće jezdí dvakrát denně autobus a tak zde můžete cestu teoreticky ukončit, přerušit nebo si sjet nakoupit dolů do Karlobagu, případně sejít do města a následujícího dne vyjet do Baškě Oštarie a pokračovat ve veší cestě.

---

Etapa 5: Baške Oštarie - Šugarska Duliba (6-7h)

Cesta od hostelu stoupá vzhůru a záhy se napojuje na sjezdovku, podél které souběžně stoupá vzhůru do lesa, stezka je zde však zarostlá a téměř není vidět. Nakonec hustým stromovým porostem vystoupáte na hřeben mezi vrhcoly Jelarje a Sladovačko brdo, odkud vás čeká ještě zaroslejší cestou sestup na louku Sladovačka. Po jejím přechodu to jsou další necelé 4km lesem na rozcestí Piskovita kosica, cesta je však stále zarostlá a dost nepřehledná. Z Piskovité kosice můžete odbočit půl kilometru na sedlo Ždrilo, kde se nachází stejnojmenná malebná útulna, naše Velebitská turistická stezka však pokračuje dalšího půl kilometru pod kopec Šikiš Jatara, kde se na nějaký čas opět rozloučíme s doposud souběžně vedoucí trasou Via Asdriatica. Po té, co se obě ramena trasy rozloučí, se stezka stává teprve nepřehlednout a místy máte pocit, že zde žádná trasa neexistuje a stažené mapy.cz se určitě hodí mít v kapse. Rozhodně nepočítejte s tím, že po deštivé noci trasu zdoláte suší, protože se budete doslova prodírat hustým porostem mezi větvemi stromů a keřů.

Po asi 3-4km kilometrech nekonečného bloudění vystoupáte na skalnatý hřeben, odkud se vám naskytne krátký pohled na modravou hladinu moře a okolní skalisté hory, posléze se však opět ponoříte do lesa a budete bloudit, dokud nenarazíte na Budakovu dragu, což je stará kamenná stezka na první pohled připomínající Premužičovu stezku, i ta však vede hustým porostem a místy je zarostlá trnitými keři. Právě zde jsme také slyšeli medvědy ve křovinách vedle stezky.

Útulna Šugarska duliba

Keři a lesy nakonec vystoupáte na louku pod vrcholem Ripište, kde se VPP opět setkává s Via Adriatickou a dále pokračují společně přes horské louky obklopené řetezcem krasových vrcholů, až vás po 700 metrech přivedou k moderně vybavené útulně Šugarska duliba, která nabízí dostatek spacího místa na lavičkách, ale i roztahovacích pevných hamakách. Mimo to je útulna vybavena malými kamny Petry a stejně jako na útulně Rossijeva koliba nádrží na dešťovou vodu, kterou skrze nášlapnou pumpu zabudovanou v podlaze dostanete přes kohoutek do umyvadla či vaší lahve. Nedaleko útulny je rovněž kadibudka a kolem dokola malebná krajina bohatá na nádherné výhledy.

---

Etapa 6: Šugarska Duliba - Tatekova Koliba (5h)

Od chaty Šugarska Duliba VPP i Via Adriatica opět putují spolu a z počátku přechází přes zelené louky, posléze se však noří do lesů, kde se stezka opět stává poněkud nepřehlednou, oproti předchozímu dni je však o poznání znatelnější.

Po 4km "bloudění" lesem vás stezka přivede na širokou lesní silnici, která stoupá až na vrchol Panos, kde se nacházejí opuštěné vojenské objekty. Tam však trek nevede a měli byste naopak sestoupit po staré silnici do zalesněného údolí. Zde se také poblíž lesní cesty nacházejí ruiny bývalé lesní chaty Jelova Ruja a cisterna s vodou. Voda z cisterny se však nedoporučuje k pití. Odsud dále budete pokračovat dlouhým hlubokým zalesněným údolím, které je ze všech stran obklopené hradbou vysokých vrcholů. Druhá možnost je sledovat trasu Via Adriatica a pokračovat po silnici směrem na vrchol Panos, načež po půl kilometru zahnete a strmě sestoupíte lesy na rozcestí Donje Njivice, kde se obě trasy opět setkávají.

Po dosažení rozcestí máte možnost trasu opět na nějaký čas opustit vystoupat na třičtvrtě kilometru vzdálený vrchol Debeli Kuk, který je mimořádně pěkným vyhlídkovým bodem s širokým výhledem směrem k moři. Kromě krásy výhledu je atraktivní i pro nádheru luk, které sahají až ke skalnatému vrcholu. Opět se však jedná o cestu, kterou budete muset šlapat tam a zase zpátky. Z rozcestí to však k další útulně už není daleko. Ta se nachází v údolí Stap, což je rozlehlé travnaté údolí s plochým dnem obklopené malebnými vápencovými skalami a lesy. Nejkrásnější výhled na celé údolí Stapu se naskýtá ze skalnatého Čučavce, z Debeli kuku ale i z malé zalesněné vyhlídky během sestupu ke kolibě.

Tatekova Koliba je malá z venku na pohled nepěkná plechová chatka, uvnitř však působí mnohem útulněji a nachází se v ní velký jídelní stůl a podél něj dvě dlouhé lavice, na kterých by se dalo i přespat. Nad stolem se pak nachází horní patro pro nocování. Další prostor určený k přespávání se nachází ve vedlejší místnosti. Celkově se uvádí, ža kapacita koliby je deset lidí. Chata má rovněž venkovní posezení a tradiční kamna Petry zde nahrazuje velký bílý pec, který najdete rovněž na dalších útulnách. Chata sice nemá vlastní nádrž na dešťovou vodu, ale nechází se nedaleko horského pramene. I přes z počátku nepěkný terén se sem dá dorazit už někdy po poledni, takže pokud by se vám zde nechtěl ztrácet čas, chtěli byste pokračovat dále, ale zároveň nechtěli riskovat, že na útulnu Struge nestihnete dorazit za světla nebo vám na závěrečný výstup dne nebudou stačit síly, mám pro vás tip na ještě dvě útulny.

Planinarsko Skloniště Zavrata Budete-li se držet trasy Velebitský Planinarsky Put, můžete po 8,5km trasu opustit a sestoupit 2km na turistickou chatu Zavrata, což je pravděpodobně opuštěný pastevecký domek přebudovaný na útulnu. I zde najdete jídelnu a kuchyňkou, ve které jsou kamna a druhou místnost s dvěma patry pro spaní. Přes cestu od chaty se rovněž nachází studna s vodou.

Planinarsko sklonište Marko Novković Rudine

Abyste se dostali na tuhle útulnu, musíte trasu VPP opustit už po 300 metrech za u útulnou Tatekova koliba a pokračovat po trase Via Adriatica, která stoupá vysoko na hřeben, kterého se pak drží. Z popisu jednoho Slováka, který šel Via Adriaticu v protisměru a potkal se s námi právě u Tatekovy Koliby, víme, že se jedná o hřebenevku podobnou Malé Fatře. Právě zde na hřebeni narazíte na nádhernou moderní útulnu Planinarsko sklonište Marko Novković Rudine, která je podle popisu jiných chodců (také jsme se s nimi potkali u Tatekovy koliby) dost možná tou nejkrásnější útulnou v celém Velebitu. Krom toho, že musíte opustit opisovaný trek to má však ještě jednu nevýhodu. Abyste se k ní dostali, musíte ještě dnes ujít 11km a zdolat 895 výškových metrů navíc.

---

Etapa 7: Tatekova koliba - Struge

Od turistické chaty Tatekova koliba vede stezka k úpatí 80 m vysokého kamenného pilíře Stapina, což je největší a nejimpozantnější skalní pilíř v jižním Velebitu. Pro svou polohu je viditelný už z dálky a pro jeho hladký a dokonale kuželovitý tvar ho určitě nepřehlédnete, bezpečně poznáte a možná se vám i vryje do poměti.

Od Stapiny už budete opět klesat, až dorazíte na nádhernou náhorní planinu Malo Rujno, které se výrazně liší od všeho, co jste dosud na vaši cestě viděli. Hory se zde totiž rozesupují a vy budete pokračovat převážně otevřenou bezlesou krajinou, které dominují jasně zelené louky, na nichž se pasou koně. Právě odsud z Malého rujna můžete sestoupit na výše zmíněnou útulnu Zavrata, přičemž po téže stezce se dá rovněž pokračovat až k moři a trek zde nouzově opustit.

Trek z Malého Rujna pokračuje stále otevřenou krajinou a nakonec vás přivede na rozlehlou travnatou plošinu táhnoucí se mezi Bojincem a hřebenem Višerujny, která je známá jako Veliko Rujno. Zhruba uprostřed Velkého Rujna se nachází kaple Panny Marie Rujnské a vedle ní cisterna s pitnou vodou. Od kaple cesta krátce pokračujeme na jihovýchod, načež vás přivede na okraj borových lesů. Právě zde dosud pohodová procházka světem horských luk končí a vás čeká výstup k sedlu Stražbenica. Odsud vede stezka doprava směrem k horské chatě v Paklenici, ale naše trasa pokračuje 45 minut velmi strmě k sedlu Buljma, za kterým na vás čeká náhorní plošina Struge. Právě zde se nachází stejnojmenná útulna.

Útulna Strudge má podobu dřevěné špičaté chatky a uvádí se, že její kapacita je 15 lidí,

přičemž část lidí může spát na palandách v přízemí a další v podkroví. Z našeho pohledu se však jedná asi o nejtragištější útulnu z celé trasy a to už jen proto, jak se k ní její častí návštěvníci chovají. Prostory jsou docela zanedbané, je zde nepořádek a přišlo nám, že slouží jako smetiště pro průchozí a odkladiště věcí pro víkendové návštěvníky. V porovnání s ostatními útulnami to byl vskutku smutný pohled, ale když vás zastihne sníh na začátku léta, tak ji docela uvítáte. Dalším problémem této útulny je populace Plcha Velkého, což je vlastně docela roztomilé zvířátko, ale v noci vám nedají spát. Také je lepší před nimi schovat jídlo mimo jejich dosah. Ještě by se hodilo podotknout, že tahle útulna nemá vlastní studnu, nádrž na pitvnou vodu ani pramen. O kilometr dále se však nachází stunda Marasovac.

---

Etapa 8: Struge - Světo Brdo - Vlaški Grad/Ivine Vodice (8h)

Zóna od Struge přes pramen Marasovac, Vaganskii vrh, sedlo Malovan až k vrcholu Sveté brdo byla v 90. letech 20. století válečnou zónou a turistika je povolena výhradně po značené Velebitské turistické stezce, protože pouze tato trasa (a další ZNAČENÉ stezky) je považována za bezpečnou. Od turistické chaty Struge tak pokračujeme striktně po stezce k prameni Marasovac a odtud doprava směrem na Vaganski vrh. Krajina je opět naprosto odlišná od míst, kterými jste šlapali dopostud a především pravým opakem předchozí etapy táhnoucí se přes rozlehlé travnaté louky. Místo těch vás čeká úzká stezka táhnoucí se po obvodu strmých svahů posypaných sutí a kamením nebo naopak obroslých klečí a časté výhledy na ostře tvarované vrcholy zdejších hor, které místy působí velice epicky.

Stezka tak podchází strmý Babin Vrh a po dalších 3km vás přivede na nejvyšší vrchol celého Velebitu - Vaganski vrh. To je na rozdíl od okolních ostrých skalnatých vrcholů docela široký plochý hřeben porostlý trávou, takže nepůsobí dojmem nejvyššího vrcholu, ale nádherný výhled na okolní hory si odsud užijete. Z druhé strany stezka asi 10 minut strmě klesá do rovinatějšího terénu, kde se vpravo napojuje na stezku Lipa staza vedoucí od chaty Paklenice. Budete-li tedy potřebovat nouzově sestoupit někam do bezpečí, tak právě zde.

Velebitská turistická stezka však spolu s Via Adriaticou pokračuje rovně k průsmyku mezi vrcholy Šegestin a Brundo. Na druhé straně průsmyku stezka pozvolna stoupá na sedlo Malovan nádhernou Alpskou krajinou, kde vás budou tvary některý skal a hor doslova udivovat. Od sedla cesta velice mírně stoupá po vrstevnici, přičemž se přibližuje hřebeni po vaší pravici, až ho po zdolání sedla pod Bilim Vrchem překročíte a vám se otevře jedinečný výhled na moře a kaňon Malé Paklenice. Odsud dále vás čeká troufám si říci také nejnebezpečnější část cesty. Úzká stezka totiž vede po obvodu opravdu strmého suťového svahu. Jeden špatný krok a můžete dopadnout opravdu špatně, takže fakt opatrně. Výhledy cestou jsou však naprosto dechberoucí.

Po zdolání tohoto úseku vás stezka přivede na okraj malebného vysokohorského údolí porostlého zelenou trávou. Odsud to není ani kilometr strmějšího sestupu na další útulnu Vlaški Grad, Velebitska planinarska put zde má nicméně další svou zacházku vedoucí tam a zase zpátky v podobě kilometr a půl dlouhého výstupu na závěrečný vrchol celého pohoří Sveto Brdo. Ten vás možná trošku potrápí, ale výhled na všechny strany odsud je naprosto jedinečný, bombastický a plný protikladů. Zatímco za svými zády máte nádherný hřeben vysokých vrcholů, na opačné straně hřeben už jen klesá a v podobě mírně zvlněné krajiny postupně mizí. Na západ od vás se pak můžete kochat lesklou hladinou Jadranu, když se však otočíte, čeká vás pohled na zalesněné kopcovité vnitrozemí Chorvatska. Nesmím však opomenout, že pod sebou můžete pozorovat také jedinečně zvlněný Národní park Paklenica, jehož tvary mne místy hodily zpět na věčně zelenou Madeiru.

Útulna Vlaški Grad

Když se dostatečně pokocháte, vrátíte se stejnou cestou k rozcestníku, od nějž zahájíte docela strmý sestup na úpatí vrcholu Vlaški Grad. Právě nedaleko toho se nachází stejnojmenná útulna, kterou hodnotíme jako jednu z nejkrásnějších na tomto treku. Jedná se o moderně zrekonstruovanou dřevěnou chatku, která má ve spodním patře společenskou místnost s kuchyní a horní patro sloužící jako noclehárna. Dominantou chatky je přitom terasa s posezením oriontovaná na západ a nabízející jedinečný váhled na národní park Paklenici, hory a moře. Co teprve večer, když začne zapadat slunce, to je teprve nádhera. Aby to nebylo málo, celá západní stěna chaty je prosklená, takže západ slunce můžete pozorovat i za chladných večerů z pohodlí vyhřáté chatky. Vodu lze načerpat na stezce kousek nad útulnou.

Útulna Ivine Vodice

Útulna Vlaški Grad je snadno přístupná z údolí a velice proslulá, takže zde obzvláště v pátek a o víkendu může být dost narváno, pokud tedy nechcete spát v kuchyni na zemi, venku na terase nebo budete postrádat klid, nezbude vám, než pokračovat další dva kilometry lesem k útulně Ivine Vodice. Ta sice není tak moderní, nádherná a s tak parádním výhledem, jako Vlaški Grad, ale nabízí dostatek klidu v tichu lesa. Planinarsko skloniště Ivine Vodice je vlastně malá prostě zařízená chatka s kuchyňkou v přízemí a půdou pro nocleh, která pojme až deset lidí. Je zde také ohniště s rošty na gril a nedaleko se nachází cisterna s vodou.

---

Etapa 9: Vlaški Grad - Paklenica - Starigrad

Ze všech etap Velebitské turistické stezky mi tahle přišla nejméně záživná a lépe bychom asi udělali, kdybychom se drželi Via Adriaticy a pokračovali tak po hřebeni ustupujících hor. Je tedy nutné s tím počítat a brát tento úsek spíš jako sestup po dokončení nádherného treku.

Od útulny Vlaški Grad se dáte po úzké stezce lesem, která vede více méně po vrstevnici, nicméně vás čeká jeden prudký propad, který na druhé straně budete muset opět vystoupat. Po celou dobu se budete pohybovat hustým lesem, takže žádné dechberoucí výhledy nečekejt, nicméně v jeden moment vás stezka přivede na okraj lesa a umožní vám odskočit si na jednu menší skalní vhlídku.

O dva kilometry dále narazíte na další už výše zmíněnou útulnu Ivine Vodice, odkud cesta padá hustými lesy dolů k říčce Veliká Paklenica, podél které dorazíte k chatě Paklenica, což je vlastně pěkná dřevěná chata, kde je možné se najíst, dát si něco k pití nebo třeba i přespat. Asi o třista metrů dále se nachází také chaty Ramiča Dvori a Ivančev Dom, které rovněž nabízí občerstvení.

Od chaty se pokračuje po široké stezce, na které budete potkávat doslova davy "víkendových turistů," kteří míří k chatě, aby si zde něco dali a zase se stejnou cestou vrátili. Stezka opět vede lesem, a tak vás žádné výraznější výhledy zatím nečekají. Po kilometru a půl dorazíte k restauraci "Lesní dům," kde se rovněž můžete občerstvit. Právě zde se hned vedle stezky nachází rovněž veřejné záchody.

Za Lesním Domem stezka přechází na druhou stranu řeky a v podobě kamenného chodníčku táhnoucího se lesem míjí zříceniny starých mlýnů. Po dalších dvou kilometrech od Lesního domu vás stezka přivede na rozcestí, kde máte možnost VPP opustit a vystoupat na Maniti kuk, kde vás jednak čeká parádní vyhlídka a také jedna z nejkrásnějších krápnikových Jeskyní chorvatska - Minita Peč. Počítejte však, že na necelých 2km zdoláte přes 250 metrů převýšení.

Od tohoto rozcestí dále vás také čeká nejatraktivnější část Paklenické soutěsky. Do deseti minut narazíte na docela pěkný vodopád, za kterým na vás čeká největší skalní stěna celého velebitu Aniča Kuk, která je oblíbeným cílem mnoha horolezců. Když se to tak vezme, ona je vlastně celá tahle oblast jeden velký lezecký park. Dosud široká rokle se zde totiž zužuje do hluboké soutěsky, po jejichž stěnách šplhají desítky nadšenců do horolezectví, pro které jsou strmé stěny skalnatého kaňonu doslova rájem. Pokud budete chtít, můžete také navštívit atomvý kryt, který se nachází v nejužší části kaňonu Velika Paklenica. Tunelový systém byl v přísném utajení vybudován v 50. letech 20. století jugoslávskou armádou a měl sloužit jako protiatomový kryt. Vchody do tunelů však byly později zablokovány a systém nebyl nikdy použit. Povrch celého podzemního komplexu je 1730 m² a je dlouhý 549 m. V dnešní době je komplex zrekonstruován a zahrnuje malý přednáškový sál, několik výstavních míst a obchod se suvenýry.

Během asi dvaceti minut strávených mezi vysokými skalními stěnami dorazíte na asfaltovou silnici, po které dorazíte ke vstupní recepci národního parku. Zde se může stát, že po vás budou chtít zpětně uhradit vstupné za průchod národním parkem, nás se nicméně na nic neptali a nechali nás jít dále. Cesta vede stále níže mezi rozestupujícími se skalními stěnami borovými lesy, až vás přivede do vesnice Marasovići, odkud budete po státní silnici pokračovat až do Starigradu na březích Jadranu. Zde se nachází supermarket, několik restaurcí, kempy a další možnosti ubytování, ale také autobusová zastávka, kterou několikrát denně projíždí autobus směřující do náherného pobřežního města Zadar, jehož historie sahá až do časů starověkého Říma a které určitě stojí za návštěvu.