Peaks of the Balkans - Den 2.

15.5.2024

Slunce zde vychází opravdu velice brzy a už před pátou se rozednívá, venku je však stále mlha a pořádná zima. Aby taky ne, spím ve dvou tisících metrech nad mořem a počasí zde připomíná spíš konec podzimu než polovinu května, a to zde bylo celou zimu konstantně tak o pět stupňů více než v Tyrolsku. Vím to, dost často jsem to sledoval a srovnával, abych si udělal aspoň nějakou představu o sněhové situaci. Zůstávám tedy ve spacáku a píšu deník z předešlého dne. Dnes mám před sebou asi o osm km více a o něco nižší převýšení než včera, kdy jsem vycházel až po třetí odpoledne, a tak věřím, že mám čas a můžu si to dnes dovolit. Odpoledne přejdu hranici s Kosovem a k večeru sejdu v Leqinatu, kde mám pro tuto noc rezerované ubytko. Původně jsem neplánoval žádná ubytka a chtěl jsem jít celý trek nadivoko, když jsem si však ve Slovinsku uvědomil, jak těžký je můj současný Osprey s novým 2kg stanem a k tomu připočetl zásoby jídla na deset dní, které bych musel tahat, protože cestou není pravděpodobně kde doplňovat zásoby, rozhodl jsem se na poslední chvíli zařídit si 4 noclehy na guesthousech či v kempech s večeří a snídaní, abych tak ulehčil batoh o pár kilo stravy. Jídlo na tak dlouhou dobu jsem tahal už předloni v Sierra Nevadě, kde jsem měl podstatně lehčí batoh i stan a dodnes si pamatuji, jak těžce se mi první dny do těch kopců šlapalo a to jsem měl tenkrát o poznání lehčí a pohodlnější batoh i stan.

Když jsem se zápisem hotov, oblékám péřovku a s nohama ve spacáku se částečně balím, abych tak dopřál spodní části těla ještě trochu tepla. Nakonec z něj však stejně musím ven, co naplat. Dělám si teda kafe a snídani, u toho dobaluji poslední věci a zjišťuji, že bylo celkem prozřetelné vzít ubytko hned na druhý den cesty. Čelovku a powerbanku jsem po Slovinsku ani pořádně nestihl nabít a ta jedna, kterou jsem našel doma a zdála se nabitá, je po dvou dnech cestování taky prázdná, ale jakože úplně. Tož hurá do Kosova a do Vily Rugovo nabíjet elektroniku!

Na cestu se nakonec dávám až někdy okolo desáté, což mne celkem mrzí a štve, ale pořád se uklidňuji, že mne dnes nečeká žádná extrémní vzdálenost. Pojem vzdálenosti je však v horách hodně relevantní.

Od chajdy, která mi byla parádní noclehárnou, scházím k Hirdskému jezeru, kde jsem chtěl původně stavět stan a jsem opravdu rád, že jsem tak neudělal. Nejen pro chladnou noc, ale hlavně proto, že zde není jediná rovná plocha, ale naopak nekonečné pole balvanů, stezka v tom je sotva vidět a já si sám musím hledat cestičku a držet se značení. Když navíc procházím kolem břehů jezera, je docela patrné, že se pro jarní tání trošku vylilo do krajiny, vzalo si kus stezky i s rozcestníkem a okolní krajinu proměňuje v bažinu všude, kde není pevná kamenitá půda.

• 

• 

Pokračuji lebyrintem balvanů, dokud mne "stezka" nepřivede do jehličnatý lesů, kterými pokračuji necelou hodinu dále. Stezka více méně klesá a ztrácí se vysoké vlhké trávě tichého horského lesa. Stromy jsou divoké a rozcochaté, tu a tam obrostlé mechem a lišejníky. Klopýtám tichem lesa, dokud ticho neprořízne zurčení horské strouhu. Není zde žádný můstek ani dřevěná lávka, ale také to není tak široké, aby se to nedalo bezpečně přeskočit. Cválám lesem převážně z kopce a moc si místní krajinu i atmosféru užívám.

Náhle přicházím na hranici lesa přecházející v malý travnatý palouk dookola obrostlý smrky a já mezi stromy pozoruji první dřevěné domky od včerejšího dne. Opouštím les a přes zelenou loučku kolem nich procházím na nedalekou hliněnou silnici, která mne vede dále přes horské louky, na nichž se pasou krávy. První výhledy na sebe nenechávají dlouho čekat. Opět jsem překvapen nádherou zdejší hornaté krajiny, která mne nepřestává vyvádět z údivu. Věděl jsem, že zde bude krásně, ale až takhle? Wow, a to jsem na treku teprve druhý den. Kdo ví, co za nádhery mne cestou ještě čeká.

Po široké horské cestě pluji krajinou a nepřestávám nasávat krásu místa. Kochám se výhledy, zastavuji a fotím. Cestou potkávám místní, jak vedou dobytek na pastvu. Bába v jedné ruce drží takovou tu věc na stloukání másla a v druhé skleněnou lahev čiré pálenky. Prostě Balkán. Teda pokud to není voda, ale proč by ji táhla ve skle? Nene, jsem na Balkáně, tohle určitě bude Rakia.

Po tomto setkání se cesta opět noří do zdravého horského lesa a já si poprvé uvědomuji, jak skvěle je zde cesta značená. Červeno-bílé kruhy se nachází cestou pravidelně a ať už šlapu přes louky po široké cestě nebo lesem po úzké stezce, vždy jsou jen pár kroků od sebe a na rozcestích jsou dokonce na okrajích kruhu namalované dvě čáry, které ukazují, kterým směrem se trek táhne dále v jednom či druhém směru. Od jedné značky vidím na druhou, vůbec nebloudím ani nemusím koukat do map. Prostě paráda.

Po několika serpentinách cesta přestává klesat a táhne se rovně, les však stále neopouští. Podél cesty se objevují první velké domy, které jsou nepravidelně roztroušené podél cesty mezi stromy. Přicházím tak konečně do vesnice Babino Polje, což je spíše taková obydlená lesní cesta, kde končí jedna z etap Peaks of Balkans. Před jeden z velkých domů mezi stromy vybíhá nějaká žena sotva mne spatřila přicházet z dáli a čeká, až dorazím k jejímu domu. Okamžitě mi nabízí nocleh, jídlo a vodu. Jídla však mám dost a na ukončení dne je hodně brzy, vždyť jsem sotva začal a navíc dnes musím přejít hranice do Kosova. Tohle mám však na místních lidech opravdu rád. Takovou pohostinnost, přátelskost a snahu pomoci člověk v Evropě zažije snad už jen na Balkáně. Tak jako mne včera zval děda sbírající listí před svým domkem na kraji lesa na kafe a nabízel mi nocleh, tak činí i lidé zde, návštěva pohraniční policie byla spíše přátelský pokec než formalita a rovněž tak je moc sympatická starost mých kosovkýsh hostitelů, kteří mne upozorňují na sníh na hřebenech hor a chcou vědět, zda jsem v pořádku přešel.

Pokračuji po lesní cestě, dokud nedojdu k potoku. Hm, koukám že s přecházením vod to tady budu mít jak Dva na Tahu na CDT nebo Jakub Čech ve Skandinávii. Už je to asi sedmý potok na mé cestě a mosty žádné. Ty předchozí se však daly aspoň přeskákat po kamenech nebo nebyly tak široké, aby se nedaly překročit. Tady to však tak úplně nejde. Jde o široké koryto s vodou těsně pod kolena, a tak zouvám boty a šup do studené vody. Je docela ledová a to já na chodidla a dlaně špatně snáším. Zbytku těla to je jedno, ale chodidla mne i při otužování donutí vystřelit z vody ven. Za polovinou už to začíná docela bolet a jsem opravdu rád, když to mám za sebou.

Přecházím na opačný břeh a sedám si, abych si obul boty. Když už sedím na druhé straně, říkám si, proč se rovnou nenajíst? Stejně mám před sebou nejdelší stoupák dne s převýšením 600 metrů na asi třech kilometrech. Vařit se mi však nechce, a tak si dávám chleba s nějakým místním mazacím sýrem a k tomu baštím salám, který mi na tuto cestu koupila má paní ještě ve Slovinsku. Takový celkem Jugoslávský snack dalo by se říct.

Po jídle vstávám a vydávám se na cestu dále směr hraniční hřeben. To stoupání nakonec není tak zlé, jak jsem čekal. Prostě se nikam neženu, jen pomalu šlapu, rytmicky dýchám a nikam nespěchám. Sem tam si dám pauzu na fotku. Protože šlapu po bezlesých svazích horských luk a vyžďářeného lesního porostu, výhledy jsou dnes opravdu boží. Moc se mi zde líbí a cestu si neskutečně užívám.

Kolem třetí odpoledne jsem nahoře na hřebeni, který tvoří hranici s Kosovem. Docela mne děsí bílá sněhová pole nad Roshkodolem a na kopcích, kudy budu za dva dny šlapat na trojmezí ve 2366 metrech nad mořem. Poprvé si připouštím, že jsem na trek vyrazil příliš brzy a dost možná ho v tuhle část roku nezvládnu. Stojím zde, pohlížím do krajiny, kterou ještě místy pokrývá dost sněhu a odhaduji, kudy asi trek dále vede a co mne v dalších dnech čeká. No, jsem zvědavý jak tahle výprava dopadne a kam až dojdu.

Otáčím se a šlapu na opačnou stranu, protože než mne trek přivede na svahy pokryté zbytky sněhu přede mnou, čeká mne jěště dvoudenní putování po nižších kopcích v Kosovu. Šlapu po hřebeni, sem tam obejdu někou hromádku sněhu a celkem si to užívám. Jsem docela překvapen, když přede mnou vykoukne jedno z nejkrásnějších míst na trase, které znám z fotek a bylo pro mne ikonickým místem tohoto treku. Během dalšího putování ho tak mám stále před sebou. Nejít trasu v protisměru, mám ho za zády s musel bych se otočit, abych si ho vůbec všimnul. Nechápu. Ale není to jen krajina přede mnou, co lahodí mému oku. Člověk je nádhernými výhledy odměňován tak nějak po celou dobu. Je zde opravdu krásně.

• 

• 

• 

• 

Cesta se klikatí kolem hranice po obou stranách hřebene, ale pak bohužel schází do stínu lesa na severní straně, kde slunce příliš nesvítí a mne čeká zdolávání první sněhových polí. Není to nic, co by se nedalo zvládnout, ale člověk musí být opatrný, aby nesjel dolů. Tu a tam se nečekaně propadnu po kolena. Pak se zase brodím v mokrém sněhu, který dokonce místy dosahuje i výše. Je to nepříjemné, ale hlavně to celkově neskutečně zdržuje. V jeden moment se propadnu a noha mi sjede tak blbě, že mě to stáhne s sebou a já si u toho o těžký sníh zohnu hůlku o devadesát stupňů. Chci ji narovnat, ale sotva se spodní částí pohnu, zlomí se v bodě ohybu. No paráda, druhý den na treku a už bez hole.

Vytahuji telefon, dělám pár fotek a točím videa, abych mohl později fotky nahrát do skupiny Peaks of Balkans, kde je úžasná komunita místních, průvodců a trekařů. Právě v tuhle roční dobu slouží hlavně lidem, kteří na trek vyrazili takto brzy a jsou tak letos mezi prvními, kteří trasu zdolávají. Právě sněhová situace je to, co lidi zajímá nejvíce.

Jsem vážně rád, když už to mám za sebou a po zeleném travnatém svahu šlapu na sedlo Jelenka Pas. Stezku před sebou vidím jasně a je úplně bez sněhu, takže neskutečná paráda. Teď už bude vše dobré. Stoupám vzhůru, rozhlížím se kolem a opět si užívám nádherné dechberoucí krajiny, kterou mne zdejší hory častují. Jsem prostě v ráji.

• 

• 

Jak se říká, nechval dne před večerem, protože s výstupem na sedlo se mi krom nádherného výhledu na docela dolomitovou stěnu dostává také další cesty přes sněhové pole. To se dá ještě docela snadno obejít, ale jak sestupuji níže, střídá pohádkový výhledy docela děsivá podívaná na velkou lavinovou past, přes kterou musím dále. Pohodová procházka přes horské louky končí a mne teprve nyní čeká to pravé sněhové peklo. Před sebou vidím velký lavinový kotel a na opačné straně rozcestník. Vypadá to, že stezka vede po obvodu této sněhové pasti a nebude to vůbec bezpečné. Sníh je mokrý, těžký a nestabilní. Stačí blbě došlápnout, urve se to jak nic a letím dolů. Pokud strhnu lavinu, žádný mne tu nevyhrabe. Tudy pokračovat nemůžu.

Nezvdávám to a rozhlížím se kolem. Koukám do map, kudy by se to dalo obejít a nakonec mi dochází jedna věc. Ne, tudy nemusím, tohle není Peaks of Balkans, ale Via Dianrica. Peaks of Balkans se zde stáčí doleva. To také není žádná výhra a čeká mne cesta dolů sněhovými poli, ale je to mnohem bezpečnější, než traverz na okraji lavinového kotle. Člověk si ale musí umět poradit a najít bezpečnou stezku.

Opouštím sedlo. Jedno obrovské sněhové pole obcházím a maluji zde velké šipky pro další chodce, druhým docela strmým sněhovým polem sestupuju takovým způsobem, abych zde po sobě zanechal jasně viditelné schody, po kterých se můžu rovněž vrátit, pokud to nepůjde dále. Místy mám docela naděláno v kalhotech, ale nakonec to docela bezpečně zvládám a pokračuji rozšiřujícím se údolím skrývajícím se mezi travnatým pohraničním hřebenem na straně jedné a strmou skalní stěnou na straně druhé.

Dál už je to celkem pohoda, prostě šlapu dolů po kamenech, načež se mi tu a tam ozve koleno, které zlobilo už včera. Zabrat dostalo už na Madeiře, ve Slovinsku si však myslím celkem odpočinulo, tam jsem s koleny za dva týdny problém neměl. Tady už však celkem protestují od prvního kopce na mé zatím dvoudenní cestě.

Skály ustupují, údolí se rozšiřuje a já scházím stále níže. Najendou přecházím krajinou balvanů nad modrozeleným jezerem Liqeni i Drelajve, kolem kterého šumí smrkový les a nad kterým se tyčí ostrý skalnatý masiv, kde šeď kamene střídá běloba zbytků sněhu. Nevím proč, ale najednou si opět připadám jako v Tatrách dva roky zpátky.

Chvíli si zde postojím, udělám fotku a po stezce mezi balvany pokračuji dále. Docela mne překvapí, když na zemi v této odlehlé oblasti pozoruji na zemi první vajgly. Lidi jsou fakt hovada.

Kamenné pole mám za sebou a úzká stezka mne přivádí do malého zeleného údolíčka, kde postává malá dřevěná chajda, nad kterou vlaje rudá vlajka Albánie. Do vsi zbývá posledních pět kilometrů a já mám před sebou asi nejprudší stoupání za uplynulé dva dny. Není nijak zvlášť dlouhé, ale jde o celkem strmý výstup bahnitou stezkou, která podkluzuje pod nohami. Jen s jednou holí je to celkem brutální nářez. Stezka mne nakonec přivede k jezeru Leqeni, kde jsem úplně původně plánoval tábořit. V tuhle roční dobu by to však asi úplně nešlo, protože jezero je po jarním tání rozvodněné a půda kolem proměněna v jeden velký mokřad a kdo končí bahno zvedá se průzračná hladina jezera, pod kteoru pozoruji slehlou trávu a dokonce i zatopená ohniště, takže zde lidé asi v létě běžně táboří.

Obcházím vodu po blátivé stezce nad jezerem. Když ho obejdu, čeká mne teprve opravdu strmý sešup dolů po ještě blátivější stezce než doposud. I když jsem opatrný jak jen to jde, v jeden moment mi to stejně ujede a já se v tom prostě celý vyválím. Tričko, kraťasy, batoh, nohy, ruce i tvář - no prostě všechno od hoven. Super, tak mne na ubytko snad ani nepustí.

Bláto mám za sebou a následuje strmý seběh po kamenité stezce a koleno se opět ozývá. Cestou je několik vhodných plácků k táboření, ty já však míjím. Zanedlouho narazím na asfatltku, po které temným lesem pokračuji dále a která mne téměř za tmy konečně přivede do vesnice. Za chvíli už stojím před domem, ze kterého vychází milý a vstřícný hostitel, který si už stihl pravděpodobně dát pár piv. Ptá se mne na mou cestu a oznamuje mi, že jsem si pro sestup od jezera zvolil špatnou stezku. Tahle je hodně strmá a blátivá a existuje prý ještě jedna. Tu bych však stejně nenašel, protože ji znají jen místní a není ani na mapě.

Vede mne za dům, ze kterým se nachází několik dřevěných chat. K jedné z nich mne vede a ukazuje mi ji, ta dnes bude mým domem. Tohle není guesthouse, jaký jsem očekával. Tohle je doslova a vyloženě Vila. V přízemí je koupelna se záchodem umístěným skoro ve sprcháči, je zde moderně zařízený plně vybavený kuchyňský kout, obývák s gaučem, malý krb a hromada dřeva a schody do podkroví vybaveného velkou pohodlnou postelí. Takový luxus jsem snad na žádném treku zatím nezažil. Přitom mne to vyšlo na pouhých 30 euro. Jako fakt čumím.

Jestli chci jídlo, mám navštívit hotel Guri i Kuq v centru, kde je prý moc dobrá restaurace a jestli tam nechci chodit, zavolá tam a oni mi jídlo přivezou. Jářku, taková ves co působila až vysídleně a takové služby tady jo? Rozum mi nad tím nepřestává stát.

Dávám si sprchu, peru si věci a suším je nad krbem. Mezitím mi píše můj hostitel, že mají pračku a sušičku a jestli chci, můžu mít do rána věci opět čisté a suché. No, pozdě, už mám vypráno a v krbu topím jako v sauně, takže mi věci schnou záchvatnou rychlostí. To teplo však způsobí, že se bolest v mém koleni rozjede naplno a já sotva chodím. Tohle bude ještě zajímavé.

Jdu to rozchodit a mířím do doporučené restaurace, kde se dočkám hostiny kosovských specialit za pouhých deset Euro. Jsou to převážně sýry, jogurt, mléčné výrobky, mi známé pečivo už z Albánie a zelenina. Všemu vévodí pořádně pálivé papriky, které zblajznu celé včetně semínek. Dám si pár piv a pak se vracím na chatku. Pořádně zatopím v krbu a jdu spát.

22km 1115m 1605m

Peaks of Balkans - Den 3. →