Peaks of the Balkans - Den 3.

16.5.2024

Pro večerní únavu pro kterou se mi nechtělo ani na jídlo jsem si myslel, jak krásně brzy usnu a prospím se až do dalšího krásného rána. Opak se však stal pravdou a nakonec dlouho nemůžu usnout. Když už usnu, budím se opět ve tři ráno a tak do pěti nemůžu zabrat. Převaluju se, bolí mne koleno, mám spoustu energie a ozývá se mi pálivá paprička, která byla součástí včerejší hostiny. Několikrát mne prožene na záchod, v pět upadám do spánkové paralýzy a až někdy po té se mne konečně zmocńuje spánek, kdy přebíhám ze snu do snu. Několikrát se mi zdá, že jsem se vzbudil a několikrát se skutečně vzbudím, takže mám problém pobrat, co je vůbec skutečnost a realita. V sedm jsem opět vzhůru a není mi vůbec dobře. Připadám si, jako by mě někdo přežvýkal a zas vyplivnul. Jsem bez energie a venku je neskutečná mlha, a tak si vařím pořádný škopek kafe a jdu psát zápis z předchozího dne. Snad mě to probere.

Celkem se rozepíšu a ztratím víc času, než bych si přál, ale kafe mi celkem pomůže. Když jsem s textem hotov, nahrávám ho i s fotkama na instagram a jdu zkusti opravit mou trekovou hůl. Nakonec ji spojuji pomocí lepící pásky a zpevňuji pomocí tří rezervních stanových kolíků Big Agnes. Jak se říká, není problém, který by nevyřešila lepící páska nebo ještě více lepící pasky. Drží to, ale stále to není ono a nemůžu se o ni pořádně zapřít plnou vahou. Je to spíš taková lehká opora pro rovnováhu. Chtělo by to ještě něčím vystužit, ale momentálně nemám čím. Snad cestou něco najdu.

Mezi psaním, balením a opravováním hole však neustále a odbíhám na záchod. Ty pálivé papriky včera večer nebyly zrovna dobrý nápad. Fakt mi po nich není dobře a zažívám docela peklo. V deset do sebe hážu uhlí abych vůbec někam došel a chatku opouštím. Je hnusná bílá mlha, mrzne a vidím tak na dva metry, ale můj hostitel mne uklidňuje, že od zítřka má být pěkně. V to doufám. Ptám se ho, zda je zde ve vesnici obchod, kde bych si koupil aspoň pečivo na snídani, ale smůla. Nevadí, úplně prádzný batoh nemám, takže si něco cestou uvařím. Vydávám se na cestu a sotva opustím vesnici, začíná lít jako z konve.

Ani ne za hodinu jsem v údolí, kde je restaurace, ve které jsem se chtěl najíst, ale má bohužel zavřeno, a tak zde pod nějakou stříškou u cesty baštím salám a starý gumový chleba s tvarohovým sýrem. Mé střevo se opět ozývá, a tak přichází čas na další černou pilulku. Od bolesti mi to však nepomůže.

Opouštím můj úkryt a pokračuji k mostu přes řeku, na jehož druhé straně musím kus po hlavní silnici vedoucí mne podél toku řeky. Asi po kilometru přecházím opět na druhou stranu řeky a začínám stoupat vzhůru. Šlapu do kopce, potím se jak prase a není mi moc dobře. Natahuje mi a mám pocit, že jestli mi někdo nevyoperuje střevo, tak do hodiny umřu. Ty dvě papričky byly prostě moc, a to mám pálivé jinak rád. Tohle však vyloženě bolí a já trpím, jako po pálivém nikdy dříve.

Přicházím do vsi, kde nepotkám jedinou živou osobu, ale za to se tu zcela volně procházejí krávy, které mne nechápavě pozorují. Odsud mne čeká výstup lesy vzhůru, ale to prvně musím najít stezku. Značení na této etapě je totiž extrémně nedostatečné, jak se během dne ještě několikrát přesvědčím.

Procházím kolem kolem krav a šlapu na opačnou stranu vsi. Jdu ještě kousek dál, ale nevidím žádnou značku. Také mi přijde, že jsem měl zahnout ještě v obci, a ne takový kus za ní. Vracím se a hledám značku a pěšinu opouštějící obec. Nic však nevidím. Chtě nechtě, musím použít mapy.cz. Podle těch stojím přímo na rozcestí, žádnou stezku zde však nikde nevidím. Nakonec šplhám na nízkou kamenou zídku u cesty, přecházím přes mokrou louku podél nějakého domu a v tom největším lijáku doprovázen křečemi ve střevech lezu do dalšího strného kopce po hodně úzké stezce mezi křovinami a stromky, které se neúprosně sápou po mém ponču. Sem tam přelezu spadlý strom. Jak stoupám, paprička se asi vstřebává a bolest ustupuje. Jsem rád, když to mám za sebou. Opět se ocitám v mlze, kde je sice vlhko, ale neprší.

Se zdoláním nejprudšího kopce na krátko opouštím les a vystupuji na mýtince, kde skrz mlhu pozoruji temné siluety stromů okolního lesa. Přecházím mlhou přes mokrou louku a mezi stromy najednou narazím na širokou blátivou cestu, u které stojí nějaké domy. Jeden z nich vypadá docela jako opuštěná restaurace. Nikde není ani noha.

• 

• 

• 

Po téhle cestě pokračuji dále, mírně klesám necelý kilometr po okraji lesa. Lesy ustupují a střídá je rozšiřující se osídlená louka, kde si hned z kraje někdo postavil svůj vlastní malý hrad. Pokračuji po rozlehlé louce s pár domečky roztroušenými vždy párset metrů až čtvrt kiláku od sebe. V dáli se pasou krávy a hlídá je bača s deštníkem. Zajímavá kombinace. Když ho míjím, projíždí po nedaleké blátivé cestě auto a jeho posádka si mě okamžitě volá k sobě. Hned mi nabízí vodu a vyptávají se mne na mouc cestu. Že kdo jsem, odkud jsem, kam jdu a tak. Dávají mi i nějaké tipy a upozorňují na výskyt medvěda v oblasti. No paráda, ten mi tady ještě chyběl. Chlapi mě kecy medvědovi dali brouka do hlavy a já přehodnocuji plány se spaním ve stanu. Na ty noci budu muset odnášet jídlo někam dále od stanu.

Scházím do údolí. Podél cesty je neskutečný bordel všeho druhu, rozházené odpadky, obaly ale i pytle se smetím. Mezi tím však leží i pořádný kus železné tyčky. Okamžitě mne napadne, že se mi hodí k upevnění mé trekovky. Nic jiného jsem si snad ani nepřál najít. Na ty hromady odpadků je docela smutný pohled, co mne ale naopak pobaví, je až neuvěřitelný shluk reklamních cedulí navádějící cestovatelé do hotelů a guesthousů v okolí.

Odpoledne scházím na okraj obce Drelaj, kde potkávám dvojici chodců v protisměru, kteří se za současného mlžného počasí pravděpodobně rozhodli po treku nepokračovat a schází k hlavní silnici táhnoucí se údolím. Zdravíme se tiše pouhým kývnutím a já začínám stoupat do Drelaje. Zanedlouho potkávám pár německých turistů jdoucích v protisměru. Je jim tak kolem padesáti, jsou na cestě už pět dní, jdou z Teth, mají za sebou obávaný Valbonský průsmyk i nejvyšší místa na trase. Sem tam sníh, ale dá se to projít a dle stop nejsou první, kdo se tudy vydal. Paráda, tenhle trek snad zdárně dokončím, i když pán si myslí očividně něco jiného. Zatímco on má na sobě docela nové outdoorové hadry, dlouhé kalhoty, super nepromokavou goretextovou bundu a hlavně hodně těžké boty, já mám na sobě na rozdíl od něj jen kraťasy, krátký rukáv a lehké trailovky, a tak si myslí, jaký to není zkušený borec a nevynechá příležitost si do mě hloupého amatéra povýšeně kopnout. Dokonce mi napřímo vpálí do ksichtu, že takhle to určitě nezvládnu a u toho si mě posměšně prohlédne od hlavy až k patě. Tak hlavně že oni jdou celou trasu jen s ubytováním a mají větší batohy než já, který si v nich nesu i stan, spacák a karimatku. Další šťouchanec na sebe nenechá dlouho čekat a vysměje se mi, že jdu v protisměru a má to svůj důvod, proč trasu navrhli v opačném směru. Že zítra uvidím. Je toho víc, ale nakonec se s nimi dlouho nezdržuji. Paní byla v pohodě a dokonce ho mírnila, ale pán byl vyloženě namyšlený arogantní blbec.

Nakonec se loučíme a já se opět vydávám na cestu. Procházím vesnicí a stoupám vzhůru. Asfalt končí a střídá ho široké koryto cesty vysypané malými kamínky. Šlapu vzhůru a nořím se do lesa, kde mne čeká další tentokrát sedm kilometrů dlouhé stoupání, které mne záhy přivede zpět do husté mlhy. K mizernému značení se tak přidává ještě nulová viditelnost.

Opouštím les a opět přecházím na asfaltovou silnici. Ze všech stran mne obklopuje chladná vlhká neprohlédnutelná šeď a já šlapu vzhůru skrz obec Pepaj. Chci pokračovat dále, ale za vsí mne krom nedostatečného značení zmate ještě existence asfaltky, která není zanesená ani v mapách. To že jdu špatně zjistím až tak po půl kilometru. Vracím se na kraj obce a bloudím. Dle mapy bych se mohl orientovat podle věžovité budovy. Hledej ji však v mlze, vidím sotva na dva metry. Značky taky nevidím. Musím u nich být fakt hodně blízko, abych si jich všiml. Víc než pro orientaci tak slouží k ujištění se, že jdu dobře. Nakonec se však chytám a po široké blátivé cestě pokračuji vzhůru. Z mlhy se zjevují hřbitovy, nad kterými vlají kosovské a albánské vlajky a na zemi se objevují stopy medvěda, ale blbec se uklidňuji, že to medvěd nebyl, že to měl jen nějaký vtipákel botu s takovým vzorem.

Kolem páté večer vystoupám nad 1800 metrů a najednou je to úplně jiný svět. Veškerá mlha je pode mnou, nade mnou je modrá obloha, sluníčko hřeje a je mi krásně teplo. Konečně mám i nějaké výhledy. Když dorazím na lavičku, sedám si, abych si mohl aspoň na chvilku užít tu nádheru. Upřímně řečeno, tohle by bylo naprosto parádní místo pro táboření, já však musím dále, protože i pro tuto noc jsem zvolil jeden levný kemp, kde bych měl dostat večeři, snídani a vlastně i sendvič na cestu. Už touhle dobou dostávám další zprávu od mého hostitele, kterého zajímá, zda jdem v pořádku a kdy dorazím.

• 

• 

• 

Ač nerad, nakonec vstávám, přecházím na opačnou stranu louky a opět sestupuji zpět do odporné bílé vlhké a mrazivé mlhoviny. Opět šlapu lesem, vidím tak na dva kroky a aby to nebylo málo, je tady tak sto vyježděných cest a tisíc stezek všemi možnými směry, takže nelidské bloudění mlhou pokračuje. Vrcholem je křižovatka asi šesti stezek, kde nevidím žádnou značku. Když už značku najdu, je za mými zády. Jako by to zde značili jen jedním směrem, ale je také možné, že jsem spoustu značek pro mlhu přehlédl. Klušu dolů, snažím se odhadnout směr a stezku. Nakonec se spoléhám hlavně na mapy.cz

Mám před sebou poslední metry do vesnice, kde by mě mělo čekat jídlo a možná i lůžko v jednom Guesthousu s Kempem. Šlapu podél elektrického vedení a pak zahýbám do lesa. Stezka však nevypadá, že by ji někdo využíval. Brzy pochopím proč. Najednou stojím dva metry nad nově vyrytou cestou, která není ani v mapě. Dokonce je tady i strom se značkou v místě, kde asi dříve vedla stezka. Jak to mám ale zeslézt? Chvilku šlapu po okraji lesa nad tou propastí a nakonec se vracím k sloupům elektrického vedení. Ty musí vést přece do vesnice!

Sleduji sloupy elektrického vedení a ty mne zanedlouho přivedou na onu novou cestu, která není ani na mapách. Jsem jen kousek od mého dnešního nocoviště, ale nemůžu pokračovat dále. Vidím nějaké ploty, a tak se je snažím obejít. Cesta mne přivede k horní stanici vleku. Otáčím se šlapu na druhou stranu. Prvně z kopce, pak zas do kopce!

Po nějaké době narazím na značku a stezku směřující do vsi. Ta mne protáhne mokrou loukou, křovinami a pak se mi zase ztratí někde v mlze, načež scházím čímsi, co připomíná spíše koryto potoka než stezku. Přivede mne však křovinami a pavučinami na okraj vsi. Že vždycky na večer musím zažívat taková pekla. Jak se mi dařilo zůstat celý den suchý a čistý, tak teď jsem za půl hodiny durch mokrý a zablácený.

Jdu vesnicí, celou ji obcházím a nakonec přicházím k něčemu, co nápadně připomíná druhou stranu cesty, po které jsem šlapal na druhou stranu. Dokonce je zde i rolba k vleku, který byl oplocen v místě, kde jsem se na cestu napojil. No to si ze mě děláš prdel ne? Jsem nemusel obcházet celou vesnici? Normálně jsem tak zvědavý, že už nemířím do kempu, ale šlapu po té silnici, abych se přesvědčil, zda je to skutečně jedna a ta samá silnice. V prudkém kopci mne ta zvědavost však rychle přejde, a tak to přeci jen nakonec otáčím a vracím se, aniž bych znal odpověď.

Ještě za denního světla tlumeného hustou mlhou přicházím do kempu, kde je pár nových dřevěných srubů, jeden starý barák a jeden dům, kde bydlí staří rodiče či prarodiče hostitele, který mi vypisuje ohledně mé cesty a pojmenoval si kemp podle nedelakého treku. Když dorazím, zrovna koukají na televizi, ale okamžitě vstávají a věnují se mi. Oba mluví pouze albánsky a snad i trošku srbsky, takže se se základy slovanského jazyka a pomocí gestikulace rukama nějak domluvíme.

Právě ten malý starý domeček mi je na noc přidělen. Zrovna čisto tam není a teplo už vůbec ne, takže dnes přichází ke slovu opět můj spacák. Největší prdel ovšem je sprcha přímo nad záchodem. To jsem asi ještě nezažil a během koupele se zde vystarám o neskutečnou potopu nejen v koupelně, ale i v předsíni. Nejhorší na tom ovšem je, že po sprše už si nemůžu zajít na záchod, pokud nechci mít mokré ponožky.

Jsou to takové spartánské podmínky, ale neštěžuji si. Docela se bavím. Taky zde dostanu najíst, což je přesně ten hlavní důvod směřování mé cesty právě tudy. Nenést zásoby jídla na deset dní, ale sem tam někde dostat najíst. Že by to bylo kdo ví jak výživné se však říct nedá - cosi na způsob točeňáku, nudle, feta a zelenina. Žaludek to zasytí a oba hostitelé jsou také moc milí. Dokonce mi tady večer přinesou i čaj a takový malý přímotop, abych si vysušil boty. No, a to se jim ukáže osudným. Ne mým hostitelům, ale těm botám. I když je mám dostatečně daleko od topného tělesa a několikrát je otáčím, nakonec se úplně roztaví plastová očka, které zde jsou pro držení tkaniček. Paráda, jsem bez bot. Do půlnoci to ještě zkouším opravit, ale nakonec si lehám na tvrdý gauč, chumlám do spacáku a jdu spát. Ráno moudřejší večera.

25 km 1230m↑ 1315m↓

Peaks of Balkans - Den 4. →