Peaks of the Balkans - Den 4.

17.5.2024

Předchozí den jsem ukončil s tím, že jsem přišel o boty, u kterých se mi během sušení roztavily umělohmotná očka držící tkaničky a která jsem se marně snažil opravit pomocí lepidla. Ráno mne však napadá mnohem jednodušší řešení mého problému. Prostě ty tkaničky protáhnu smyčkami, na kterých ta očka držela a je. Když to drželo očka s tkaničkami, udrží to i tkaničky samotné. Někdy jsou ta nejjednodušší řešení ta nejlepší.

Pak si opět lehám do spacáku. Venku je stále mlha a sychravo a dokonce lehce prší. Tahle cesta zatím vypadá stejně nešťastně jako ta předchozí. I když si uvědomuji, jak mne tyto zápisky po ránu obírají o čas, kdy bych mohl být na cestě, píšu další. Stejně bych zde měl ještě zaplatit a dostat snídani. Počkám tedy do osmi a pak se půjdu ohlásit. Nemusím však, protože ještě před osmou na mne klepe ona hodná babička, která je mou hostitelkou, ukazuje na ústa a říká “hapala hapala?”

Kývu hlavou že ano a než se vrátí, balím a uklízím po sobě. Zanedlouho je zpět s tácem, na kterém přináší chléb, omeletu tak ze dvou vajíček, trošku opečeného wurstu na způsob našeho točeňáku a nějaké dvě marmelády. No porce na den strávený v horách to není, takže si dávám ještě jeden chléb se zeleninou, který dostávám jako lunchpaket a vyrážím na cestu. Nejprve zaplatit a rozloučit se a pak hurá do hor. Když bába dostane dýžko za to jak ke mě byli hodní, ještě se málem rozpláče, ukazuje na mne že já gut a dává si se mnou selfie. Pak ovšem s máváním odcházím. Je skoro půl desáté, takže nejvyšší čas. Vlastně vycházím docela pozdě, ale včera jsem vycházel později a měl jsem před sebou větší dálku.

Do Guesthousu Lojza je to jen 18km a třeba zde dorazím tak brzo, že se zde jen najím a povalím dále. Vůbec by mi nevadilo si 5 km nadejít a ze zítřejších 28 ve vysokohorském terénu si tak něco ukrátit. Další den sice žádný Guesthouse v plánu není, ale musím dojít až do Albánie, protože povolení k překročení hranic mám právě na tento den.

Opouštím ves a šlapu k silnici v údolí. Už neprší ani nemrholí a mlha stoupá k obloze a vytváří poklici nízko položených mračen nad údolím. Cestou si rychle si uvědomuji, že s botami mám ještě jeden zásadní problém - během sušení se podle mně tak o číslo zmenšily a já s každým krokem narážím prsty do tvrdé stěny ve špici. No tohle bude ještě hodně bolestivá pouť.

Cesta mne záhy přivádí na asfaltku, která se dále táhne v těsném sevření hor svažujících se v soutěsku, kdy nad okolní les tu a tam vykukuje nějaká pěkná skála. Ptáci v korunách stromů zpívají a temná obloha se trhá a uvolňuje místo modravě a slunci. Hned je ta cesta příjemnější. Než dojdu na hlavní silnici v regionu, přes kterou jsem už včera jednou přecházel, už je docela teplo. Rychle zapomínám, jak chladno a deštivo bylo včera po celý den a vlastně ještě dneska ráno.

Pokračuji po silnci, na které je téměř nulový provoz a záhy se ke mne přidává malý psík. Neštěká ani na mne nijak nedoráží, ale pokračuje pěkný kus cesty se mnou. Nakonec se otáčí a vrací, odkud přišel. Po jedenácté přicházím k restauraci Campu Rugova. Mají otevřeno, což se náramně hodí. Po tak "vydatné" snídani začínám mít hlad a navíc mám před sebou pořádné stoupání. Je potřeba doplnit energii, tak si tam jdu sednout. Hned na úvod mne však oznamuje mladý číšník, který umí anglicky ještě hůř než já, že jídlo bude až tak za čtyřicet minut. Nevadí. Aspoň to bude skutečně oběd a ne jen pokračování snídaně. Hned jak si sednu, přináší mi jídelák, že si můžu objednat. Vybírám si krémovou polévku, steak rugovo s houbovou omáčkou a pivo. Přináší mi malé pivo a oznamuje, že personál kuchyně se opozdil a není kompletní, že dorazí až za hodinu nebo dvě. Mám si prý dát pizzu nebo rybu. Zajímavé, jsem zde jediný host a takový problém udělat specialitu podniku. No nic, nakonec si dávám rybu a než se udělá polévka, dávám si další pivo.

Objednal jsem si krémovou, dostanu vývar s nudlemi, chtěl jsem steak, a mám rybu. Nakonec jím úplně něco jiného, než jsem chtěl, ale aspoň něco. Dám si ještě jedno pivo na posilněnou a vyrážím vstříc kopci, do kterého se mi absolutně nechce. Je to strmé jak cyp. Brzy pochopím, proč se mi včera ten Němčour smál, že jít v protisměru je nesmysl a zítra budu trpět.

Jen co restauraci opustím, začínám opravdu strmý výstup vzhůru lesem. Půda je po předešlém dni vlhká a mokré listí neskutečně podkluzuje pod nohama. I tak to však jde z počátku celkem dobře a překvapivě rychle zvládám prvních téměř 400 výškových metrů na pouhém jednom kilometru. Tady les opouštím a vycházím na malé loučce s krásnými výhledy. Tady si dávám krátkou pauzu a dopřávám relax. Kdesi štěkají psi, někde se střílí ze samopalu, všude zpívají ptáci a kolem mne to jen kvete, takže po malé chvíli hledám prášky proti alergii a vydávám se na cestu dále.

Nějakou dobu šlapu po zelené louce a pak se opět nořím do lesů, kde mne čeká další kosovské peklo v podobě mizerného značení a nových cest a stezek. Velkou část cesty se tak brodím křovinami a houštím po zarostlé staré stezce, přelézám spadlé stromy a místy je to takový oser, že by se to chtělo prosekávat nejlépe mačetou. Je mi jasné, že tudy už dlouho nikdo nešel a trek asi vede jinudy. I tak však po delší době prodírání se houštím narazím na lesní technikou vyrytou cestu stoupající strmě vzhůru. Po té pokračuji stále výše dokonale rozbahněným terénem. Je to snad ještě strmější než začátek dnešního výstupu a s každým krokem kloužu zpátky. I zde se objevují medvědí stopy. Tento úsek mi zabere hodně přes hodinu a než dorazím na konec této zatracené silnice, jsem značně vyčerpán. Ani tady však cesta z údolí vzhůru do nebes nekončí a před sebou mám závěrečný výstup hodně kamenitým terénem. Tohle už mě baví o poznání víc. Jen místy je cesta dost zarostlá a v jeden moment se musím plazit po čtyřech a podlézat stromy. Když se pak zvednu, vyplaším něco hodně velkého v křovinách jen nedaleko ode mne. Co? To nevím, páč to nevidím, ale jak to uhání neznámo kam, slyším, jak praskají kmeny stromků.

Výstup z údolí do 2100 nad mořem na asi 4km trasy nebyl žádný med, ale před pátou večer jsem konečně nahoře a i když mám před sebou ještě řádný kus cesty a chci pokračovat dále, tělo říká “ani hovno vole, sedni si, najez se a odpočiň si.” A tak si sedám, baštím kus salámu a kochám se nádhernými výhledy, kterých se mi konečně dostává. Myslel jsem, že Guesthouse Lojza přeskočím a pár kiláků si nadejdu, ale budu rád, když tam do tmy vůbec dojdu.

Po asi patnácti minutách opět vstávám a pokračuji v mém horském putování. Přicházím na obrovskou horskou louku rozkládající se na nezvykle rovné náhorní plošině táhnoucí se do všech stran. Připadám si jako někde v Mongolsku a je mi líto, že musím pokračovat dále, protože zrovna tohle je místo, kde bych si klidně a rád postavil stan a po zbytek dne relaxoval a užíval si toho nádherného místa. Aspoň se zde procházím bez batohu za lepšími výhledy, ale než dojdu někam, kde by se louka opět svažovala, otáčím to a vracím se k batohu, protože tohle by byla pouť na hodně dlouhou dobu.

Nahazuji batoh na záda a opět pokračuji v cestě, která mne dovede k dalšímu skvělému místu pro táboření u jezera Liqeni i Lumbardhit. Dokonce je zde i malý přístřešek. Tady by to byla paráda. Opravdu nádhera!

Od jezera opět stoupám vzhůru na bezejmenné horské sedlo krajinou divokých hor. Kolem mne není nic než horské louky, na kterých se snad v létě pasou ovce či jiná zvěř, kolem mne se svažují zelené kopce, zdvíhají skalnaté vrchly a vykreslují nádherné výhledy. Je naprosté ticho, slunce se pomalu sklání k zemi a vzduch chladne. Cestu si však neskutečně užívám. Takovouhle krajinu miluji. Tady jsem konečně v ráji.

S blížícím se večerem ubývá světla a některé vrcholy pokryté sněhovou pokrývkou se ladí do ohnivých barev. Je to opravdu nádhera. Už čtvrtý den mne utvrzuje v tom, že jít v protisměru byl skvělý nápad. Možná to mám náročnější, ale všechny ty výhledy, které mám před sebou, jsou vždycky naprosto bombastické, když se však otočím směrem, kterým trek vede, zas tak krásné mi to nepřijde. Takhle mám pocit, že jdu té nádheře pohánějící mne v cestě jen vstříct.

Před sebou mám ještě pár drobných kopečků, přes které si šlapu na sedlo. Ani ne dva kilometry za jezerem dorazím na rozcestí, kudy vede Via Dinarica. Je to přesně ta stezka, na kterou jsem narazil dva dny zpátky nad nebezpečným lavinovým kotlem za sedlem Jelenka Pass. Když si vezmu, jakými místy vedl trek od Leqinatu po jezero za mými zády, kolik zde bylo asfaltu, smetí podél cesty a jak nezáživná mi tato špatně značená část treku přišla, přijde mi tahle část Via Dinarici jako ideální způsob, jak Peaks of Balkans zkrátit a vyhnout se tak docela zbytečnému úseku, který z mého pohledu treku na celkové kráse jen ubírá a zachovat mu charakter divokého horského treku.

Jsem na sedle, odkud mne čeká zdlouhavý sestup do osady Milishvec, kde mne opět dohání nedostatečné značení a místy neexistující stezka, ale vlastně se není kde ztratit. Prostě po svahu dolů na silnici a pak do Guesthousu Lojza. “Ganz Easy.”

Lesy se šeří, obloha rudne a já zdolávám poslední kilometry po hliněné silnici. Kousek ode mne proběhne liška, o kus dál sedí zajíc, kukačka kuká a sova houká, zatímco do stráně hopsá srnka. Připadám si jako v pohádce od Dysneyho. Je to nádhera, dokud na mne nezačnou dorážet velcí ovčáčtí psi. Hlasitě štěkají a rozbíhají se za mnou, ale nenaskakují na mne. Už z mé dřívější návštěvy Albánie jsem na tohle docela zvyklý a vím, jak se chovat. Vlastně mne překvapuje, že jde o mé první setkání s hlasitou smečkou, která se mne snaží vyštvat. Prostě jdu dále a nevšímám si jich, dokud neopustím jejich teritorium. Pak se otáčí a vrací se domů.

Téměř za tmy přicházím ke Guesthouse Burjina Lojza. Musím říct, že tohle je naprosto parádní místo, které bych rád doporučil každému, kdo se na Peaks od Balkans vydá. Jsou zde dva velké dřevěné sruby na travnaté louce a pár menších chatek. V jednom je restaurace pro nocležníky, bar a sprchy, ve druhém pokoje a jedna společenská místnost, kde jsou dokola gauče, stolek a v rohu krb. Nocleh zde vyjde na třicet euro, dostanete bohatou večeři, ke snídani omeletu a na cestu vám zabalí dva sendviče s uzeninami, zeleninou a sýrem. A večeře panečku stojí za to. Naprosto výborný čočkový Eintopf, hromada rýže, brambůrka, dvě kuřecí stehýnka a spousta salátu. Tak dobře vás nenakrmí ani na chatě v Rakousku. Normálně se sem budu muset jednou vrátit.

Po jídle si dávám pivko a odcházím, majitel si mne však volá zpět, že jsem to vypil dřív, než mne stačil "vyslechnout". Zve mne na další a chce si pokecat. Taky se omlouvá, že jídlo bylo studené, že už ani nečekal, že ještě dojdu. Vůbec mi to nevadí a jsem rád, že jsem vůbec nějaké ještě dostal. Navíc bylo fakt výborné a byla toho hromada!

Přesouváme se do společenské místnosti, nebo jak on říká - obýváku. Jsou zde ještě dvě albánky a jeden šedivý Albánec leží na boku na gauči. Vše jsou asi známí tady vedoucího Lojzika. Když přijdu, sedne si a chvilku se všichni bavíme, šedivý pak bere kytáru a drnká na ni albánské partizánské balady a večer provází zpěvem. Je mi tady opravdu dobře, ale v jedenáct jdu spát. Dneska se konečně pořádně vyspím. Na Balkáně to mám prostě rád!

18km 1356m↑ 1032m↓

Peaks of Balkans - Den 5. →