Peaks of the Balkans - Den 5.

18.5.2024

Ráno vstávám před sedmou a běžím na snídani. Dnes jsem se snad poprvé pořádně vyspal, takže se konečně cítím odpočatý a plný energie. Sílu mi však dodává také krásné počasí, přátelské prostředí a nádherná krajina, kterou jsem včera putovat. Tři borci, kteří vyšli včera z Teth a dali tak 60-70km s převýšením 4000metrů za jediný den, už vychází na cestu. Mají sice minimalistické běžecké batůžky, ale přesto nechápu, jak to zvládli. Klobouček pánové. Taky bych si to jednou na lehko dal, ale více na pohodu a pořádně si to tady užil. Je zde opravdu krásně.

Na snídani je dnes omeleta tak ze dvou vajíček, máslo, marmeláda a hromada bílého pečiva - zkrátka nic, co by vám dodalo energii na těžkou cestu horami, ale možná by stačilo nebýt takový jedlík. Naštěstí dostávám dva v alobalu zabalené bohatě naplněné sendviče na cestu, a tak do mne jeden zahučí, sotva zalezu na pokoj.

Dnes snídám s Němkou, která vyšla z městečka Plav jako já a celou cestu jde v protisměru, takže už vím, že trek se dá zvládnout. Společně tak konzultujeme stav cesty, který máme za námi, s čím je třeba počítat a nač si dát pozor. Dokonce zjišťuji, že prošla sedly mezi Zlou a Dobrou Kolatou. Měl jsem za to, že budou zapadlá sněhem a budu muset jít úsek přes údolí Valbonë po asfaltce (trek má v tomto místě dvě varianty cesty), ale prý jsou tam tak čtyři malá sněhová pole. Jen mám počítat s tím, že budu víc šplhat než chodit. To mi ale vůbec nevadí. Můj úmysl jít v protisměru právě z důvodu předávání informací se mi tak opět vyplatil. Vím, že mne pár sněhových pasáží čeká, ale není to nic, co by se nedalo přejít. Navíc tam dorazím o pár dní později než chodci v protisměru a to bude sněhová situace ještě příznivější. Přijde mi, že po dešti, který mne provázel předevčírem více méně po celý den, spousta sněhu rovněž zeslezla a trek se stal přívětivějším, než když jsem na horské údolí, v kterém se teď necházím, pohlížel z hřebene během druhého dne mé cesty mezi nádhernými vrcholy Balkánu.

Jdu na pokoj, dobaluji si batoh a vycházím před srub, kde jsme dnes spali. Lojza je opět v maskáčových hadrech, prochází se venku a háže klacek svému nádhernému bílému Samojedovi. Když mne vidí, jde za mnou a vypráví mi o trojici, která už vyrazila na cestu a za jediný den zvládla etapu z Teth až sem. Nechápe to a klepe si na čelo. Tohle určitě nebude můj případ, protože i když tahám minimum jídla a k vůli tomu využívám Guesthousů, mám batoh hodně těžký a do kopců šlapu fakt pomalu. Když si vezmu, že jsem začínal trekovat s tarpopláštěnkou, spával pod širákem a pořádně nic moc v té době nenosil, tak má výbava během posledních let přibrala na váze možná více než já. Do budoucna to chce vyřešit lehčí stan i batoh.

Nahazuji si svůj těžký batoh na záda a Lojza se neudrží, aby se nerozesmál. Mává mi na cestu a já jeho příjemné sruby tady v horách opouštím. Tohle bylo moc fajn místo se skvělou atmosférou. Doporučuji každému. Sám se zde snad někdy vrátím. Opravdu moc rád bych chtěl.

I když jsem se vyspal fakt dobře, tak včerejší výšplh z údolí na hřeben ve výšce 2100 metrů s těžkým batohem na zádech mne parádně zničil. Navíc trpím akutním nedostatkem kofeinu. Na to, jak jsem byl ráno odpočatý a plný energie mi najednou přijde, že až do Roshkodolu vzdáleného tři kilometry se nějak táhnu a sotva šlapu. Možná je to jen pocit, ale přijde mi, že jdu neskutečně pomalu a nutím se do každého dalšího kroku. Za Roshkodolem ještě kus pokračuji po široké horské cestě, která mne přivede k potoku. Přecházím na druhou stranu a pokračuji po úzké stezce, která mírně stoupá vzhůru a vede mne do světa horských luk mezi zdvihajícími se svahy přecházejícími v ostré hřebeny. Tam někde nahoře jsem před třemi dny kráčel a děsil se sněhu, který jsem viděl. Náhle po něm není ani stopy.

Po nějaké době stezka opět přechází na opačnou stranu horské strouhy a vede mne širokým travnatým údolím stále výše. Konečně si sedám, abych si dal krátkou pauzu na svačinu. Vařím si konečně kafe, které mi tolik chybí, protože na snídani se podával pouze čaj. Než se uvaří, rozbaluji si chleba se salámem, sýrem a zeleninou, který jsem na cestu dostal na Guesthousu. Sedím v tichu hor na žluté louce, která se stále nestačila zotavit po zimě a nabrat živých jarních barev. Nedaleko zurčí voda, vítr šumí a slunce začíná prohřívat mé tělo i okolní krajinu. Je zde krásně. Dnes mne žádný Guesthouse nečeká, a tak nikam nespěchám. Musím jen na druhou stranu Albánské hranice a ta není vůbec daleko. Sedím, odpočívám a užívám si nádherného dne. Tohle je prostě ta pravá svoboda, kterou na trekování miluji - hodit veškeré starosti za hlavu a užívat si krásy okamžiku v nádherné horské krajině. Boží!

Konečně vstávám a vyrážím dále. Zatím jdu krásným horským údolím, které se pomalu zvedá a přibližuje k hraničnímu hřebeni mezi Kosovem a Černou Horou. Dle všeho mne čeká cesta přes dvě horská sedla, přičemž za druhým z nich opět na nějaký čas přejdu na Černohorskou stranu hranice a stezka vedoucí víceméně po hranici mne nakonec převede přes vrchol, kde se střetává hranice hned tří Balkánských států, po jehož dosažení se ocitnu v mé drahé Albánii. Povolení pro přechod hranic do Albánie mám právě na tento den a protože to nemám ani deset kilometrů daleko, opravdu není kam spěchat. Prostě pohoda. Cesta dál se sice ještě docela dlouho klikatí kolem hranic s Černou Horou, ale až tak detailně ty permity hádám nikdo neřeší - už jen proto, že se vydávají pouze tři na celý trek a těch kliček kolem hranice je zde mnohem více.

Nakopnut kávou i nádhernou horskou krajinou najednou pokračuji mnohem lehčeji než doposud. Stoupám vzhůru pevným krokem a najednou potkávám skupinu místních, jak si obhlíží horské pastviny, přes které procházím. Zastavují se se mnou a zkouší se se mnou bavit trošku Srbsky, trošku Anglicky. Jsou přátelští a zvědaví, odkud jsem a kam mám namířeno. Varují mne hlavně před zbytkovým sněhem dále, nakonec mi přejí šťastnou cestu a loučíme se. Oni schází dolů do Roshkodolu a já stoupám k sedlu Qafa Roshkodol. Hory se zde prudce svažují vzhůru a ostrý hřeben mne v půlkruhu obchází. Zatímco na dně kotle je louka porosltlá květy Šafránu, jen o kousek výše leží ještě slušná vrstva sněhu. Navzdory slunci je ještě částečně zmrzlý, dá se to však zvládnout bez nesmeků. Opatrně našlapuji, zabodávám nohy do země a pomalu stoupám vzhůru.

Zdolávám pár sněžných polí a v celku rychle se ještě před polednem ocitám na sedle Qafa Roshkodol, kde potkávám dva američany jdoucí z protisměru. Viděli mé varování ve skupině Peaks of Balkans před sněhovou situací na hranicích Kosova a Černé Hory a okamžitě mne poznávají. Hello Dave, zdraví mne a ztratí se mnou pár slov. Cestou do Albánie mne prý čeká ještě několik sněhových polí a stezka kolem trojmezí je úplně zapadlá, zledovatělá a docela nebezpečná, bez nesmeků to prý nepůjde. Nesmeky mám, takže v pohodě. Já kluky naopak potěším zprávou, že sníh tady pod sedlem je poslední sněhové pole, které je dnes a zítra čeká. Loučíme se a jdeme si každý na svou stranu.

Cesta ze sedla krátce mírně sestupuje skrz další sněhové pole a pak vede více méně rovně po úzké stezce po obvodu strmého svahu. Většina této stěny je ještě zapadlá sněhem, a tak musím jít opravdu opatrně, ať nesjedu dolů, ale stezka už je docela vyšlapaná od dalších chodců, kteří už v tuhle roční dobu vyrazili na trek. Zanedlouho potkávám nějaké dvě slečny, které naopak poznávám já - u výstupu v údolí Valbone varovali chodce před strmým kamenitým terénem bez pořádné stezky se spoustou hadů a doporučovali obejít to po silnici. Když tak na ně koukám, nedivil bych se, kdyby to byl pro ně jeden z prvních takových treků. Vypadají docela zničeně a ztraceně.

Míjím se s nimi a pokračuji dále do Albánie. Jak se svah stáčí, sníh ubývá a já nakonec šlapu po úzké stezce po travnatém svahu, kterému se stále více přibližuje široká hliněná cesta táhnoucí se z údolí, ze kterého se opět ozývá střelba jak ze samopalu. Kolem jedné přicházím na sedlo Qafa a Belegut, kde se má stezka s onou silnicí střetává. Příjíždí zde zrovna auto s místními, kteří se vydali do hor na výlet. Další auto už zde stojí a místní se kochají výhledem na Černohorskou stranu. Nedivím se. Výhled je odsud tak nádherný, že se mi poprvé do očí hrnou slzy dojetím. Moc se mi zde líbí, a tak si zde rovnou i vařím oběd.

Široká prašná cesta zde přechází státní hranici a dále podchází hřeben, který tvoří hranici mezi Kosovem a Černou horou. Když kouknu to mapy, vidím, že cesta masiv obchází a pak se opět dotýká hranice, po které pokračuje dále. Mi se však docela zamlouvá hřebenovka, na které nevidím vůbec žádný sníh a na kterou stoupá mému oku lahodící úzká stezka, ze které bude parádní výhled na obě strany. Scházejí z ní místní borci v teplácích a šusťákovkách, tak proč bych to nezvládl i já? Nepůjdu po silnici. Přejdu to po hřebeni a pak se na trek opět napojím.

Po delší obědové pauze se vydávám na hřebenový výstup po úzké stezce. Dokonce na kamenech vidím červeno-bílé značky. Že by to zase přeznačili? Výhledy cestou jsou tak krásné, že ani pořádně nešlapu. Pořád někde postávám, fotím a kochám se. S každým zdolaným výškovým metrem se výhledy mění. Jsem dojat nádhernou horskou krajinou.

Jdu, kochám se a užívám si místa. Pořizuji tak bambilion fotek a videí a protože mám konečně signál, hlásím všem že jsem živ a zdráv, kontroluji zprávy a tak. Sem tam se dokonce posadím na zem, abych si vychutnal krásné výhledy. Strávím zde spoustu času, ale vrchol je na dosah a pak už to bude zase dlouho z kopce. Na to, jak se dnes loudám, mám slušný čas.

Na vrchol zbývá už jen pár kroků. Zde stezka končí. Když kouknu do mapy, nemůžu uvěřit vlastním očím. Značená trasa to sice je, ale vede na úplně jiný vrchol než potřebuji. Tohle není Tromeda na trojmezí, ale Maja e Rops. Stezka vedla po hranici jen prvního půl kilometru, ale pak se hřeben začal hranici stále více vzdalovat. a já si tak zašel dobré dva kilometry, na kterých jsem nastoupal třista metrů vzhůru navíc. Do hajzlu! Otáčím se a sbíhám ty dva kiláky zpátky na rozcestí, kde jsem obědval. Cestou by měla být stezka, po které bych mohl sejít po úbočí svahu na cestu pode mnou, ale žádnou nevidím. Nezbývá, než se vrátit úplně stejnou cestou, která je sice bohatá na nádherné výhledy, ale na další kochání není čas. Ještě dnes musím dorazit do Albánie!

Na to, jak jsem se nahoru loudal, jsem zpátky na sedle Qafa e Belegut docela rychle. I tak jsem však ztratil spoustu času. Nijak se tady tedy nezdržuji a beru to chvatným tempem směrem na Tromedu (Trojmezí), kde konečně překročím hranice s Albánií. Je klidný podvečer a já si to šlapu po široké silnici, kterou jsem se rozhodl v poledne obejít.

Dobíhám pod svah, kde začíná cesta docela stoupat. Tady potkávám skupinu horských vůdců, kteří běžně průvodcují německé turisty po Peaks of Balkans a nyní si obhlíží stav stezky. Za týden jim prý začíná sezóna. Jeden z nich mne také poznává, protože mi na bederáku visí stejná lékarníčka, jako na videu, které jsem před pár dny nahrál do skupiny Peaks of Balkans. Hned se se mnou dávají do řeči a nezapomenou mne varovat před následujícím úsekem, protože kolem Tromedy leží ještě spousta zledovatělého sněhu. Je to prý dost nebezpečné. Dobře se s nimi povídá, ale po asi deseti minutách klábosení to utnu s tím, že jsem špatně zahnul a nyní musím spěchat. Docela je tím pobavím, se smíchem se mnou loučí a ještě jednou mne varují před sněhem pod vrcholem.

Šlapu vzhůru a zanedlouho opouštím širokou cestu. Místo té nyní šlapu po úzké stezce, která stále strměji stoupá vzhůru. Čím blíže jsem vrcholu, tím strmější svah to je. Hraniční stezka mne přivede k přístřešku tak půl kiláku od trojmezí. Když pohlédnu vzhůru, vidím tak dva metry vysokou sněhovou stěnu těsně pod vrcholem. Jak dlouhé tohle pole sněhu je, to netuším. Za to vím dost dobře, že tudy to vážně nepůjde. Bude to hluboké, nestabilní a ani nevím, jak bych na to vyšplhal. Místo přímé trasy vzhůru na vrchol tak pokračuji tedy po trase POB, která vrchol obchází. Ale ani tahle varianta trasy se neobejde bez další sněhové pasti.

Z počátku to jde dobře. Úzké stezka obchází vrchol po obchodu strmého svahu a já si po ni pár minut neohroženě klušu vpřed. Idylka však končí, když dojdu k obřímu sněhovému poli přes strmý svah. Stezka je mělká a zledovatělá a vůbec se na ni necítím. Naštěstí to pro mne není jediná možnost, jak se dostat na hřeben. Proto zde stezku opouštím a kličkuje mezi sněhem a kamením šplhám po svahu strmě vzhůru na hřeben. Odsud bych měl pokračovat do údolí Doberdöl, ale zdolat trojmezí, které neleží přímo na trase, je dnes můj hlavní cíl. Už jen proto, že jsem na něj dnes už jednou šlapal a nakonec zjistil, že lezu na úplně jiný vrchol. Ztrácím tedy další čas a šplhám na vrchol nade mnou a pak na sedýlko pod ním a odsud konečně stoupám na další vrchol tohoto dne. Jsem ve 2366 metrech nad mořem a nejvíc šťastný. I když se pomalu blíží večer a oblohu i slunce zmatňuje jakýsi zvláštní opar, kochám se výhledy na všechny strany, točím si 360 stupňová videa pořizuji jednu fotku za druhou. I když je zde docela chladno a fouká, vůbec se mi odsud nechce.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Docela dlouho se kochám výhledy. Nakonec se však dokopu k odchodu a cestě dále. Prvně však musím najít batoh, který jsem si ve svahu těsně pod vrcholem odložil. Zanedlouho ho mám a pak hodně strmě šlapu dolů. Stezku přitom tak nějak ztrácím, a tak nakonec šlapu docela na slepo dolů do vysokohorského údolí pode mnou. Do hodiny přecházím první z potoků, které z hor stékají do Doberdölu - odlehlé pastevecké vesnice roztroušené mezi travnatými svahy hor podél hranic s Kosovem a Černou Horou. V tuhle roční dobu je zde však docela pusto a prázdno a otevřeno zde má jen jeden jediný guesthouse. Celkově zde však nepotkávám nikoho, a tak to zde působí spíš jako vesnice duchů.

Je před šestou a večer o sobě dává vědět. Stejně tak i únava. Opar halící nebe se přelévá v šedavou oblohu a já mám pro tlumené sluneční světlo pocit, jako by bylo později, než ve skutečnosti je. Na krátkou chvíli si sedám na pařez u cesty a plánuji, kam až bych mohl dnes dojít. Jako ideální cíl se mi jeví rovinka s vyznačeným tábořištěm v jednom ze sedel na Albánsko-Černohorské hranici. Mezi těmito sedly trek na necelé tři kilometry přechází na Černohorskou hranici a já bych dnes rád definitvně zakotvil v Albánii. Za to, jak moc jsem se dneska zdržoval, se strestám a beru si do hlavy, že ještě dnes dojdu až na sedlo Vranica. Je to sice deset kilometrů a v osm rychle přijde tma, ale to mi nevadí. Ze své zpoždění si můžu sám, a tak si ordinuji první večerní pochod na této trase. Okamžitě se zvedám a svižným tempem vyrážím dále, abych tam dorazil co nejdříve. Nezastavuji ani na jídlo, abych si užil z výhledů co to jen jde, dokud je světlo.

Úzká stezka mne střídavě vede přes husté lesy a horské louky, které jsou na rozdíl od těch na kosovské straně porostlé vysokou zelenou trávou a květinami. Když se lesy rozestupí, můžu pozorovat zalešnéné hory na opačné straně údolí, ale i svazích všude kolem. Vzhledem k tomu, jak je jinak Albánie na lesy chudá, je to až zarážející.

Jako předchozí dny se i dnes v osm stmívá, ale nezastavuji a pokračuji dále. Asi dvakrát přecházím louku, odkud musí být za dne vážně parádní výhled, jak prozrazují temné obrysy hor. V jeden moment mám chuť zastavit se a postavit si stan s ranním výhledem na hory, ale nakonec odolám pokušení. Posadím se do trávy, zbaštím poslední zbytek salámu, abych s ním v noci nevábil ke stanu medvědy a pokračuji až na hranice. Cesta vede převážně lesy, a tak o víc než ty tři výhledy nepřijdu. Pro dnešek bylo těch nádherných výhledů víc než dost. Jsem jimi nasycen, že už víc ani vidět nepotřebuji.

Za tmy překračuji hranice Černé Hory a za světla baterky mířím na sedlo, kde se stezka vrací do Albánie. Po obou stranách sráz a pak najednou rovná louka. Jsem asi v polovině stezky mezi hraničními sedly a najednou se mi dál nechce. Prohlížím si místo, že bych zde postavil stan a najednou z čista jasna začíná pršet. Je rozhodnuto, dnes nocuji zde. Shazuji batoh a začínám kurz v rychlém stavění stanu. Za chvilku jsem uvnitř a poslouchám sílící déšť, který až do rána neustane.

32km 1800m↑ 1650m↓