Julian Trail - Den 1.

29.4.2024

Po návratu z Madeiry jsme se doma příliš dlouho neohřáli. Jen jsme si vyprali, přebalili a za pár dní už seděli v autobuse do Prahy. Praha však nebyla našim hlavním cílem. Byla to pouze taková naše přestupní stanice na cestě do další země, kterou jsem zatím nestihl navštívit a kde se nachází další zajímavý trek, o kterém už delší dobu přemýšlím, že si ho jednou dám. Tím trekem je docela naznámý Juliana Trail, který obchází Julské Alpy a má hned dvě výhody. Tím, že je to okruh, je jedno, kde ho začnete. Ta druhá spočívá v jeho poloze a nadmořské výšce. Juliana Trail není klasický horský trek táhnoucí se po hřebenech hor. Naopak, Julská stezka obchází Julské Alpy víceméně údolími, vede podél toků řek Soča a Sáva, spojuje významná jezera a vede přes níže položená horské sedla a louky. Jde tedy o trek, který je možné jít už brzy na jaře beze strachu, že se pro sníh nedostanete dále nebo někam zahučíte jako já předloni v Tatrách. Na trase je navíc hned několik vesnic, kempů, restaurací a měst, takže člověk nemusí tahat ani příliš mnoho jídla a to je další plus. Tohle bude docela odpočinková cesta, i když se ji nechci úplně na sto procent držet. Pokud to sněhová situace dovolí, rád z treku uhnu a vystoupám někam výše do hor. Mám docela jasné plány, kde vystoupat na hřeben a užít si výhledů a divoké přírody, tak uvdíme, co nám končící zima umožní. Pokud to nepůjde, budeme se držtet Juliany.

Odpoledne trávíme se sestřenicí mé přítelkyně v Praze a k večeru se přesouváme na Florenc, odkud nám jede noční autobus do Bledu. Autobus je úplně narvaný, nesedí se nám vůbec dobře a za celou noc pořádně neusneme. Stejně jako na Madeiru tak do Bledu přijíždíme úplně zničení. Je krátce po šesté, jsme unavení, mrzutí a venku je navíc docela chladno. Než se někam hneme, míříme do nedaleké pekárny dát si kafe a koupit něco sladkého na snídani, tak nepříjemnou ženskou za pultem jsem však ještě nikdy nikde nezažil a nepřeji to ani nikomu jinému. Ne že by nebyla příjemná na zákazníky, ona je vyloženě nasraná a agresivní, řve po lidech, v jednom kuse nadává a neustále mlátí věcmi a to včetně nože. Je to docela hrozný zážitek takto po ránu. Opatrně si u ni objednáváme a pak raději míříme s kelímkem hořké kávy ven.

Pijeme kafe a u toho se klepeme zimou a zíváme únavou. Kafe nás příliš nevzchopí, ale je třeba jít dále, a tak vstáváme a vydáváme se na cestu. Šlapeme stínem ulic probouzejícího se Bledu a cesta nás do patnácti minut přivádí před supermarket, který právě otevírá. Jdeme si koupit vodu, něco málo k snědku a koukáme, co by se nám ještě mohlo hodit. Já si třeba kupuji cukle, které jsem opět zapomněl.

Během krátké chvíle obchod opouštíme. Vracíme se na silnici a po té šlapeme na okraj města. Zde se nám poprvé maluje pohled na malebnou mírně zvlněnou zelenou krajinu posetou vesničkami, stromy jsou v rozkvětu a v dáli je vidět zasněžené vrcholky Alp tyčících se majestátně jako strážci nad okolní krajinou. Nebudu lhát, když napíšu, že se mi zde moc líbí.

Cesta nás přivádí k železnici, pod kterou podcházíme tunelem. Na opačné straně cesta začíná stoupat stále stejně malebnou krajinou, jako doposud. Slunce svítí a prohřívá vzduch, který byl ještě před chvílí nepříjemně chladný, nyní už však je docela teplo. Louky i stromy obalují mladé jarní květy a mne nepříjemně svědí nos a oči. Pšíkám, ale nedusím se. Je jaro a pilová sezóna se začíná docela rozjíždět, takže si tento trek pořádně užiju.

Šlapeme po okraji asfaltové silnice a pomalu se blížíme obci Spodnje Gorje. Vesnici pouze projdeme a míříme dále vlnitou krajinou luk do Zgornje Gorje. Zde narazíme na nějakou kavárnu, a tak si zde jdeme sednout. Je to spíše takový vesnický pajzl, kde už takto z rána sedí místní, pokuřují a popíjí pivo, my jsme však noční cestou autobusem tak zmoženi, že je nám to jedno. Dáváme si hořké kafe v naději, že nás aspoň trošku nakopne. Doplňujeme cukry Colou a za chvíli opět vyrážíme na cestu.

Zgornje Gorje pokračujeme stále po asfaltce zástavbou vesnic Zgornje Gorje a Grabče až do Krnice. Tady to však začíná mít aspoň trošku "staroslovanský" vibe. Vítají nás statky, roubenky a bíle zděné domy s dřevěnou nástvabou. Nevědět, že jsem ve Slovinsku, myslím si, že jsem v nějakém skanzenu v podhůří Beskyd. Opravdu moc se mi líbí, jaká atmosféra z tohoto místa dýchá.

Procházíme vesnicí a za tou konečně míříme do přírody. Cesta nás vede přes zelenou louku, kterou obrůstají lesy, nad kterými se pnou oblé vrcholky hor. Zde si poprvé všímáme zastřešených dřevěných konstrukcí. Můžeme se jen domnívat, k čemu slouží. Že by k sušení sena? Ale k čemu pak jsou ty podivné dřevěné kosy, které zde visí? Záhada.

Cesta nás nakonec přivádí na okraj soutěsky Pokljušky. Zde si celí vyřízení sedáme na zem a dáváme krátkou pauzu. Až teď jdeme snídat. Já se odbývám sendvičem, který jsem si včera večer koupil na Florenci, má paní si dává sladká kokina. Sedíme, odpočíváme a dále se nám moc nechce. Cesta sice není náročná, ale noční jízda autobusem byla a my jsme opravdu nespali. Jsme unavení a bez energie, oči nás pálí a tělo nám dává znát, že bez pořádného spánku toho od něj moc očekávat nemůžeme. Bohužel jsme však ve Slovinsku na okrjai Triglavského národního parku, kde se jen tak volně kempovat nesmí a prý se to docela řeší. Proto máme cestu naplánovanou tak, abychom mohli putovat od kempu ke kempu a tam, co nejsou kempy, máme naplánovanou noc v hotelu či na apartmánu. Zrovna dnes je ten den, kdy žádné kempy cestou nejsou, a tak musíme do Alpine Homestead za Gorjuší, kam to máme přes kopec ještě téměř dvacet kilometrů. Není čas, ztrácet čas a musíme dále.

Zvedáme kotvy a vydáváme se na úzkou stezku vedoucí nás v těsném sevření svažujících se hor. Jdeme stále rovně, stoupáme velice mírně. Ani ne po kilometru přicházíme na rozcestí. Koukáme na tabuli a pokoušíme se zorientovat. Stezka dále pokračuje soutěskou, my však musíme zahnout doprava a vystoupat ke skalní stěně. Tou vede ohromující jeskyní průchod, který nás docela ohromí. Na druhé straně nás čeká suchý smrkový les, kterým pokračujeme ještě kus dále.

Přicházíme k rozcestí. Kousek za ním nás už však opravdu zmáhá únava způsobená

probdělou noční cestou v autobuse. Sedáme si na zem a chceme si odpočinout. Já si roztahuji karimatku, hlavu pokládám na špalek stromu a během pár sekund usínám. Miška si sedá pod strom, opírá se zády o jeho kmen a během pár sekund rovněž vytuhne. Prostě si jen tak sedne, hlava ji spadne do klína a spí. Vzbudí nás až hlasy blížící se slovinské rodinky, která se vydala na výlet do soutěsky.

Vstáváme, balíme se a vydáváme se na cestu dále. Je až neuvěřitelné, jak moc nám tak krátký spánek pomohl. Najednou je nám mnohem lépe. Pomalu stoupáme hustým smrkovým lesem a nejadnou se objevuje první sníh. Stoupáme stále vzhůru. Čím výše jsme, tím více toho bílého svinstva přibývá. Je těžký, mokrý a nohy se do toho boří. Zatímco ze začátku ho byl tak centimetr, nakonec ho je lehce nad kotníky. Šlapeme sněhem, nohy se nám bortí a v botách máme okamžitě mokro. Nenadáváme však. Smějeme se tomu a cestu naopak docela užíváme.

Šlapeme takto vzhůru asi hodinu, dýl ne. Les najednou končí a my opouštíme hradbu lesa na rozlehlé louce Planina Kranjska Dolina. Ta je ze všech stran obrostlá statnými smrky. Není pokryta vrstvou sněhu, ale sytě zeleným kobercem mladé jarní trávy. Je zde malé jezýrko a pár starobyle vypadajících domků. Opět na mne dýchá atmosféra, která mne pocitově přesouvá do Beskyd či na Slovensko.

Přecházíme malebnou krajinu Planiny Kranjska Dolina obehnané kruhem lesa a opět se noříme mezi stromy. Zde na nás opět čeká sníh. A také docela široká lesní cesta, po které pokračujeme dále. Šlapeme po silnici, místy se boříme do sněhu. Cesta už nijak nestoupá, je to spíše rovina, a tak to jde navzdory sněhu docela rychle. Do půl hodiny les opět opouštíme na Planině Zajavornik. Opět jde o rozlehlou horskou louku, oproti Kransjke Dolině je však několikanásobně větší a je doslova posetá dřevěnými pastýřskými domky. Nikdo zde nežije, a tak to působí spíše jako skanzen lidového umění, věřím však, že v létě bývá užívána místními bači. Procházíme kolem, obdivujeme lidovou architekturu a užíváme si atmosféry místa. A taky toho, že máme na nějaký čas docela klid od sněhu, i když zde leží místy i na cestě. Nikam výše dnes už však pokračovat nebudeme, a tak věřím, že brzy sněhu na naši cestě zase bude ubývat.

Jsme na druhém okraji Planiny Zajavornik. Když se naposledy ohlédneme, vidímě dvě malé chatky, za kterými se tyčí obrovský horský masiv jako Tatry. Je to snad Triglav? Může být, někde tímhle směrem leží. Ale rovněž to může být jakýkoliv jiná hora před ním a my ho odsud nevidíme. S místem se loučíme a opět se noříme do stínu lesa. Zde na nás opět čeká sníh. Tentokrát však není jen mokrý a těžký. Tentokrát je to vyloženě rozbředlá sračka, kterou čvachtáme lesem stále níže. V botách máme pořádný mokřad, takže když za půl hodiny opustíme lesní brouzdaliště a narazíme na asfaltku, jsme za to docela rádi.

Zanedlouho les opět opouštíme. Nebo spíš, les se trousí, mezi stromy se objevují domy a na jedné straně silnice přechází v louku posetou hotely a rekreačními domky. Hned z kraje stojí Sport Hotel Pokljuka a o kousek dále restaurace, kde jsme si mysleli na jídlo. Má však zavřeno. Pokračujeme tedy dále leso-luční krajinou, která slouží jako jedno velké rekreační středisko a cesta nás přivádí k hotelku Jelka. Vypadá to, že je zde restaurace a má otevřeno, a tak si zde jdeme sednout a zahřát se. Vevnitř do vypadá velice útulně, a tak věříme, že se zde i dobře najíme. Objevnávám si kafe, má přítelkyně čaj a pak něco dobrého k snědku. Já si dávám výbornou hutnou slovinskou polévku s houbami a jejich jelení gulášek. Je výborný. Mezitím nám píše paní z Alpine Homestead, kam dnes míříme. Chce znát čas našeho příjezdu a omlouvá se nám, že ji odpadl kuchař v restauraci a dává nám doporučení, kam si můžeme zajet na večeři. Ani jsme nepočítali, že bychom zde dostali najíst a plánovali jsme jíst ze svého, takže nás to příliš nerozhodí. Odpovídám ji, že nejsme autem a že šlapeme Juliana Trail, takže na místě budeme za 3-4 hodiny. K našemu překvapení nám odepisuje, že v tom případě pro nás osobně něco uvaří. Nepočítali jsme s jídlem na místě a teď pro nás osobně navaří paní hostitelka. To jsou mi věci. To je mi pohostinnost.

Do syta najedení opouštíme restauraci hotelu Jelka a pokračujeme po silnici v sevření lesů a drobných horských luk. Míjíme malebné dřevěné domky místních i chaty určené k rekreaci a nakonec se opět noříme do hustých smrkových lesů. Těmi pokračujeme dále po široké lesní silnici a opět je opouštíme až o nějaké dvě hodiny později, kdy nás trek přivede na zkosené louky nad Gorjuší. Krajina je mírně zvlněná, posázená drobnými domky a obehnána lesy a horami. Ani zde nechybí stříšky, pod kterými jsou zavěšené záhadné dřevěné kosy. Opět přemýšlíme, k čemu ty nástroje můžou být, stále nám to však nedochází.

Vyježděná cesta se vlní skrz malebnou řídce osídlenou krajinu a pomalu padá k silnici. Po té kus pokračujeme, ne však moc dlouho. Jen asi dvěstě metrů, načež opět přecházíme na nezpevněnou silnici, která nás vede po zelené louce. Je krásný jarní podvečer, slunce už se schovává za horami a v krajině začíná převažovat stín a chlad. K ubytování už to však nemáme daleko. Do patnácti minut jsme tam, venku už je přichystaný stůl překrytý kostkovaným ubrusem a na něm vyskládány lahve domácí pálenky. Před dům vychází rozložitá veselá ženská a hlasitě nás vítá. Okamžitě nám nelévá panáky. Vše musíme ochutnat. U toho nepřestává hlasitě vykládat. Je tak vřelá, přátelská a upovídaná, že mi připomíná mou srbskou kolegyni Natašu. Prej nemá dnes kuchaře, ale když zjistila, že jsme přijeli na Julianu, nemohla si vzít na svědomí, že bycom šli spát ohladu. Dává nám klíče od pokoje s tím, že nám za půl hodiny přinese jídlo.

Jdeme na pokoj a nemůžeme uvěřit, jak krásné a útulné ubytování se nám za tak výhodnou cenu podařilo sehnat. Apartmán je celý ve dřevě a v hodně tradičním stylu. Je zde teploučku a věříme, že nám promočené ponožky do rána uschnou. Za chvíli přichází naše hostitelka, přináší nám hrnec těstovin s boloňškou omáčkou, mísu rukolového salátu a košík plný baget. Láhev vody na pití nesmí chybět. Když budeme cokoliv potřebovat, nemáme váhat a máme se ozvat, pak opět mizí. Jsme nadšení a dojati zároveň její pohostinností. A taky je nám trapně od smradu, který od našich promočených ponožek musela cítit. Jídla je tolik, že nemáme šanci ho sníst, ale snažíme se. Je vskutku výborné.

Po jídle už toho moc nepotřebujeme. Jsme stále zničeni dlouhou cestou, která začala už včera večer noční jízdou autobusem. Jediné, po čem toužíme, je teplo a pohodlí postele. Tak rychle jako dnes jsem snad ještě neusnul.

26,7km 260m↑ 98m↓

Juliana Trail - Den 2. →