Juliana Trail - Den 2.

30.4.2024

Noc v posteli nám opravdu bodla a ráno se budím o poznání odpočatější, než jsme byli předchozího dne. Cítíme se naproso skvěle a plní energie se balíme a převlákáme do věcí, ve kterých dnes budeme putovat nádhernou krajinou Julských Alp. Ještě však neodcházíme, protože nás čeká pořádná snídaně. Scházíme tedy dolů do přízemí a pak předs dvůr míříme do budovy s restaurací. Ta je zařízena v tradičním alpském stylu a nechybí zde ani stará kamna. Pár stolů je prostřených a je na nich připraveno velké dřevěné plato s uzeninami, sýry, máslem, marmeládou, sádlem a zeleninou. Nechybí ani ošatka s čerstvě rozpečeným pečivem, nakrájená jablíčka, dvě skleničky jogurtu, trocha müsli a jablečný džus. K tomu všemu si můžeme doobědnat kávu a míchaná vajíčka, volské oko, omeletu či vařená vejce. Já si dávám jen kávu, Míška je však nadšením bez sebe, že si může dát sázené vejce a hned si o jedno poprosí. Já se spokojím s bohatou hostinou, která je vysázená na dřevěné podložce. Musím říct, že zavítat na první noc právě zde byl opravdu skvělý nápad a asi budu Alpine Homestad doporučovat každému, kdo na trek vyrazí.

Do syta najedení do stavu největší spokojenosti si jdeme na pokoj pro věci a pak se vracíme do lokálu. Jdeme zaplatit a rozloučit se s úžasnou hostitelkou. K našemu překvapení po nás nic nechce za včerejší večeři a máme ji zdarma. Místní pohostinnost nás nepřestává vyvádět z úžasu. Naposledy se loučíme a vyrážíme na cestu.

Od Alpine Homestead pokračujeme asi 300 metrů po lesní cestě, načež přecházíme na běžnou asfaltovou silnici spojující místní vesnice. Provoz je nulový a my nerušeně pokračujem další kilometr a půl po jejím okraji. Je krásný slunný den, na obloze není ani mrak a přes louky po naší levici můžeme pozorovat hory v dáli. Některé hřebeny stále halí bílá pokrývka sněhu, kterého nebude zrovna málo, takže je stále pravděpodobnější, že nějaké změny trasy a cestování po hřebenech asi nevyjde.

Odpočujem ze silnice a pokračujeme malebnou horskou krajinou po polní cestě. Ta nás zanedlouho přivádí do vesnice Koprivnik v Bohinju, které vévodí docela ladovský kostelík u místního hřbitova. Je zde i lavička, a tak si na chvilku sedáme a užíváme si teplého slunce, které prohřívá naše tváře.

Zvedáme se a pokračujeme vesnicí. Sotva ji přejdeme, máme možnost trek opustit a vystoupat na vrcholek s vyhlídkou. Krajina už tak vypadá pohádkově a ještě pohádkověji na nás působí jméno, které pahorek nese. Vodnikov razglednik zní, jako by šlo o místo, kde sedával vodník a kochal se pohledem do krajiny. Nedaleké Bohinjsko jezero jde této hypotéze přímo naproti. Jak však nahoře zjistíme, název neodkazuje na vodního démona, ale na místního umělce stejného jména, který na tomto místě rád sedával. Nedivím se. Je odsud fantastický výhled na horské údolí pod námi, veliké Bohinjské jezero v dáli a okolní hory pokryté pořádnou vrstvou sněhu Vidíme stopy po lavinách a každou chvíli slyšíme a vidíme, jak se některá sune dolů. Tady se definitivně vzdávám myšlenky pokračovat po hřebenech hor nějakou vlastní cestou a smiřuji se s tím, že se budeme držet Juliana Trailu po celou dobu. Moje paní, která na ty velké kopce úplně není, je za toto rozhodnutí docela ráda. Juliana Trail se nám zatím vybarvil lépe, než jsem čekal, takže ani já nelituji. Tohle bude krásný a pohodový trek i bez zdolávání vrcholů a ostrých hřebenů. Však těch si o měsíc později na Korsice beztak užijeme víc než dost.

Na vrcholu si dáváme delší kochací pauzu a po té se vracíme na trek. Sestup je strmý, a tak spíše zbíháme a chytáme se okolních stromů, ať se cestou nerozbijeme. Už zanedloho šlapeme po široké lesní cestě, která nás opět přivádí na asfaltku, která se klikatí dolů do údolí. Po té my však nepokračujeme a místo toho šlapeme dolů strměji po lesní cestě, která padá lesy a tu a tam klikatící se asfaltku přechází. Občas máme štěstí na výhledy mezi stromy, ale není jich mnoho.

Cesta nás nakonec přivádí na okraj další malebné vesničky Jereka. Jako první zastavujeme na mostě přes potok Jereka, který dal jméno i obci. Ten padá z hor, vytváří malé vodopády a je lemován tradičními historickými domy z horami na pozadí. Celé to působí malebně a lehce pohádkově. Pokračujeme dále vesnicí, jaké u nás už moc nevídáme a trek nás přivádí ke kostelíku svatého Marjeta, který se kupodivu nenachází v centru obce, ale na jejím okraji. Vedle tradičních budov tady opět vypadá opravdu malebně a pohádkově.

Zde trek opět opouští "hlavní silnici" a míří k lesům pod svahem. Široká cesta nás nakonec přivede k říčce Suha, kde přecházíme na úzkou sotva znatelnou stezku, po které podél toku potůčku pokračujeme. Stezka je zarostlá a místy je sotva vidět, směr je však jasný. Pokračujeme více méně stále rovně, sem tam se prodíráme větvemi a porost postupně ustupuje. Na levo od nás se rozprostírá zelená louka, podél které vede nějaká cesta z kamínků. Na opačné straně se vlní menší zalesněné kopce, za kterými se k nebi tyčí hory. Ovocné stromy jsou obalené jarními květy. Opravdu moc se nám zde líbí.

Úzká stezka nás zanedloho přivádí na okraj další obce, kde musíme přejít na cestu, která lemuje okraj louky. Zde nás však čeká menší překážka. Najednou se ocitáme na opačné straně elektrického ohradníku a nikde nevidíme přechod pro turisty. Buď má majitel pozemku nějaký Juliana Trail na háku, nebo vůbec netuší, že tudy nějaká stezka vede. Nezbývá, než to podlézt.

Bezpečně a bez kopance proudem podlézáme pod dráty na opačnou stranu ohrady a po nezpevněné silnici pokračujeme na okraj nedaleké obce. Ta je stejně čistá, malebná a tradiční jako všechna místa, kterými jsme doposud procházeli, dlouho se zde však nezdržíme. Kvapně projdeme obcí na její druhý konec a sledujeme trek, který nyní vede po opačné straně nádherného horského údolíčka. Ne však na dlouho, protože do půl hodiny opět přecházíme na opačnou stranu, kde nás vítá Strednja Vas v Bohinju, další z krásných tradičních vesnic na naši trase. Těch máme na cestě ještě několik a všechny nás překvapují tím, jak jsou tradiční, malebné a čisté. Obce střídá nádherná příroda v rozkvětu. Šlapeme převážně po asfaltce, která se mírně vlní krajinou. Žádné extrémní výstupy ani sestupy. Jen nádherná horská krajina, pěkné vesničky a naprosto boží jarní počasí. Co víc si přát.

Nic zásadního se neděje. Pomalu plujem krásnou krajinou, kterou si moc užíváme a cesta nás nakonec přivádí do Staré Fužiny, kde na nás teprve dýchne ta pravá atmoféra. V zásadě se jedná o starou alpskou ves se zachovalými selskými usedlostmi, z mého pohledu jsou však zachovalejší a udržovanější, než je tomu v Tyrolsku. Z místa je cítit pokoj, klid a úcta k tradici. Opravdu moc se nám zde líbí.

Procházíme obcí na druhou stranu a konečně zase jednou opouštíme asfaltovou silnici, po které se tu a tam prohnalo auto či traktůrek. Místo té nás nyní čeká zarůstající vyježděná silnice táhnoucí se skrz rovnou zelenou louku, za kterou se zdvíhá hradba stromů a hor. Než ji přejdeme na opačnou stranu uběhne asi deset minut. Cesta nás však nepřivádí na okraj lesa nebo pod strmé svahy hor, jak by se mohlo zdát. Naopak. Tam, kde travnatá louka končí, začíná lesklá hladina Bohinjského jezera táhnoucí se od nás další čtyři kilometry, dokud ho neuzavře půlkruh hor.

Ještě kus pokračujeme podél jezera. Je opravdu horký jarní den a voda vypadá velice lákavě. Nakonec zastavujeme a dáváme si pauzu. Miška se jen sluní v teple slunce a čvachtá nohy ve vodě, mi to však nedá a skáču do ni celý. Stejně mám kraťasy, které rychle schnou, takže se nebojím, že bych další dny chodil v mokrém. Za tak krásného počasí to musí co nevidět stejně uschnout.

Voda je opravdu studená, ale stejně v ní několik minut vydržím a plácám se v kruhu jako malamut. Je to opravdu příjemné osvěžení, které mne nakopne energií. Nakonec však lezu na břeh, oblékám si tričko, obouvám boty a nahazuji batoh. Vyrážíme dále, ne však na dlouho, protože během pár minut dorazíme k restauraci Kramar s terasou a venkovní zahrádkou. Je zde docela narváno a skvěle to zde voní jídlem, takže moc není o čem přemýšlet. Dáme si zde pauzu a něco dobrého k jídlu.

Míříme k restauraci a hledáme si volné místo. Zanedlouho je u nás obsluha. Miška si tradičně dává Colu, já chci naopak ochutnat místní pivo, a tak si dávám slovinské pivo Laško, které nechutná vůbec zle. Protože pro mne k cestování patří také ochutnávání místní kuchyně, nakonec si dávám pstruha dělaného na grillu se zeleninou na místní způsob. Přítelkyně si naopak dává pizzu. Na jídlo si docela počkáme, ale při tak narvané restauraci i venkovní zahrádce se není co divit. Čekání nakonec nelitujme, protože naše jídlo je výborné. Já jsem s rybou spokojený a pizza vypadá a chutná lépe, než v jakékoli prvotřídní městské piizzerce. Možná ani v Itálii jsem takovou pizzu nejedl. Přitom jsme jen v nějaké random restauraci na břehu jezera, jako se najde v každé jiné zemi u vody. Je vidět, že to zde dělají srdíčkem.

Pořádně se zde najíme a docela se zde rozsedíme. Proč tedy skvělé jídlo neuzavřít dobrou kávou? Míša nechce, já bych si však docela dal. To je ovšem chyba, protože kávu zde mají pořádně hořkou. Kopnu ji tedy do sebe a pak nastává klasický problém. Když jste po jídle, nikdo si vás nevšímá. My však potřebujeme zaplatit a vyrazit na cestu dále. Místo toho však čekáme, až si nás někdy všimne a ztrácíme čas. Kdybych si to kafe nedal a rovnou zaplatil, udělal jsem lépe.

Nakonec se nám přeci jen podaří zaplatit a my můžeme vyrazit na cestu. Čas už se však docela posunul k večeru a do kempu Danica to máme skoro deset kilometrů po opačné straně údolí. Tak nějak spontánně se proto rozhodneme zamířit na okraj Staré Fužiny, kde je most přes řeku Mostnica a za ním cyklostezka, která nás po sedmi kilometrech přivede přímo do kempu. Opouštíme tedy restauraci Kramar, kde je stále nerváno a míříme k nedaleké silnici. Po okraji vede chodník, takže nás ani neohrožuje provoz a za pár minut přicházíme k mostu. Na opačné straně nás čeká opravdu pohodová cesta po cyklotrase vedoucí v těsném sevření řeky a svažujících se kopců. Má to své kouzlo. Po třech kilometrech úžinu opouštíme a já pociťuji, jak hloupý nápad byl koupat se ve stejných kraťasech, jako ve kterých šlapu. Svědí to, dře to a není to vůbec příjemné. Je mi jasnéc že bych se měl večer něčím namazat, abych další dny příliš netrpěl. Pokud možno vůbec! Ale mám vůbec čím? Nějaký krém bych mít měl, tak to večer zkusím.

Lesy ustupují, kopce se vzdalují a nás čeká nádherná pohodová cesta přes široké zelené louky. I zde postávají stříšky se zavěšenými dřevěnými konstrukcemi. Stále jsme nepřišli na kloub tomu, k čemu slouží, ale věřím, že na to kápneme.

Čas plyne a my stále šlapeme po velice pohodlné cyklostezce táhnoucí se na dně hornatého údolí. I zde však je čím se kochat a co obdivovat. S blížím se večerem přestává být také takové vedro, jaké panovalo po celý den. Ochlazuje se a je docela příjemně.

Když už se slunce začíná pomalu schovávat za vrcholky hor a světlo slábnout, konečně přicházíme na okraj kempu Danica. Vchod je zde však jen jeden a nachází se na opačné straně, než ze které jsme přišli. Nezbývá, než to celé obejít. Zabere to dost času, ale nemáme moc na výběr.

Šlapeme tedy dookola kolem kempu a koukáme na opačnou stranu plotu. Je to zde obrovské, ale také čisté, moderní a útulné. Slunce mezitím zachází za hory úplně a krajinu pohlcuje stín. Přicházíme na recepci a jdeme zaplatit za jednu noc v kempu. Dostávám mapu kempu. Míst pro stany je zde hned několik a protože ještě není hlavní sezóna a nemají narváno, můžeme si vybrat. Po procházce celého kempu se nakonec vracíme do střední části nedaleko vjezdu a stavíme si stan.

Stan stojí, spaní máme nachystané a vybaleno máme rovněž. Už nezbývá, než se osprchovat, obléct do čistého a suchého a něco dobrého sníst. Sprch je zde hned několik a jsou docela čisté a voda příjemně teplá. Tento kemp se nám zatím opravdu líbí. Vracíme se ke stanu a jdeme si udělat večeři. Mám zde nějaké nové jídlo na cesty, které chci vyzkoušet. Není to však klasická hydratovaná strava. Jsou to těstoviny s nějakou směsí, co se musí provařit, takže na treky do divočiny úplně nepraktické. Ale takto na cestu po kempech? Proč to nezkusit?

Sedím, vařím a kempem se začíná linout odporná vůně vegety. Když dorazí Miška, cítí ji už na několik kroků dopředu a konstatuje, že si vařím pěkný hnus. Má pravdu. Na tom jídle není nic dobrého.Vyloženě to chutná jak těstoviny uvařené v podravce. Dám tři lžíce a jdu hledat koš, kam letí obsah rendliku a další tři pytliky s touhle šmakuládou, kterou jsem si koupil na cestu. Naštěstí mám ještě nějaké real turmat a cestou bude ob den obchod. Hned zítra si můžeme něco koupit. Dneska už však nic vařit nehodlám. Jdu si umýt můj toaks a míříme na terasu místní restaurace. Dávám si houbovou polévku a pivo. Miška naopak palačinky. Je příjemný večer. Tak hodinku si zde posedíme a jdeme spát. Dneska byl opravdu nádherný den.

22,5km 117m↑ 563m↓

Juliana Trail - Den 3. →