Juliana Trail - Den 3.

1.5.2024

Brzy ráno nás budí hlasité výstřely, ale to asi odstřelují laviny na kopcích, myslíme si. Je však zvláštní, že to slyšíme tak hlasitě a ztřetelně. Zanedlouho se ozývá troubení aut projíždějících kolem kempu. Troubí v jednom kuse a je je slyšet ještě dlouho po té, co se ztratí někde v dáli. Asi svatba, myslíme si. Opouštíme stan a začínáme si balit věci. Já si vařím vodu na kafe v Coffebreeru, což je další novinka, kterou jsem objevil díky Gramina a vzal jsem si dva na cestu, abych to vyzkoušel. Miška si jde do automatu pro kakav, což je vlastně kakao, ale ten název nám zní poněkud směšně. Mezitím se troubící auta vrací a zastavují u kempu. Ne, to není svatba. A ta střelba pravděpodobně také nebyla k vůli lavin. Dnes je první máj a mezinárdně uznávaný svátek práce. Zde je však první máj spojený také s oslavami jara. Před kempem se chystá kapela a začíná hrát lidovou hudbu. Schází se lidé a tančí. My mezitím dobalujeme stan a kolem tančících staříků kemp opouštíme. Všímám si jedné věci. I když Slovinci mluví slovanským jazykem a některá místa cestou nás pocitově přenášela do Beskyd či na Slovensko, hudba je úplně stejná, jako v Tyrolsku či Bavorsku. Akorát zpěvný doprovod není německý. Tenhle kulturní posun mi přijde velice zajímavý a já mám zase jednou cestou o čem přemýšlet.

Kemp zůstává za našimi zády a my míříme k mostu přes řeku Bistrica. Na opačné straně nás vítá město Bohinjska Bistrica, kde na nás cesotu čekají také dva supermarkety a nějaké restaurace a kavárny. Je však státní svátek a k tomu docela brzo ráno a všude je zavřeno. Abych pravdu řekl, celé město působí docela tiše a prázdně. Na silnici moc aut nevidíme a také nikoho nepotkáváme. Všichni jsou buď zalezlí doma, na výletech nebo se veselí na kulturní hudební akce u kempu Danica. Kdo ví.

Proplouváme pomalu tichým městem a přicházíme k železniční trati nedaleko nádraží. Přecházíme na druhou stranu a pokračujeme za město, dokud nerazíme k hromadě klád za městem. Zde si sedáme a konečně si chystáme snídani. Jasně modrá obloha mezitím ztrácí na svém jasu a halí ji jakýsi našedlý opar.

Sedíme, vaříme si snídani a jíme. Já u toho koukám do map a přemýšlím, jak to dnes udělat. Trekování ve Slovinsku má totiž jednu velkou nevýhodu. Není zde úplně povoleno kempování na divoko a prý je to celkem přísně kontrolováno, a tak si raději naši cestu plánujeme od kempu ke kempu. Zrovna na trase z Bohinjske Bistrice po Tolmin jich však není mnoho a jiné tipy ubytování na trase také nevidíme. Navíc dnes před sebou máme asi nejnáročnější výstup celého trailu. Takže co teď?

Máme prakticky jen dvě možnosti. Buď se dnes hecnout vyšlápnout si sakra daleko do kempu, který má dle googlu dnes ještě zavřeno, ale zítra už by měl otevírat nebo vystoupat na Vrh Bače a odsud zamířit do kempu Soriška Planina, který je směšně blízko a k tomu ještě pět kilometrů na opačnou stranu, než potřebujeme jít. Já na tyhle krátké denní etapy zkrátka moc nejsem a raději šlapu do desíti večer, než abych někde od dvanácti felil. Nakonec se však rozhodneme vystoupat na sedlo Vrh Bače, zde trek opustit a zamířit na Soriškou planinu s tím, že si pak vyšlápnu jeden hřeben, kde jsou nějaké bunkry z války. To by se mi mohlo líbit a je to pro mne velice lákavý kompromis za krátký denní úsek. Miška si naopak odpočina v kempu a načerpá síly na další den naši cesty.

Po jídle vyrážíme směrem na Nemški Rovt, takže zanedloho opouštíme silnici a pokračujeme lesem. Cesta nás přivede na obrovskou zelenou louku pod horami, na které je posazena vesnička Nemški Rovt. Ta není velká, ale stejně se zde ztratíme. Přes značku na sloupku je totiž větev, a tak ji nevidíme a automaticky pokračujeme rovně na opačnou stranu vesnice. Až zde si uvědomuji, že jsme měli někde cestou zahnout a vracíme se. Obloha, která byla ráno modrá a bez jediného mráčku, se mezitím zatahuje těžkými šedými mračny. Až teď začínáme věřit, že se deštivá předpověď pro tento den možná naplní. Doposud však bylo tak krásně, že jsme věřili, že nás čeká stejně krásný den, jako včera.

Opouštíme vesnici a šlapeme kolem skromného hřiště, kde pravděpodbně chodí místní děti hrát fotbal. Nebo že by zde hrála nějaká vesnická liga? Však je zde jen jedna lavička. Místo je to však sympatické a hlavně čisté. Ani zde se neválí žádné odpadky. V tomhle Slovinsko zatím vede asi nad všemi zeměmi, které jsem doposud navštívil.

Míjíme hřiště a nechávám ho za našimi zády. Cesta nás přivádí na okraj lesa, kterým pokračujeme dále. Z počátku jdeme ještě po lesní cestě, která jen mírně stoupá. To se však záhy mění. Přecházíme totiž na úzkou sotva viditelnou stezku zapadlou podzimním listím, která strmě stoupá někam vzhůru. Značek však moc nevidíme a stezku taky ne, takže jdeme spíše naslepo a hlavně neskutečně pomalu. Není to ani kilák, ale určitě to šlapeme tak půl hodiny, než se stoupání zmírní a přivede nás na malou lesní louku, které vévodí dva malebné domečky. Odsud dále opět sledujeme už dobře viditelnou stezku, která stoupá jen velice mírně a brzy nás lesy přivede na širokou lesní cestu. Zde se sklon stoupání opět zvedá, avšak nijak dramaticky.

Nevím, zda je to pochmourným počasím nebo nezáživností dnešního úseku. Šlapeme více méně doposud nezelenajícími se lesy, výhledy nemáme žádné a pro těžká nízko položená mračna se cítím opravdu stísněně. Možná je to kombinací obojího. V každém případě mi přijde, že se dneska neskutečně táhneme, zmáhají nás i ty sebemnší kopce a nějak nám chybí ten správný náboj, který by nás hnal vpřed. Prostě se jen tak loudáme po lesní cestě a táhneme za sebou nohy. Že bychom dnes dorazili do vzdálenějšího kempu na trase mi přijde docela nereálné.

Široká kemenitá lesní cesta nás nakonec přivede k hájence. Zde si sedáme na zem a opřeni o batohy odpočíváme. Před sebou máme další strmý výstup po úzké stezce a vůbec se nám do něj nechce. Miška vytahuje sójové suky a jeden mi podává. Aspoň nějaké zpestření tohoto nebarevného dne. I když pravda, to nejbarevněší na sójovém suku je jeho obal příhodně ladící s listím válejícím se na zemi v okolních lesích.

Asi po půl hodině vstávám a velím k odchodu. Stezka opět stoupá strmě vzhůru, není to však tak strmé jak v první fázi dnešního kopce. Hlavně však jde stezka vidět, takže můžeme plynule pokračovat bez dalších zbytečných zastávek. Do pěti minut jsme na sedle Vrh Bače, kde se najednou mění rozcestníky. Doposud byl Juliana Trail značený dvěma bílými kosočtverci s pímeny J a A a rozcestníky byly dřevěné. Působily velice pěkně a tradičně. Některé už byly starší, jiné nové, ale stále byly dřevěné a mělo to svůj jedinečný vibe. Najednou je však střídají klasické kovové tyče se žlutými cedulkami, jaké známe z Alp. Do kempu Koritnica je to odsud dalších 22km po Juliana Trailu. Necelých 21km, pokud vynecháme jednu z našeho pohledu zbtečnou zacházku do Podbrda. Je půl třetí odpoledne a při našem dnešním tempu mi nepřijde reálné, že bychom to dnes zvládli dojít. Navíc to vypadá, že kemp má dnes zavřeno.

Nakonec se rozhodneme Juliana Trail opustit a vydáváme se do pět kilometrů vzdáleného kempu Soriška Planina na opačné straně. Široká lesní cesta nás vede převážně po rovince ve stejné nadmořské výšce kolem vrcholů Šavnik, Jelenov Vrh a Čevžl. Lesy se navíc tu a tam rozestoupí, a tak máme i nějaké ty výhledy na údolí pod námi, nad kterým je stále modrá obloha, hory tyčící se nad ním na opačné straně a mraky halící jejich vrcholy.

Výhledů není moc, ale nějaké zde přeci jen jsou. Ty pak střídají kilometry mezi hradbami lesa. Cesta obchází horský masiv a nakonec vede převážně lesem. Obloha je opět o něco temnější a začíná být docela chladno. Do hodiny přecházíme na asfaltku, po které to už ke kempu není daleko. Když zde však dorazíme, není zde jediný stan a chatky vypadají taky opuštěně a prázdně. Jde vlastně o neoplocené místo s velkou chatou, ve které je také restaurace a recepce kempu. Míříme tam a sedáme si ke stolu. Jako první řeíme jídlo, pak až možnost ubytování. Kemp má prý zavřeno a nocovat venku nám nedoporučují, protože má hodně pršet a v téhle výšce i možná sněžit. Nabízí nám pokoj, ale cenu nám neřeknou. Levné to však nebude a navíc to není úplně můj styl cestování. Než se rozmyslíme, objednáváme si aspoň jídlo, protože mísní nabídka je velice lákavá.

Zatímco pijemenaše drinky, přichází k nám starý číšník a říká, že zde spát nemáme, že to nás vyjde draho, ale jesli chceme, můžeme spát o něho doma. Bydlí někde v údolí úplně mimo naši trasu, takže to nakonec odmítáme, ale je to velice milé. Mezitím zkoumám mapy a přemýšlím, co a jak dále. Jídlo, které dostaneme na stůl vypadá skvěle a ještě lépe chutná.

• 

• 

• 

Než dojíme, je půl páté a venku už je opravdu temno. Stejně se nakonec rozhodnu, že se vydáme směr kemp Koritnica a uvidíme, jak daleko dojdeme. Pokud bude zavřeno, postavíme si stan klidně před jeho branami. Pokud už bude tma, nezbude, než to nouzově zapíchnout někde v lese, schovat se a doufat, že nás nikdo nenajde.

Platíme a svižným krokem vyrážíme na cestu dále. Rychle zdoláváme asfaltku a napojujeme se na lesní cestu obcházející vrcholy hor. Jsme asi v polovině, když začne hřmít. I když už tak kráčíme dost rychle, přidáváme ještě více do kroku. Hromy sílí a z mračen začínají padat první kapky vody. Než dorazíme na sedlo Vrh Bače, už opravdu silně prší. Právě zde se bouřka mění v neskutečnou průtrž mračen, krom vody z nebe padají i kroupy a oblohu ozařují blesky. Naštěstí hned po překročení sedla narazíme na malou loučku, na které stojí drobná hájenka s tarasou. Rychle tam běžíme a schováváme se před deštěm na terase. Ten je však tak silný, že musíme stát nalepeni na zdi a stejně nám to není moc platné. Všude jinde cáká voda. Zkoušíme chajdu otevřít, že bychom se zde nouzově schovali. Nejde to však, chajda není nouzové nocoviště pro zbloudilé pocestné a má zamčeno.

Stojíme zde tak půl hodiny. Déšť se mezitím mírní, avšak úplně neustává. Je mi jasné, že dnes už nikam daleko nedojdeme. Nakonec bude dost možná nejlepší rozhodnutí přespat nouzově právě zde. Tady by s tím snad nikdo nemusel mít problém. Jakmile se tedy udělá krátké okno mezi dešti, rychle vybíháme ven a stavíme si stan hned vedle hájenky. Stihneme to tak tak, protože sotva přehodíme plachtu přes naši Big Agnes, začíná lít znova. Ať si nenasíme vodu do stanu, převlékáme se na terase a věci zde necháváme rozvěšené. Snad do rána aspoň trošku uschnout. Pokud ne, moc s tím nenaděláme. Nakonec lezeme do stanu a do našich spacáků. Ráno chci vypadnout co nejdříve a do té dob nás zde snad nikdo neobjeví.

18,7km 894m↑ 128m↓

Juliana Trail - Den 4. →