Juliana Trail - Den 4.

2.5.2024

Když se ráno probudím, stále leje. Propršelo nám celou noc a je to znát. Stan je pořádně mokrý a na vrchu už zachytává vodu. Nemyslím si, že by nás tu v tomhle počasí takto po ránu někdo našel, a tak nechávám Mišku ještě chvíli spát, zapisuji si zkratkovitě předchozí den a pak koukám, jaké jsou dnes možnosti ubytování cestou či zda máme šanci v nějaký rozumný čas dorazit někam do kempu. Jako nejlepší volba se nakonec ukáže asi dvacet kilometrů vzdálený kemp Koritnica, který by dnes už měl mít otevřeno. Po včerejší zkušenosti nám tam však raději rezervuji místo předem. Až po té budím Mišku a začínáme se balit. Nebo spíš nechávám Mišku, ať se sbalí a sám jdu na terasu hájenky, protože sbalit se oba najednou jsme se v naší Big Agnes zatím stále nenaučili a jeden vždy musí ven.

Lezu tedy ze stanu, vařím vodu na kafe a na čaj, chystám ním snídani a čistím si zuby, zatímco se Miška balí. Déšť se mezitím mírní, avšak úplně neustává. Už to však není takový liják, jako po celou noc. Jen takové lehké mrholení. Když se Miška sbalí, střídáme se pod stříškou nad terasou a jdu se sbalit pro změnu já. Mezitím déšť ustává úplně a mymůžeme sbalit stan. Jestli prší nebo neprší je ale úplně jedno, protože stan by se dal po nočním slejváku stejně ždímat.

Než vyjdeme, začíná opět lehce pršet. Je to spíše mrholení, než skutečný déšť, ale je jasné, že to jen tak neustane a čeká nás hodně mokrý den. Proto si už teď oblékáme naše ponča, která už dnes nesundáme. Opouštíme loučku na sedle u hájenky, odkud je docela pěkný pohled na údolí pod námi a opět se noříme do hlubokých lesů, kterými pokračujeme po úzké lesní cestě. Ta z počátku padá docela strmě dolů a klikatí se po úbočí svahu. Pěšina je mokrá a kluzká, a tak ji opratrně sbíháme dolů a doufáme, že se nerozbijeme. Zanedlouho se spád stezky mírní a ona se naopak docela rozšiřuje. Více méně šlapeme po rovince či velice mírně klesáme. A také potkáváme první mloky, kterých je zde opravdu hodně. Krom těch narážíme také na první překážky v podobě spadlých stromů přes stezku, který musíme všdemožně přelézat a podlézat. Mimo to si všímáme, že krom rozcestníků se také změnilo značení. Zatímco cesta byla doposud značená dvěma bílými kosočtverci s písmeny J a A, nyní je značka žlutá. Proč ta změna? Netušíme!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Mírná stezka nás přivádí na horskou louku, kde je usazena malebná vesnička Bača pri Podrbu. Tou dobou opět docela prší a venku tak potkáváme jediného človíčka. Chlapíka, co zrovna vylezl z dílny u domu a překvapeně si nás prohlíží a ptá se, zda jsme přijeli na Julianskou stezku. Zdravíme ho a odpovídáme, že ano. Přeje nám hodně štěstí na naši cestě.

Pokračujeme obcí dále. Trail odsud opět strmě padá do Podrba, což je asi největší obec v údolí Baška Graba, ale celkově tam nic není. Ani ubytování, ani kemp, o to překvapivější je, že tam tahle etapa končí. Ani ne dva kiláky za Podrbem stezka opět začíná strmě stoupat vzhůru, aby nás po kilometru a půl strmého výstupu přivedla na asi dva kilometry odsud vzdálené Kolarsko sedlo. Celá tahle zacházka se nám zdá zbytečná, když tam můžeme pokračovat po 4km dlouhé klikatící se horské cestě, aniž bychom zbytečně dlouho a daleko někam scházeli a opět stoupali. Neodbočujeme tedy v centru obce dolů a pokračujeme obcí dále na její opačnou stranu.

Opouštíme horskou vesničku, za kterou nás cesta vede mezi sady. Když se otočíme, máme za sebou pohled jak z Ladova obrázku. Déšť se opět mírní a spíše lehce mrholí. Cesta nás vede dále mezi sady, až se za posledními osamělými domky mění v lesní cestu nořící se do lesů, kterými se mírně klikatí vzhůru po obvodu hory.

Kráčíme vzhůru smíšenými lesy, keré se tu a tam rozestoupí a otevřou nám pěkný výhled na zalesněné vrcholy, kolem kterých mysticky plují mraky. Místní krajina je navzdory počasí opravdu nádherná a ponurá obloha ji naopak dodává zajímavou atmosféru. I když není krásné slunečné počasí jaké si všichno často přejeme a jsme mokří, moc se mi zde líbí a cestu si docela užívám.

Místy prší, místy jen mrholí. Pak zas z oblohy nepadne ani kapka. Les střídá horská louka nabízející další úchvatný výhled, za tou trek opět proplouvá sadem kolem nějakého osamělého domu a posléze se zase noří v lese. Pokračujeme tedy poširoké lesní cestě. Míjíme další osamělý dům uprostřed lesů. Dveře jsou zamčené, okna zazimované a není zde nikdo. I přesto máme z místa nepříjemný pocit. Jako bychom najednou nebyli sami a někdo nás sledoval. Moc se zde tedy nezdržujeme a pokračujeme dále po dobře viditělné široké cestě, která najednou končí.

Když otevřu mapy, vidím, že tahle cesta v mapách vůbec není. Za to zde však je Juliana Trail, který by tudy měl procházet a táhnout se vzhůru z Trtniku na Kalarsko sedlo. Nevidím však ani ten. Je zde les a kus nad námi další cesta, která by dle map neměla existovat. Otáčíme se tedy doprava a více méně naslepo stoupáme strmě vzhůru. Místy máme pocit, jako by mezi nízkými stromky byl průchod a dříve snad i stezka. Jinak je to však spíše cesta lesem bez stezky. Aspoň, že už neprší.

Po několika minutách strmého stoupání se však celí zadýchaní ocitáme na další lesní cestě, která v mapách chybí. Nechávám zde Mišku čekat i smým batohem a naslepo se vydávám jedním směrem po cestě. Zanedlouho narazím na červenobílou pásku zavěšenou na stromě. Pod stromem se táhne strmě vzhůru cosi mezi stezkou a rigolem. Na větvích v nepravidelných rozestupech visí červenobílé pásky, a tak zkusím vystoupat po stezce vzhůru. Po pár krocích narazím na červenobílou značku.

Vracím se pro Mišku, hážu batoh na záda a vydáváme se k právě objevěné stezce stoupající vzhůru. Stezka nás zanedlouho přivede na další lesní cestu. Ta už tentokrát v mapách je. Je to náš Juliana Trail a dokonce je zde i značka. Pokračume tedy po cestě až na Kalarsko sedlo, kde je posezení s dřevěným bytelným stolem. Být hezky, posadíme se zde a najíme se, ale za takového počasí nemáme chuť si sedat na mokrou lavičku a klepat tady kosu. Prostě přes sedlo přecházíme bez zestávky a pokračujeme dále v naší cestě.

• 

• 

Ze sedla cesta opět padá dolů a zenedlouho nás přivádí na další horskou louku, kde leží malá vesnička Kal. Tu tvoří jen shluk několika málo domků, takže jo do půl minuty opět opouštíme. Cesta nás vede dále přes zelenou mokrou louku k další hradbě stromů, nad kterou se tyčí malý bílý kostelík. Vypadá docela opuštěně. Stále neprší. Obloha se spíše trhá a kolem kostelíku plují obláčky mlhy. Dohromady to vypadá moc krásně.

Proplouváme dalším kouskem lesa a do pěti minut ho opět opouštíme jen nedaleko malého bílého kostelíka, který jsme před chvílí pozorovali z dáli. Je zde hřbitov a o kus dále další vesnice - Stžišče. Tou v rychlosti procházíme, načež cesta úplně končí. Musíme pokračovat více méně naslepo přes zelenou mokrou louku a držet směr. Během pár kroků máme v botách pořádně mokro. To ovšem není náš největší problém. Stezka nás nakonec přivede na okraj lesa a zde nevíme, jak pokračovat dále. Marně se zde rozhlížíme a chodíme kolem. Marně hledáme stezku nebo další značku. Podle map jsme přitom správně. Nakonec se ukáže, že musíme projít "korytem" potoka. Zanedlouho už šlapeme po lesní cestě, která klesá stále níže.

Opouštíme les procházíme Znojile, což je další z horských vesnic na naši dneštní pouti. Za tou se však opět noříme mezi stromy a lesními cestami se přibližujeme řece Bače, podél které vede také silnice a železnice. Pro lesní porost toho však moc nevidíme a do údolí pod námi vidíme spíše náhodně a ojediněle. Na druhou stranu si však můžeme užívat krásného zdravého lesa, horského ticha a menších vodopádů, které zde horské strouhy vytvářejí.

Po dalších sedmi kilometrech v sevření lesa nás Juliana Trail přivádí k hlavní silnici nedaleko Zarakovce. Tu přecházíme a míříme na břeh řeky Bača, podél které musíme deštivou krajinou pokračovat dále. Potkáváme bídně vypadající koně stojící v ohradě bez trávy celý den na dešti a v blátě. Tenhle pohled vždy trhá srdce. Takových zvířat je člověku až líto, ale co my s tím můžeme dělat? Nic.

Podél řeky šlapeme tak půl kiláku, načež se ji opět vzdalujeme a míříme k silnici, za kterou se nachází obec Koritnica a za ní náš kemp Šorli Koritnica. Zrovna když přicházíme na okraj obce, píše nám majitel kempu, kde jsme, zda dorazíme a jestli má pro nás někam přijet. Ta starostlivost místních až dojímá, ale už jsme skoro na místě. Odpovídáme mu, že putujeme pěšky a brzy dorazíme.

Procházíme obcí, přecházíme hlavní silnici a pokračujeme ulicemi vesnice dále. Za vesnicínje veliká louka mezi svahy hor, přes kterou pokračujeme. Proti nám šlape rozložitý chlap v maskáčové bundě s velkým německým ovčákem. Je to pán z kempu a hned se nás ptá, zde jdeme k němu do kempu. Ano. Posílá nás tedy dále, jeho přítelkyně tam na nás čeká. On vyvenčí psa a dorazí.

Šorli Koritnica je malý kemp s pár chatkama, jednou malou restaurací a minimálním prostorem pro stavbu stanu, ale bohatě nám postačí. Navíc jsme ubytováni v malé útulné chatce, takže paráda. Jsou nám ukázány sprchy a záchody, vytápěná místnost, kde si můžeme nechat přes noc věci, aby nám do ráma uschnuly a pokud budeme chtít, můžou nám rozpéct i pizzu či bagety. Místní starostlivost a pohostinnost nás nepřestává dojímat.

Ubytováváme se v chatce. Mezitím přestává pršet, mračna se lehce trhají a fouká mírný vítr, tak toho chci využít a jdu přehodit plachtu stanu přes šňůru. Pak míříme do sprch. Okoupaní a konečně v suchém a čistém míříme do malé kempové restaurace. Je to spíš bar. Venku sedí staříci z obce, popíjí pivo a kouří velice smradlavé cigarety. Necháváme si boty i oblečení v “sušárně” a jdeme si sednout dovnitř. Nakonec si každý objednáme pizzu. Na to, že je to rozmražený polotovar, tak je opravdu výborná.

Po jídle jdu sbalit ve větru vysušený stan. Obloha se docela potrhala, mezi mraky je vidět modravé nebe a udělal se nám docel pěkný večer. Vracíme se do malé útulné chajdy, kde plánujeme následující den a nakonec pro jistotu rezervujeme místo v jednom kempu na okraji Tolminu. Na to, jak deštivé počasí dnes bylo, to byl docel fajn den a krajina, kterou jsme procházeli, měla své jedinečné kouzlo. Další dny by už však mohly být o něco slunečnější.

21km 606m↑ 1585m↓

Juliana Trail - Den 5. →