Juliana Trail - Den 5.

3.5.2024

Ráno vypadá slibně. Všechny věci nám ve vytopené místnosti přes noc uschnuly a dokonce ani neprší. Oblékáme se do teplého vyhřátého oblečení, snídáme a balíme si batoh. Opouštíme chatku a pod sešeřelou zataženou oblohou kráčíme na okraj malého kempu, kde potkáváme pana majitele s jeho velkým psem. Zdraví nás a začíná si s námi povídat o naši cestě. Prý jsme přijeli v nejhorší možnou dobu, protože takové počasí má přetrvávat minimálně celý další týden, ale přeje nám, ať se nám to ještě vybarví a trek si užijeme. Loučíme se a vydáváme se se na cestu.

Cesta nás rychle přivede na okraj vesničky Koritnica, kterou rychle procházíme a napojujeme se zpátky na trek, který nás vede podél řeky Bača do Grahovo ob Bači. Zde břehy řeky opouštíme a nás čeká první stoupák lesy, který nás do hodiny přivede do Temljine, další tradiční vesničky posazené na horské louce ve svazích hor. Jsme docela překvapeni, když kolem domků typicky lidové slovanské architektury na svazích Alp vidíme palmy a citrónovníky, které místní pěstují. Tohle je podívaná, kterou jsme zde opravdu nečekali.

Z Temlije sestupujeme po nezpevněné široké silnici, která se klikatí zmoklou loukou dolů do údolí. Silnice se však nedržíme dlouho, protože ji během pár minut máme zase opustit. Nevíme však jak, protože stezku pořádně nevidíme a je zde ohrada s poníky. Po chvilce přecházení tam a zpět však na to, kudy pokračovat, přijdeme. Trek nás vede přes mokrou trávu mezi sady a ohradami zvířat, zatímco z oblohy začíná opět padat déšť. Nepříjemné, ale mnoho s tím nenaděláme. Maximálně na sebe hodit pláštěnku.

Cesta nás přivede na okraj vesnice Kneža, kterou pokračujeme mezi zahradami stále blíže do centra obce. Cestou nás docela mile překvapí včelka Mája na domku místního včelaře. Po poledni přicházíme ke kostelíku svatého Jurije, kde se nachází malý přístřešek - pravděpodobně stará autobusová zastávka, a tak zde zastavujeme a děláme si pauzu na oběd a čaj. Chráněni před deštěm si zde na lavičce rozkládáme vařič, vaříme čaj na zahřátí a oběd, který nám dodá energii před dálším kopcem. Před sebou máme další hodiny stoupání a další příležitost najíst se v suchu se nemusí jen tak naskytnout.

Tentokrát naše cesta vede převážně po asfaltové silnici, a tak nenabíráme ani další vodu do bot od mokré trávy. Naopak koukáme, jak nám z nich s každým krokem prosakuje ven. Chvílemi prší, chvílemi jen mrholí a občas déšť ustává úplně. Z prvu kráčíme horskými loukami, načež nás mírně stoupající cesta přivede do vesničky Povmelec v objetí lesů. Všude je spousta domácích zvířat a naše cesta vede přímo mezi jejich ohradami, a tak potkáváme ovce, kozy, osly, koně, drůbež a krávy. Chybí jen prasata, ale jinak je to docela pěkná Zoo. Ani zde nechybí citrónovníky v zahradách některých domů.

Opouštíme Podmelec a po asfaltce stoupáme lesy stále výše. I když naše cesta vede mezi hradbami stromů, tak není nudná. Krajina kolem se příjemně vlní a mezi zalesněnými kopci tancují obláčky mlhy. Přecházíme po mostě kolem vodopádu, načež se cesta začíná klikatit mezi skalami. Tento úsek se nám docela líbí a i za takového počasí má svou jedinečnou atmosféru. Navíc nám opět přestalo pršet, a to je člověku hned příjemnější.

• 

• 

Opustíme skalní stěny a pokračujeme po silnci dále. Ta nás za další půl hodiny vyvede z lesů na okraji Ljubinje, což je další z horských vesniček na této straně hor. Chceme pokračovat dále skrz ves, naštěstí si všimneme odbočky, která nás svádí z alfatu a po štěrkové lesní cestě nás vede vzhůru do kopců. Míjíme pokácené stromy na hromadě u cesty a zanedlouho opět šlapeme v sevření deštivého lesa. Stále jen stoupáme. Chvíli mírněji, pak zase strměji. Do toho se opět ozývá lehký jarní déšť, kterého už začínáme mít plné zuby. Hlavně Miška, na kterou z toho nečasu očividně něco leze a docela ji začíná bolet v krku. Obloha je už druhý den zatažená, je chladno a každou chvíli nám prší.

Štěrková lesní cesta nás nakonec přivede na rozcestí k vyhlídce na Senici, kam se rozhodnu aspoň pokračovat. Mišce to za tu zacházku však nestojí, a tak pokračuje rovně s tím, že ji pak doženu. Odbočuji tedy a po úzké pěšince mířím k nedaleké vyhlídce. Do pěti minut jsem tam. Musím říct, že pohledem na hory a údolí kolem neskutečně tyrkysově modré Soči jsem docela uchvácen. Být lepší počasí, musí to zde vypadat fantasticky.

Fotím, žádná fotka mi však není dost dobrá, takže se zde docela zdržím. Nakonec však vyhlídku opouštím a vracím se úzkou stezkou zpět. Nevracím se však na štěrkovou cestu, ale držím se pěšiny pokračující lesním porostem. Ta mne tak jako tak nakonec přivede na širokou lesní cestu, po které musím ještě kus pokračovat dále.

Zanedlouho cesta začíná opět klesat, načež z ní odbočuje úzká pěšina mezi stromy. Je značená trojúhelníky s J a A, a tak ze silnice odbočuji a začínám mokrými temnými lesy šlapat strmě dolů. Místy je to docela spád, a tak jsem rád, že si můžu pomáhat hůlkama. V zemi je vidět rovněž stopy bot a bodla hůlek někoho, kdo šel přede mnou. To byla určitě Miška, myslím si. Docela mne to uklidní, protože většinou, když se rozdělíme, tak se pak nemůžeme najít. Tentokrát jde pravděpodobně dobře. Dokonce mám pocit, že ji slyším. Zvuky však slyším ze strany pod sebou. Stezka se bude pravděpodobně stáčet.

Šlapu stále dolů, nohy mi podkluzují na blátě. Sem tam mi přes cestu leží spadlý strom, který musím buď přelézt nebo podlézt. Je to vlastně docela překážková dráha. Zdolávám to a pokračuji v cestě. Před vrcholkem Baški Špik stezka odbočuje prudce doprava a vede mne o něco strměji dolů, dokud mne nepřivede do širokého údolí na okraji podhorské vesničky Stopec. Údolí je široké, rovné a vede tudy cesta. Je dobře vidět oběma směry. Rozhlížím se na obě strany, ale má paní stále nikde.

Volám ji, kde je. Prý už pod sebou vidí cestu. Jo? Ale já už na ni jsem. Jak je to možné, když šla napřed a nikde jsem ji nepotkal? Nakonec se ukáže, že špatně zahnula a šlape po úplně jiné stezce padající ještě strměji dolů. Kousek za vyhlídkou totiž byla ještě jedna stezka, které jsem si vůbec nevšiml. Ta sice nebyla značená, ale když jsme se loučili, řekl jsem Mišce, že půjde ještě kousek rovně po téhle pěšině a pak z ní musí zahnout. Vzala to tak po první stezce, na kterou narazila. Během pár minut se tak vysype z lesa o třista metrů dále. Prý to bylo brutálně strmé, ale cestou byly postavené malé domečky jak pro trpaslíky.

Po opětovném šťastném shledání pokračujem po cestě, která nás přivádí na okraj Modreje. Hned u prvních domů však odbočujeme. Cesta nás vede přes široké louky a pak kolem malého hřbitova s kostelíkem nad řekou. Cestou jsou lavičky orientované na údolí kolem zakaleně tyrkysové Soči. Nechybí ani pravidělne rozmístěné odpadkové koše. Cesta nás záhy přivádí do Mostu na Soči - malé obce nad soutokem Soči a Idricje. Řeka zde připomíná však více velké klidně jezero, než dravý horský tok. A malá vesnička má naopak docela maloměstský charakter.

Šlapeme ulicemi "městečka" podél docela rušné silnice a zanedlouho přicházíme k první restauraci za poslední dva dny. Nedělají zde však žádnou Slovinskou klasiku. Je to Pizzerka a dělají zde opravdu skvělou Pizzu. Objednáváme si každý jednu a nějaký čaj na zahřátí. Mišku začíná pořádně bolet v krku a necítí se moc dobře, takže ji čaj opravdu bodne. Nakonec ji musím pomoct dojíst také její pizzu, takže se opravdu nacpu. Představa že takto nacpaný ještě šlapu nějaký další strmý kopec je nemyslitelná. A protože mé slečně není dobře a bolí ji v krku a já jsem nažraný k prasknutí, tak se nakonec rozhodneme poslední kopec obejít. Nadejdeme si tak sice kilometr a ušetříme jen 100 metrů výškových, ale pošlapeme si to širokým údolím, kde budou výhledy, kterých by se nám z lesa nedostalo.

Opouštíme restauraci a šlapeme na okraj města. Přecházím po mostě na druhou stranu Soči, kde silnici opět opouštíme. Dále šlapeme po úzké cestě, která nás vede podél širokého klidného jezera, které zde přehrada vytváří. Cesta je lemována lavičkami s posezením a loděmi zaparkovanými u břehu. Také míjíme jeden kemp, který má bohužel zavřeno. Vzhledem k tomu, jak se Miška po dvou dnech v dešti cítí, by nám bodlo to už dnes ukončit, my však musíme dále až na okraj Tolminu, což zase jednou větší město na naši cestě.

V Modrejci trek opouštíme. Abychom se vyhnuli dalšímu stoupání lesy, rozhodli jsme se ten poslední kopec prostě obejít. To ovšem znamená jediné. Až do Kozaršče nás čeká přes kilák po krajinci silnice, po které se tu a tam prožene rychle auto. Moc příjemné to není, ale navzdory mírnému stoupání to rychle zvládáme a za Kozarčem opět přecházíme na zemědělskou cestu, která nás loukami vede přes rozlehlé horské údolí k městečku Volče. Údolí je opravdu široké a kolem něj se nad nás tyčí krásné kopce slovinských hor. Takové cesty si nechám líbit. Plujeme krajinou a užíváme si výhledů i toho, že konečně neprší.

Užíváme si krásného rozlehlého údolí a po kilometru a půl se blížíme hlavní silnici. Zpočátku se nám podaří jít podélně, ale nakonec stejně musíme jít po krajnici. Naštěstí ne dlouho a za pár minut přicházíme na okraj městečka Volče, kterým však dlouho nepokračujeme a hned z kraje ho opouštíme a pokračujeme po úzké asvatlce skrz louky lemované stromy vstříc zalesněnému svahu, pod kterým se opět napojíme na Juliana Trail.

Do kempu už to není daleko. Zbývá nám poslední kilometr po vyjeté cestě vedoucí mezi travinami zmoklé louky. Zanedlouho přicházíme k liduprázdnému kempu na okraji Tolminu, kde na nás už čeká jeho milý majitel - sympatický bělovlasý břichatý chlapík s kulatými brýlemi na buclatých tvářích. Vítá nás a hned dodává, že nevěřil, že dorazíme. Ještě včera měl kemp plný karavanů ale dnes k vůli počasí všichni odjeli. Máme si stan postavit kde chceme. Ukazuje nám, kde je restaurace a kde sprchy. Kdybychom cokoliv potřebovali, máme mu říct.

Sedáme si ke stolu a dáváme si za odměnu pivo a colu. Až pak si jdeme vybrat místo, kde si postavíme stan. Tou dobou už se šeří, ale víme, že stan zvládneme postavt rychle. To by nám ovšem nesmělo prasknout lankou v prutech v zadní roztrojce, která se tak úplně rozpadla a nedrží pohromadě. Musíme tím lanko opět nějak provléct a pevně zauzlovat a než se mi to podaří, je docela tma. Úplně však nevěřím, že by mohla promočená zauzlovaná gumička držet to pnutí celou noc, a tak přemýšlím, jak to vyztužit. Nakonec rohy stanu zajišťuji ještě složenými hůlami zabitými do země.

Když stan konečně stojí, jdeme si dát teplou sprchu a pak lezeme do spacáků. Snad v noci nebude moc pršet a snad to na nás do rána nespadne. Agnes, drž se!

25,3km 842m↑ 973m↓

Juliana Trail - Den 6. →