Přechod Korsiky po GR20 - Cesta na začátek

1.-2.6.2024

Po návratu z Balkánu jsem měl vyrazit na pár dní do Norska, ale osud tomu chtěl, že to nevyšlo. Pro vydatné deště ve Slovinsku mi totiž umřel iPhone a nový sežral veškerý rozpořet na tuto cestu a možná i část té další. Na druhou stranu jsme díky tomu získali více času na přechod Korsiky, což se pro zdolání "nejnáročnějšího" vysokohorského treku Evropy docela hodí. Zabookoval jsem si tak nové letenky na 1.6., což byla další rána do už tak nízkého rozpočtu a aby to nebylo málo, obědnal jsem sobě a mé přítelkyni nový batoh. Můj loni zakoupený Osprey byl pro mě zbytečně těžký a nepohodlný, všude tlačil a měl jsem z něho pořádně sedřená záda. Proto jsem se rozhodl přejít na Hyberg, který jsem si objednal přímo u výrobce v Německu. Den odjezdu se však nezadržitelně blížil a výrobce ještě ani nezačal spracovávat mou obědnávku. Když jsem napsal přímo na Hyberg, odepsali mi, že příští týden mi ho pošlou. Sorry jako, ale já batoh objednával ještě před návratem z balkánu, týden na něj čekám doma a vy jste ho ještě ani nezabalili? Že ho pošlete příští týden mi je houby platný, když už doma další půlrok nebudu.

Na poslední chvíli ruším objednávku a batoh objednávám u Gramina, kde ho mají skladem. Další den ráno mířím busem do Ostravy a pak vlakem do Třince, odkud se musím vrátit domů, přebalit batoh a dojet dalším vlakem do Prahy, odkdud nám to zítra ráno letí. Je to na knap, ale věřím, že to stihnu. Cestou ještě zjišťuji, že má přítelkyně momentálně nový batoh z finančních důvodů nechce. Někomu půjčila peníze a teď nemá. Na místě tak částečně ruším objednávku, beru si jen jeden batoh a šlapu zpátky na nádraží, kde ovšem zjistím, že mi odsud vlak nejede. v Třinci jsou totiž dvě nádraží a já musím na to druhé. Opouštím budovu nádraží a sprintuji městem na další zastávku. Jsem zde v čas, můj vlak však ne. Minuty utíkají a vlak nikde. Nabral pořádné zpoždění, takže nakonec nastupuji do vlaku, který stál i na druhém nádraží, kde jsem byl. Má to však jeden háček. S mým lístkem jsem měl jet tím druhým vlakem a v tomto neplatí. Průvodčí mi to podrážděně oznamuje, já ji ještě podrážděněji upozorňuji, že nemůžu za to, že jim to nejezdí v čas. Na to ona, že za to nemůžou oni, ale správa železnic. Navíc mne prý jen upozornila, ať příště vím.

Doma jsem tak tak na poslední chvíli, batoh si musím sbalit do dvaceti minut a pak dalším autobusem vyrazit zpátky do Ostravy, odkud mi jede vlak do Prahy. Tam se potkávám s mou přítelkyní, od které zjišťuji, že je bez peněz úplně. No paráda, takže si to shrňme. Já dal 36 000Kč za telefon, protože mi starý chcípl, do toho mi lítá vzduchem nějakých 20 000Kč za zrušené objednávky, což jsou sice peníze, které mi budou vráceny, ale až tak za dva týdny. Můj účet je tak na částce, se kterou tak tak pokryju mé náklady a teď ještě zjišťuji, že musím cestou živit druhou osobu. Tohle bude dost možná ještě zajímavější dobružství, než loňský přechod Skotska, kde jsem byl rovněž úplně švorc.

V Praze se potkáváme se sestřenicí mé přítelkyně a jejím mužem, se kterými zajdeme na oběd. Pak nesmí chybět ani návštěva mého kamaráda Kryštofa. Večer však míříme na Pražské letiště. Na hotel nemáme a kamarády ani příbuzné otravovat nechceme, takže strávíme noc právě zde na lavičkách v místním KFC. Další den odlétáme do Pisy. Proč do Pisy? Protože doletět přímo na Korsiku znamená přestupovat cestou a vyhodit za letenky majlant. Do Pisy však létá Ryanair a z nedalekého Livorna jezdí trajekty na Korsiku. V Livonu je navíc velký Decathlon, kde by mohli mít plyn na vaření.

V Pise jsme v půl jedné odpoledne, okamžitě jdeme na vlak a míříme do Livorna. Vystupujeme v centru, odkud to jsou do dekáče asi čtyři kilometry. "Vezmeš taxi?" ptá se Míša. "Děláš si prdel? My nemáme peníze a já budu brát taxík? To dojdeme pěšky." Jak jsem řekl, tak se děje. Další hodinu šlapeme na rozpáleném slunci podél hlavní sinice městem, kupujeme plyn a pak se další hodinu vracíme do centra, odkud míříme do přístavu. Chceme si koupit lístek na trajekt na Korsiku, ale má to jeden zásadní háček. Po příchodu do přístavu jsme totiž zjistili, že trajekt jezdí jen dvakrát denně a další jede až další den v osm ráno, u gatu však máme být už v 6:30. Další noc tak trávíme na lavičce v přístavu.

Dalšího rána jsme se konečně nalodili a odpoledne stanuli v Bastii, hlavním městě Korsiky. I odsud však jezdí autobus pouze dvakrát denně, a to pouze do měst podél hlavní silnice kolem ostrova. Jdeme tak na oběd a pak čekáme na autobus, který nás odveze do Sainte Lucie na jihu ostrova. Ano, nejdeme ze severu na jih, jako to chodí většina lidí, ale naopak z jihu na sever. Proč? Protože je jaro a na některých vysokohorských etapách na severu leží ještě dost sněhu. Když to vezmeme z jihu, tak nás na úvod čekají nižší hory a máme naději, že než k zasněženým horám dojdeme, ještě toho dost odtaje. Ostatně na Peaks of Balkans jsem na vlastní oči viděl, jak v těchto měsících sníh rychle mizí. Něco takového očekávám i zde. Dalším důvodem je pak má solární nabíječka. Jít ze severu na jih, tak mám přece slunce stále převážně před sebou a nikoli v zádech.

Do Sainte Lucie jsme dorazili krátce po půl sedmé a pěšky zamířili do šest a půl kilomterů vzdáleného kempu mezi čtyřmi hřbitovy na okraji města Conca, kde trek začíná a končí, podle toho odkud a kam jdete. Zde si dopřejeme teplou sprchu a dobré jídlo, projdeme si město a jdeme spát. Když vidíme zničené a zubožené chodce, kteří dnes trek končí, máme z cesty, která nás čeká, docela respekt. Tohle bude krutopřísné!

Přechod Korsiky po GR20 - Den 1.→