Přechod Korsiky po GR20 - Den 1.

3.6.2024

Vstáváme brzy ráno a nejsme jediní. Každý, kdo na trek dnes vyráží, je na nohou už za rozbřesku. Kdo zde trek včera ukončil, ten naopak vyspává. Balíme se, jdeme si pro snídani, kterou jsme si včera večer zaplatili a shodujeme se, že za ty peníze nám to opravdu nestálo. Snídáme croissanty se spoustou marmelády a snažíme se před výstupem do hor pořádně nacpat. Pak vyrážíme na cestu. První stoupání na sebe nenechává dlouho čekat, zatím je to sice jen asfalt, ale stoupá pěkně prudce vzhůru.

Na konci vesnice přecházíme na úzkou stezku stoupající do hor. První výhledy na sebe nenechají dlouho čekat, ale zatím je to nic v porovnání s tím, co nás záhy čeká. Stezka nás totiž do hodiny přivádí k tůňce s malým úzkým vodopádem Cascade de Punta Pinzuta. Chodci scházející z kopce proti nám k němu nadšeně běží a vrhají se do studené vody. Naprosto jim rozumím, je horko a po tak dlouhé a náročné cestě, kterou mají za sebou, to musí být neskutečná slast. My vyšak pokračujeme dále. Cesta nás zanedloho přivede ke skalní bráně, za kterou se teprve otevírájí opravdu nádherné výhledy. Tady poprvé zastavujeme, abychom nasáli nádheru okolní krajiny. Kocháme se, fotíme a užíváme si místa. Je zde fakt nádherně.

Šlapeme po úzké stezce, která nás vede opravdu zajímavými místy vstříct neuvěřitelně nádhernému světu skalistých hor. Pod nohami se nám míhají desítky zelených ještěrek a výhledy na každém kroku nás nepřestávají uchvacovat. Jestli taková bude opravdu celá trasa, máme se na co těšit. Je zde vskutku nádherně.

Stezka se vlní po obvodu hor a my tak máme téměř neustále krásné výhledy na zvlněnou krajinou přecházející v moře na pravé straně a světlé shluky skal před námi. Míjíme kamenné sloupy, které zde vytvořila samotná příroda, procházíme mezi postupně se vyvyšujícími skalami. Obloha je modrá a plují na ni bílé mraky. Je horko, ale ne vyloženě vedro. Vlaje příjemný vlahý větřík.

Jako očarovaní šlapeme dále touto neuvěřitelně nádhernou krajinou obklopeni kamením a zakrslými stromky. Stezka mírně stoupá a přivádí nás na sedlo Bocca Villaghelo, které působí jako velká kamenná pláň plná balvanů. Zde se stezka stáčí a začíná docela prudce padat lesy dolů. Je potřeba obejít velký skalnatý masiv, který jsme dnes měli dlouho před sebou. Teď je na dosah a kráčíme těsně kolem něj. Stezka nás však i touto cestou dostává do až neuvěřitelného kraje skal, které jsou jako z jiného světa. I když je cesta náročná a velice kamenitá, moc si ji užíváme. Takové hory jsem snad ještě nikdy neviděl. Je to nádhera a každá zákruta nám ukazuje nové nevídané krásy korsických hor. Jsme teprve na začátku naši cesty, ale už teď jsme neskutečně nadšení. Jestli taková bude celá naše cesta přes Korsiku, tak už teď chápeme, proč se trek označuje za nejkrásnější trek Evropy.

• 

• 

• 

• 

• 

Procházíme cosi jako údolí mezi skalnatými masivy a opět začínáme strmě stoupat vzhůru. Zde potkáváme na stezce sedět pána s obrovským těžkým batohem, který jel včera večer stejným autobusem jako my, ale do kempu s námi nešel. Prý si to obešel a spal někde mimo. Vypadá velice zničeně a už teď se těší na chatu, která je odsud nedaleko. Vstává a snaží se s námi držet tempo, ale brzy si opět sedá na zem. Vůbec nám to nevadí, protože to byl takový divný upovídaný otrava, který nám nebyl vůbec sympatický. Snad se s námi nebude snažit držet tempo a chodit za námi kdykoli na nás během treku narazí. Přesně na takový typ člověka ten pán totiž vypadal.

Krátce před třetí odpoledne přicházíme k chatě Paliri, což je pro nás první oficiální chata na trase. Jsou zde kempovací místa pro lidi s vlastním stanem a taky Decathloňácké stany pro chodce, kteří jdou bez stanu. Začíná však docela dost foukat a se stany to fakt hodně cloumá. Bouchá to i s dveřmi chaty, dělá docela bordel na terase a v jeden moment vítr odhodí ze stolu můj solární panel i s telefonem, pak zacloumá s vypočítavou bábou od okénka a celkově to tady všechno nějak lítá. Chodci startující dnes ráno ve stejném kempu jako my zde svou dnešní etapu končí, mi osobně to však přijde zbytečně brzy, a tak se jen schladíme Colou, za kterou má přítelkyně zaplatí asi o dvě eura na plechovku více, než je na tabuli, protože ji bába zle vrátí a pak hraje, že nerozumí. Vida, pak že na podvodníky narazíte jen v Praze. První chata na treku a už nás ojebali. Znechuceně vypijeme svůj slazený nápoj a zase se vydáváme na cestu dále. Tady fakt spát nebudeme. Tady od nás neuvidí už ani cent.

Od chaty něco málo přes kilometr velice mírně scházíme dolů, pak nás ovšem čeká hodně strmý výstup na sedlo Foce Finosa. Právě zde se nám dostávají poslední krásné výhledy na úchvatnou krajinu, kterou jsme doposud kráčeli. K sílícímu větru se nyní přidávají i těžké temně šedé mraky. Za sedlem následuje hodně strmý sestup dolů a pak cesta lesy dále. Výhledy tak na další hodiny halí stromy a nepřichystá nám je ani další kopec, který dnes zdoláme na naší cestě, ale to nevadí. Dnešek byl vyloženě pastvou pro oči a naše zraky si tak užili dost. Za naši námahu jsme byli dostatečně odměněni a pro dnešek už snad ani víc nepotřebujeme. Snad jen dobré jídlo, to by nám ještě bodlo.

Zdoláváme další strmý kopec a přicházíme do Bavelly, kde je malý obchůdek a docela prázdně vypadající hostel s restaurací, ale kemp žádný. Tou dobou už vítr opravdu sílí. Míříme do restaurace hostelu, kde si chceme dát jídlo, ale obsluha nás poměrně dlouho a docela slušně ignoruje. I když nás viděli přicházet a několikrát projdou restaurací, neobtěžují se nás ani pozdravit, ani zeptat, zda si něco dáme, nebo přinést jídelní lístek. Po půl hodině totálního ignoru restauraci znechuceně opouštíme. Když si porovnám ochotu a pohostinnost lidí zde a na Balkáně, odkud jsem sem vyrazil, neskutečně mne to rozčiluje. Tam vám nadbíhali lidi a měli o vás starost, tedy na vás buď serou, nebo vás ojebou. Příroda je zde krásná, ale lidé na ránu pěstí do nosu a kopanec rovnou do prdele.

Přecházíme cestu a nakonec si dáváme jídlo v baru rovnou naproti hostelu. Jsou zde dva mladí sympatičtí majitelé, kteří se nám okamžitě plně věnují a varují nás, že dnes i zítra bude opravdu silný vítr, tak ať si pro stan najdeme nějaké dobře chráněné místo. Celkově mají úplně jiný přístup než bába na chatě, paní v kempu, odkud jsme ráno vyráželi nebo v hostelu přes cestu. Je vidět, že je práce baví a dělají ji srdcem. Dávám si burger s kozím sýrem a červenou řepou, má paní caesar salát. Na jejich doporučení si bereme ještě dvě plněné tortily s sebou. Je nám zde dobře a po zkušenostech s jinými provozovateli na této trase nám zlepšili náladu.

Po výtečném burgeru vyrážíme na cestu dále směrem na chatu Refuge d´Asinau, kam ovšem nemáme úplně v plánu dojít. Jednak je moc daleko a také vysoko. Je mi jasné, jak větrno tam musí být a po rozhovoru s majiteli baru to vypadá, že nebude problém, pokud budeme spát i mimo předražené chaty. V mapě jsme si tak vyhlídl místo kolem jednoho rozcestníku, kde se vrstevnice celkem rozcházejí. Snad tam bude rovné místo bez kamení. Pokud ne, nezbude než pokračovat směrem k chatě a doufat, že cestou nějaké pěkné místo najdeme. Přinejhorším budeme pokračovat až k chatě a zdvojíme si tak etapu.

Opouštíme obec a vítr už je opravdu silný. Místy s ním opravdu zápolím, co teprve má malá Miška. Zanedlouho potkáváme chodce proudící od Refuge d´Asinau. Varují nás, tam nechoďte, tam je moc větrno, tam je už plno, to nestihnete, cesta zabere pět hodin, ta chata je strašná. Je mi jasné, že odsud všichni utíkají. Možná doufají v záchranu hostelem, ale tam už jsme viděli dorazit doslova celý zájezd a nejsem si jistý, zda tam bude pro všechny tyto lidi ještě místo. Obávám se, aby všichni nemuseli pokračovat na Rufuge dále. Chvíli před tím, než jsme Bavellu opustili, začalo do hostelu k vůli počasí totiž proudit docela dost lidí.

Cesta dál vede po úzké stezce obcházející horu po svahu, což znamená strmák na obě strany a k tomu ještě porostlý křovinami a zavalený kamením. Výhledy už nejsou tak krásné jako dopoledne, ale to nevadí. Nemůžeme přece týden šlapat stále stejnou krajinou. Jen ať se to pěkně mění. Co mi však dělá vrásky, to je okolní terén. Opravdu mi není jasné, jak tady někde postavíme stan. Místy pochybuji o s právnosti mého rozhodnutí, ale jakmile dorazíme k rozcestníku, krajina se opět mění. Strmé svahy mizí a nastupuje jen mírně nakloněná rovina. Necháváme zde batohy a vydáváme se hledat tábořiště v závětří a mimo dohled lidí na stezce. Nepočítáme však s tím, že tudy ještě dnes někdo půjde. Je docela pozdě a krajina se šeří.

Každý šlapeme na opačnou strnau a rozhlížíme se. Nakonec mi to nezebere ani moc času. Protáhnu se mezi hustým porostem a olala, dokonalá rovina pro stavbu stanu obrostlá ze všech stran neprohlédnutelným hvozdem. Stezka odsud není vidět a ze stezky sem naopak neuvidí absolutně nikdo. Po jedné straně je navíc hladká skála a po druhé dva balvany, takže sem ani moc nefouká. Lepší závětří zde určitě nenajdeme. Odklízíme spadané větvičky, stavíme stan a lezeme dovniř. Hlad jaksik nemáme, takže se dnes obejdeme bez večeře. Zalézáme do teplých spacáků, zatímco se okolní krajiny zmocňuje tma. Vítr šumí v korunách stromů, které se naklání ze strany na stranu a my usínáme. Až na ty lidi to nebyl špatný den. Příroda je zde vážně fajn.

22km 1590m↑ 771m↓

Přechod Korsiky - Den 2. →