Přechod Korsiky po GR20 - Den 2.

4.6.2024

Když se ráno probudím, v korunách stromů stále vanou opravdu prudké větry. V našem závětří mezi balvany a hustým lesním porostem to však nijak zvlášť nepociťujeme. I přesto se nám ven z vyhřátých spacáků a bezpečí stanu nechce. Nakonec se však donutíme vstát a sbalit si věci. Protože lepší závětří však asi dnes nenajdeme, vařím kafe ještě ve stanu, posnídáme včera zakoupené tortily a pak až dobalujeme zbytek věcí včetně stanu a vyrážíme na cestu. Může být tak kolem osmé, což je na GR20 zatraceně pozdní čas, ale dřív nám to nějak nešlo.

Opouštíme náš úkryt mezi křovinami, cesta dále však není ani zdaleka tak zajímavá, jako včerejší etapa krásnými skalami. Šlapeme více méně po úzké pěšině táhnoucí se svažujícími se lesy a loukami po obvodu svahu a tu a tam se nám naskytne výhled na kopcovitou krajinu kolem. Pak se však stezka stáčí a pokračuje převážně lesy po obvodu svahu nad hlubokým horským údolím. Tu a tam se nám otevře výhled na sousední hřeben, ale není to pohled, který by nás nějak zvlášť ohromil. Prostě holý kopec plný kamení, nijak zvlášť odvařený z toho nejsem. Lehce mi ti připomíná druhý den v Sierra Nevadě. Zatím je to docela nuda, ale věříme, že se to co nedivět změní. Naděje nás neopouštím a pokračujme v cestě. Mraky mezitím ustupují a dělá se pěkný slunečný den, který opět láká ještěrky z děr.

Úzká stezka nás vede stále níže a my scházíme k potoku na dně údolí. Protože nás odsud dále na následujících čtyřech kilometrech čeká nejdelší a nejstrmější výstup tohoto dne, sedáme si zde na kameny a vaříme si oběd. Až po jídle zahajujeme výstup směrem k Refugi d´ Asinaou a pak dále na horské sedlo. Ještě během cesty k chatě nás však ani nevíme jak dohání dva chodci - jeden zrzavý kostnantý dlouhán s pohyby jako pavouk a jeden nemotorný medvěd, který vypadá jako náš ministr zahraničí Jan Lipavský. Dokonce i ty kulaté brejličky mu sedí na jeho buclatých tvářích. Vůbec nevíme, odkud vyšli ani kde se tady vzali, ale až k chatě se celkem úspěšně předháníme. Zrzek je až nezdravě hubený dlouhán s neskutečně dlouhýma nohama a rukama, takže kopce zvládá fakt dobře a žene se daleko před námi. Za to nemotorný Lipavský v jeho těžkých kožených bagančatech s kovanou špicí má problém s každým krokem směrem nahoru. Nakonec zůstává daleko za námi.

Stoupáme vzhůru a lesy konečně necháváme za sebou. Stezka nás vede vzhůru po travnatém svahu a nám se tak konečně dostává dalších výhledů na okolní horskou krajinu. Spolu s výhledy se však dostáváme na ostré spalující letní slunce, které nám na tempu moc nepřidává. Spíše naopak. Plahočíme se vzhůru s vypláznutými jazyky jako psi a máme pořádnou žízeň.

Na chatě si dáváme něco k pití a když zjistím, že pivo v plechovce mne tady vyjde na 8 euro, smiřuji se s tím, že je to mé poslední pivo na této trase. Coca Cola Mišku sice vyjde jen na 4 eura, ale ta je taky téměř o polovinu menší než pivo, takže to zas tak výhodné není.

Mezitím za zrzavým pavoukovcem přichází naprosto zničený Jan Lipavský a sedá si k němu. Vytahují si vlastní vařič i vlastní jídlo a docela drze a bez ostychu si vaří vlastní jídlo přímo u stolu na terase chaty. Hanba by mne fackovala.

Po dvou chlazených nápojích a o 300kč chudší vyrážíme vzhůru na sedlo Bocca Stazzunara. Jde o asi dosud nejstrmější výstup na naší cestě a místy víc šplháme než jdeme. Protože je zde spousta balvanů a kamení, místy si docela účinně pomáháme rukama. Pavouk ještě před chvílí obědvající na chatě nás rychle dohání a nakonec se dostává do vedení, Lipavský se naopak drží někde vzadu.

Přicházíme na sedlo a vše se opět mění. Fádní krajina za námi mizí a nastupuje přitažlivější zvlněná krajina. Bezvětří a vedro naopak přechází v prudký ledový vítr. Okamžitě skáču mezi balvany a oblékám si mikinu. Kéž bych si vzal i péřovku. Ale mohlo mě napadnout, že ji budu potřebovat v červnu? Miška se krčí za dalším balvanem a rovněž se vrství jako cibule. Hned je nám o trošku tepleji.

Trek se odsud dále dá vést hned dvěma cestami. Jedna má podobu úzké kamenité hřebenovky, avšak četl jse, že je momentálně uzavřená. Za takového počasí navíc asi nebude úplně bezpečná. Druhá trasa vede níže do údolí a pak pohodovější a bezpečnější cestou přechází zelenou pahorkatinu, přičemž cestou je hned několik chat. Docela souhlasím s myšlenkou Jakuba Čecha, že k přeznačení trasy došlo hlavně proto, aby chránili zisky místních chatařů, za současného větrného počasí však souhlasím s nutností sestoupit níže do zeleného údolí a pokračovat právě tudy. Po loňské Mallorce vlastní cestou si docela dobře pamatujeme, co silný vítr na hřebneni dokáže.

Navlečeni do bund a mikin s kupucí sestupujeme dolů. Vítr není jen silný, ale hlavně neskutečně mrazivý a docela rychle nám promrzají ruce. Z protisměru stoupají chodci navlečení do bund, všichni mají na hlavě kapuci a šlapou schouleně. Každý chce co nejdříve zdolat větrené sedlo a zase šlapat dolů do bezpečného závětří.

Scházíme níže a utíkáme větru, který se s nižší nadmořskou výškou mírní. Stezka klesá po obvodu svahu a vede nás dva kilometry na východ, kde překročíme sedlo di Chiralba. Až tady se stezka mírně stáčí a vede nás prosluněným krajem zvlněných horských luk. Docela si zde umím představit volně se pasoucí koně, místo toho se tudy však přehání jen mírný vítr a putují skupinky zničených turistů jedním či druhým směrem. Nejsou jich však zástupy, jako na skotské West Highland Way. Naopak, jsou to jen tu a tam osamělé skupinky pár chodců. Jinak jsme tu více méně jen my my dva a zrazavý dlouhán, kterého míjíme, kdykoli se rozhodne čekat na Lipavksého dvojče, aby pak následně zase vyběhl a předběhl nás.

Našim dalším cílem pro tento den je chata Bergerie i Croci, kde prý dělají fakt obrovské omelety - malou z 12 vajec, velkou z 20. Nechceme zde zůstávat, chceme jen vidět toho vaječného giganta, pořádně se najíst a zbytek si klidně zabalit a dát si zítra studený ke snídani. Pokračujeme tak stále mírnější krajinou i mírnějším větrem, který však stále neustává. Stezka se klikatí a představuje nám stále nové vlny a zakoutí krajiny, kterou putujeme. I když to nejsou žádné velehory, má to zde své zádumčivé kouzlo. Docela se mi zde líbí.

Scházíme na hliněnou silnici, kde se volně prochází velká černá prasata. Jedno se válí na sluníčku přímo na prašné hliněné cestě. Během pár minut přicházíme k chatě Bergerie i Croci, bereme za kliku a vcházíme dovnitř. Okamžitě nás seřvou, ať si batohy necháme venku. To se mi vůbec nelíbí, a tak i my zůstáváme s batohy venku na větru. Sedíme a chvíli si nás nikdo nevšímá. Pak však přichází mladý už od pohledu arogantní majitel a ne zrovna přátelsky se ptá co chceme.

Jíst.

Teď nevaříme, buď zůstaňte a počkejte si na večeři, nebo si dejte plato s masem a sýrem nebo sendvič.

Objednáváme si plato, načež se ještě ujišťuje, jestli je 16 euro ok. Ano, je to sice pálka a náš rozpočet na tuhle cestu je docela bídný, ale ano, jsme s tou cenou docela v pohodě. Za tu cenu však očekáváme pořádné plato se sýry a uzeninami. Sám vím, jak v Tyrolsku vypadá takové pořádné Bretjasause a s něčím podobným i počítám. No, místo toho dostaneme pět plátků salámu, pět plátků místní šunky, čtvereček sekané a dva trojúhelníky plesnivého sýru. Šestnáct euro je za tohle přehnaně moc a nemít vlastní zbytek salámu, ani se nenajíme. Když jdu platit, přináší právě příchozím Francouzům obrovskou porci lasagní za stejnou cenu, jako nám těch pár plátků uzeniny a ještě se nám smějí do ksichtu, když si mezi sebou se svou ženou šuškají, za co to vlastně platím. Jsou to neskuteční zmrdi tady na té Korsice. Být Frantíci, beztak také dostaneme normálně najíst, ale o tom to není. Chataři, které tady zatím potkáváme, jsou zatím ti největší lichváři, jaké jsem kdy někde na chatách potkal. Ne pohostinnost a přátelskost, ale arogance a zisk, to je jejich krevní skupina.

Odcházím docela nasupeně a nešetřím nadávkami. Vzpomínám na Balkán, kde byli úplně jiní lidé. Jak se k nám chovají někteří místní mi opravdu začíná být hodně nepříjemné.

Pokračujeme celkem pěknou zvlněnou zelenou krajinou bohatou na rozsochaté stromy, jaké nikde jinde neuvidíte. Některá místa působí docela jako Hobitín. Cesta nás vede lesem, za kterým míjíme chatu Matazu. Zde vidíme zrzka s Lipavským, jak si staví stany, my však pokračujem v cestě dále. Vypadá to tady spíš jako opuštěný zanedbaný statek, ale to není důvod, proč jdeme dále. Jednak nemáme peníze a druhak je pro ukončení dne ještě docela brzo. Slunce bude určitě ještě tak tři hodiny svítit.

Cesta se noří do dalšího lesa, za kterým je další chata. Ta však neleží přímo na stezce a musí se k ní sejít. Má přítelkyně si tam běží koupit Colu, zatímco já si sedám do trávy a čekám. Najendou vedle mne z trávy něco z funěním vyleze. Je to pořádně velké prase, které kolem mne bez většího povšimnutí prochází dále. Miška se mezitím vrací od chaty, kde to prý vypadalo docela pěkně a paní zde byla milá a zajímala se, kam jde tak pozdě. Proto se odsud raději snažíme zmizet nepozorovaně, ale i přesto máme pocit, že nás viděla a volá za námi. Naším cílem pro dnešní noc je Bocca di Agnone, kde by mělo být celkem dost rovného místa pro stavbu stanu.

Stezka nás dále vede moc hezkou zvlněnou krajinou, kde se zemědělský způsob života snoubí s krásnou přírodou. Na loukách potkáváme pasoucí se krávy, prasata i koně. Najednou přicházíme k potoku, přes který musíme přejít. Voda však po dvou dnech putování vypadá velice lákavě, i když je studená a vzduch je chladný. Svlékám se a skáču do vody, zatímco přítelkyně na mne čeká na břehu. Pro ni tohle není, ale já si koupel užívám.

U potoka opět stoupáme zpátky do hor. I zde cestou potkáváme volně se pasoucí krávy a prasata, dokud se opět neponoříme do krásného zdravého lesa. Tím za pološera přicházíme na sedlo Bocca di Agnone, kde se střetává rameno treku, které jsme od větrného sedla šli, s ramenem, které jsme naopak nešli. Dle cedule je trasa opravdu uzavřená.

Procházíme se kolem a hledáme, kde bychom se se stanem dnes schovali. Nakonec ho stavíme za jeden obrovský balvan. Vzhledem k barvě a tvaru s okolní krajinou naše Big Agnes stejně beztak splyne a bude sama vypadat jako jeden velký šutr. Převlékáme se a lezeme do stanu. Docela rychle a prudce se dnes ochlazuje. Tato noc bude ještě mrazivá.

22,5km 1358m↑ 829m↓

Přechod Korsiky - Den 3. →