Přechod Korsiky po GR20 - Den 3.

5.6.2024

I když jsme ve středomoří, budíme se do neskutečně chladného rána. Doslova mrzne a donutit se vylézt ze spacáku je opravdu boj. I přesto se k tomu nějak dokopu a tahám z něj i mou malou paní. Pak rychle balíme, mezi větve stromů zavěšujeme orosenou plachtu od stanu a tropiko zde na větru sušíme. U toho snídáme, protože nás hned z rána čeká stoupání a neradi bychom za chvíli zase zastavovali na jídlo. Chceme se zkrátka před výstupem pořádně najíst, abychom pak vydrželi co nejdéle. Po jídle dobalujeme a hurá do hor.

Slunce rychle stoupá na oblohu a ozařuje okolní krajinu. Spolu s tím nás líbají i první teplé paprsky. S batohy na zádech přecházíme rovinatý palouk, kde jsme dnes nocovali a záhy se noříme v lese, kde po pár krocích potkáváme další stan chodce, který buď stejně jako my nejde od chaty k chatě, nebo to prostě nezvládl a nakonec to za tmy zapíchl právě zde. Stan je stále zapnutý a nikoho venku nevidíme, takže neznámý chodec asi stále vyspává. Jsem na nás hrdý, že se nám dnes podařilo vyjít takto brzy, ale také před sebou máme pořádný kus cesty. Dnes chceme zdolat jeden celý hřeben a dojít až do průsmyku Col de Verde. Je to sice jen necelých 21 km, ale také oficiálně tak dvě etapy cesty. Než tam dojdeme, budeme míjet ještě dvě chaty, u kterých jednotlivé etapy většinou končí. Nevíme, co máme od hřebenové trasy čekat, ale nechceme ji podcenit. Také je potřeba myslet na možnost odpoledních bouřek, které jsme zde sice ještě nezažili, ale prý jsou zde běžné a pravidelné.

Stoupání na sebe nenechává dlouho čekat, ale zatím se jde po relativně rovné stezce obklopené zdravými zelenými lesy. Postupně se však dostáváme stále výše nad lesy. Cestou potkáváme první chodce proudící z protisměru. Jsme docela překvapeni, kde se zde tak brzo vzali. Buď také spali někde na půli cesty mezi chatami, nebo vycházeli opravdu hodně brzo ráno.

Opouštíme lesy a začínáme stoupat o něco prudčeji. Stromy ubývají a místo nich přibývá balvanů. Rovněž tak mizí zelená tráva a nahrazuje ji skála a kamení. Místy si pomáháme rukama a neúnavně lezeme vzhůru na hřeben. I když svítí slunce, je docela chladno. Do hodiny se ocitáme na hřebeni, kterého se budeme dalších 16km více méně držet. Jednou sestoupíme k chatě níže na sedle, ale jinak to vypadá na docela slušnou hřebenovku s výhledy na moře na straně jedné a s výhledy na zelenou kopcovitou krajinu na straně druhé. Jo, tohle se mi líbí. To bude paráda!

Džíme se stezky, která se opravdu táhne podél hřebene a nabízí přesně takové výhedy, jaké jsem popsal o odstavec výše. Nepředstavujte si však klasickou pohodovou hřebenovku po zelené louce. Hřeben je skalistý a stezka vede po stranách vysokých skalních stěn, podchází je, kličkuje kolem nich a přechází z jedné strany skalnatého hřebene na druhou. Tady se šplhá hodně po skalách po obou stranách hřebene, přičemž počasí se neustále mění podle toho, na které straně zrovna procházíme. V jednu chvíli jsme ve stínu, kde fučí silné mrazivé větry, záhy opět na slunečné straně, kde panuje pořádné vedro a zářivé slunce. Ve větru bych uvítal mikinu a péřovku, na slunci je mi naopak vedro i v tričku. Z jedné strany na druhou přitom přecházíme tak často, že ani nemá cenu se oblékat a opět svlékat. Toho názoru ovšem není Miška, která vždy ráda zastaví, aby se přioblékla, protože ji je moc zima, aby po chvilce zase stála a svlékala se, protože je ji moc horko. Nakonec ji to však taky přestane bavit a musí prostě zatnout zuby a něco vydržet.

Šlapeme z jedné strany na druhou, šplháme po kamenech. Na každé straně jsme vždy maximálně pár minut a ty časté změny počasí nejsou nic příjemného. Výhledy cestou jsou však naprosto parádní. Po dalším takovém průlezu skalní průrvy ztrácíme stezku. Najednou nevíme, kudy pokračovat dále. Marně zde stojíme a rozhlížíme se, ale naštěstí si nakonec značky na skále všimneme. Šplháme vzhůru na další vrchol, za kterým následuje strmý slez dolů.

Krátce po desáté přicházíme k Refugi d´ Uscilou, odkud pravděpodobně vyšli první chodci, na které jsme dnes narazili. Zde si dáváme krátkou Coca Cola pauzu a doplňujeme vodu. Dlouho se zde nezdržíme, jen do sebe kopneme jednu plechovku toho přeslazeného driáku, abychom měli energii na další strmý výstup, slupneme Snickersku a jdeme zase dále. Když chatu opouštíme, přichází zrzavý pavouk a Lipavský z předchozího dne a sedají si, aby si uvařili. My šlapeme kamenitou cestou na další náročný hřeben, ze kterého dnes už jen tak nezeslezeme. Tahle chata byla vlastně takovou jedinou výjimkou, ke které jsme museli sejít o kousek dolů.

Stoupáme vzhůru a opouštíme kotlinu, ve které leží chata. Než vystoupáme zpátky na hřeben, vidíme nám známou dvojici, jak vstává a chatu opět opuští. I tento hřeben je hodně skalnatý a kamenitý. Terén mi ve vzpomínkách splývá v jeden s hřebenem před chatou, výhledy jsou však zase jiné a s postupem v před se dramaticky mění. Jeden z ikonických výhledů se nám vrývá do paměti na Monte Formicole, což je skalnatý vrcholek, za kterým se tyčí hornatý hřbet, který jsme právě přešli. Zde přelézáme skály ve výšce 1980 metrů. I když jsou další vrcholy nižší, pod 1900 na dalších třech kilometrech neslezeme.

Klopýtáme po kamenitém hřebeni a navzdory slunečnému počasí je docela chladno a větrno. Za hodinu konečně opět začínáme scházet níže. Přicházíme totiž na sedlo Punta Mozza, odkud klesáme po straně strmého travnatého svahu. Ale i zde se válí spousta kamení a stezka není pro kolena vůbec příjemná. Proto si dole dáváme pauzu na jídlo a zatímco si vaříme, tak nám již známá dvojice nás opět předhání. Prvně se kolem nás dere v před dlouhý kostnatý zrzek, za několik minut si to kolem dupe i schvácený Jan Lipavský v kožených botech s kovanou špicí.

Cesta dále už není tak kamenitá, jako byla doposud. Kráčíme přes svěží zlené louky a skrze lesy, kde ševelí stromy obrostlé mladým jarním listím. Aby taky ne, když se pohybujeme o nějakých čtyřista metrů níže, než doposud. Nic však netrvá věčně a co jsem před chvílí sešli dolů, to nyní opět musíme vystopat nahoru. Do půl hodiny tak přicházíme na stále ještě travnaté sedlo Lapardo. Na jedné straně vidíme skalnatý hřbet, který jsme právě vystoupali a na stranu druhou stoupá dobře viditelná stezka skrz trávou porostlý svah. Na kamenech ve stínu stromů zde odpočívají chodci, kteří jej právě sešli. Zdravíme se s nimi a opíráme se do dalšího výstupu, dokud máme energii po jídle a pauze, kterou jsme si před chvílí dali. I když stoupáme, cesta není tak kamenitá jako doposud a jde to docela dobře. Stezka se totiž projednou táhne po příjemné travnatém hřebeni, je dobře vidět a výhledy cestou jou naprosto famózní. Moc si cestu užívám.

Nic ovšem netrvá věčně. Čím výše jsme, tím více kamení nás opět čeká a nakonec se z toho opět stává parádně skalnatý hřeben, kde opět více šplháme, než jdeme. Právě zde se opět potkáme se zrzkem a lipavským a to právě v místech, kde úplně ztrácíme trek. Sledujeme totiž nějakou kozí stezku, která pak najednou mizí v kamenném poli a nikam dále nevede. Naštěstí si však všímáme stezky vedoucí mnohem níže pod námi. Jdeme tedy dále naslepo polem kamení. Chvíli se snažíme stezce přiblížit a sejít dolů, pak opět šlapeme rovně, abychom zbytečně neztráceli výškové metry a napojili se na trek v místech, kde opět stoupá vzhůru. Nakonec se na stezku bezpečně vrátíme. Vzít si na GR20 boty, ve kterých šplháte ferraty, se opravdu vyplatilo.

Odpoledne stoupáme na vrchol Punta della Capella, kde atakujeme hranici dvou tisíc metrů. Po zdolání téhle dvoutisícovku už nás však žádné další šílené stoupání nečeká. Scházíme světem skal a kamení, obcházíme široký skalistý kotel a krátce před šestou večer míjíme chatu Refugi de Prati, kde dvojice zrzek a Lipavský svou dnešní cestu končí. My jen procházíme kolem a zahajujeme sestup na Col Verde, kde se má podávat nejlepší jídlo na celém treku a hlavně steaky, na které se moc těšíme.

Cesta dále nás vede přes široké travnaté louky a příjemně ubíhá. Z ničeho nic se však počasí rychle mění. Obloha se zatahuje, kolem nás je rázem mlha, zvedá se víte a je slyšet hromy v dáli. Není se kde schovat, ale co nevidět by se měla stezka prudce svažovat a přivést nás do hustých lesů. Zrychlujeme a snažíme se tam dostat. Sbíháme po travnaté louce mezi travami a stíháme to tak tak. Sotva se ocitáme v lese, začíná pršet a hory nad námi bičují hlasité blesky. Nemá to však dlouhého trvání a během pár minut, kdy se protočil déšť i kroupy, je zase klid.

Zbytek cesty až do průsmyku Col de Verde se táhne zdravými lesy. V kempu jsme o půl osmé a bohužel už je na jídlo pozdě, ale aspoň nám připraví obrovské obložené sendviče z baget s tím, co si jen vybereme. Ty jsou tak velké, že nám z nich tak půlka zůstane ještě do dalšího dne na snídani. Po dlohé době jsme opět jednou narazili na chataře, který je opravdu přátelský a pohostinný a který se o svůj kemp stará srdcem. Je zde velice pěkně a pán je fakt sympaťák. Jsme rádi, že jsme pro tuto noc vybrali zrovna jeho kemp.

Po jídle si ještě posedíme nad drinkem v jeho restauraci a až když se začne stmívat, jdeme zaplatit za jídlo i nocleh. U toho si dokupuji nějaké Snickersky, abych měl zítra z čeho brát energii. Hledáme si místo pro stan a jdeme do sprch. Miška teplou vodu ještě má, ale na mě už ji moc nezbvyde. Nevadí mi to však. Jsem rád, že jsem se po třech dnech na treku konečně taky jednou pořádně okoupal. Když vylezu ze sprchy, potkávám partičku Čechů, která dnes nocuje v kempu. Trek nejdou a jen tak si tady cestují po zajímavých místech, ale někteří z nich trek už kdysi šli. Zítra nás prý čeká hodně pohodový úsek, ale jak to bude se sněhem na severní straně si jistí nejsou. Sněhu tam asi bude ještě hodně, ale vzhledem k tomu, že už jsme pár chodců z protisměru potkali, už to bude dost možná průchozí. Teda jestli nestartovali někde uprostřed.

20,6km 1141m 1424m

Přechod Korsiky - Den 4. →