Přechod Korsiky po GR20 - Den 4.

6.6.2024

Z Col de Verde do Vizzavony je to 27km a tedy oficiálně dva úseky trasy GR20 s možností noclehu na Refuge d´E Capannelle, jde však asi o nejpohodovější a zároveň nejméně záživný úsek na celé trase. Proto jsme se rozhodli trasu zdvojit a naordinovali si celých 27km z Col Verde až do Vizzavony, kde se trek dělí na severní a jižní část. Takto budeme mít snadnější jih za námi a zítra započneme náročnější horskou etapu, na kterou tak budeme mít podstatně více času. Teoreticky máme na trek ještě osm dní, ale věřím, že to zvládneme rychleji a dopřejeme si ještě den dva klidu někde na pláži.

Vyrážíme opět brzy ráno a hned ukrajujeme první kilometry z dnešní dvojetapy. Bohužel krátce za kempem špatně zahneme a tak půl kilometru si nadejdeme po široké cestě lesem, než si naši chybu uvědomíme. Nezbývá, než se vrátit a začít hledat správnou stezku. Ta nás vede dále temným jehličnatým lesem a přivádí ke korytu potoka. Tady se poprvé z lesa vynořuje kostnatý zrzek, který s Lipavským včera stavěl stan na chatě de Prati, odkud to bylo do našeho kempu ještě tak na dvě hodiny cesty. Kde se tady sakra tak najednou vzali?

Zanedlouho nás předbíhá, Lipavského však nikde nevidíme. Zatímco zrzek na něj na druhém břehu čeká, my šlapeme vzhůru, dokud les neopustíme tam, co stezka přechází na prosluněný palouk. Zde si dáváme konečně pauzu na snídani, se kterou se nemusíme nijak chystat, protože máme ještě zbytky baget ze včerejší večeře a kafe jsem do sebe kopnul ještě v kempu. Zatímco si tak snídáme, objevuje se nám již známá dvojka, se kterou se běžně předháníme během pauzy na jídlo. Smějeme se na ně a borci kolem nás prochází. Co nevidět kolem začínají proudit další a další chodci na stezce.

Po jídle i my vstáváme a pokračujeme po stezce, která přechází přes travnaté louky, na kterých rostou zvláštně tvarované rozcochaté stromy. Pak se zase noříme do lesů a pokračujeme přírodou bez výhledů. Za lesem následuje stezka vlnící se podél svahu. Když přecházíme louky, dostavují se i nějaké ty výhledy na zaoblené kopce porostlé lesy, ale jinak jde spíše o dlouhou procházku lesem. Na údajně “jeden z nejkrásnějších” treků Evropy je to dnes teda docela bída. Byl jsem už i na krásnějších místech.

Po dlouhé procházce lesem najednou narazíme na širokou lesní cestu, po které kousek pokračujeme dále. Cesta nás přivádí k mostu přes řeku Ruisseau de Casso. Za mostem trek cestu opouští a v podobě úzké lesní stezky stoupá prudce vzhůru. Právě zde se rozhodneme pro krátkou pauzu. Sedáme si na patníkové hrazení mostu a svačíme Snickersky, které jsme si na tomto treku docela oblíbili. Je to fakt parádní zdroj cukrů a rychlé energie před strmými výstupy. Mezitím dorazí i zrzek čekající na Lipavského. Když dorazí, my vstáváme a vyrážíme dále, ale ještě zaregistrujeme Lipavského, který si sundává své odporně těžké boty a vidíme tak v jak zuboženém stavu z nich má nohy. A to chudák ještě není ani v polovině trasy. Zrzkovi věříme, že ji ukonči a nečekat stále na kamaráda, už je jistě den dva před námi. Zda trasu však přejde i ten druhý, tím si úplně jisti nejsme.

Opouštíme most i dvojici a pomalu stoupáme lesem vzhůru. Po poledni přicházíme k Refugi d´E Capannelle, kde si chceme dát jen něco malého k jídlu. Když však vidíme obrovskou luxusně vypadající pizzu větší než talíř, kterou zde roznáší dalším strávníkům, máme jasno. Tu chcem! A dáváme si každý jednu. Pizza je obrovská, chutná a těsto velice tenké a křehké jak má být. Tak skvělou pizzu jsem nejedl ani v Itálii. Kdo by to byl řekl, že si dám nejlepší pizzu někde na horské chatě na Korsice. Mňam.

Baštíme si skvělou pizzu a mezitím přichází dvojice, se kterou se už tři dny předháníme. Sedají si ke stolu na terase venku a vaří si Summit to Eat. Venku se mezitím zatahuje a začíná foukat.

Kluci vyráží na cestu mnohem dříve než my, ale my nikam nespěhcáme. Je jedna hodina a my jsme téměř v polovině dnešní etapy, máme po skvělém obědě žádné velké stoupání nás taky nečeká. Do Vizzavony to určitě do večera zvládneme. Ve dvě konečně platíme a vyrážíme na cestu. Tou dobou už docela fouká a to tak silně, že mi to odhodí hůlky opřené o zeď. Sotva vyrazíme a chatu opustíme, začne lít jako z konve a padat kroupy. Naštěstí se co nevidět opět noříme do lesa. Za deštivého počasí a kolem se prohánějící bouřky tak pokračujeme lesy až nad Vizzavonu. Až během sestupu se nám opět dělá docela pěkně.

Scházíme po úzké stezce lesem a najednou přecházíme přes asfaltku. Na opačné straně je cedule, která nám oznamuje, že jsme přesně v polovině treku, protože ukazuje GR20 North a GR South. Pokračujeme tak na sever. Opět se noříme do hustého lesního porostu, horová džungle. Napadá mne, zda nejsme náhodou nejhlouběji za poslední 4 dny.

Ve Vizzavoně jsme kolem šesté hodiny večer. Je zde pár baráků, obchod s kavárnou a nádraží, které vypadá docela nevyužívaně, ale třeba zde vlak jezdí. Celkově to zde vypadá opuštěně a prázdnotu místa narušuje jen plně obsazená terasa před kavárnou. Že by všichni místní byli zde?

Jdeme si nakoupit a pak přemýšlíme, zda jít dále nebo zde zůstat. V mapě to vypadá, že kousek za vesnicí bude bar s tábořištěm, tak chci zkusit dojít tam. Jisté to však není a Miška potřebuje sprchu. Nakonec se rozhodneme zůstat ve zdejším kempu, jehož obchod je zásobený ještě lépe, než ten, ve kterém jsme před chvílí byli. Platíme deset euro za osobu a nakupujeme si další jídlo na cestu, kupujeme brambůrky na tento večer a já si beru pivo. Pak si jdeme postavit stan.

Když opustíme obchod s recepcí, potkáváme se se zrzkem a dvojníkem Lipavského, kteří museli dorazit jen krátce před námi. Sedí venku, chystají si večeři, barohy mají u sebe a ještě ani nemají postavený stan. To my si prvně stan postavíme a až pak se najíme.

Procházíme kempem a připadáme si jako ve vojenském lazaretu. Všichni tady kulhají a opatrně našlapují. Kde kdo má ovázanou nohu, kotník či koleno. Kdo nemá obvaz, má aspoň paty oblepené pořádnou vrstvou náplastí. Vypadá to, že jsme si tady zatím nic nezažili a ta pravá výzva nás teprve čeká. Jsme zvědaví, jaká bude cesta dále a v jakém stavu ji dokončíme.

Stavíme stan a pak si za šera k večeři děláme fazolky s párkem. Je to zasloužená bašta, která nás vyšla mnohonásobně levněji, než plato se sýry a která narozdíl od toho výsměchu na kusu dřeva zasytí. Jen teda pak musím pořádně vydrhnout můj toaks, ale naštěstí je zde kuchyňka.

Myju nádobí a piju pivo, které je zde o dvě eura levnější než na chatách. Miška se mezitím sprchuje. Pak jdu do sprchy já a rovnou si zde “přeperu” i tričko, které věším na šňůru plnou prádla pod střechou před sprchami. Tma rychle padá a sní i rosa a chlad. Lezeme do spacáků a za chvíli nás zmáhá únava.

28km 1100m 1430m

Přechod Korsiky - Den 5. →