Přechod Korsiky po GR20 - Den 5.

7.6.2024

Ještě před pátou ráno mne budí první budíky ostaních nocležníků, po kterých následuje nezvyklý humbuk po celém kempu. Slyším dupání nohou, šustění stanů a tlumené hlasy. V pět ráno už jsem taky vzhůru a v leže naslouchám, jak se většina lidí balí. S mou paní to však ani nehne a spí dále, jako by se nic nedělo. Venku to je přitom jako když ve vojsku zavelí v k ranímu přesunu celého tábora.

Nechávám Mišku spát a budím ji až v šest ráno. Náročný sever ostrova je před námi, takže je na čase začít vstávat a vyrážet fakt brzy. Všichni, kdo zde včerejší etapu ukončili, už jsou zjevně takto naučení, když i nyní vyráží tak brzo. Zjevně to má svůj důvod. Vstáváme a začínáme s balením. Duo zrzek a Lipavský, se kterými se už pár dní potkáváme a předháníme, mezitím vyráží na cestu. V ten moment je vidíme naposled. Většina stanového městečka, které zde včera večer stálo, už zde není. Před koupelnama a v kuchyňce se tlačí lidi oblečeni už ve věcech na hory a hromadně si čistí zuby. Nějaká přemotivovaná bába s obvázanými koleny svižně sbírá prádlo ze šňůry, na kterou jsem si i já včera pověsil věci a vše odhazuje na stranu. Vždy něco posbírá, rychle odběhne stranou, aby věci odložila pod stříškou a zase běží zpátky. Vypadá jako během nějaké táborové hry, kdy vyhrává ten, kdo toho posbírá nejvíc. Fakt do toho šlape naplno. Když posundává veškeré rozvěšené ručníky, trička a ponožky, tak šňůru sundává, motá a balí. Nebyla to šňůra kempu, ale její osobní a pověsila si ji zde pro své věci. Přijdem mi až humorné, kolik lidí ji automaticky použilo.

Balím stan, chystáme si sendviče na snídani a balíme si je do batohu. Teď ještě snídat nebudeme, na to je brzy. Necháme si to na později až někde cestou před tím, než začneme opravdu stoupat. Opouštíme kemp a vyrážíme na cestu. Jih máme za sebou, náročný sever před sebou. Jsme zvědaví, co nás čeká, cesta za kempem však není nijak náročná. Je to vlastně docela příjemná procházka, která jen mírně stoupá lesem.

Cesta nás asi za čtyřicet minut přivádí k mostu přes řeku L´Agnone, kde je lesní bar, u kterého je v mapě zaznačené i tábořiště, nikdo zde však není a bar vypadá zavřeně. Cesta odsud opět začíná stoupat do hor, a tak zde zastavujeme a snídáme.

Po snídani přecházíme na druhou stranu mostu a tím opouštíme i docela pohodovou lesní cestu, po které jsme doposud kráčeli. Místo té nás nyní čeká krajina skal a kamení, kde žádná skutečně vyšlapaná stezka nexistuje. Cesta totiž často vede přes obrovské balvany a bloky skal, a tak je potřeba dobře sledovat značky a podél těch jít. Nebudu lhát když napíšu, když tu a tam ztratíme stopu a bezradně se rozhlížíme, dokud nenajdeme další značku. Já si u toho dost pomáhám s mapami.cz, za což mne nakonec peskuje i má přítelkyně.

Proč kdykoli nevíš, tak hned koukáš do map? Se prvně rozhlíédni ne? No jo, když tohle je mnohem rychlejší, než tady někde bloudit a hledat značku.

I kdy už se jde jen stále strměji vzhůru, krajina kolem je moc hezká. Ze skal vyrůsrají mladé zdravé stromky obrostlé jarním listím a skrz kameny si razí cestu strouha horského potoka, ke kterému se značená stezka tu a tam přiblíží. Míjíme tak pěkné tůňky a úzké vodopády, zatímco se nad námi tyčí šedivé skály. Lístky stromů šelestí v mírném větru, zatímco nás do zad hřeje slunce. Nasazuji tedy na batoh můj solár a doufám, že nasbírám aspoň nějakou energii do powerbanky na další dny.

Stoupáme vzhůru a tím se dostáváme nad stromy. Výhledy začínají být konečně krásné. Je pěkný slunečný den a slunko se do nás pořádně opírá. Je nám pořádné horko, a tak se výstup stává o to náročnější. I přesto šlapeme neúnavně vzhůru stále blíže skalnatému hřebeni. Jak se blíží poledne, dělají se na obloze mraky a v údolí za námi se tvoří husté černé mračna věštící bouři, ze které máme celkem respekt. Zatím se však drží v dáli za námi, ale i přesto raději zrychlujeme, abychom se přes vrchol Pointe Muratello dostali co nejdřív. Čím jsme výše, tím více musím používat i ruce, protože se stezka stále více mění ve šplhání po kamenech a po skalách.

Jak se k blížíme k vrcholu, mraky se rozpínají a spolu s námi přechází hřeben. Stezka se ztrácí mezi drobnými keři a kamením, a my tak musíme bedlivě sledovat, kde se nachází další značka. Úsek však naštěstí vypadá docela čerstvě značený a vyřvaně červená se hledá snadno.

Zatímco nás mraky objímají, šlapeme vzhůru a tu a tam si pomůžeme rukama. Závěr výstupu už je docela lezecký, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Zanedlouho jsme na vrcholu, dokonalému výhledu však vadí převalující se šedivé mraky, které pohlcují vrcholky hor. Raději se zde příliš nezdržujeme a chvatně šlapeme dolů. Není to však snadný sestup. Samý kámen, skála a suť a pod tím místy dost strmý sráz. Člověk musí postupovat opravdu opatrně a místy si pomáhat rukama. Výhled postranách je otřevřený a mezi vrcholy a těžkými mračny je buď jen velice úzký průzor, kde je vidět trošku té modré oblohy, nebo jsou vrcholy mlhou pohlcovány. Ze sedla hluboko pod námi se před námi táhne hřeben, po kterém vede stezka přes vrchol Pointe Murace. I když trek oficiálně prochází údolím řeky Manganello, právě tahle hřebenovka bývá využívána jako alternativní trasa, která mne velice lákala už když jsem o ní četl a o to víc mne láká nyní, když vidím, po jak krásném hřebenu vede. Od výstupu vzhůru mne naopak odrazují temné mračna stahující se kolem vysokých vrcholů naproti nám. Vypadají opravdu hrozivě. a jem rád, že už jdeme dolů. Ještě třepat tam nahoru a chytit bouřku, to tak.

Jak scházíme níž, dělá se čím dál horší počasí a přidává se docela nepříjemný vítr. Po poledni scházíme k Refuge de l´Onda a i když vrcholky hor halí hrozivě vypadajíc mračna, tady svítí slunce a je krásně. Obědváme salám z vysočiny, pijeme Colu a doplňujeme si zde vodu. Je potřeba vymyslet, kudy dále, tady však zůstávat nechci, na to je příliš brzy. Rozum však velí jít nižší cestou.

Když se zvednu a zamířím k prameni, cítím, jak se mne najednou zničeho nic zmočňuje únava procházející celým tělem a sotva šlapu. Co se to se mnou sakra děje? Nechci se zde raději déle zrdžovat a krátce po jídle se dáváme na cestu dále směrem k Refugi de Petra Piana, kam až se dá dojít po hřebeni, vzhledem k černým mračnům však tento plán nakonec padá a my pokračujeme po oficiální trase lesy podél potoků. Prý je to nádherný kus cesty.

Pokračujeme lesy po hodně kamenité stezce stále dolů a marně hledáme tu nádheru. Prostě jen les jako každý jiný, ale nic vyjímečného co by jinde nebylo tady nevidíme. Jen se teda po těch šutrech dost nahovno šlape a pořádně z nich bolí nohy. Mnohem víc než fyzicky je pro mne tento úsek náročný spíš psychicky. Má jít o jeden z nejkrásnějších treků Evropy, zdoláváme ho pátý den, polovinu máme za sebou a stále z něj nejsem tak odvařený, jak bych čekal. Poznal jsem asi i krásnější místa a méně se u toho nadřel a tento úsek patří k těm, které mne vyloženě nebaví. Roli ale asi hraje taky stav únavy, do kterého jsem během pauzy naprosto nepochopitelně upadl. Vůbec nevím, kde se tak najednou vzala a proč mne tak zmáhá. Tohle jsem snad ještě nezažil.

Cestou mraky opět mizí neznámo kam a dělá se pěkně. Obloha je modrá a plují na ní bílé obláčky, jako bychom se před chvílí nebáli bouřky. Jako by celý dne bylo pěkně. Zatímco ještě před chvílí nám byla zima, teď je nám horko.

Odpoledne přecházíme přes řeku Manganello a teprve tady to začíná být pěkné. Údolí je plné balvanů, mezi kterými protéká průzračná voda a všude kolem nás šumí zdravé borovice. Najendou ožíváme a užíváme si opět krás, které zde příroda vytvořila. Únava z posledních dní nás však rychle opět dohání. Po chvíli si sedáme na kameny a odpočíváme. K Bergerie de Tolla to už není daleko.

• 

• 

• 

Jdeme tam, dávám si pivo a Miška Colu. Na chatu Refuge de Petra Piana je to už jen 6km, ale taky přes 600 výškových metrů na závěrečných třech kiloemtrech. Je nám horko, jsme nějací unavení a shodujeme se, že i když máme spoustu času, asi na to nemám sílu a dneska už to prostě nedáme. Ptám se pána u okýnka na camping. Pán ukazuje k louce naproti, kde už stojí jeden tarp. Nic za nocleh ani nechce. Jdeme tam a hledáme si místo. Z tarpu se ozývá postarší Francouz a něco protivně žvatlá. Vypadá jako hodně úchylný verze Josefa Kemra a nespouští z nás oči, a tak si hledáme místo o kus dále.

Přicházíme k takové malé kamenné zídce, které si lidé staví kolem stanů a tarpů. Odhazjeme kameny a větve a já pak stavíme stan, vaříme si jídlo a já cítím, jak se rozkládám únavou. Hlava mi padá a klimbám. Dneska usnu ještě za světla tak jak jsem. Vytuhnu ještě před sedmou večer a proberu se až dalšího rána.

14,1 km 1214m 1161m

Přechod Korsiky - Den 6. →