Přechod Korsiky po GR20 - Den 6.

8.6.2024

Po včerejším předčasném konci dne a pořádném odpočinku se budíme do nového rána odpočatí a plni sil. Vaříme si kafe, snídáme a balíme se. Dědek spící v tarpu se také balí a nespouští z nás oči. Nepřestává na nás čumět a dokonce to nijak neskrývá. Když jsme sbaleni, míříme k Bergerie pro vodu. Čumil zde postává u okénka, popíjí kafe a opět na nás upřeně civí. Má na sobě světlé kalhoty, hnědou košili a bílý rybářský klobouček, je do hněda opálen a má několikadenní strniště. Vypadá docela jako Kemr v chalupářích, jen má v obličeji něco nepříjemného a úchylného. Neustále čumí, a je to hodně nepříjemné.

Vydáváme se na cestu, která nás z počátku vede lesem, až nás přivede k vodopádům na skalkách. Jsou zde takové velké panelové kusy skal a mezi jimi si voda razí cestu a vytáří průzračně čisté tůňky. Je tady opravdu nádherně, a tak se zde trochu zdržíme a úchylný děda Kemr nás přitom předhání. Opět ho předženeme, když si sedá pod stromy s nějakou slečnou jdoucí v protisměru od chaty Petra Piana, kam je to pořádný kus cesty do strmého kopce. Dostáváme se tak však nad les a krajina a výhledy opět začínají stát za tu námahu.

U chaty jsme krátce po poledni a zmoženi strmým výstupem si dáváme pauzu na oběd. Je tady obrovské prostranství se stany, chatkami, místy pro stan, sprchami, záchody a lavičkami jak těsně u chaty, tak i na opačném konci obrovského kempu. My si sedáme pod stříšku na okraji a vaříme si Adventure Menu. Takových posezení je zde více a okupují je právě lidé jako my, chodci, kteří si vaří vlastní jídlo.

Po té, co Adventure menu zaliju vodou, mířím k chatě pro dvě Coly. Připadám si zde jako v hadovém okně někde na koupáku. Všude je plno lidí a chata má ze strany obrovské okno pomalu od zdi ke zdi, kde se vyřizují veškeré objednávky. U okna stojí řada jak na banány za socíku a lidé na plně obsazené terase se ládují dobře vypadajícím jídlem. Když vidím ty krásné porce volských ok s hranolkama, je mi až líto, že jsem si nedal. Jako musím říct, že tady mají fakt narváno a docela to zde žije a nedivím se. Vypadá to, že tady jedou fakt velký Buisness.

Vracím se za Miškou a protože naše jídlo už je hotové, začínáme si dávat každý naši šmakuládu. Mezitím přichází úchylný děda Kemr, sedá si na lavičku hned ve vedlejším přístřešku a nespouští z nás oči. Naštěstí jsme po jídle dřív, než on začne vůbec vařit, takže ho zde necháváme a vyrážíme na cestu.

Cesta vzhůru opět strmě stoupá a místy dochází i na šplhání skalami. Čím jsme výše, tím oblačněji je. Na to jak horko ještě před chvílí bylo, je nám  najednou docela zima. Oblékáme si mikiny a bundy a šlapeme obklopeni mlhou mračen, která se jen velice zřídka tu a tam rozestoupí. Úzká stezka opouští travnaté svahy a vede nás mezi balvany a kamením. Nakonec stezka mizí úplně a my sledujeme značení po obrovských ostrých kamenech.

Asi po hodině stoupání přicházíme na sedlo Bocca Muzzella. Přecházíme na opačnou stranu a zde se dostáváme k prvnímu dlouhému sněhovému poli překračujícímu strmý sráz. Nezbývá než nasadit nesmeky a vydat se na opatrný přechod zrádného úseku. Tento 650 metrů dlouhý travers spojuje sedla Bocca Muzzela a Col de Rinoso, odkud nás čeká epický pohled na jezero Grand Lac de Rinoso pod námi a okolní krajinu skalnatých vrcholů, které se ztrácí v mračnech. Máme štěstí, že se zde mlha otevřela a umožnila nám tak nádherounou podívanou. Během pár chvil se opět zavře.

Krajina se noří do mračen a šedne. Najednou slyšíme češtinu. Na sedlo z opačné strany přichází trojice kluků z Česka, a tak se dáváme do hovoru a předáváme si cenné informace o stavu stezky dále, jak to vypadá se sněhem, nebo kde se najíst.

"Tohle je první sníh, na který jsme narazili," říkám. Kluci jsou nadšeni a radostně volají, že tohle poslední sněhové pole, na které narazili. Nás jich naopak ještě několik čeká. Tři až čtyři na tomto úseku až k chatě Refuge de Manganu. Další pak až kolem nejvyššího vrcholu Korsiky Monte Cinto. Nejobávanější úsek byl pro mne právě sestup z Monta Cinto, ale pokud máme nesmeky, tak to prý zvládneme. Jen musíme být opatrní a budeme to mít dolů mnohem náročnější než oni nahoru.

"Platíte všude těch 18 euro za každého?" ptají se.

"Cože? Tolik? My zatím spali dvakrát v kempu za 10 a dvakrát na půli cesty."

Podle toho co říkají, chaty na téhle straně trasy jsou něco šíleného a jedou tady těžký buissnes. Prý se taky máme vyhnout Bergeries de Vaccaghia, to je něco strašného, ale to víme už z článku, který jsme četli před cestou. Docela se zakecáme. Jednomu z nich do stanu asi dva dny zpátky prokousala liška díru a odnesla mu tašku s jídlem. Prý ať si to raději někam zavěsíme. Jo, a taky někde kousek za nimi šlape nějaký český táta se dvěma syny.

Najendou Miška volá “Ježiši, dědek už je tady.” Když se ohlédnu, vidím, jak na opačnou stranu sněhového pole vstupuje uchylný děda Kemr. Vysvětluju ogarům, co je to za divného týpka a loučíme se. Jinak bychom zde dost možná kecali ještě půl hodiny, než by dorazil český tatík a kecali bychom dále. Kluci nasazují nesmeky a vstupují na sněhovou stezku, my přecházíme přes sedlo na kameny a pokračujeme dále.

Cesta dále vede opět strmě dolů a dále traverzujeme nad jezery Lac de Melo a Lac de Capitelo. Nic moc však nevidíme, protože kolem je docala mlha. Zde také potkáváme českého tátu čekajícího na děcka. Jen se pozdravíme, prohodíme pár slov a jdeme dále. Cesta je hodně o přelézání balvanů a šplhání přes kameny, sem tam se objeví trocha sněhu, ale jde to v pohodě přejít. Hlupáci však tyto zbytky zimy počítáme jako sněhová pole, která nás čekají. Tyhle hromádky kluci však rozhodně nemysleli.

To těžší přichází teprve cestou ze sedla Bocca Soglia na nejvyšší bod dnešní trasy sedlo Bocca Alle Porte, kdy více šplháme než jdeme. Lezeme metr nahoru, abychom se pak po hladké skále dostávali metr a půl dolů a za chvíli opět šplhali nahoru. Trekové hole házíme na skály před sebou, jsou nám k ničemu. Ke šplhání potřebujeme hlavně ruce. Je to náročné, viditelnost v mlze je nulová. Místy přelézáme další sníh. Aby to nebylo málo, začíná lehce pršet, pak se přidávají kroupy a někde v dáli hřmí. Jsme skoro ve 2300 metrech a nejvyšší bod máme stále před sebou, když hromy sílí. Není daleko, jen asi kilometr, ale v tomhle terénu to může znamenat i půl hodiny a více. Začínám docela panikařit a chci to mít co nejdříve za sebou. Seslést níže není prakticky kde. Jsou zde jen skály, balvany a ostré srázy.

Zrychlujeme, srdce mám až v krku, adrenalin šlape o sto šest. Další šplhání nahoru, prudký sráz dolů po sněhu, opět skála vzhůru, hladká skála s dlouhým řetězem, další šplhačka dolů a ještě strmější výšplh vzhůru. Hromy sílí. Potkáváme skupiny chodců v protisměru. Nezávidíme jim, ti to dnes budou mít ještě hodně náročné. Další dlouhé sněhové pole a na jeho konci sedlo, ze kterého budeme šlapat dolů. Nezdržujeme se nasazováním nesmeků, je to zbytečné. Když však v sedle po zdolání sněhového pole vidíme, jak dlouhý a strmý sestup sněhem nás čeká, přeci jen zastavujeme a nasazujeme si je.

Opatrně šlapeme dolů. Už nehřmí, ale za to nás bičují kroupy. Sníh máme za sebou a šlapeme stále níže mezi skalami. Sestup je to sice stále dosti krkolomný a kamenitý, ale z nejhoršího jsme venku.

Scházíme ze skal a kolem se objevuje první tráva prorůstající mezi kamením. Brzy se přidávají i první drobné stromky. Stezka už není tak strmá a kamenitá. Naopak klesá jen velice mírně. Brzy opustí sevření kamenitých hor a přivede nás na okraj rozlehé zelené louky. Zde na kamenech sedí chlapec a dívka a se znepokojením pozorují skalnaté vrholy mizící v černých mračnech za námi.

Je to tem bezpečné? Není. A na cestu k další chatě je pozdě a cestou místo pro stan nenajdete.

Děkují nám za info a zůstávají dole. Sami neví, zda pokračovat dále nebo ne. My šlapeme k další chatě a užíváme si stezky po zelené louce podél potoka Zoicu. Krátce před sedmou přicházíme k chatě Refuge de Manganu. Už je docela pěkně a já bych rád pokračoval ještě hodinku dvě dále a něco si nadešel. Jsem však přehlasován protože ženské problémy a potřeba teplé sprchy. Dál se tedy nejde a zůstáváme tady. Jdeme k okénku zaplatit za bivak a poznáváme, že kluci nelhali. Platíme neskutečných 18 euro za osobu. Stan pro dva rovná se 36. Si dělají prdel ne? Taková pálka za to, že zde přespím ve vlastním stanu na louce, kde se serou krávy a dostanu na šest minut příděl teplé vody ve sprše. Noc na chatě v Rakousku mne vyjde levněji. Nocování na bivacích u chat si v dalších dnech ještě rozmyslíme.

Kráčíme stanovým městem kolem chaty a mezi kravskými lejny a pasoucími se kravami si hledáme místo pro stan. Když máme postaveno, posílám Mišku do sprchy a sám nám chystám večeři. Naše Adventure menu je královská hostina v porovnání s tou nevábně vypadající šlichtou, kterou servíroval nesympatický chatař za nekřesťanské prachy na terase před chatou.

Když se Miška vrátí, mám uvařeno. Hned mi překvapeně a až nevěřícně oznamuje, že máme na sprchu fakt přesně šest minut a začíná se to počítat v momentě, kdy tam vhodíme žeton, takže ať se první sevleču, zalezu pod sprchu a pak až to tam hodím, rychle se opláchnu, namydlím a pak ať si užiju vodu až do konce. Přesně to pak taky udělám.

Ještě než se setmí, začíná být až neskutečná zima. Dneska nás čeká hodně chladná noc. Doufám, že nám žádná kráva nepochčije nebo nezválí stan.

14,5 km 1395m 806m

Přechod Korsiky - Den 7.→