Přechod Korsiky po GR20 - Den 7.

9.6.2024

Probuzení se do sedmého dne bylo to nejchladnější a nejmokřejší, jaké jsme na tomto treku zatím zažili. Nevím, jestli v noci pršelo, nebo za to mohl nedaleký horský potok a tak moc se rosilo, ale plachty stanů na tábořišti jsou oboustraně durch mokré a zima byla neskutečná. Vyloženě mrzlo a donutit se vylézt z vyhřátých spacáků a opět se nasoukat do mokrých bot a ponožek po včerejším brodění se sněhem a vlhkých propocených triček byl neskutečný boj. Nakonec jsme se k tomu však donutili, sbalili se a plachta stanu prozatím putovala do drysacku, ať od ní není mokrý i zbytek stanu a další věci uvnitř batohu. Cílem bylo přesunout se na prosluněnou louku níže a až zde posnídat.

Opouštíme mrazivé okolí chaty ve stínu hor a míříme dále směrem k chatě Bergeries de Vaccaghia, která je odsud vzdálená jen další dva kilometry. Je to jedna z nejhůře hodnocených chat na celé trase a pro nepříjemného až agresivního majitele se dopuručuje jí vyhnout. Ani náhodou neplánujeme tam zastavovat, trek však bohužel vede těsně kolem, a tak tam musíme.

Šlapeme směrem k chatě a svahy hor kolem nás se rozestupují. Po asi kilometru přicházíme na rozlehlou louku, kde už slunce docela svítí a my pociťujeme teplotu jeho paprsků. Sedáme si na kameny a vaříme si kafe a snídani. Plachtu stanu přehazujeme přes veliký balvan, aby aspoň trošku uschnula. Foukalo však neskutečně, a tak nám ji několikrát strhne vítr a shodí do mokré trávy. Nakonec ji připevňuji za pomoci trekových hůlek. Dík větru a slunci je stan během půlhodinky dokonale suchý.

Balíme stan a vyrážíme na cestu dále. Zanedlouho přicházím na druhou stranu stále vlhké podmáčené rovinaté louky a začínáme stoupat vzhůru k nechvalně známé chatě, kterou její nedobrá pověst předchází a šíří se mezi lidmi na treku i na internetu. Stezka stoupá vzhůru nyní po travnatém svahu, ale pěšina sama o sobě je dost nerovná a kamenitá. Během pár minut míjíme chatu, která vypadá spíše jak oplocený shluk chlívků pro prasata, než jako útulná chata, kde nabízejí příjemné ubytování. Zrovna se otevírají dveře a před chatu vychází protivný chlap, který pravděpodobně francouzsky nadává. Nerozumíme mu ani slovo, ale tón hlasu tomu docela odpovídá.

Chatu rychle míjíme a pokračujeme dále. Od chaty už nestoupáme a stezka vede rovně naprosto kouzelnou krajinou. Procházíme velice řídkým lesem, kde rostou zvláštně tvarované stromy, jaké jsme nikdy jinde neviděli. U země se plazí keříky borůvek a v dáli se rýsují obrysy hor.

Les opouštíme a pokračujeme otevřenou krajinou. I když svítí slunce, je docela chladno - řekl bych až zima. Aspoň že ty výhledy jsou zde tak pěkné a v dáli můžeme pozorovat celé masivy v jejich plné kráse.

Je zde tuze pěkně. Cestu kouzelnou krajinou si moc užíváme. Najednou se však opět ocitáme v úplně jiném světě. Louka se mění v hodně podmáčenou až bažinatou. Nevím, zda je to zde tak stále, nebo za to může jarní tání, ale všude kolem se půda mění v bahno. Časté jsou také tůňky vody mezi drny trávy.

Pokračujeme po stezce a zjišťujeme, že i ta byla pravděpodobně přeznačena, protože i když některé kameny ještě nesou vybledlé barvy značek, vidímě také dřevěné kolíky na vrchním konci obarvené rudou barvou. Ty vedou mnohem výše a stezka, kterou sledují, se se stezkou v mapě stále více rozchází a vede nás po svahu o něco výše. Pak se však stezka opět stáčí k jezeru. Hádám, že musela obcházet nějakou novou bažinu či mokřad, který zde krajina zadržující vodu z hor vytvořila.

Scházíme po svahu dolů a opět se ocitáme na stezce vedoucí nás podmáčenou krajinou pěkně po rovince mezi zelenými svahy hor se spoustou kamení. Během několika minut přicházíme k jezeru Lac de Nino, které cesta obchází po břehu. Na opačné straně se pasou krávy a kolem nich prochází skupina se psy, která nás dohnala kousek za Bergeries de Vaccaghia a pokračovala pak jen pár kroků před námi, načež se od nás před sestupem do údolí oddělila a pokračovala horami po neznačené stezce dále. Buď to je tam nějaká neoficiální zkratka, kterou jim někdo doporučil, nebo jsou místní a zdejší stezky dobře znají.

Obcházíme celé jezero a blížíme se svahu, po kterém v obou směrech šlape docela dost lidí, mnohem více jich však šlape zeshora dolů. I nás cesta nahoru co nevidět čeká. Jezero máme za sebou a potkáváme první skupiny, které z kopce zrovna sešlapaly dolů. Většina má velké batohy a putuje po GR20, ale jsou mezi jimi i denní výletníci s malými batůžky. Docela se to dá pochopit, protože trek bude po dalších deseti kilometrech křižovat asfaltku spojující východní a západní stranu ostrova v místě s hotelem a kempem. Navíc GR20 není jediná stezka, po která se dá do kopců nad námi ze silnice vystoupat.

Opouštíme podmáčené pláně a začínáme stoupat vzhůru na sedlo Bocca a Reta. Poprvé na tomto treku se nám ukazuje hnědý skalnatý masiv, kterému vévodí nejvyšší vrcholy severu Korsiky. Takhle z dálky působí trošku děsivě a z představy, že se do nich sápu někde z údolí, se mi dělá mdlo. Ale sám jsem chtěl jít tímto směrem.

Stoupáme vzhůru a zdravíme další schvácené chodce, kteří odpočívají na výstupu nahoru nebo naopak nadšeně sbíhají dolů. Nahoře nad námi se mezitím shlukuje docela autobus chodců, kteří si lehají na zem do trávy. Nedivím se, je pěkný slunečný den a slunce příjemně peče a na jezero, za kterým se zvedá masiv hor, je odsud opravdu pěkný výhled. I my se zde na chvíli zastavíme, abychom vydechli a nasáli tu nádheru.

Přecházíme přes sedlo Bocca a Reta na druhou stranu a teprve zde nás čeká ta pravá nádhera. Zelené kopce za námi se vlní, přechází ve skalnaté srázy a táhnou se mnohem dále, než by nás u jezera vůbec napadlo. Z téhle strany to vypadá úplně jinak, než krajina kolem jezera. Před sebou vidíme epicky zvlněnou horskou krajinu, nad kterou plují husté šedobílé mraky, i když nad jezerem bylo nebe bez mráčku. Nečekané výhledy, kterých se nám zde dostane, nám úplně vezmou dech.

Dále až na sedlo Bocca San Pedru se jde převážně po zeleném travnatém hřebeni. Stezka klesá tak mírně, že působí spíše jako rovina. Krom velikého množství trekařů a jednodenních výletníků zde potkáváme rovněž stáda pasoucích se krav. Po celou dobu pochodu po hřebeni se můžeme kochat nádhernými výhledy na obě strany. Plujeme tak okouzleni nádhernou krajinou, kde mračen rychle přibývá a ani nám nepřijde, že jsme na další sedlo urazili další čtyři kilometry, jak krásně nám to uběhlo.

Přicházíme na sedlo Bocca San Pedru. Odsud vede stezka strmě dolů po suťovisku a pak dále hustým borovicovým lesem až na Castel de Vergio, kde je hotel, kemp a obchůdek. Původně jsme zde měli dnešní etapu ukončit, abychom si zítra jen popošli na Bergerie de Ballone, zde se dobře najedli a pořádně si odpočinuli před nejnáročnějšími úseky trasy. Je však teprve 12 hodin a to se mi zdá na ukončení dne sakra brzy.

Kupujeme si fazole s párkem v konzervě, vaříme je a přemýšlíme, co dále. Jsme celkem unaveni, ale zůstávat se nám zde nechce - nebo spíš hlavně mi. Míša by to klidně zakempila a válela se až do večera. Mi naopak přijde škoda nevyužít pěkného počasí a neposunout se někam dále a aspoň něco si nadejít. Pokud však budeme pokračovat až na další Refugi, zbyde nám na další den směšně krátká vzdálenost a prodlužovat ji pak přes nejvyšší vrcholy Korsiky se nám zdá jako nesmysl. Jednak to bude pořádně dlouhá štreka a druhak nechci být nahoře odpoledne, kdy je větší riziko bouřek. Navíc to vypadá, že tam bude ještě spousta sněhu, a nevíme, jestli to projdeme a nebudeme se muset vracet a celý úsek nějak obcházet.

Celkem se zde únavou rozsedíme a čas se se mezitím posune výrazně dále. Jsou tři hodiny odpoledne a my se stále nemáme k odchodu. Když však zmíním, že máme času dost, můžeme zde zůstat a celý zbytek treku více rozkouskovat a o den protáhnout a má paní mi podrážděně oporuje, že by si ráda užila aspoň den na pláži, vybouchnu, balím a velím k odchodu. Zkusíme se posunout aspoň k další Bergerie o 3km dále. Když nás zde nechají, přespíme zde, když to nepůjde nebo nebude místo, budeme pokračovat až na Refuge de Ciottulu di Mori nebo Bergerie de Ballone. Šlapat tak nakonec budeme dnes až do večera a nejvíc náročný úsek si střihneme už zítra neodpočatí.

Za hotelem opouštíme asfatlku a úzká stezka nás vede dále lesem. U Bergerie de Radule jsme za půl hodiny. U okénka překvapivě stojí úchylný děda Kemr, kterého jsme od včerejška neviděli a popíjí pivo. Ptáme se majitele na kemping, ale docela nepřátelsky nám odvětí, že k další chatě to máme dvě a půl hodiny, tak ať prý táhneme dále. Děkujeme, nashledanou. Ani si zde nic nedáme a jdeme dále.

Stezka nás do deseti minut přivede k potoku Colu, kde krajina opět začíná být opravdu kouzelná. Dále stezka stále více stoupá a vede nás úplně novou horskou krajinou. Je to tady nádherné a mraky dokreslují kouzelnou scenérii. Ani moc nestoupáme. To se však mění v závěru údolí, kde nás čeká strmý výstup po suťovisku a to už tak prima není. Funíme, potíme se a každou chvíli zastavujeme, abychom vydechli. I přesto se pomalu blížíme další hřebenové stezce. Zde nás opět dostihnnou mraky, takže hřeben opět šlapeme v mlze, kde silně fouká a je neskutečná kosa.

V šest se z mlhy dostáváme ven a míjíme chatu Refugie de Ciottulu di i Mori ve dvou tisících metrech. Je zde dost lidí a vypadá to tady dost chudě. Fouká zde neskutečně a bivaky se nechází v závětří za skalnatým výstupkem. Nezůstáváme zde. Jen procházíme. Bergerie de Ballone má být jedna z těch luxusnějších na trase a odsud to k ní máme jen 5km převážně z kopce. Věřím, že do tmy jsme tam a když ne, tak půjdee za tmy. Do osmi to musíme stihnout jak nic. To ovšem ještě nevíme, co nás čeká.

Dolů totiž nevede žádná pohodlná pěšinka, ale většinou se šplhá po skále a velkých kamenech. Musíme být hodně opatrní a pomáhat si rukama. I když jdeme dolů, postupujeme velice pomalu a světlo z krajiny se rychle vytrácí. Jsme na severní straně, slunce se schovává za horami, a tak je zde stín a chlad. Navíc i zde nás brzy dohání vítr. Nakonec stavíme stan na nouzovém bivaku hned u stezky za nízkou kamennou zídkou po zdolání asi třičtvrtiny strmého sestupu. Půda je zde však hodně tvrdá a kamenitá a kolíky se nám špatně zabíjí. Protože opravdu fouká, tak na všechny kolíky vrstvíme ještě velké kameny, abychom měli jistotu, že nic nepovolí. Vypadá to, že nás čeká hodně větrná noc. Opak se však nakonec zcela nečekaně stává pravdou.

Stan stojí, výhled máme řekl bych luxusní. Oblékáme do suchého a teplého a v závětří kemnné zídky vařím večeři a pak si opravuji boty. Na Balkáně, odkud jsem na tuto cestu vyrazil, se mi totiž během sušení roztavila plastová očka na tkaničky, a tak jsem je provizorně protáhl očky, na kterých ta plastová původně držela. Když udržely očka s tkaničkami, musí udržet i tkaničky samotné, myslel jsem si. No, docela dlouho to i fungovalo, ale v posledních dnech začaly praskat. Po dnešku už je velká část tkaniček navolno, a hledám nový způsob, jak si zavázat boty a upevnit je na noze v tomto těžko přístupném terénu, abych měl trek vůbec v čem dokončit. Z lékárníkčky vytahuji manikůrní nůžky a pomocí těch dělám do bot díry. Těmi pak protahuji tkaničky. Snad to bude držet a neprořeže mi to ty boty úplně.

26km 1158m 1253m