Zlatou stezkou zemí hradů

19. - 21. 6. 2020

Dalším z mých cílů předsevzatých pro tento měsíc bylo České středohoří a tudy se linoucí Zlatá stezka zemí hradů. Když jsem si teda proležel tři předepsané dny doma s vymknutým kotníkem po předchozí nešťastné šumavské cestě, opět jsem se sbalil a vyrazil se toulat a prát s přírodou. Předpověď počasí byla skvělá, realita ovšem jiná. Jedno sem si však řekl jasně. Žádné vzdávání se, žádné útěky. Prostě půjdeš, ať se děje cokoli!

Předpověď na konec týdne byla úžasná. Ne moc horko, ale přesto teplo a slunečno, sem tam nějaký ten mrak. Zkrátka akorát na třídenní toulání se přírodou a dělání krásných fotek. Proto jsem se ještě ve čtvrtek sbalil a vyrazil do Prahy, odkud jsem měl pak Středohoří mnohem blíže, než z mé drahé Ostravy. Už se začínalo s rozvolňováním, a tak se mi podařilo sehnat i ubytování na jednom útulném Hostelu v centru, a já tak nemusel ani obtěžovat kamarády a známé. Přesto jsem si s kamarádkou zašel na pivo do některého z konečně otevřených podniků. Ačkoli předpověď hlásala pěkné počasí, již cestou do Čech se začalo šeřit a škaredit. Dokonce i předpověď se začala měnit. Toho jara, kdy nelétala letadla celkem normální jev. Přesto jsem zůstával optimisticky naladěn.

Můj optmismus však nebyl moc na místě. Kdykoli jsem jel do toho krásného kraje čedičových kup, počasí mi zrovna moc nepřálo. Obzvláště oba mé výstupy na Milešovku jsou poznamenány sychravým počasím a ponuře šerou oblouhou i hustými mlhami. Ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Obloha nad Prahou od rána šedivá, počasí chladné a depresivní. Sotva se se mnou rozjel vlak, začalo mrholit a nežli jsem dojel do Roudnice, odkud jsem měl pokračovat dále autobusem, už se začínalo pořádně rozprchávat. Aby to nebylo málo, autobus mi ujel. Na přestup jsem měl všeho všudy asi tři minuty, takže jsem musel doběhnout na zdejší náměstíčko sloužící rovněž jako jakési autobusové nádraží, a zde se zorientovat. Naštěstí se mi podařilo najít další spoj s přestupem na Budyni nad Ohří, kde tato stezka začíná, tak jsem příliš netratil. 

Když už jsem se konečně ocitl v Budyni, začínalo už pořádně pršet. Má první cesta tedy vedla do telefonní budky, kde jsem na sebe natáhl pončo, které jsem už další dva dny ze sebe prakticky nesundal. Řekl jsem si však, že se nevzdám, ať se děje cokoli. Že prostě půjdu za každého počasí a neuteču, jako mí drazí kamarádi před pár dny ze Šumavy. Od malička mne přece babička učila, že nejsem z cukru a jak mi už na předchozí pouti došlo, chodit za pěkného počasí umí každý. Já se chci však s tou přírodou a nepřízní osudu taky trošku poprat. Natahuji na sebe tedy onu velice lehkou pláštěnku a kráčím na onu historickou stezku, až se konečně začíná v dáli objevovat silueta Házmburku. Než tam však dojdu, stavím se ještě na oběd v Libochovicích. Zde přicházím už celkem promrzlý a mokrý, a tak si rozhodím věci na vedlejší židli a dávám si teplou kávu, od které si slibuji, že mne snad i nabudí. Nu, ani ne, ale lepší než nic. Pak už se však vydávám na v dáli se tyčící Házmburk.

První část cesty vede ještě po asfalce, ale pak scházím na dnem deště řádně promáčenou polňačku. Povím vám, není to žádná výhra. Kalhoty i boty mi vlhnou, bořím se a kloužu, ale můj cíl už mám na dohled před sebou. To ovšem ještě ani netuším, že tohle pole není to nejhorší, co mě nyní čeká. Dříve než vůbec dojdu ke kopci, na kterém se tento hrad rodu Zajíců tyčí, čekají mne husté křoviska, v nichž se snad pro tíhu navlhlosti větve sklání tak nízko nad úzkou pěšinou, že musím lézt téměř po čtyřech v blátě. Než se ocitnu na druhé straně, jsem komplet durch, tu mne však opět čeká aspoň něco jako cesta vedoucí k lesu pod "horou." 

V lese se konečně na chvíli schovám před deštěm, počtu si něco o historii hradu na zdejší tabuli a popřemýšlím, zda jít nahoru nebo dále. Nakonec mi to nedá a vydám se k hradu. A stejně tak mi to pak nedá u každého kopce, na který během své třídenní cesty narazím a i když už se mi moc nebude chtít, vždy si všude vylezu. Výhledy jsou tady někdy skutečně parádní. 

Cesta dále je pak však slušné dobrodružství - úzká stezka, stmý svah, spousta bláta, kluzká tráva a všude kolem hodně trnité keře. Obzvláště s tou mojí nezhojenou nohou je to vážně paráda. Tu a tam sebou švihnu o zem, tu se šmýknu, až noha tak šíleně zabolí, že se mi z toho až tmí před očima. Bojuji však a nakonec se dostanu až dolů. Dokonce si cestou najdu kus klacku jako oporu a ten pak už po cestě nedám z ruky. Kdykoli to situace dovolí a mám před sebou kus roviny, beru do ruky kudlu a začínám ho hoblovat. 

Dole se za sebou ještě ohlédnu a pak už se vydávám vpřed vstříc kulisám kopcovité krajiny zdejšího kraje a hledat zříceninu hradu Košťálov. Konečně přestává lít a už jen mrholí. I tohle počasí má své kouzlo. Ponurost oblohy navozuje krásnou atmosféru temného středověku, orosená pole se krásně vlní ve větru a i ta šerá mračna umí kouzlit na obloze. K tomu se pak místy přidávají magické mlhy ovíjející zdejší vrcholy. 

Dalším bodem na mé cestě je už zmíněný Košťálov. Než tam dojdu, pořádně se rozprší. Jsem promočený tak říkajíc až na kost a i mé boty to začínají vzdávat. Nejraději bych se na to taky vy víte co, ale jak jsem si předsevzal, nezvávám to a šlapu dále, hluboukou trávou a blátem a opět vzhůru. Co krok, to půlkrok skluz nazpět, ale i tak se svému cíli blížím. Ano, už jsem tam, už šplhám vzhůru ke zdem kdysi jistě statného hradu. Leje jako z konve a fouká prudký vítr, opřen o hůl, s kloboukem na hlavě a vlajícím pláštěm proti dešti si připadám jak nějký čaroděj či druid kráčející uctít bohy bouře na posvátném vrchu. Přitom jdu jen udělat pár snímků a než opět půjdu dále, hledat si místo pro nocleh někde v lese. Co mne však překvapí, navzdory naprosto šílenému počasí zde nahoře potkávám nějaké slečny - asi taky čarodějky.

Je to už dávno, kdy jsem kráčel tuto strastí plnou cestu. Nevzpomínám si už přesně, kudy kam jsem šel. Jak dlouho poli nebo lesy či kolik jsem navštívil ještě vesnic, ani kolikrát přestalo pršet a opět začaly padat ty přívaly vod. Mým dalším cílem byla však zřícenina hradu Oltářík a vím, že než jsem pod něj naprosto vyčerpaný počasím a bolavou nohou došel, začalo pršet opravdu pořádně. Proto jsem se tam už také toho večera nesápal. Nopak jsem si obsadil turistcký přístřešek na zdejším rozcestí v něm rozvěsil své promočené věci, sevlékl věci mokré a oblékl si triko suché, povečeřel a na stůl natáhl karimatku a spacák a do něj se zachumlal. Na to, jak jsem myslel, že rychle usnu vyčerpáním, nemohl jsem nějak zabrat a roli jistě hrály i odněkud se linoucí tóny hlasitého metalu. Vážně nevím odkud, ale bylo tomu tak. Nakonec však snad ony zvuky utichly a možná i přestalo pršet. Pamatuji si už jen děsivou paralýzu, v níž nademnou stál neznámý člověk a snažil se mě umlčet. Až když jsem se z ní vyškubnul, rozplynul se a já konečně usnul.

---

Ačkoli aktualizovaná předpověď na další den byla příznivější a mělo pršet výrazně méně, realita byla opět úplně jiná. Když jsem se vzbudil, opět lilo jako z konve, dokonce více, než kdy za celý předchozí den a ze spacáku se mi vůbec nechtělo. Obzvláště po předchozím velice vyčerpávajícím dni. Místo abych tedy vyskočil se svítáním, sbalil se a hnal dále, jak mám ve zvyku, ležel jsem zde ještě tak do devíti, neustále kontroloval předpověď a proklínal všechny metereology, kteří toho jara hráli velikou tipovačku místo aby skutečně předpovídali počasí. Vážně nevím, co se dělo, že se celé ty měsíce, kdy bylo zakázáno cestovat, tak šeredně mýlili.

Až kolem deváté jsem se tedy konečně vyhrabal, sbalil a zamířil na nedaleký oltářík, ať z něho taky něco mám, když už tady jsem. Jak můžete vidět, počasí bylo vskutku odporné. Voda se z oblohy doslova lila, nebe bylo temné a foukal studený vítr. Akorát kdesi v dáli bylo znát ustupujícíc mračna, která už druhý den putovala se mnou. 

Vrátím se tedy na cestu a kráčím dále. Dalším cílem je Lipská hora, kde jsem měl původně v tomto týdnu pást ovce, ale nakonec byla pastva přesunuta jinam. Kráčím lesem, prudké větry vanou a mne opět bičuje déšť ze však stran - občas si připadám jako Forrest Gump, kdy pršelo i od spoda. Najednou stojím na křižovatce a ať se koukám kamkoli, nevidím žádnou turistickou značku. Ani na pravo, ani nalevo. Ještě se vydám párset metrů oběma směry, ale kde nic, tu nic. Nakonec zalezu pod pláštěnku a snažím se dohledat cestu v mapách.cz, ale jaksi mi nechcou pořádně najet. Asi tím počasím nebo co, co já vím. Nakonec uznám, že jsem musel přehlédnou nějakou odbočku a vydám se zpět. Celou cestu tuším, že vím, kde a nemýlím se. Cestou byly totiž naskládány hromady klád překryté pro mne zatím neznámou sítí proti kůrovci a tak jsem si je se zájmem prohlížel, načež jsem přehlédl značku na opačné straně cesty. Naštěstí to místo není vzdálenější než jeden kilometr. Jedná se však o úzkou lesní pěšinu, značně podmáčenou a provedouší mne potokem do nějaké malé vísky. Nepotkám zde ani živáčka - ještě aby v tomhle nečase. 

Na druhé straně mne však čeká krásný listnatý les, který je navíc tak hustý, že mi poskytne  značnou ochranu proti dešti. Tím dojdu až na úpatí Lipské hory, kde se tuším konečně i najím a dlouho zvažuji, zda šlapat nahoru nebo ne. Jak už jsem řekl, nikdy mi to nedá a nakonec všude vylezu. Tohle není výjimka. Stezka je však mokrá a bahnitá. Klouže to a každý krok je snad téměř třičtvtě kroku zpátky. S mou pohmožděou nohou je to teprve boj. Nevzdávám se, já se chci přeci s přírodou i nepřízní osudu porvat, opírám se o mou hůl co mi síly stačí a deru se nahoru. Není to vysoko, ale přesto to trvá poměrně dlouho. Nakonec jsem však nahoře.  

Fouká zde snad ještě více než na Oltáříku, stromy tančí svůj divoký tanec a mne zkrápí přívaly vod. Udělat zde vůbec nějaké fotky je nadlidský výkon, natož pak udělat fotky alespoň přijatelné. Nakonec to vzdám a vracím se dolů do hlubokých hvozdů místních elfů. Nežli je opustím, přestává pršet, už jen mrholí. Mám však oproti plánu neskutečné zpoždění, proto zvažuji, zda se chci držet vytyčené stezky, nebo si to obejít přes Milešovku, jak předpokládal druhý plán. Nakonec se rozhodnu neztrácet čas a šlapu na Milešov. Milešovku jsem přeci jen už přešel.

V Milešově je malá večerka, kde si nakoupím nějaké ovoce a po dlouhé době zase jednou doutníček. Jsem skutečně prochladlý a vyčerpaný a právě teď mi bodne. Chtělo by to i nějaké pořádné a teplé jídlo, ale kde ho teď sehnat? Koukám, že cestou by měl být nějaký motorest ve Velemíně, a tak se tam vydám. Když u něj stanu, dochází mi, že tady to znám, neboť jsem kolem už procházel cestou z Milešovky. Až nyní se zde však stavuji na jídlo. Na zahřátí si dávám Grok, k jídlu nějakou pikantní směs. Posedím si tady, zahřeju se a možná i trošku uschnu. Zaplatím a dám se dále mně již známým úsekem cesty až na zříceninu hradu Oparno. Na tu však nešplhám. Nevidím důvod. Toto místo už bylo jednou z návštěv na mých dřívějších cestách a lepší fotky než tenkrát tady určitě neudělám. 

Fotka z jedné z mých dřívějších cest kolem hradu

Navíc jsem toho dne ztratil dost času. Je už dávno po poledni a před sebou mám stále víc jak polovinu plánované trasy. Nepřípustné, ale v tom počasí a s mou poraněnou nohou se to asi ani nedalo jinak. Už se smiřuji s tím, že toho dne můžu ujít i o deset kilometrů méně a další den si to nadejít. Problém je však jinde. Na cestě mne čeká Labe, přes kterou nevede široko daleko žádný most a jediná možnost, jak ji překonat, je přívoz. Nevím však, zda je v provozu a ani v jaké časy jezdí. Proto spěchám, ať ho buď stihnu co nejdřív a v případě, že zde žádný není, ať mám ještě možnost se dostat jinam třebas vlakem. Nevím co mne čeká. Dávám do toho tedy všechno, nezastavuji a téměř klušu až do Žernosek. Mám štěstí, přívoz je tady a a odjáždí za pár minut, takže jsem převezen na druhou stranu. 

Sedím na loďce, která pomalu pluje na druhou stranu řeky, rozhlížím se kolem a zamýšlím se: Tam, kde není most, je potřeba přívoz. Jak příznačné, že tento "historický" přepravní prostředek tě čeká zhruba v polovině Zlaté stezky zemí hradů. Tak dej dvacku, převozníkovi, a nebuď skoupý a on tě převeze. Jinak se na druhou stranu nedostaneš a tím je konec tvé pouti. Musím však říci, že tahle stezka mi dává zabrat jako žádná jiná a chci-li dneska spát v podhradí Žižkova hradu Kalich, musím si máknout. Už teď mám 3 hodiny skluz, ale den a půl lijáků úděly své. Brodíš se houštím, že tě ani pláštěnka vlhkosti neubrání a zdejší hliněné stezky jsou spíš stezky bahnem, takže co krok, to půlkrok sjezd nazpět. Že se do svahu můžeš zarážet jen jednou nohou tvému úsilí taky moc nepřidá. To nemluvím o stavu bot a kalhot, se kterými mě asi ani nepustí do vlaku. Jsem promoklý, špinavý, upocený a totálně vyřízený. Skutečný středověk. Padesát km mám však za mnou a před sebou ještě čtyřicet, přičemž vážně nevím, co mě ještě čeká. Hlavně se neposrat. Co tě nezabije, to tě posílí a když nejde o život, tak jde o hovno. A i kdyby o něj šlo, nebyl to Jan Lucemburský, kdo pravil "Český král zemře, ale nevzdá se"? Byl! Takže hlavu vzhůru, na druhé straně sníst nějakou tu tyčinku a jablko, utáhnout batoh a pevným krokem vpřed. Nic mě nezastaví!

Jsem na druhé straně, posvačím a rozloučím se s tokem této významné české řeky. Ještě zajdu do večerky, kde si krom ovoce a kefíru koupím též nějaké noviny, ať opět v noci můžu aspoň částečně vysušit boty. Pak už zamířím za město a vydávám se směrem na Kamýk. Jsem unavený, mám žízeň a kafe či pivo by docela bodlo. Není však čas ztrácet čas. Jdu stichlou krajinu a mám pocit, že co jsem přešel na druhý břeh, začíná se počasí najednou měnit a umoudřovat. Už neprší, nemrholí a ani necítím, že by se to mělo změnit. Příroda je klidná, temná obloha se trhá a mezi tvořícími se mraky prohánějícími se po oboze se objevuje i cosi jako obloha. Mám naději, že z nejhoršího jsem venku. Takto v poklidu dojdu až na Kamýk, kde se zdržím a nepřestávám se kochat výhledy.

Obejdu si hrad, posedím si tady a zamyšleně si prohlédnu krajinu. Je vidět Házmburk, Milešovka a dokonce i osamocený Říp kdesi v dáli. Nádhera. Nakonec se však seberu a jdu dále, cestou si doplním vodu ve studánce, v lese povečeřím a pak už šlapu na další kopec, kde kdysi stávalo jakési Hradiště. Fouká silný vítr, ale už neprší. Tráva je suchá a já už pomalu taky. Jsou odtud nádherné výhledy a ve zdejších lesích viditelné pozůstatky starého hradu.

Najednou, jako by se něco zlomilo. Už co jsem přešel ten tok v dáli, náhle jakoby se vše začalo měnit. Jako by mokré dobrodružství dnešního dopoledne bylo dávnou minulostí, či prostě jen jiným dnem. 

Nevím. Počasí se začíná měnit, noha mě přestává bolet, náhle jsem plný sil a energie. Už nejdu, už se netáhnu jak lejno na podrážce ani nepajdám. Já klušu a normálně běžím. Utíkám, zatímco se obloha trhá a slunce mi nad hlavou svítí. Je osm, jsem někde kolem Dlouhého vrchu, kde bych se mohl teoreticky natáhnout. Vlastně jsem toto místo zvažoval jako alternativu v případě, že se zdržím. Jsem však najednou plný sil a dostávám chuť na pivo. Vždyť je najendou i celkem krásně. Koukám do map.cz a vidím, že v Třebušíně a tedy nějakých deset kilometrů ode mě je hospoda otevřená do desíti. Ano, to musím stihnout! To pivo si chci dát. Přidávám do kroku a šlapu co jen můžu. Nebudete mi věřit, ale o půl desáté jsem tam. Jen už zavírají, že nemají dneska kšeft, ale to jedno pivo mi načepují. Vděčně jej přijmu, vypiji a tmou noci šlapu hledat nocleh směrem k Žižkovu hradu Kalich.  Ani nevíte, jak jsem coby milovník historie a obdivovatel tohoto vojevůdce nadšený. V lese sice něco pořád běhá, ale nebojím se. Cítím se pod Žižkovou ochranou. Je však už celkem pozdě, a tak se rozhodnu položit se dole na rozcestí a brzy ráno vyrazit vzhůru. A to taky udělám.

---

Ráno mne vzbudil prudký vítr a obloha opět byla potemnělá, jako by se zase něco hnalo. Mám před sebou však poslední den cesty a je mi to už asi tak nějak jedno. Vyhrabu se ze spacáku, sbalím se, kopnu do sebe matchu a vydám se vstříc Žižkovu sídlu. Cestou ještě potkám nějaké zde nocující trampy, kteří jdou naopak dolů. Škoda, že jsem nešel v noci nahoru, mohl jsem si s někým aspoň pokecat.

Konečně jsem tady, na Žižkově hradě Kalich. Moc toho z něj nezbylo, ale i přesto je vidět, že starý slepý vojevůdce měl stále dobrý vkus. Hrad musel být impozantní a jsou odsud i krásné a kdysi jistě též strategicky důležité výhledy na celý kraj. Jen škoda že fotky z toho místa a dalšího úseku cesty mi zmizely neznámo kde. Docela by mě zajímalo kam, ale teď u s tím moc nenadělám ani vás o ony snímky neobohatím. Zbytek tedy vezmu stručně. 

Z hradu jsem zamířil zpět do Třebušína, zde si něco nakoupil a pak se vydal do Úštěk, odkud mi jel vlak. Počasí bylo už lepší a než jsem došel na nádraží, vyšlo dokonce i slunce a konečně se udělalo pěkně. Prostě schválnost. Cestou jsem ještě narazil na jakési jezero, které po dvou dnech slibovalo cosi jako koupel. Když jsem však do něj skočil a oblil se prvními litry vody, zpozoroval jsem, že jsem černý jako kominík. Voda se totiž okamžitě smísila se smradlavým černým bahnem ze dna, a tak místo abych se myl, kydal jsem na sebe pěknou špínu. Ustoupil jsem tedy o kousek dále a vodu sbíral opatrněji a takto se umyl. Podle výrazů ve vlaku však hádám, že cítit rybníkem jsem ještě celou cestu domů. Ale co mi po lidech. Voda je život a umýt jsem se vážně potřeboval. 

Ačkoli se po dvou dnech udělalo relativně pěkně, už jsem byl asi dost zmožen. Vím že ještě tak první dvě třetiny cesty jsem hnal svým obvyklým tempem, ale pak se dostavila jakási podivná nechuť a letargie. Co si tak pamatuji, poslední kilometry už se mi vážně nechtělo. Měl jsem hlad, loudal jsem se a tu a tam si prostě jen tak sedl do trávy. Byl jsem opravdu rád, když jsem došel na nádraží, kde jsem si dal pivo a počkal na vlak. Svůj vyřezávaný klacek jsem pak sebou tahal až do Prahy - přece ho tady nenechám, když mi byl takovou oporou. Hm, nakonec jsem ho odložil v Praze na nádraží a na Ostravu valil bez něj. Ačkoli to byla jedna z kratších tras, mám za to, že byla zatím nejnáročnější. A to jsem si chtěl původně dát s mou nohou něco lehčího. Tož snad už se příště konečně dočkám lepšího počasí. Teď už však hurá na Československé hranice.

← Dvakrát půl Šumavy

Javorníky - Den 1. →