Mały Szlak Beskidzki - Den 2.

Nevím, jestli mně včerejší večerní pochod tak moc nakopl, nebo prostě jen byla tak moc velká zima, ale v noci jsem toho moc nenaspal. Vlastně mi přijde, že jsem nespal vůbec. Když v půl šesté vykoukni ze spacáku, vidím, jak se obloha barví do ruda od vycházejícího slunce. Jasné, jsem na východ od Česka. Slunce zde sice dříve zapadá, ale také vychází. Tak brzo se mj však na cestu vyrážet nechce a navíc je ukrutná zima. Rychle se tak choulím zpátky do spacáku a doufám, že se vyhřeje co nejdřív. Přeci jen jsem si za včerejší pochod skoro do deseti dovolil spát do osmi. Usnout však neusnu, a tak slyším, jak kolem proběhne nějaký běžec a projde neznámý chodec. V osm už se však opravdu nutím začít něco dělat. Neochotně lezu ze spacáku, převlékám se do kraťas, trička a mikiny, ve kterých chodím. Bohužel balím i péřovku, kterou si šetřím na chladné večery a ještě chladnější noci. Až nyní si všimnu, že jsem včera močil přímo před kamerou.

Mám téměř sbaleno, když odbíjí devátá. Nevidím důvod se rovnou nenajíst, než vyjdu. Sedám si tedy na lavičku v kruhu kolem ohniště a dávám se do vaření mé trekovací klasiky - kaše s proteinelou a hrnku kávy, přičemž na přípravu tohoto pokrmu padne zbytek vody. Vzhledem k tomu, jak to včera vypadalo s prameny cestou, je mi jasné, že budu muset sejít ze stezky k některému z potůčků, které vidím v mapě. Jeden takový křižuje žlutě značenou trasu ani ne kilák od rozcestí, tak se rozhodnu sejít právě tam.

Po snídani tedy vstávám, dobaluji batoh a po desáté už klušu z Kiczery dolů, dokavad žlutá vede souběžně s červenou. Konečně jsem na rozcestí a Mały Szlak Beskidzki na chvíli opouštím. Z počátku je to pěkně po rovince, ale během pár minut začínám sestupovat. Okamžitě si uvědomuji, že co nyní sejdu dolů, budu muset vyjít zase nahoru, ale nemám moc na výběr.

Kráčím lesem a najednou je cesta jaksi blátivá. Žádný potok však přes stezku ani pod stezkou neprotéká. Opravdu jsem tady? Koukám do mapy a skutečně. Právě sem jsem chtěl dorazit a doplnit vodu. Poraženě si sedám na zem a zoufale koukám do map, kde by se dala najít další voda. Vidím to však bledě. Veškeré potůčky jsou zaznačeny níže mimo hlavní hřeben a kdo ví, v jakém budou stavu. Nějakou dobu zde celkem bezradně sedím a přemýšlím, co dělat. Rozhlížím se kolem a prohlížím si místo, od kudy vy měl protékat potůček. Je zde kamenné koryto a sem tam stojatá tůňka. Celou tu hromadu kamení dole zadržuje vodou nasáklé poleno, přes které voda pomalu proudí na blátivou silnici. Co když to kamení odkopu?

Odhazuji větší kameny a hloubím díru do drtě pod nimi. S každým uvolněným kamenem odněkud začne vyvěrat proud vody stékající hloubeným korýtkem. To je však příliš mělké pro mou lahev. Zkouším hloubit koryto víc a víc, hladina vody se však nemění. Hrdlo zůstává nad hladinou a to i když používám mou silikonovou lahev. Chce to nějaký žlab. Na Madeiře jsem použil jako okap dlouhý ostrý list, ale ty zde nerostou. Koukám, zda nemám takovou tu dutou kovovou trubičku na opravu tyček od stanu, ale bohužel. Nakonec mne však napadne použít minilopatku na kopání děr pro vykonávaní velké potřeby. Stranou, za kterou se drží, ji zabodávám do strouhy a zatěžuji kamenem. Voda se protéká pěkně žlabem toho červeného kousku kovu a na druhé straně stéká proud jako z pozvolna puštěného kohoutku. Přikládám lahev úzkým hrdlem pod špici lopatky a ta se rychle plní vodou, kterou raději filtruji do dalších lahví. Po mé zkušenosti se zdroji vody za první den mi je jasné, že ji musím tahat pořádné zásoby, a tak plním vše co jde. Celá tato činnost mi zabere tolik času, že než se opět vydám na cestu, je půl dvanácté. Vzhledem k tomu, že v osm zapadá slunce, tak asi daleko dnes nedojdu.

Zanedlouho jsem zpátky na Szlaku. Stezka dále se vlní hřebenovými lesy. Místy jsou čistě jehličnaté, jindy kráčím mezi urostlými zdravými buky. Nejraději mám však takové ty divoké smíšené lesy, kdy různě pokroucené břízy a buky tančí s jedlemi, jeřáby a nízkými křovinami. Ty mi sem tam odhalí i nějaký ten výhled na okolní kopcovitou krajinu. Charakter dnešní stezky je celou dobu o tom někam vystoupat, abych opět musel klesat. Ač je cesta často velice kamenitá a uvolněné šutry se houpou pod nohami, krom chodců potkávám také cyklisty.

Opouštím les a přicházím na okraj nějakého rezortu. Má to saunu, bazén a taky restauraci. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych si zde zkusil zajít na něco k snědku, ale pak ji zase odháním. Tohle bude pro takového tuláka moc nóbl. O pár kroků dále míjím chatu. Ta má ovšem zavřeno. V každém případě má od této chvíle celkem hlad a strmý výstup bulovými lesy tomu moc nepomáhá, takže když pak  krátce před druhou narazím na špalek pohozený u stezky, sedám si zde a vařím mé oblíbené Tikla Masala od adventure menu. Vzhledem k tomu, kolik s sebou tahám kafe, vařím si i pořádný šálek toho lahodného hnědého moku a u toho sepisuji uplynulý den. Celkem se zde rozsedím a z plánované krátké pauzy na oběd je nakonec hodina a půl. Sakra, prvně taková ztráta času hloubením studny a nyní tohle. Takhle to k té doktorce na krev do 14. nestihnu. Vstávám, balím se a vyrážím dále.

Zbytek cesty je více méně to samé, co dopoledne. Sem tam strmě nahoru, sem tam dolů, ale stále po hřebeni. Bukové lesy střídají smrčiny, ty borovice a ty zase divoké smíšené hřebenové lesy. Sem tam potkám cyklistu, sem tam turistu, minu dva běž e se psy a potkávám také první chodce s velkými krosnami jdoucí stejný trek jako já. Jinak se však nic zvláštního neděje. Výhledů je určitě více, než dopoledne a lahodí jak mému oku, tak i kroku, který tak nabírá motivaci plout dále nádhernou krajinou. Nedá se říct, že by mne dnešní putování nebavilo.

Někdy před půl šestou přicházím na Leskowiec, kde je další z přístřešků a také ohniště. V přístřešku sedí nějaký muž, kolem nedalekého ohniště naopak sedí nějaká omladina, a tak pokračuji dále. Po pár krocích se však onen chlap zvedá a probíhá kolem mne, a tak se vracím, sedám si dovnitř a připravuji si večeři. U toho zvažuji, co a jak dále.

V původních plánech jsem plánoval, že zde budu nocovat, to bych si ovšem nesměl včera nadejít a cestu přeplánovat. Jako zůstat zde můžu tak jako tak, ale to bych dnes neušel ani 20km a končit den v půl šesté se mi zdá opravdu brzo. Zase na druhou stranu mne zdrželo kopání vody a na další hřeben to hádám jen tak nestihnu. Celkem se obávám, že se bude opakovat včerejší scénář, kdy jsem šlapal do desíti tmou. To opravdu nechci. Nakonec se tedy rozhodnu, že sejdu alespoň 5km dolů na okraj národního parku. Podle map a rozestupu vrstevnic to vypadá, že zde budou nějaké louky, kde se mi podaří postavit můj Durston, od kterého jsem si vzal alespoň tropiko pro všechny případy. Primárně chci však na této cestě využívat těchto přístřešků.

Než dovařím, skupinka od ohně odchází a než dojím, přichází k doutnajícímu ohništi další. Sbírají dříví v okolí a rozdělávají oheň. U ohně pak řeší konkláve a volbu papeže. Prostě Poláci no.

Po jídle se balím a vydávám na cestu, přičemž doufám, že narazím na vodu. Téměř okamžitě začínám sestupovat, dokud opět nenarazím na mokrou část silnice. Dle map by měl o několik metrů níže začínat potok, pramen je však už zde na druhé straně silnice. Stouha je však natolik zanesena hlínou a listím, že zde tvoří jen takto blátivou silnici. Zbavuji tak malé korýtko listí a na opačném okraji ho prohlubuji. Téměř okamžitě zde vzniká nový potůček. Do hrdla lahve se však nedostane, a tak si opět pomáhám lopatkou.

O několik desítek metrů níže po silnici narazím na studánku z map. Zatímco ještě v roce 2023 se z trubky dle fotek valil proud vody, dnes vám nedá ani kapku. Je dobře, že jsem s tímto místem nepočítal a nabral vodu na prvním místě, které se naskytlo.

Sestupuji stále níže a uvědomuji si, že jde snad o nejmírnější sestup na mé dosavadní trase. Podél stezky je spousta krásných luk a rovných míst, kde by se to dalo zapíchnout. Já se však chci posunout co nejdál, dokud je světlo.

Scházím níže a hádám, že za stromy vidím louku, kterou jsem si vybral. Něco se zde však pase. Že by ovce? Krávy? Koně? Ne, až jak dojdu blíže, poznám, že jde o stádo jelínků. Jsou nádherní. Nechci je rušit a pokračuji dále. Najednou musím přejít totální bahniště. Klasik takto na večer. O několik desítek metrů níže je rozcestí. Odbočit doprava, dojdu na travnatou zelenou louku. Já chci však zkusit tu druhou a větší, kterou vidím v maoách na opačné straně, nikoli však v terénu pro hustý stromový porost.

Odbočuji tedy doleva a šlapu níže, přičemž si prohlížím suché smrčiny napravo ode mne. I tam by se to případně dalo zapíchnout.

Konečně se mi otevírá pohled na louku, kterou hledám. Opouštím tedy stezku a jdu si hledat ideální místo pro stan. Tahle louka však není tak krásná a idylická jako ty, které jsem doposud míjel. Terén je dost hrbolatý a hlavně bahnitý. Dokonce zde roste tráva jako u potoka, jak je to tady místy vlhké. Za potokem a stromy na druhé straně louky však vidím delší volné prostranství, a tak to chci zkusit tam. Když na něj však dojdu, zjistím, že je to zde bohaté především na trnité šlahouny maliníků. Chjo, ty mé večerní nesnáze s hledáním míst pro nocleh na treku nemají obdoby. Vždy nějaká epesní místa minu a pak něco bezradně hledám na poslední chvíli. Stoupám vzhůru, rozhlížím se a nejednou jsem na louce, kterou přechází stezka, po které jsem přišel a to ještě před rozcestím i bahništěm. Musím se smát tomu, ja bloudím v kruhu. Obejdu bahniště a dřív než dojdu zpět na rozcestí, nořím se mezi stromy napravo a šlapu na další louku. Tahle už vypadá mnohem lépe. V rychlosti se zde porozhlídnu a jakmile a zatímco se rychle stmívá, stavím si přístřešek pro tuto noc. Dříve než se setmí, mám hotovo. Lezu do spacáku a poslouchám kolem se potulující zvěř. Ochlazuje se opravdu rychle.

Dobrou noc.

24km 769m↑ 1002m↓