Mały Szlak Beskidzki - Den 3.

Noc byla docela chladná, ne však tak jako ta první. Ráno je pak vyloženě kosa, ale přesto se přinutím relativně brzy vylézt ze spacáku, převléct, sbalit a vyrazit na cestu. Dokonce se mi podaří vyjít před osmou, což je toto jaro snad poprvé. Jsem rád, že se mi vrací mé dřívější zvyklosti.

Vracím se na stezku a ta mne vede lesy, dokud z nich nevystoupím na lučinách v údolí. Možná jsem mihl včera pokračovat až sem a zde v klidu přespat, ale přehnaná opatrnost je lepší než žádná opatrnost. Rozježděná polní cesta mne vede do obce Krzeszów, kde budu nějaký čas pokračovat po chodníku podél hlavní silnice. Když však narazím na malý vesnický obchůdek, skočím se tam podívat, třeba tady budou mít nějaký koblížek, abych se nakopl cukry, než se někde pořádně nasnídám. Taky že mají a je skvělý.

Když krámek opustím, začíná cesta překvapivě docela stoupat. Ne že by to byl nějaký šílený krpál, ale stoupání jsem čekal spíš za vesnicí. Odkláním se z hlavní silnice a boční ulicí šlapu vzhůru. Tohle už naopak celkem strmák je a nějaká ta pauza na vydechnutí mi přijde vhod. Naštěstí zde už začínají nějaké ty výhledy, a tak nezahálím nadarmo. Nejvíce mne však zaujmou dva domy, kolem kterých je rozestavěno tak 20 autobusů. Některé vypadají celkem nově a používaně, jiné dost staře. Jeden má dokonce vybité okna. Záhada je o to větší, źe na zastávce před chvilkou zastavovali minibus tak pro 10 lidí max. Je tohle snad nějaký místní autobusák? Proč tady v kopci kolem stodol na ulici vedoucí do lesa? Nebo tady někdo vášnivě sbírá autobusy jako jiný známky? Moc my to nedává smysl, ale taky nemusím rozumět všemu.

Za vesnicí se nořím do smrkového lesa, kterým stoupám stále strměji na Kozie Skály. Závěr výstupu je opravdu výživný. Čeká mne tak 5 metrů vzhůru po téměř kolmé stěně, kdy musím stoupat po kamenech trčících ze svahu. I když jsem ještě pořadně nesnídal, řeknu si, že tady nebudu sténat jak malá holka a s každým krokem odpočívat, ale vyběhnu to na jeden zápřah. A taky jo. Během pár sekund jsem na hřebínku uprostřed lesů, kterými mne čeká opět cesta dolů. Tak proč se to sakra muselo šlapat nahoru? 😅

Scházím z lesů a přicházím na louku, kde se nachází pár chalup, jedna kaplička ale i docela pěkný výhled na okolní kopcovitou krajinu. U kapličky je i lavička, a tam si zde sednu a přemýšlím, zda si zde neudělám snídani. Nakonec se však rozhodnu pokračovat na louku na druhé straně Gołuszkowy Góry, kam jsem také včera plánoval dojít, kdybych se nezdržel hloubením studny a nevycházel až v deset.

Zvedám kotvy a mířím tam. Krátce po 11 přicházím na krásný travnatý palouk, kde je i ohniště a u něj poleženo i poleno na sezení. Z výhledu zaznačeného v mapě však není nic, protože už jaksi zarostl stromy. To mi však nijak nevadí. Jako místo pro přípravu pozdní snídaně mi to postačí a kdo by hledal místo pro stan, určitě se mu zde bude líbit taky. Za mne parádní místo pro večer u ohníčku a noc ve stanu.

Dosyta najeden se zvedám a vyrážím na cestu dále. Tam e vede po hlubokých rigolech vyjetých koly asi traktoru vstříct dalším osamělým domkům v této pohádkové krajině. Že jsem v Beskydech je cítit na každém kroku. Nejen z výhledů na pro Beskydy charakteristické kopečky, ale i pro vzhled místních domů a vesniček. Opravdu si zde připadám jako u nás v Beskydech, jen trochu jinak. Je to zde stejné a přesto jiné.

Přecházím horské louky bohaté na malebné výhledy, sem tam na krátko zapluji do zdravého horského lesa, sem procházím nějakým tím osídlením tvořeným tak pěti až deseti domy. U jednoho z nich se leknu obrovské sochy jelena. Zase lesík a opět louka. Ah ty výhledy jsou dneska opravdovým pohlazením.

Kolem poledne scházím na okraj většího osídlení. Je to spíše shluk několika obcí a vesnic kolem jednoho maloměsta než skutečná město. Z kraje, který má ještě hodně vesnický charakter, mne vítají dva malí pejsi, kteří ke mne se štěkotem utíkají. Když ke mne doběhnou, zmlknou a v tichosti mne doprovází. Ten malej černej na mne tak vesele pokukuje s otevřenou tlamičkou a vypláznutým jazykem. Ten druhý cení zuby na půl huby, přičemž jeho šklebu dominuje obrovský špičák. Nevím, jestli to je nějaká jeho póza nebo mu tak prostě jen narostla huba, ale vypadá to opravdu komicky. Je jak z nějakého animáku.

Procházím mezi domky a z branky jednoho z nich vychází nějaká babička s kytičkou bylin. Když mne vidí v doprovodu těch dvou malých rošťáků, vesele na ně volá “Ale co vy démon, domů.” Pak se přidává ke mne a ptá se, jak se mi šlape? “Dobře, ale bardzo zimno jest!”

“Tak, tak,” přitakává a s rozmáchlými rukami se rozpovídá, jaká je tady poslední dny nezvyklá zima. I zatopit musela. Pejsi stále utíkají s náma, zatímco se bábrle vyptává, jestli spím v té zimě venku. Moc příjemná paní. Taková veselá vitální stařena. Nakonec se u jednoho z dalších domků loučíme a já mířím k železnici, na jejiž druhé straně se nachází celkem zpustlé městečko Zembrzyce. Většina podniků se zdá zavřených, i přesto zde něco velice dobře voní. Nakonec mne z té vůně přepadá chuť k jídlu a z chutě k jídlu rodí se pocit hladu. Za městem se musím najíst.

Za městem mne však čeká další výstup. Z počátku mezi nějakými domky, pak krátce lesem, kousek loukou a pak dlouho vsí. Za vší kousek lesa a zase zástavba domků. Na to, že šlapu stále do kopce, mám úžasné tempo. Za poslední rozestavěnou stavbou náhle vidím ohniště a kolem něj posezení. Paráda. Tady si sednu, odpočinu a hlavně pořádně najím.

Vybaluji vařič a chystám si mé oblíbené Asian Curry a k tomu kávu. U toho začínám sepisovat další řádky tohoto deníku. Dovařím, dojím a píšu dále. Úplně se do toho ponořím a najednou je půl čtvrté. Tak to ne chlapečku! Rychle se balím a jako střela vyrážím dále. Právě včas, protože do kopce právě funí další skupinka s obrovskými plně naloženými batohy, která vypadá, že padne únavou, jen co zdolá poslední metry tohodle výstupu. Jen je pozdravím pokynutím hlavou a uháním dále po hřebeni.

Cesta vede chvíli bukovými lesy, chvíli smrčinami. Především však přechází přes táhlé horské louky s nádhernými výhledy na Babí horu, masiv s nejvyšším vrcholem Beskyd, který mi lehce připomíná Radhošt. Ani nevím proč, když mají docela jiný tvar. Je to snad její velikostí a pompézností?

Je opravdu krásný den. Obloha je modrá a prohání se na ni bílé obláčky. I když svítí slunce, není vyloženě vedro. Je naopak docela chladno, ale ne úplně zima. Pro chůzi horami ideální. Tempo mám úžasné, dlouho jsem takové neměl. Rychle šlapu, doslova klušu a hltám tu nádheru všude kolem. Tento den si opravdu užívám.

Zas shluk několika stavení. Za nimi dlouho les. V lese potkávám nějaké dvě ženské, které vypadají, jako by byly v lese poprvé. Ptají se mne, jak daleko je to na Chelm. Vůbec nevím, co to je, tak mi vysvětlují, že je od tama výhled na Babí horu. Usuzuji, že je to to osídlení na kraji lesa, odkud jsem ji viděl naposled a pro jistotu jim ukazuji fotku výhledu. Prý jo, to je ono, a tak jim říkám, že to je 2km po červené.

O chvilku později potkám nějakého šedivého chlápka podsadité postavy. Taky se mne ptá na Chelm. Nechce se mi to znova měřit v mapě, tak jen odvětím že 2km po červené. V ten moment se mi vysměje, že jsem se bardzo pomylil a jdu dále. Koukám do mapy a co nevidím. Chelm je vrchol tak 200-300 metrů ode mne. Jen jsem přes něj nešel, protože je na modře značené stezce. Ty ženské mne budou nenávidět. Poslal jsem je dva kilometry úplně jinam. No, snad jim místní poradí a cestu najdou.

Přicházím k dalšímu přístřešku na této trase, a tak si zde vařím cvrččí penne s kuřecím masem a krémovou omáčkou. U toho si pročítám ceduli, která vyzývá turisty, aby nedělali nepořádek, byli opatrní před divou zvěří a bivakovali jen na vyznačených místech. Těmi chápu přístřešky, odpočívadla , případně rovné plácky s posezením u ohnišť. Musím říct, že takových míst je cestou habaděj a ani jsem to nečekal.

K večeru scházím k dalšímu shluku vesnic. Rychle je přejdu a šlapu skrz lesy a louky na druhé straně. Tady snad poprvé na mé cestě narazím na horskou bystřinu, a tak k ní slézám a doplňuji vodu. Pak stoupám lesy vzhůru. Z kopce se proti mne řítí nějaký děda na malém traktůrku, za kterým táhne náklad dřeva tak pětinásobné váhy jeho stroje. Aspoň na to ta hromada vypadá. Když mne míjí a všimne si lahve s filtrem na okraji mého batohu, asi se nějak dovtípí, že je to vodka a se smíchem volá, že to hlavní mám.

Slunce už barví oblohu do žluta, když procházím obec Koncowka. Za tou mne čeká další trochu strmější výstup lesem, přivede mne však na hřeben lemovaný pohodovou cestou a pěknými výhledy. Je sedm večer, slunce je ještě na obloze a já se cítím plný sil, když dorazím k přístřešku, ke kterému jsem chtěl dnes dojít. Rozhodnu se tedy pokračovat přes vrcholy Klinec a Babica dále. Pod Klincem vidím nějaké dva přístřešky. Mezi Słoneznou a Trzebuńskou Górou vidím další. Ten by měl mít dokonce i ohniště. Uvidím, kam až dojdu. Když nikam, klidně si postavím přístřešek z plachty sám. Míst je zde zatím dost.

Jak tak šlapu, probíhá kolem mne mladík s velkým batohem a hůlkami. Kam tak fičí? Beztak mi zabrat dobré místo na spaní. Na loukách potkávám dva jeleny, pak dalšího běžce v protisměru. Ten se zastavuje a ptá se, kam jdu tak na večer. Říkám, že nevím, a A tak neposílá k přístřešku ke kterému mám namířeno. Prý je tam salaš a je tam moc pěkně. Je to jen kilometr odsud, možná ani to ne.

Je osm a v lese se rychle šeří, zatímco já kličkuji mezi stromy desítkami variantami stezek obcházející bahna a věčné kaluže. Najednou se z temnoty lesa vynoří volné prostranství s ohništěm a posezením a přístřeškem na okraji. Ten má dokonce horní patro pro spaní, jen se tam špatně leze. Stupínky jsou totiž na protilehlém sloupu a nemít 183cm, tak se tam asi nedostanu. Lidé malí vzrůstem mají holt smůlu.

34,8km 910m↑ 864m↓