Mały Szlak Beskidzki - Den 4.

Musím říct, že v porovnání s předchozími nocemi, jsem se i celkem dobře vyspal. I když jsem však vzhůru v šest, nelezu ze spacáku a nebalím. Třídím fotky a uvnitř spacáku se snažím nahrát na blog zápis druhého dne. Text se nahraje bez problému, s fotkami je to však složitější. Nahrávají se pomalu a vždy to nakonec stejně selže. Nakonec na to prdím, balím věci a v osm jsem připraven vyrazit na cestu. Nemohl jsem spát na příhodnějším místě, protože zatímco včerejší etapa vedla více méně po hřebenech bohatých na časté výhledy, dnešní cesta vede převážně lesem.

Sotva vyjdu, objevují se na suché hliněné cestě stopy kapek. Na dnešek hlásili déšť, hlavně pak na večer a noc, tak to nyní začíná. Je to však spíš takové občasné mrholení, které mne pod korunami stromů nijak zvlášť netrápí. Po asi hodině a půl doklopýtám na rozcestí, ze kterého mne čeká sestup do Myślenic, což je první větší město na mé cestě. Je to jen 6km a k tomu neustále z kopce, takže mám dilema. Ještě jsem nesnídal a myšlenka na kafe a jídlo mne hlodá už delší dobu. Zase na druhou stranu do města je to jen 6km z kopce, takže tam do hodiny budu.

Otáčím se a zahajuji sestup, po pár krocích si stejně řeknu, že si aspoň kafe a trochu kaše udělám. Napadnout mne to na rozcestí, sedím na rovince. Takto si sedám na okraj cesty ve svahu. Vařím si vodu a na kafe a vločky a tady mi dochází, že nápad vařit ještě před městem mi vnukla sama prozřetelnost. Na trek jsem totiž bral random kartuši, která se mi už delší dobu válela doma a ani jsem nevěděl, kolik plynu mi tam zbývá. Hádám však, že jsem ji měl s sebou na týdenním treku v Dolomitech před čtyřmi lety, kdy jsem ještě tak moc nevařil. Vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvá uvařit vodu, usuzuji že mi už moc plynu nezbývá a když si pak kartuši potěžkám a zatřesu s ní, jen se mi to potvrdí. Dát si pak ve městě teplé jídlo a pro jistotu přikoupit štanglu salámu a nějaké pečivo nebude úplně na škodu. Po jídle se opět balím a vydávám na cestu. Během pár minut narazím na posezení s lavičkami. Klasika. Jsem klidně mohl s tím jídlem vydržet až sem. O něco níže narazím na kapličku na okraji obrovské louky, kde byste klidně postavili skautský tábor. I zde je posezení s ohništěm.

Blížím se městu a opouštím les. První skromný výhledy tohoto dne se vynořují nad travnatými lučinami. Obloha je zatažená, je chladno a větrno. Dnes to má takovou podzimní atmosféru řekl bych. Míjím nějaký pomník, u kterého sedí muž. Nějaká žena pomník uklízí. Muž mne zdraví, žena mne nevidí. Okamžitě na něj vystartuje, že co říkal. Tou dobou už jsem zase mimo dohled na pěšině vinoucí se mezi křovinami. Musí být za blázna.

Scházím na okraji města. Tou dobou opět začíná pršet. Už to není jen takové lehké mrholení, ale skutečný déšť. Mezitím přicházím k nějakému supermarketu, a tak do nějak zapadnu. Je to spíš takový větší krámek, kde mají od všeho něco (hlavně jablka velikosti grepu). Já si zde beru štanglu salámu, nějaké celozrnné žemle, vodu, kterou venku přeliji do mých lahví a nějaký random šampón, abych se na závěr treku před cestou domů umyl, což je úplně zbytečné, protože další den budu taky procházet městem. V tu chvíli mi to však nějak nedocvaklo, a tak se s ním od teď budu tahat. Když vyjdu před obchod, pořádně leje, ale asi lilo po celou dobu, co jsem byl uvnitř, protože než dobalím batoh, je po dešti.

Pak mířím do centra města, kde se mi doufám podaří vybrat hotovost. Doteď jsem peníze nepotřeboval, ale trek končí na vrcholu Luboń Wielky, kde je taky horská chata, kde se dá platit jen hotově, a já bych se zde rád ubytoval, najedl a okoupal, než se vydám na cestu domů hromadnou dopravou. Pokud cestou natrefím na ještě nějakou chatu, rád si zde taky něco k jídlu dám, proč ne. Hotovost se může hodit.

Mám vybráno a přemýšlím, kam si zajít na jídlo. Původní myšlenku dát si něco typicky polského jsem zavrhl už cestou, protože od teď budu převážně stoupat a nechci nic těžkého. Myslel jsem si na nějakou Asii či Indii, nejlépe nudle, ale nic takového zde nevidím. Nakonec skončím v “My bistro,” které má docela pěkné hodnocení. Jak však zjistím až na místě, dělají zde pouze burgery. Můžu si zde však dobýt elektroniku a venku už zase začíná pěkně pršet, tak už tady zůstanu. PÍchnu powerbanku do zásuvku a jdu si vybrat z opravdu široké nabídky. Nakonec si dávám burger s hovězím, hermelínem, okurkami a houbami a mirindu. Chci i kafe, ale nejede jim mašina.

Než si stihnu objednat, přižene se čtyřčlenná rodina, která si suverénně nakráčí k baru a objedná si. Objednávám si až po nich a protože jsou zde dvě mladé slečny na kuchyň a obsluhu, počítám, že si počkám. Koukám tedy do map a zkoumám, jak daleko je útulna, které jsem si dnes všiml úplně náhodou v mapě. Ta by měla vypadat jako malá chatička vybavená dvoupatrovými palandami. Jako klidně si můžu postavit můj přístřešek, ale v tomhle deštivém počasí uvítám čtyři stěny a střechu nad hlavou. Celou noc má propršet a mi se nechce tahat s mokrou plachtou a pak ji vysoušet. Podle map je to skoro 21km převážně do kopce, přes sedm hodin chůze a je po jedné odpoledne. Hádám, že do osmi to stihnu. Jen se musím fakt pořádně najíst.

Burger mi na stole přistane dřív, než bych čekal a musím říct, že je znamenitý. Jen těch hranolek mohlo být více, ale nevadí. Po jídle si skočím do nedaleké žabky pro pořádný kelímek kafe a když vidím lákavé vypadající klobásy na grilu, řeknu si, že se před dlouhým výstupem dokrmím ještě hot dogem. Vím, jsem prase, ale nějak jsem nemohl odolat. Pak se za občasného mrholení vydám podél hlavní silnice na dlouhou tůru městem.

Jsem na okraji a nořím se do lesa. Téměř okamžitě začínám docela strmě stoupat. Je zde docela dost úzkých stezek, které se mezi sebou proplétají nebo se klikatí mezi stromy. Tady to ještě jde. Když však dojdu na širokou kamenitou cestu, kde se opět stoupá pod úhlem 60-70 stupňů, dojde mi, že jestli se chci fakt někam pohnout a nezastavovat s každým krokem, jak se mi nechce, měl bych si něco pustit. Nasazuji tedy sluchátka, pouštím si hudbu, která mne skvěle vtáhne do atmosféry sešeřelého lesa a až na hřeben stoupám bez zastávek. Jde to lépe, než jsem čekal a zanedlouho jsem v lesích na hřebeni. Stoupání se mírní, někdy jdu spíš rovně, pak zase klesám, abych později zas mohl stoupat.

Opouštím les a přecházím louku, kde se mi dostávají první skromné výhledy tohoto dne. Není to nic, co by člověku vyrazilo dech, ale tak nějak mi to stačí. Celkově je zdejší krajina pěkná a příroda nádherná. Už neprší.

Po pár krocích výhled opět ztrácím. Ne však proto, že bych se opět ponořil do lesa. To jen cestu lemuje lesní porost a křoviny.

Přicházím na asfaltku, která zde rozděluje horskou louku. Po té šlapu vstříc dalšímu lesu, kde mne čeká další strmé stoupání. Je to zvláštní, protože zatímco v nižších patrech lesa šlapu mezi smrky, na hřebeni mne čekají buky. Cestou si však odběhnu na louku pod chatou Na Kudlaczach, abych obhlédl, jaký je odsud výhled. Pak se však vracím na stezku a dokonávám strmý výstup na hřeben.

Jdu lesem. Je to spíše rovinka. Další výstup mne čeká až na konci hřebene, kde si vyšlápnu na vrchol Lubomir. Do té doby je to však pohoda bukovým lesem. Pršet začíná tak silně, že dnes poprvé zastavuji, abych si nasadil pončo. Lesem mezitím prostupuje mlha a zaplňuje prostor mezi stromy. Do lesů se plíží pozvolna. Z počátku je jemná jako závoj. Postupně však houstne na úroveň smetany a snižuje mou viditelnost.

Stoupám na vrchol Lubomir, kde na mne čeká observatoř. Naproti té budka, že mám chuť zvolat “Chaloupko ke mě.” Je to přístřešek? Rozhledna? Útulna? Souvisí to nějak s observatoří naproti? Jsem zvědavý, a tak stoupám po schodech nahoru. Dvířka jsou však zamčená, a tak se vracím na stezku a tou sestupuji opět dolů.

Sestup je z počátku hodně strmý, časem se však o něco mírní. O dvěstě výškových metrů níže se napojím na asfaltku, po které pokračuji dále. I ta neustále klesá, už však ne tak strmě. Nelíbí se mi to však, protože čím níže sejdu, tím více pak budu muset vystoupat. Čím déle šlapu z kopce dolů, tím méně se mi to zamlouvá.

Asi jsem dosáhl dna kotle. Šlapu po rovince, velice mírně stoupám. Opět opouštím silnici a přecházím na lesní cestu. Stoupám. Není to tak zlé, jak jsem čekal. Pomalu obcházím vrchol Lazy, až na závěr mne čeká strmější výstup na hřeben. Na hřebeni šlapu ještě kousek lesem a najednou jsem na louce, kde mne vítá polská vlajka. O kus dál je malá chajda, před ní posezení a ohniště.

Nikdo zde není. Otevírám si dveře. Je zde 5 míst na spaní a jeden malý pecek. Dřeva je zde habaděj. Jsou zde i skříňky s nejrůznějšími věcičkami, které zde zanechali jiní. Vybírám si lúžko pro sebe a chystám si spaní, pak si vařím gulášovou polévku, kterou si dnes dám k večeři. Očividně zde nebudu sám a chajdu obývá plh nebo myš, a tak si jídlo balím do drysacku a ten na nic věším na hřeb na jednom z trámů. Na další věším pončo, aby do rána oschlo.

Lezu do spacáku a zkouším psát deník. Opět prší. Déšť sílí a klepe na střechu chatky. Plh šramotí v rohu pod podlahou. Kdykoliv rozsvítím čelovku, utichne. Déšť bubnuje, voda šumí. Usínám.

33km 1086m↑ 953m↓