Mały Szlak Beskidzki - Den 5.

11.5.2025

Budím se a koukám na telefon, kolik je hodin. Poslední noci jsem se totiž budil v naprosto nesmyslné časy - někdy v jednu, jindy ve tři. Přesně takový čas očekávám i nyní. K mému překvapení je však krátce po šesté. Poprvé na tomto treku se mi podařilo prospat celou noc. Poprvé jsem se opravdu vyspal. V chatce je teplo a nemám výmluvu, proč okamžitě nevystřelit ze spacáku a nevyrazit na cestu. Vlastně to byl i plán. Dnes mne čeká největší převýšení na celé této cestě, a tak jsem chtěl vyjít fakt brzy. Místo toho se však do semi věnuji sepisování  mého deníku. Až po té začínám balit. Na cestu tak nakonec vyrážím až v osm.

Opouštím chatku, zavírám ji na petlici a mířím zpět na lesní cestu. Louka i okolní lesy se stále topí v mlze. Už neprší, tráva je však pořádně mokrá, a tak dnes ke slovu přišly mé nové nepromokavé ponožky, kterým jsem se tímto rozhodl dát druhou šanci. Vracím se na lesní cestu a tou pokračuji. Zanedlouho les opouštím a naskytne se mi výhled ztrácející se lehce v doznívající mlze.

Stezka mne provede malým osídlením Ciastnie, za kterým se zase ponořím do lesa. Zanedlouho ho opouštím a překračuji silnici, za kterou stoupám na vrcholek Dzielec. Cesta opět vede lesem, ale než k němu dojdu, mohu se pokochat zdejší malebnou krajinou. Cestou také potkávám první dnešní chodce na treku z protisměru. Fakt by mě zajímalo, jak tihle lidé s velkými batohy řeší spaní, protože i když přes den nějaké trekaře potkávám, večer se po všech slehne zem.

Vrcholek skrytý v porostu lesa zdolávám jak nic a opět scházím dolů. Před sebou mám silnici a podél té roztroušené stavení usedlosti Góry, podél kterých dojdu až k železnici, zde zabýbám a pokračují podél kolejí. Je krásný den, slunce svítí a mlha dnešního rána i deštivost včerejšího dne byla zapomenuta. Mám skvělé tempo a minimální touhu zastavovat. Stále jsem však nesnídal. Když tedy procházím kolem staré chátrající drážní budovy, opouštím cestu a jdu si sednout na schody, kde si vařím kafe a baštím salám s pečivem.

Po jídle se opět zvedám, vše balím a pokračuji v mé cestě. Míjím stanici lanovky a už šlapu vstříc dalšímu shluku vesnic, za kterými se zdvíhá vysoký osamělý kopec. Tak nějak je mi jasné, že tohle je první velké převýšení, které mne dneska čeká.

Šlapu podél rušné silnice, dokud ji lemuje chodník. Chodník končí a dále bych měl šlapat po silnici. To se mi však nechce, a tak koukám do map, kam vede polňačka po mé pravici a zda se po ni nedá tento dopravně nebezpečný úsek obejít. Cesta by se měla napojit na trek, takže dá. Zástavbu obce i rušnou dopravní tepnu nechávám za mými zády a šlapu zelenými loukami dekorovanými malebnými výhledy.

Potkávám běžce se psem v protisměru. Potkávám krávu. Když dojdu na okraj lesa, otočím se, abych se naposledy pokochal, než opět zmizím za hradbu stromů. Odepisuji na zprávu. Když zvednu hlavu, vidím jen pár kroků od sebe slečnu, která šlape stejným směrem jako já. Kde se tedy sakra vzala? To vyskočila ze země? Míjí mne a šlape dále lesem. Dávám ji tedy ještě chvíli náskok ať ze mne nemá špatný pocit a až pak ji následuji na své cestě.

Stoupám lesem, dokud se nenapojím zpátky na červeně značenou stezku. Ta mne vede po široké silnici více méně po rovince. Najednou před sebou vidím kamenitou strmě stoupající cestu. Zastavuji a balím mikinu, protože je mi jasné, že nyní se hodně zapotím. A taky že jo. Dost možná jde o nejdelší takto strmý výstup na mé cestě. Do toho dnes paří slunko a je docela teplo. Šlapu nahoru, potím se jak prase, funím z plných plic.

Jsem těsně pod vrcholem Lobogoszcz, odkud je docela nádherný výhled. Zastavuji, fotím a kochám se. Pak se ovšem vracím na stezku a rychle zdolávám závěrečný výstup na vrchol. Je zde celkem dost lidí. Nějaké dvě rodinky s děckama se tu válí na karimatkách, další výletníci posedávají na lavičkách. Na jedné z nich sedí i ona neznámá slečna, pohorky pohozené stranou a dává odpočinout nohám bez ponožek. Jo, není nad lehké boty. Já zde nezastavuji a kvapím dále.

Lesní cesta mne vede lesem po rovince. Nic však netrvá věčně a zanedlouho mne čeká sestup stejně strmý, jako byl výstup. Celkem mne překvapí, když zde počkám cyklistu. Vůbec nepřekvapuje, že sedí na zemi vedle kola pohozeného na stezce. Pozdravíme se a kvapím dále. Po třinácté hodině už zase šlapu normální stezkou a pomalu mířím městu Mszana Dolna. Ještě než tam dojdu, dorazím k lavičce, kde sedí skupina Poláků a popíjí pivko. Stromy se zde rozestupují a je zde výhled na vechol Luboń Wielky, kde Mały Stlak Beskidzki končí. Cíl poprvé na dohled, usměju se a vytahuju foťák, abych si to vyfotil.

“Ładne, tak?” ptá se jeden ze zde sedících Poláků

“Tak,” odpovídám.

“No a to naše,” pochvaluji se hrdě svůj rodný kraj a ptá se, jestli jdu MSB. Odpovídám, že ano. Už jen jeden kopec.

Po krátkém rozhovoru se opět vydávám na cestu. Zanedlouho opouštím les a přecházím zelené louky, přes které pozvolna klesám k městu a užívám si krásných výhledů na okolní malebnou krajinu. I když to nejsou žádné velehory, opravdu moc se mi zde líbí.

Stezka mne přivádí do křovin, kterými klesá úzký koridor s rozbahněným dnem. Klouže to, noha se sem tam zaboří do bahna. Nešlape se tudy zrovna pohodlně dolů, ale ani nahoru. Potkávám totiž dvojici Poláků, kteří tudy šlapou vzhůru. Jediné, co je zajímá, je jak dlouho to takto ještě pokračuje. Jenom tady kousek odpovídám a pouštím je dále. Oni však trvají na tom, abych šel první já. Najednou se zde neznámo jak opět objevuje ona slečna, která se stejně záhadně dnes objevila na louce pod horou? Jak to sakra dělá?

Za bahnitým koridorem přecházíme na cestu z panelů, která nás přes Kołacze a Obłazy přivede k řece, podél které šlapeme vstříc mostu, zatímco na opačné straně můžeme pozorovat houstnoucí zástavbu města. Přecházím most a šlapu městem. Je neděle a všude je zavřeno. Pouze prodejna Žabka by měla mít otevřeno. Vzhledem k tomu, že jsem bez vody a na žádný pitelný zdroj jsem od rána nenarazil, tak v to celkem doufám.

Ano, Žabka má naštěstí otevřeno, dokupuji zde dvě vody, beru si koblih a kafe a obchod opouštím. Jdu si sednout na lavičku na parkovišti u místní nákupní zóny a zde si uvařit. Být pracovní týden, je zde hádám spousta aut, takto je zde však úplně prázdno. Dávám si vařit vodu, zbytek přelévám do mých litrových lahví. Mezitím mne mine pár skupin chodců s holemi a většími batohy. Fakt jsem takovou aktivitu na této stezce nečekal. A vlastně ani zajištění na treku.

Když dovařím A potěžkám kartuši, je mi jasné, že je skoro prázdná. Nechávám ji tedy dohořet. Netrvá to dlouho. Jen pár minut, a kartuše je prázdná. Paráda, můžu se ji zbavit. Po jídle skočím ještě pro dvě cibulové ciabaty a nějaké to mazání do Žabky, ať mám případně co večeřet (ale spíše doufám v dobré jídlo na chatě na konci treku) a vydávám se na cestu dále.

Cesta z počátku vede ještě městem, ale jakmile opět překročím potok, začíná stoupat. Místy stoupám mírně, místy více, ale není to nic náročného. Jen slunce docela peče, a tak se poprvé na tomto treku docela zapotím. Místy sice šlapu ve stínu stromů, mnohem více si však dnes užívám horských luk s výhledy.

Ocitám se na asfaltu. Tady už je cesta vzhůru o poznání strmější. I když už jsem těch výškových dnes podle mě nastoupal docela dost, stále si držím dobré tempo. Cesta mne přivádí do obce Glisne, kde mne zaujme především zajímavá stavba místního kostela, jehož součástí je snad i barák s byty vybavenými balkóny.

Opouštím Glisne, dál šlapu asfaltku mezi horskými loukami. Před sebou mám sedlo s vesničkou Michalaki. Teprve zde cestu opouštím a šlapu směrem k finálnímu vrcholu. Z počátku pěkně po rovince skrz luka. Je však jasné, že závěr bude hodně bolet. 300 výškových metrů na kilometru trasy, to fakt chceš! Lezu ten krpál, v uších podcast Život na treku a cítím, jak se mi na zádech začíná dělat nepříjemně pálící zapařenina. Je mi jasné, že budu mít zase jednou luxusní opar. Docela mi to připomíná mou cestu přes Bílé Karpaty, kdy mne také čekal ten nejstrmější kopec až na konec a marně jsem doufal v jídlo a nocleh na zdejší chatě, jejíž kuchyně už měla zavřeno a pokoje byly plně obsazeny.

Najednou ten krpál končí a mne čeká příjemná stezka vinoucí se lesem. Zanedlouho přicházím k chatě. Chvíli stojím venku a kochám se finálním výhledem. Pak jdu dovnitř, a ptám se, zda se zde dá přespat. Dá, ale prý zde mají hodně spartánské podmínky a nedá se zde ani okoupat. Vzhledem k tomu, že mne zítra čeká docela dlouhá cesta autobusem a vlakem a já smrdím jako močka, je dnes sprcha mým hlavním cílem. Pokud se nemůžu umýt, nemá pro mne moc cenu zde zůstávat. Kupuju si tedy aspoň vodu, bo moje už mi došla a jdu si sednout ven.

Chystám si večeři a přemýšlím jak dále. Zatímco jím, prudce se ochlazuje a začíná mrznout. Je teprve šest hodin a do města to je osm kilometrů jen z kopce. Jsem v Polsku, takže sehnat levné ubytování jen na přespání a osprchování se by neměl být problém. Nakonec si rezervuji pokoj ve Wille Szatka. Okamžitě mne kontaktuje majitel;

Dzień dobry o której Pan  planuje przyjazd?

Dzień dobry,

Niewiem. Aktualnie jestem na Luboniu Wielkiej, gdzie kończę Mały Szlak Beskidzki. Myślę, że będę dole o 20:00-21:00. Jest to w porządku?

Tak, jest super, bo aktualnie nie ma nas w domu. Do zobaczenia 👋

Z prvotní obavy po přečtení první zprávy, že to neklapne, tak nakonec usuzuji, že mám čas. Koukám do map, kudy bude nejlepší se vydat a nakonec volím zeleně značenou stezku. Ta začíná klasicky strmým sestupem lesy.  Zapařená záda, která mne trápila už na závěr výstupu, se mění v bolestivý opar, který mne řeže jako žiletky do zad. Sam tam si nadzvednu batoh, tu a tam se zastavím jen abych se nehýbal a přestalo to. Příjemné to není vůbec.

Strmý sestup končí a přechází na širokou lesní cestu, kde k mému překvapení potkávám nějakého osamělého běžce utíkajícího takto na večer od města. Tou cestou pokračuji, když tu mne najednou napadne, že jsem nějak dlouho neviděl značku. Koukám do mapy a fakt že jo. Aniž bych si pamatoval, že jsem míjel nějaké rozcestí, jsem mimo turistickou trasu. Naštěstí i touhle cestu dojdu k řece Raba, podél které vede zelená stezka do Rabky-Zdrój, kam mám namířeno.

Pokračuji tak šeřícím se lesem a v hlavě se mi rýsuje nápad na novou stolní hru. Nechápu, kde se tak najednou vzal. Šlapu horským lesem a v hlavě se mi rýsuje hra s pirátskou a námořní tematikou. Proč a jak? To nepochopím. Pokud tuhle hru však někdy vydám, bude fakt hustá.

Blížím se městu, jsem stále v lese. Najednou přicházím k naprosto dokonalému místu k táboření. Je zde rovný plac, posezení, ohniště a kolem protéká potok, takže bych se i ráno očvachtal. Najednou mám neskutečnou chuť zde zůstat, ale přesvědčím se pokračovat dále. O kus dále další tábořiště. Tohle je navíc vedle vodopádu, takže bych se zde nemusel rochnit v potoce, ale měl to i s přírodní sprchou. Tohle je vážně výsměch. Tohle vědět, užiju si poslední noc v přírodě na tomto krásné treku. Zase na druhou stranu, nevzít si ubytko, držím se červeně značené stezky a ne zelené a nesejít z cesty, tak tahle místa taky nenajdou.

Po kamenech překročím potok, opouštím les a šlapu přes zelenou louku. Nad hory stoupá měsíc v úplňku. Než dojdu na okraj města, jako každý večer šlapu bahništěm. Míjím první domky roztroušené na okraji města, přecházím silnici a nějaké staveniště, až dojdu na zeleně značenou stezku vedoucí podél řeky Raba, na kterou se zde opět napojím.

Je půl deváté, začíná být pomalu tma. Potkávám nějakého vylitého cápka, který klidně může být bezdomáč. Něco na mne drmolí. Až po pár krocích mi dochází, že se ptal, jestli jdu z Luboňe Wielkego.

Přecházím most a přicházím na nádraží, které nebylo v mapě zakresleno plnou barvou. Myslel jsem, že je zrušené, opak je však pravdou. Teprve se staví a v mapách.cz už jsou zaneseny nákresy kolejí a silnic, které ještě neexistují. Tak tohle je husté.

Přecházím opuštěné staveniště, pak stoupám mezi domy. Zanedlouho jsem u Willy Szarotka. Už jsem zde očekáván. Paní mi otevírá bránu a vede mne nahoru, kde čeká její muž a ukazuje mi pokoj. I on dříve jezdil za prací do Rakouska a cestoval, takže se celkem zakecáme. Jakmile odejde, plácnu sebou do postele a celkem trvá, než se donutím jít do sprchy. Opat na levé straně zad mne tak řeže, že můžu ležet jen na břiše nebo pravém boku a je mi jasné, jak bolestivé bude pustit na něj horkou vodu.

V deset však vstávám a jdu udělat to hlavní, pro co jsem sem přišel - pořádně se okoupat. Beru sprcháč, který jsem včera koupil. Z lahve však teče jen jakási studená černá hmota bez vůně i bez zápachu, která ani pořádně nepění. Koukám na lahev a už to vidím. Blbec jsem si koupil šampon na šedivé vlasy a jak jsem si bookoval pokob na poslední chvíli, tak zde nemám ani mýdlíčko nebo tak něco. No, co nadělám. Asi se nakonec úplně dokonale nevykoupu.

Po sprše si lehám na pravý nebolavý bok a rezervuji si na ráno Flixbus do Krakova a z Krakova vlak do Ostravy. Pak usínám jako špalek a prospím noc až do rána bílýho. Snad poprvé za poslední týden fakt prospím noc a stejně se mi nechce vstávat. Ráno balím a opouštím pokoj. Když sejdu na zahradu, branka je zamčená. Na zvonek nikdo nereaguje. Obcházím dům, nikde nikdo. Nakonec mi nezbyde, než to přelézt. Mířím na autobusák, kde si chci dát velké kafe v místní Žabce. Když však dojdu, kafemašina je mimo provoz. Fajn, že jsem vyrazil dříve jen k vůli kávě, to mi ten den pěkně začíná. Nakonec najdu nějakou pekárnu, beru si borůvkový koláč a kafe. To však není vůbec dobré.

Autobus přijíždí na čas, cestou však nabere celkem zpoždění. Na nádraží v Krakově je lidí, že jsem to ještě neviděl. Rychle koupím kilo a půl Krowek a pak valím přeplněným vlakem domů.

33,4km 1341m↑ 1618↓

← Mały Szlak Beskidzki - Den 4.