Irskem od pobřeží k pobřeží

Bylo to za prvního lockdownu, kdy jsem nakoupil první kousky ultralehkého vybavení a vyrazil na svůj první trek. Lépe řečeno, na první trek se spaním v přírodě takto na divoko a ne od chaty k chatě, kdy člověka každý večer čeká pohodlná postel, teplé jídlo a možnost se osprchovat. Takových cest jsem už za sebou pár měl. Tohle však byla vůbec první cesta, kdy jsem si musel nést vše na zádech, vařit si venku a plánovat, jak vyjít s jídlem a tak dále.

Má první cesta mne zavedla na Zlatou stezku Českého ráje a okamžitě jsem si tento způsob života zamiloval. Sotva jsem se z ní vrátil, začal jsem plánovat další stezky a za necelé dva měsíce prochodil Česko křížem krážem. Další lockdown mne uvěznil v Tyrolsku a hádejte, co jsem zde dělal? Chodil, samozřejmě. V zimě jen na jednodenní tůry do hor, ale s příchodem jara jsem tam opět začal flákat několikadenní pochody a prochodil tuto alpskou zemi kreuz und quer. S příchodem třetího podzimního lockdowmu jsem vyrazil na můj první trek dále za hranice - na GR221 na Mallorce. A i když mne tento trek spíše zklamal, cestování mě naopak úplně nadchlo. Od té doby vyrážím každého jara a léta mezi sezónnami v Rakousku na treky různě po Evropě na své tzv. Eurotripy, kdy během dvou měsíců nachodím stovky kilometrů nejrůznějšími kouty evropského kontinentu.

Od mého prvního treku tak uběhlo krásných 5 let. Od mého prvního jarního eurotripu roky 4. Poslední dobou však cítím, že to chce změnu. Vždy jsem za ty dva měsíce zvládl 4-5 treků v rozmezí 100-300 kilometrů. Poslední rok mám však chuť vyrazit na nějakou delší cestu. Rád bych například přešel celý Balkán od Olympu na rakouský Grossglockner po nejrůznějších místních trailech, jako jsou High Scyrus Trail, Via Dinarica a Alpe Adria Trail nebo si dal cestu od Mount Blancu na Gibraltar více méně po GR7. A pak jsou tady samozřejmě treky jako PCT, Appalachian Trail, GR11 nebo Te Araroa a další. Nejdříve by to však chtělo dát si nějakou méně náročnou delší cestu, ať si to odzkouším a získám zkušenosti s plánovaním, jak vyjít s jídlem, jak se dozásobovat a jak si vše rozvrhnout. Klidně jenom jednu, ale ať je prosím dlouhá a získám tak zkušenost na větší pěší projekty, které nosím v hlavě a o kterých sním poslední roky.

Můj první plán počítal s přechodem Polska po Glówny Szlak Beskidski a návratem přes Slovensko po Východokarpatské magistrále a Cestě hrdinov SNP a dlouho jsem si myslel, že tohle bude opravdu má první dlouhá cesta. Se změnou pracoviště se mi však po letech změnila i délka sezónních prací a já měl mít čas mnohem dříve. Začal jsem se tedy dívat po něčem, co by nevedlo příliš vysokými horami, abych se tak vyhnul sněhu, který se tou dobou ještě držívá. Navíc převážila touha cestovat a poznávat a nutkání vyrazit poznat kus země, kterou jsem dosud nenavštívil, a to Slovensko a Polsko opravdu nejsou. Vyrazit ne přechod Polska po té, co jsem ho v prosinci vlakem procestoval křížem krážem? Nesmysl, to chce něco jiného. A tak se nakonec stalo, že jsem si na duben naplánoval přechod Irska od pobřeží k pobřeží, což je vlastně neoficiální přechod Irska kombinující 5 na sebe navazujících treků slavnou Wicklou Way počínaje a Kerry Way konče. Nejen, že jsem tak svou jarní cestu začínal nezvykle brzo. Vyjímečně jsem také nemířil na jih, ale na sever.

Na to, že má jít o mou dosud nejdelší cestu, jsem přípravě nevěnoval moc času. Do poslední chvíle jsem se snažil odvést co nejvíce práce na mém novém (tomto) blogu a mezitím jsem si přečetl jeden článek nějakého týpka z Bostonu, který cestu šel a stručně popsal. Z mapy jsem si vypsal obchody s potravinami podél treku a jejich vzdálenosti od sebe. Tím to haslo. Tohle byla veškerá příprava na tuhle cestu. Jen dva dny před odletem jsem jel taky do Prahy pro nový stan, protože mou 1,7kg Big Agnes krerá zabere půl batohu, se mi tahat nechtělo. Do poslední chvíle jsem plánoval jet jen s tarpem, obava z midges a komárů však nakonec rozhodla o potřebě mít moskytiéru. Tu jsem si zarezervoval v Brně, ještě ten den jsem však změnil názor. V neděli v devět večer jsem si hodil rezervačku na jen asi o litr dražší Durston X Mid 2 v jedné prodejně v Praze. Cenově vycházel na podobné peníze jako moskytiéra a vážil by stejně co tarp s moskytiérou dohromady a k tomu nabízí ochranu před větrem a deštěm ze všech stran. Stejně jsem ho chtěl už dlouho. Další den jsme tak si udělali neplánovaný výlet Flixbusem tam a zpět, v úterý se ho pokusili narychlo postavit na zahradě, teprve odpoledne jsem se sbalil a posledním vlakem ze Znojma vyrazil směr Vídeň. Kde přespat ve Vídni? To jsem taky řešil až cestou vlakem. Tato cesta byla a je vlastně tak trošku známka punku.

V jedenáct večer tak přicházím na hostel jen 10minut od hlavního nádraží, dám si dvě pivka na baru a jdu spát, ale moc mi to nejde. Něco málo však naspím. V pět budíček, vyčistit zuby a rychle na nádraží. Jsem zde s předstihem, tak ještě chvilku klimbám na lavičce. Na letišti to pak probíhá vše tak akorát na knap. Přijel jsem, zvážil batoh, přebalil, udělal checkin a zašel na wecko. Na kontrole zavazadel si mě samozřejmě zase vzali stranou. Dělají to pokaždé. Proč? Nevím. Možná za to může barva mého cestovního batůžku. Dále jsem zjistil, že musím přes kontrolu pasovou jako když letím mimo EU. Zvláštní. Došel jsem ke gatu, naproti koupil kafe a sotva jsem se s ním otočil, už byl boarding. Žádné čekání. Prostě plynulý průběh. V letadle usínám, sotva se s námi rozjede a tak 70% cesty prospím.

Kolem desáté přistávám v Dublinu a jdu přebalit věci do chodícího módu. Pak se vydávám hledat autobus do centra Dublinu. Chci jet Dublin Expresem, ale nikde ho nevidím. Za to je zde spousta jiných autobusů. Nakonec se dovídám, že jezdí z vnitřka budovy. Vracím se a nástupiště brzy najdu. U asistentky prodeje si kupuji lístek a jdu se postavit na nástupiště 3, odkud by to mělo za 5 minut jer. Přijíždí autobus a z počátku jsem lehce zmaten stranou, na kterou se otevírají dveře. Až nyní mi dochází, že se zde jezdí vlevo. Na přechodech to chce dávat fakt bacha.

Ani ne za hodinu jsem v centru města u O’Conellova mostu a vydávám se hledat The Outdoor Adventure store, který jsem si vyhlédl v mapách a kde by podle všechno měli mít plynové kartuše. Mají jich tu celé regály, a tak si beru tu největší. Když nebude stačit, po asi 400km bych měl narazit na další takový obchod.

Protože jsem nějaký rozbitý, skočím se ještě naposledy zprasit jídlem do Burger Kingu a pak už vyrážím na cestu. Trek začíná Wicklow Way v Marley Parku za městem, kam se dá asi dostat autobusem. Já si však řekl, že když už to má být od pobřeží k pobřeží, tak na pobřeží také začnu, a tak šlapu dva kilometry rušným centrem města na The Clarke Bridge na okraji přístavu, odkud se dám asi 12km městem po trase E8. Šlapu ve stínu, vanou ledové větry a mi je fakt kosa. Snad to tak nebude celou cestu. Nejhorší je ovšem neustálé zastavování a čekání na zelenou na přechodech. V jednu jsem však na dohled vytouženého mostu. Kdybych se kouknul do mapy a šel po druhé straně řeky Liffey, jdu nejen vystaven slunci, ale dojdu až na most. Takto mne od něj dělí soutok řek Dodder a Liffey a moste zde není žádný. Dostat se tam může zabrat spoustu času. Přitom je to ode mne jen takový kousek.

Nakonec se rozhodnu začít trek právě zde a uličkami prokličkovávám na E8, která mne vede více méně městskými parky podél kanálu řeky Dodder. Sem tam odbočím do malebných uliček Dublinského předměstí, ale nakonec ta cesta městem není tak zlá, jak jsem se obával. Spousta zeleně, lidé se psi, běžci, rybáři podél řeky. Sem tam narazím na krásnou volavku. Jen teda není nijak značená a neustálé koukání do map značně žere baterku.

Nakonec přicházím k Patrick Pears Bridge, kde se trasa od řeky odklání a mne čeká další šest kilometrů podél hlavní silnice rušného okraje města. To už tak skvělé není. Navíc mne začínají fest bolet paty a lýtka. Nejen, že jsem v zimě nikam nechodil a to ani do fitka a po práci denně seděl u noťasu a makal na tomto blogu, takže se zaokrouhlil se na 110kg. Já si navíc poprvé koupil Altry, které jsou sice pohodlné jako papuče, ale nemají vyvýšenou patu jako jiné boty. Než si na ně zvyknu, asi budu hodně trpět.

Vy čtyři jsem konečně na okraji Marley Parku na začátku Wicklow Way a vyrážím na cestu. Ta z počátku vede malebným lesoparkem podél potoka s malými vodopády, následuje úsek podél silnice a pak se stoupá už spíše vsí než městem vzhůru do lesů. Těm pak vévodí bikeři užívající si lesní traily. Nikde nevidím ani slovo o zákazu kempování. Jen výzvy, ať nerozdělávám oheň a odnáším odpad a přírodu zanechám ve stavu, v jakém jsem ji našel.

Po šesté večer zastavuji u kamenů na okraji cesty, na které se dá posadit, a tak si zde sedám a vařím večeři. Poprvé zkouším cvrččí pene s omáčku a kuřecím masem. Jsem na ně opravdu zvědavý. Nakonec jsem i mile překvapen. Tak skvělé jídlo jsem opravdu nečekal.

Mezitím u mě zastavuje skupina zvědavých bikerů toužící se se mnou bavit. Prý odkud jsem, kam jdu a jestli patřím k té skupině Němců přede mnou. Asi tak usuzují dle mého klobouku. Má košile s nápisem Rammstein tomu asi také dost napovídá. Že zde existuje nějaký Coast to Coast trail, o tom nemají ani zdání. Všichni znají pouze Wicklou Way. Jeden z nich ví také o Kerry Way. O možnosti přejít Irsko od pobřeží k pobřeží po místních stezkách neví žádný z nich.

Po jídle pokračuji v cestě. Ta nyní stoupá vzhůru a jak tak stoupám výše, postupně se mí odhaluje výhled na nedozírnou placku, které vévodí městská zástavba Dublinu. Široká lesní cesta mne nakonec přivede na oplocenou vyhlídku, u které začínají místní traily pro bikery a širokou štěrkovou cestu nahrazuje úzká pěšina. Co nevidět mám po levici zdravý horský les a po pravici louky umožňující první výhledy na hory, kterými budu v příštích dnech šlapat. Celkem mi to připomíná Jeseníky a mírně zaoblený vrchol, kterému dominuje vysílač, tu podobnost jen podtrhuje. Jasný Praděd!

Pokračuji dále, užívám si výhledy a náhle lesy i louky končí. Nevím, zda zde byl požár nebo proběhlo kontrolované žďáření, ale svahy dále jsou jedno velké spáleniště. Je to smutný pohled. Ještě mrzutější je, že nevím, kde to v tom dnes zakempím. Je totiž sedm hodin, slunce pomalu zapadá a mne bezy čeká sestup k silnici a další kus po ni. Kolem jsou nějaká stavení a pravděpodobně i spousta oplocených pastvin a pozemků. Cestou se opět objevují lesy a já v mapě hledám místo s největším rozestupem vrstevnic. Najdu u odbočky k mohyle Tibradden Crain, a tak si řeknu, že zde musím místo na stan najít.

Přicházím k rozcestí, nořím se do lesů a hledám. Pár míst zde skutečně je. Dle bordelu asi nejsem jediný, kdo toto místo využívá k noclehu. Než zapadne slunce, chci zde trošku poklidit a posbírat to. Když však narazím na velký černý pytel plný lahví a obalů, seru na to. Lidi jsou hovada, ale s tím se nikam tahat nebudu. Raději si jdu vysbírat klacíky z nejrovnějšího plácku, který jsem zde našel a vybral si pro stavbu stanu a za šera začínám s jeho stavbou. Vejde se sem tak tak, ale to není ten největší problém. Půda je tak měkká, že v ni nedrží kolíky a kdykoliv se pokusím můj nový Durston napnout, tak z druhé stany vystřelí a celé to spadne. Nezbývá, než opustit takto pěkně vybrané a připravené místo a postavit to o pár kroků dále. Tento plácek však není ani zdaleka tak tak rovný a když jsem se stavbou hotov, zjišťuji, že mám uprostřed stanu pahorek. Povím vám, že dnešní noc je boj.  Ať si lehnu jakkoliv, sjíždím s karimatkou na jednu či druhou stranu. Až v jednu ráno mě napadne otočit se o 180 stupňů. Pomůže to a konečně zaberu. Bohu díky.

Irsko - Den 2. →