Irsko - Den 2.

3.4.2024

27km  840m↑   859m↓

Budík jsem původně hodil na 6:00, ale po z části probdělé noci ho jen vypnu, obrátím se a klimbám dále. Když se konečně donutím vstát a začít něco dělat, je kupodivu teprve půl sedmé. Rychle se balím a v půl osmé už mi zbývá sbalit jen stan. Tu však přichází první záchvat paniky. Kde mám do prdele pas? Ten jsem přece nebalil. Koukám do kapes kraťas i bederáku, kde ho běžně nosím, vybaluji kalhoty, co jsem měl včera na sobě a prohledávám i batoh. Pak zase šmátrám, zda není pod podlážkou stanu. Nikde nic. Prohledávám okolní les a nakonec vybaluji i celý batoh. Po pasu ani stopy. Jako by se do země propadl. Až když opět vlezu do stanu, všimnu si, že je v síťované kapse moskytiéry. No nejsem já blbec? Jak je možné, že jsem si ho nevšiml? Lezu ven a opět se balím. Nakonec vyrážím na cestu až někdy po půl deváté. Mohlo to být dříve, ale takový čásek není zas tak špatný.

Opouštím les a vracím se na stezku. Jen o kousek níže potkávám typky, se kterými jsem se včera párkrát minul. Když kolem mne procházely naposledy, měl jsem batoh odhozený na ideálním místě pro stavbu stanu, protože však fakt hodně foukalo, chtěl jsem najít něco v závětří lesa. Asi si myslely, že tam hodlám nocovat, a tak šly dále a nakonec spaly tam, kde spaly. Chuděry no, ale tak stačilo se zeptat. Zas na druhou stranu, asi to tak na večer fakt muselo vypadat, že už hodlám stavět stan. Nic no, nevadí.

“Jak jsem spal,” ptají se. Zalži že skvěle, ale ve skutečnosti je mi celkem na hovno. Připadám si, jako by mě někdo přežvýkal, spolknul a pak vyplivnul.

Počasí je dnes takové ponuré, je zataženo a stále fouká. Scházím níže do údolí, mne čeká kus cesty po asfaltu, kde se dojde k celkem vtipné situaci. Jedno z aut jede po špatné straně silnice a až kdyžtak vidí v protisměru jedoucího Ira, přejíždí vlevo. Hned po té se však vrací napravo. Chápu, asi Evropan. Naštěstí je zde tak slabý provoz, že moc aut nepotká. Není to sice úplně správně, ale mi to přijde celkem vtipné.

Opouštím silnici a po široké cestě kráčím k řece Glencullen, ta však protéká hluboko pod mostem a okolní pastviny jsou oplocené, takže k ní úplně nemůžu. Přecházím tedy most a šlapu dále. Za chvíli míjím další horskou strouhu valící se z kopců. I ta je za ohradou, ale naštěstí se to dá přelézt. Vodu už fakt potřebuju a kafe a snídaně by rovněž bodly. Odkládám tedy batoh, přeskakuji na druhou stranu a jdu si doplnit lahve. Vzhledem k chybějícímu porostu asi nejsem jediný, kdo to takto dělá. Pak se vracím a dělám si kafe a kaši, ze které mi dnes není dobře a s každým soustem mne natahuje. Něco však sníst musím, a tak to pomalu tlačím do sebe a doufám, že se nepobliju. Do hodiny to mám v sobě a můžu se vydat na cestu dále. Opět šlapu širokou cestou, která se nakonec ztrácí v lesích. Když už mám výhled, ztrácí se v mlze. Víc času však trávím v lese. Ty jsou takové řekl bych české. Chodit po cestách v Beskydech, asi nepoznám rozdíl. Ne že bych nadával. Jen jsem asi čekal něco trošku jiného. Jedna etapa vedoucí zdravým horským ledem je však opravdu nádherná. O to náročnější je pro nohy. Šlape se totiž úzkou stezkou bohatou na obrovské kameny. Hlavně sestup umí být dosti bolestivý.

Scházím opět z lesů do údolí, obloha je stále zatažená. Krajina mnoha odstíny nehraje. Celé je to tady takové ponuré. Připadám si jako ve starém filmu. Z údolí opět pokračuji lesy vzhůru, pak po široké lesní cestě dále a pak zase dolů. Potkávám koňáka, ale jinak se nic zvláštního neděje.

Najednou vystupuji na svažité louce, po které prudce klesám k potoku Glencree. Podél potoka se šlape úzkou stezkou malebným údolím, které doslova vybízí ke kempování. Od toho vás však odrazují četné cedule zakazující tuto činnost a upozorňující, že jste na soukromém pozemku. Jinými slovy, stezka zde sice je, tak si ji rychle projdi a vypadni.

Po nějaké době přecházím potok a opět kousek šlapu lesem. Je kolem druhé odpoledne, a tak si sedám na zem a konečně si vařím oběd. Dnes si dělám Chicken Korma od Adventure menu a musím říct, že tentokrát asi kuchaři ujela ruka se solí. Už snídaně stála za hovno, teď ještě oběd na nic. Hold ne každý den je posvícení.

Zatím co jím, přichází chlápek, který vede tak 15 psů. Když mě vidí, opouští stezku a mizí lese. Já dojídám, vstávám a opět se vydávám na cestu. Zanedlouho přecházím přes asfaltovou silnici rozdělující údolí ve dví. Za tou už se opět stoupá lesy vzhůru. Ty jsou z počátku opravdu kouzelné. Šlapu podél staré rozpadlé kamenné zídky obrostlé mechem a přímo z té vyrůstají stromy rovněž obrostlé sytě zeleným mechem. Jak stoupám výše, objevují se i první výhled. Když se vyšvihnu ještě výše, čeká mne stezka nádherným horským lesíkem.

Výhledy zatím nejsou žádné, ale počasí se mezitím vyjasňuje. Když les opustím, vidím totiž modrou oblohu a slunce krásně hřeje. A také vidím strmý sestup následovaný strmým výstupem, který mne nyní čeká. Až si z toho sednu na kámen, abych se na to psychicky připravil. V zimě jsem totiž nikam nechodil, a to ani do fitka. Pořádně jsem tak přibral, nejsem rozchozený a mám na sobě poprvé Altry bez vyvýšené paty. Nejsem na tohle zvyklý a už po dvou dnech cesty je to znát. Nohy mě bolí neskutečně a sestup tak bude velice bolestivý. Jsem opravdu rád, když už to mám konečně za sebou.

Úzkou krkolomnou stezkou nakonec sestoupím k potoku Dargle, přes který vede dřevěný most. Je odsud nádherný výhled a snad poprvé si zde připadám jako v jiné zemi než Česko. Vlastně mi to zde lehce připomíná Skotsko, které jsem přešel dva roky zpátky. Je zde dokonalý plácek pro stanování, tady by to bylo vážně fajn. Jsou však teprve čtyři odpoledne, a tak si zde pouze doplním vodu. Pak se motivován novými výhledy opět dávám na cestu a musím říct, že úvodní strmý výstup zvládám nezvykle rychle. Když však obcházím vrchol Djouce, přichází krize. Aby taky ne. Je po páté hodině odpoledne a já už víc jak tři hodiny nic nejedl. Na to, abych zde vařil, je však příliš větrno. Nakonec tedy otevírám pixlu s proteinelou a burákovým máslem a pár lžic tam pošlu. To mne na nějakou dobu nakopne, ale během výstupu na White Hill mne z toho začne navalovat a dokonce si musím sem tam ublinknout. Dnešek fakt není ve znamení dobrého jídla a správného stravování. Navíc mne píchá levé žebro, a tak se na chvíli musím opřít o svah, uvolnit batoh a vydechnout. Tři měsíce bez pohybu jsou vážně znát.

Po krátké pauze se odrážím od zdi a svižným tempem se opět dávám na cestu. Co nevidět jsem na vrcholu. Cesta dále je vskutku pohádková. Po hřebeni šlapete po chodníčku ze dvou spojených pražců a užíváte si výhledů na všechny strany. Proč je tady takový chodníček? K vůli rašelinišť samozřejmě.

Netrvá dlouho a přicházím k vyhlídce nad jezerem Logh Tay. Neskutečná nádhera podbarvená barvami večera, a tak mi nevadí se zde na chvíli zdržet a pokochat se. Posléze místo opouštím. Nejvyšší čas, protože zde proudí davy lidí z nedalekého parkoviště - pravděpodobně na západ slunce. Narozdíl od mne všichni voní jako parfumerie. Když však uprostřed lesa na tom dřevěném chodníčku narazím na zmalovanou slečnu v bílém kabátku, minisukni, silonkách a kozačkách na vysokém podpatku, v duchu si říkám, jestli se nezabloudila a nechtěla být jinde. Cestou vidím také pár míst, kde by se snad dal zapíchnout stan, ale na to je zde na mě až příliš rušno a taky celkem brzo. V mapě vidím, že na “sedle” pod. Ballinafunshoge by podle rozestupu vrstevnic mohlo být rovné místo, a tak to chci zkusit tam.

Přecházím silnici a nastupuji na širokou lesní cestu. Dále šlapu hustými lesy, kudy bych si cestu jen těžko proklestil, natož se zde vyspal. Snad to dále bude lepší. Příroda je tady však opravdu krásná a mechem obrostlé stromy mají své kouzlu. To mi do cest vběhne liška, koukne na mě a zase mizí v lese. Za chvíli mi takto cestu zkříží jelínek. Prostě pohádka.

Opouštím les a přicházím na místo, které jsem si v mapě vyhlídl. Obloha už se pomalu barví do růžova, a tak je nejvyšší čas začít hledat místo pro dnešní noc. Je zde posezení hned u cesty a dostatek místa, jen to jde celkem šikmo. Dále je oplocená louka na straně jedné, neprostupný les na straně druhé, les s mokřady za mnou a elektrické vedení nade mnou. Odkládám batoh a jdu se ještě kousek projít. Asi o 200 metrů dále nacházím kousek lesa, který je k táboření možná někdy využíván. Je zde dostatek rovného zacházení místa, pro stavbu několika stanů a dokonce i ohniště. To já však nepotřebuji. Stavím vodu na plyn, tou si zaleji trhané vepřové od real turmant a odkládám ho stranou, než postavím stan. Lezu do stanu a dopřeju si opravdu výbornou večeři. Na to jak jsem nepočítal, že ještě dneska budu jíst, mi to neskutečně bodne.

Najím se, nachystám spaní a lezu do spacáku. Najednou začíná pršet. Absolutně nechápu jak a z čeho.

Irsko - Den 3.→