Irsko - Den 3.

Wicklow Way

4.4.2024

27,7km  811m↑   1011m↓

Když se ráno vzbudím, ještě lehce prší. Než se však sbalím, přestává. Právě v čas, protože se náhle ozve výstřel. Asi bude nejlepší odsud vypadnout. Lezu ven ze stanu, otírám ho ručníkem, ať ho nebalím úplně mokrý a pak ho rychle skládám do batohu. Nahazuji jej na záda, když tu najednou opět BANG. A že to bylo sakra blízko. Proto raději pískám a začínám si broukat. Abych byl snadno vidět, využívám vyřvaně oranžové barvy mého ručníku a věším ho na batoh. Třeba cestou oschne a když ne, můžu se sním večer otřít místo koupele. Opouštím místo a dávám se na cestu.

Ještě nějakou dobu šlapu po široké lesní cestě, pak přecházím na úzkou pěšinu. Po té bych měl pokračovat dál, právě zde však probíhá těžba dřeva. Ve svahu stojí “bagr,” který má místo lopaty takovou mašinku, která kmen uchopí, podřeže a pak ho cukavým pohybem zbaví větví a až holý kmen odloží stranou. Problém je, že ty stromy po odříznutí padají přímo na stezku a jak pak lítají skrz tunel zbavující je listí, ještě několikrát do ní vletí. Nezbývá, než počkat, než si mě pán v kabině všimne. Naštěstí to netrvá dlouho a co nevidět mi dává rukou znamení, abych šel. Opouštím les a poprvé vidím irskou krajinu dle mých představ. Kamenné zídky oddělují zelené pastviny, na kterých se pasou ovce, a tak vesele za doprovodu jejich bečení pokračuji ve své cestě. Vůbec mi nevadí, že je zataženo a mrholí.

Stezka mne přivádí na asfaltku, po které budu teď nějaký čas pokračovat. Z provozu vlevo jsem však dost zmaten a sám nevím, po které straně silnice mám vlastně chodit. Naštěstí zde jen sem tam projede auto. Je sympatické, když u Wicklow Way Campu narazím na kohoutek s vodou pro hikery. Na další takový narazím u jednoho statku krátce po té, co opustím silnici. Mým dalším cílem je přístřešek Brushers Gap Hut, kde bych se rád na chvíli schoval před deštěm i větrem a uvařil si snídani. Není to daleko a není to ani náročný výstup, ale čím jsem výše, tím více prší a fouká, už jdu 8km o hladu a do toho mě začíná tlačit sraní. Už se fakt nemůžu dočkat, až tam dorazím, shodím batoh, odběhnu si do lesa a pak ai uvařím. Posledních 500 metrů je opravdu náročných. Ne terénem. Jen já už se nutím do každého dalšího kroku. Už abych tam byl. Šlapu to tak deset minut. Hnus!

Je 10:16 a já konečně přicházím k přístřešku. Vidím ho z boku a vidím, že tam někdo je. Je však dost velký. Určitě se tam vejdeme. Hm, to by si v něm ovšem nesměl postavit stan a zbytek zabrat svými věcmi. Tohle nepochopím. Desátá odbyla, pomalu táhne na 11 a jeden pár zabírá celý přístřešek. Když chci spát v přístřešku, tam tady přece nestavím stan. Chcete spát ve stanu? Postavte si ho vedle na louce. Vyspím, ráno se sbalím a jdu, nebo se aspoň chovám tak, aby přístřešek mohli užívat ostatní poutníci na stezce. Ne že to tady ještě v 11 okupuju a jak debil se směju na lidi, co sem dojdou v a naději, že se zde na chvíli schovají před nepřízní počasí. Fakt dementi, fakt že jo. Ani jim neodpovím na pozdrav a jdu se schovat do suchého lesa, kam se mrholivý deštík nedostane. Z mého výrazu asi pochopili, co si o nich myslím, ale než od tama vypadnou, projdou ještě tři skupiny nešťastných poutníků, kteří jsou nuceni v tom nehostinném počasí pokračovat dále.

Po jídle se vydávám na cestu i já. Je už hodně po jedenácté. Stále mrholí a do toho vane fakt ledový vítr. Jsem opravdu rád za zahradnické rukavice, které sebou nosím. Ze strany dlaní nepromoknou, z té druhé dýchaní, neprofouknou, drží teplo a jsou určeny na práci, takže s nimi můžu úplně v pohodě fungovat a klidně i postavit stan. Dokonce s nimi dokáži ovládat i telefon, takže je nemusím sundávat k vůli focení nebo mapám. Prostě fakt dobrý kup.

Cesta vede horskými loukami, odkud by mohly být pěkné výhledy. Vše se však ztrácí v mlze a mracích. Potkávám skupinu tak 30 děcek, asi školní výlet. Co mne však zaráží, že jeden z nich tahá v batohu do přírody obrovský reproduktor, který vyhrává na plné kule. Není to jediná taková skupina, na kterou dnes narazím. A bohužel všechny sebou nesou tohle zařízení na rušení ticha.

Cesta opět padá lesy dolů, aby přešla silnici a potok. Pak mne opět čeká výstup nahoru. Bolí mne nohy jak po leg day, ale šlapu. Když se však dostaví další sestup, musím si sednut. Na tohle moje nohy fakt nemají. Jsou úplně dřevnaté a každý krok dolů strašně bolí. Než se rozhodnu jít dále, přichází další skupina mladých s hlasitým reprákem. Tohle prostě nechápu. Cestou dolů mi dochází, proč je tato cesta taková “smutná” a nebarevná. Je ještě moc brzy. Stromy jsou bez listí, svahy hor hnědé či šedavě žluté. Veselé barvy podzimu jsou dávno fuč a barvám jara ještě nenadešel ten pravý čas. Být stromy oseté zeleným listím a kopce mladou zelenou travičkou, je to zde veselejší. Takhle to je však jako starý film a ponuré počasí tomu moc nepomáhá.

Stezka mne přivede k Glendalough, kde se nachází hospoda. Jdu kolem a celkem mne láká sednout si zde na jídlo, ale nevidím nikde nabídku a navíc mám plný batoh Adventure menu a Real Turmat sušených jídel. Nakonec odolám a pokračuji v cestě. Ta mne provede mezi parkovišti a dále po můstku přes řeku Glendasan. Zde poprvé narážím na cedule upozorňující mne, že se nacházím v přírodním parku a kempování je zde zakázáno. Nalézám ne však pouze zde a v této oblasti a nikde dále. Nedivím se. Turisticky je to zde opravdu hodně vytížené. Po cestě proudí davy návštěvníků tam a zpět, aby si prohlédli kostelík svatého Kevina  a pohled na horní i dolní jezero. Nedivím se, pro krátkou procházku je to zde jako stvořené.

I mne kostelík očaruje atmosférou, jakou na mne dýchne. Prvně vidím nezvykle štíhlou vysokou věž se špičatou střechou, kolem které se rozkládá hřbitov. Nebýt tam ta špica, může to klině být věž Sarumana. Takto ji bude obývat spíš Locika. Popojdu a vykoukne na mnw středověká kamenná stavba malebného irského kostelíku. Je to opravdu nádhera.

Pokračuji k jezeru, na jehož březích se rozkládá doslova obrovský park se spoustou laviček. Původně jsem tudy chtěl jen projít a pokračovat dále, stromy bránící výhledu mne však donutí udělat si procházku až na pláž. Nelituji. Výhled je opravdu krásný. Pak se vracím na stezku a slézám k potoku, abych si doplnil vodu. Nakonec si řeknu, proč se i nenajíst. Sedám si na lavičku v parku a jdu si udělat Chilli con carne od adventure menu. Zkouším ho poprvé a musím říct, že je výtečné. Jen teda tu kukuřici nějak neztrávím a žaludek mi ji později začne posílat zpět nahoru. U mne nic neobvyklého.

Zatím co si chystám jídlo, konečně se dokopu začít sepisovat tuto cestu alespoň v poznámkách, když už ji nehážu den co den na blog, jak jsem si předsevzal. Večer však většinou nemám signál a ani chuť přemýšlet a psát. Zvládnu se tak akorát prohrabat fotkami. Dnes večer bych však rád konečně nahrál alespoň první den mé cesty a co mne na ni vlastně přivedlo. No celkem mne to pohltí, rozsedím se a než se dám na cestu dále, táhne na čtvrtou. Dokonce mezitím projde o dvojice, která mne ráno tak vytočila u přístřešku.

Rychle se balím a vydávám na cestu dále. Ta z počátku vede lesy, kde potkávám mladou jelení rodinku. Jak stoupám výše, ubývá stromů, přibývá výhledů a mi se dělá špatně.

Něco vám poradím. Když si dáte delší dobu voraz, nechodíte ani do fitka ani na procházky a strávíte zimu jen sezením, nesnažte se od prvního dne napálit tam každý den 30km. Zničí vás to a dožene. Tělo si na chůzi teprve musí zvyknout. Ochablé svalstvo teprve vybudovat. Bohužel, až nyní mi to dochází. Až nyní to sám na sobě poznávám. Nohy mám těžké, unavené a dřevnaté. Mám absolutní nechuť chodit do kopců. Bolí mne paty o lýtka, čemuž napomáhají i nové boty. Sejít kopec je však ještě náročnější a potřebuji si dát co pět kroků pauzu. Cítím se jako po náročném tréninku nohou.

Nyní však šlapu vzhůru, nebo spíše - plahočím se. Tahám za sebou nohy, kterým se absolutně nechce. Bolí mne kyčle i kolena, pálí lýtka. Když se opět přidá bolest levého žebra, opírám se zády o svah a vydechuji. Přemýšlím, co dělat, abych byl v pohodě a chůze mne tolik neničila. Vždyť už mám něco nachozeno. Ještě v listopadu jsem chodil dva týdny po Sicílii a pak jsem dál Fishermens trail jak nic. Co je to sakra se mnou? Nechápu to. Nerozumím.

Najednou se z lesa vynoří další chodec. “Dave, jsi fakt sračka,” říkám si. Odrážím se od travnatého svahu a přidávám do kroku. Šlapu z plných sil a mezitím šátrám v paměti, jak sám sobě pomoci. Nebo spíš paměť mi posílá informace, které tam někde hluboko jsou. Co doporučoval Jakub Engel dělat po leg dayi, aby nohy nebolely? Dřepovat! Dejte si deset dvacet dřepů a uvidíte. To samé přece říkal i ten fyzioterapeut na podcastu v Gramino. Ráno na treku, večer na treku, dejte si pár dřepů a nějaké to protažení a uvidíte. Ano, to začnu dělat. Ale teď hned ještě ne.

Stoupám na sedlo pod Mullacorem. Les ustupuje. Stejně jako včera mne čeká cesta po úzkém chodníčku z pražců mezi rašeliništi. Zde už však opravdu přecházím močál. Výhledy jsou však epesní. Možná nejkrásnější na celé trase. Moc si to užívám. Ne však dlouho, protože mne co nevidět čeká sestup. Tady teprve poznám, co je to bolest. Teprve nyní šlapu jako dřevěná loutka, dva kroky, tři kroky, křeč, pauza! Chodec, kterému jsem utekl je najednou tady a předhání mne. Tohle u mne není zvykem. Spíš naopak.

Když konečně sejdu na širokou cestu klesající jen mírně dolů, dávám si dlouhou pauzu, abych si odpočinul. Nohy mám jako kámen. Zkouším se protahovat, ale tak tak se dostanu pod kolena. Tohle není přece normální. Nikdy jsem neměl problém dotknout se země. Zkouším dřepy. Široké i úzké. Jde to pomalu, jde to velice ztuha. Širokých zvládnu 10, úzkých tak 6 a to jen poloviční. Já, který si plné dřepy vždy užíval. Světe div se, ale i ta bída co ze sebe vydám pomůže. Dál se mi šlape o něco lépe. Ještě to není žádná výhra, ale pokud tuto činnost budu opakovat ráno, večer a během každé pauzy, určitě to pomůže.

Cupitám z koce a přicházím k dalšímu přístřešku. Ten už okupuje dvojice z rána, která si uvnitř opět staví stan. Další poutníci si staví stany venku. Pozdravím a pokračuji. Je teprve šest hodin, a tak nehodlám zastavovat. Chci sejít do Glenmalure, kde bych měl překročit řeku a začít stoupat na protější svah. Tam jsem z mapy si vyhlídl plácek v lese. Ja značen stejně, jako místo, kterým jsem už dnes jednou procházel, a tak čekám něco přesně takového.

Sestupuji po široké cestě a les náhle opět mizí. Všude kolem je to jen jedna velká mýtina - nebo spíše vývrat. Ledové větry zde silně dují a jak se blížím ke Glenmalure, kam musím sejít, abych mohl opět začít stoupat na prostější svah, dochází mi, že to tam vypadá úplně stejně, ba ještě hůře. Celý les kompletně chybí. Dokonce dokáži takto v terénu z mapy rozeznat i cestu a místo, kam jsem chtěl dojít. Asi budu radši, když najdu něco někde jinde.

Pokračuji dále, marně se rozhlížím a opět se nořím do lesa. Tím sestupují stále níže a pomalu se blížím k obci. Žádné vhodné místo pro nocleh však nevidím. Když se blížím silnici, když tu si náhle všimnu kempoviště u řek. Je tam i posezení z klád kolem ohniště. No paráda. Scházím tedy dolů, krokuji si místo pro stan a vyklízím veškerý bordel, který by mi mohl propíchnout karimatku. Jeden ze země trčící  fakt ostrý kus kořene však stále trčí ze země. Je to náročná operace, ale nakonec se mi jej podaří srovnat. Nahazuju tyvek, stavím stan a vařím večeři. Ještě než si však zalezu do tepla spacáku, dám si pořádnou rozcvičku, všechny možné druhy dřepů a taky protahování. Až pak lezu do stanu.

Irsko - Den 4.→