Irsko - Den 4.

Wicklow Way

5.4.2024

Na to, kolik času jsem včera věnoval úklidu všemožných větviček kořínku a všeho co by mohlo propíchnout mou karimatku, tak se ve 4 ráno budím a dotýkám se zadkem studené země. Má Karimatka je částečně vyfouklá. Ne úplně, jen trošičku. Dofouknutí mě stojí jen 2 nádechy. Poté opět usínám. Když se ráno probudím,  je Karimatka stále plná vzduchu, a tak se s tím už nemám hlavu. Asi se jen uvolnil ventil nebo jsem ji špatně zazátkoval.

Vařím si kafe. Sedím ve spacáku v otevřeném stanu, piju kávu a koukám se na okolní jehličnatý na ty les. Lepší tábořiště jsem snad nemohl ani najít. Jediné, co mu chybí k dokonalosti, je aby zde byl signál. Být zde, mohl jsem zapracovat na stránkách mého blogu a zapsat si poslední dny večer i ráno. Takto jsem si mohl maximálně roztřídit fotky a sepsat něco do poznámek. Nevadí však.

Káva mne vzpruží a krátce po sedmé začínám konečně balit. Než však vyjdu, skočím si ještě k potoku pro vodu, na mokrých mechem obrostlých kamenech mi však podjedou nohy, a tak dan začínám s mokrýma nohama. Nevadí, oschne to rychle. Pak ještě pár dřepů a nějaké ty protahovací cviky a hurá na cestu.

Sestupuji do vsi, a tak nějak doufám, že zde narazím na popelnice a zbavím se smetí, které tak nebalím ani do batohu a nesu jej v ruce. Popelnice ani koš mne však cestou nečekají.  Za to však poprvé pocítím závan přesně takového Irska, jaké známe z obrázků. Nádhera.

Přejdu most, minu těch pár domečků, které tvoří obci a opět začíná stoupat vzhůru. Musím říct, že těch pár dřepů několikrát denně udělalo svoje a opravdu se mi jde mnohem lépe. Z cesty mám však takové smíšené pocity. Působí to na mne jako jedno velké pohřebiště lesa. Na druhou stranu mám jen díky tomu nádherné výhledy. Je to smutné a krásné zároveň. Když dojdu k dalšímu spotu, který by bylo vhodné zaznamenat do Adventurer App pro nocleh, zastavuji a zaznamenávám všechna podobná místa a zdroje vody. Zabere to dost času, ale musí to být, než zapomenu.

Po takové pauze opět pokračuji v cestě a kochám se výhledy po mě levici tak moc, že přehlédnu odbočku a dojde mi to až na vyasfaltované military road. Ta však stoupá vzhůru souběžně s trekem a nabízí několik odboček, po kterých dojdu zpět na Wicklow Way. Takže se nemusím ani mic vracet. Prostě se kousek projdu po silnici a pak to vezmu doprava. Stejně tudy jezdí jen cyklisti (nebo spíš tlačí kola do kopce.)

Šlapu k další odbočce, která mne opět vrací na trek. Ještě předtím si však konečně dopřeji snídani. Už to začínám mít vychytané. Prvně uvařím vodu, v té pak proteinelu a burákové máslo. Udělám si tak takové jakoby kakaíčko. Až do toho pak postupně opatrně vmíchávám směs drcených vloček se sušeným mlíkem, aby se nezdrcla. Snad poprvé to chutná skvěle!

Cesta mne opět vede vykáceným lesem a nabízí mí pohled na kopce v barvách Rohanských hor a plání. Být zde o měsíc později, jsou jistě sytě zelené. Být zde o deset let později, už to možná ani neuvidím, protože už je zde vysazen nový les. Nepotrvá dlouho, a bude opět objímat stezku ze všech stran.

Po nějaké době opět přicházím k Military Road. Po té budu kus pokračovat, né však dlouho. Cesta co nevidět odbočuje na horu Carrickashane a stoupá těsně pod její vrchol. Mírný výstup náhle přechází ve strmý sestup, který ústí u dalšího nouzového přístřešku. Nikdo zde není, a tak si to tady můžu konečně i prohlédnout. Po rychlé exkurzi se opět vydávám na sestup cestami napříč zelenými lesy. Ten opět ustupuje nad údolím řeky Ow, kam musím sejít, abych opět mohl začit stoupat.

Šlapu k další odbočce, která mne opět vrací na trek. Ještě předtím si však konečně dopřeji snídani. Už to začínám mít vychytané. Prvně uvařím vodu, v té pak proteinelu a burákové máslo. Udělám si tak takové jakoby kakaíčko. Až do toho pak postupně opatrně vmíchávám směs drcených vloček se sušeným mlíkem, aby se nezdrcla. Snad poprvé to chutná skvěle!

Cesta mne opět vede vykáceným lesem a nabízí mí pohled na kopce v barvách Rohanských hor a plání. Být zde o měsíc později, jsou jistě sytě zelené. Být zde o deset let později, už to možná ani neuvidím, protože už je zde vysazen nový les. Nepotrvá dlouho, a bude opět objímat stezku ze všech stran.

Po nějaké době opět přicházím k Military Road. Po té budu kus pokračovat, né však dlouho. Cesta co nevidět odbočuje na horu Carrickashane a stoupá těsně pod její vrchol. Mírný výstup náhle přechází ve strmý sestup, který ústí u dalšího nouzového přístřešku. Nikdo zde není, a tak si to tady můžu konečně i prohlédnout. Po rychlé exkurzi se opět vydávám na sestup cestami napříč zelenými lesy. Ten opět ustupuje nad údolím řeky Ow, kam musím sejít, abych opět mohl začit stoupat.

Cestou ne mne však přichází nějaký OCB záchvat, nebo jak to nazvat. Najednou se mi do hlavy tlačí vtíravé myšlenky, že jsem někde nechal stan. Samozřejmě je to hovadina, ale stejně mne to nakonec donutí sundat batoh a zkontrolovat jeho obsah. Akorát se tím zbytečně zdržím a vítr mi vezme klobouk, pro který pak musím slézat. Ale opravdu se té myšlence nedalo ubránit. Závěr sestupu do údolí je hodně strmý a přivádí mne na břehy říčky Ow. Sedí zde další dva hikeři a vaří si oběd. Já mám to samé v plánu až o něco později. Aghavannagh v mapě vypadá jako mladá horská bystřina a jeho vodě tak důvěřuji více, než náhodnému potoku někde v údolí, který se valí neznámo odkud a neznámo kudy.

Vystaven odpolednímu slunci tak pokračuji dále k potůčku. Ten se však nachází hluboko pod mostem s musím si k němu prvně nejít cestu. Nakonec prolezu mezi pokřivenými větvemi rozložitého stromu, sejdu dolů a jdu si připravit mé oblíbené Tikka Masala. Pak se dávám na cestu dále. Ta opět stoupá lesy vzhůru na další z hor na mé cestě. Výstup zvládám překvapivě snadno a záhy opět klesám lesy níže. Scházím z hor, opouštím les a náhle jako bych se ocitl v úplně jiném světě. Už nejsem v horách, kde tu a tam narazím na pár samot či osamělých statků. Naopak. Oplocené zelené pastviny se rozprostírají, kam až oko dohlédne. Hory se naopak ztrácí kdesi v dáli za malebnou zemědělskou krajinou zeleného kopcovitého Irska.

Kráčím touto krajinou mezi  žlutě kvetoucími ploty a velice si cestu užívám. Je jaro a na každé pastvině jsou rozkošná jehňata. Je radost pozorovat je, jak si hrají. Louky jsou zelené a stromy konečně obaluje jarní listí. Konečně! Hned je ta cesta veselejší. A veselejší pravděpodobně bude i skupinka trampů kus přede mnou, protože ještě než je doženu, je cítit silný závan Dulanského listí. Jen se s nimi pozdravím a valím dále. Konečně mám tempo. Konečně se mi nožky rozhýbaly!

Přicházím k rozcestí, kde se Wicklow Way spojuje s Ballycumber Loop. Do lesíka, který jsem si vyhlédnul pro dnešní noc, to jsou už jen 4km, a tak si zde sedám velký kámen. Zásadní chyba. Celkem se rozsedím a nohám se pak dále nechce. Musí však jít, protože cesta dále vede pastvinami. Teda je zde jeden rovný plácek u potoka, kam by se dal postavit stan, ale je ještě brzy. Přenechám ho skupině trampíků kde v dáli za mnou.

Jdu dále. Opět krajina, jakou jsem od Irska očekával. Krásné výhledy, dobytek se pase na zelených loukách. Moc si to užívám. A zároveň si nepřestávám klást otázku, kdy budu v té zemi pastvin další dny kempovat a spát. Tohle ještě bude oříšek. Ale dnes to v lese snad vyjde..

Obloha už se pomalu barví, když se blížím lesu. Na jeho okraji by měl být potok. Najdu zde však jen prázdné koryto. Sakra, s tím jsem nepočítal. Vody mi už moc nezbývá.

Pokračuji lesem a rozhlížím se, kde bych hlavu složil. Všude je to celkem svažité. Né moc, ale přesto. Nakonec odložím batoh a vydám se na průzkum okolí na lehko. To je mnohem snazší. Je to o celkem úleva, projít se jen tak bez zátěže navíc. Místo nakonec nacházím podél kamenné zídky. Na rovnějším místě jsem snaf během této cesty nespal. Vařím si kebab od real turmat a jdu stavět stan. V deset se samozřejmě opět prudce ochlazuje. Chumlám se do spacáku. Na psaní v té kose nemám ani pomyšlení.

30,3km  981m↑   913↓

← Irsko - Den 3.

Irsko - Den 5. →