Přechod chorvatského Velebitu - Den 1.

18.5.2023

Můj vztah k Chorvatsku vždy býval takový komický. Z mého pohledu to byla profláknutá země, kam houfně vyrážejí Češi každé léto, a tak mne vůbec nelákala. Na druhou stranu mne však lákalo místní pohoří Velebit, o kterém jsem věděl, že ho jednou přejdu. Jen si dám ještě čas a počkám. Mezitím budu každého udivovat tím, že jsem Čech a stejně jsem nikdy nebyl v Chorvatsku. Na toto jaro jsem si tak naplánoval něco lepšího - přejít Bulharsko po 600km dlouhém treku Kom-Emine. Do toho mi však přišly dvě věci. Jednak jsem prvně vyrazil na stejně dlouhý trek přes Irsko, kde jsem si uvědomil, že takovou cestu by chtělo lépe naplánovat a za těch pár dní doma to asi nestihnu. Navíc mi do toho hodil nějaké termíny můj zubař a pak i praktická lékařka, u které jsem už roky nebyl. Doma jsem však sedět nechtěl, a tak bylo potřeba vymyslet plán B. Prvně jsme vyrazili naslepo na pár dní do Podyjí, odkud jsem vyrazil na nádherný trek Mały Szlak Beskidzki, což byla dostečná útěcha za další dlouhodobě plánovaný trek, který opět nevyšel, a to Główny Szlak Beskidzki. Mělo to však jednu vadu. Já si začal vybarvovat navštívené země na mapě a v Polsku jsem byl už mohokrát. Naposledy v prosinci, kdy jsme ho celé prorajzovali vlakem. Na treku jsem zde však pravda nikdy nebyl. Ještě před cestou do Polska jsem si však řekl, že je načase vybarvit další zemi a tou bude Chorvatsko. Na to jsme koukali už pár dní zpátky, ale předpověď vypadala docela chladně a deštivě. V druhé polovině května snad bude lépe.

Po návratu z Polska si tak vyřeším vše potřebné a valím za mladou do Znojma. Zítra bychom měli vyrazit do Chorvatska a stále nemáme plán. Já mám v hlavě myšlenku přímého přechodu hor z jedné strany na druhou a dle toho z mapy vyhlídnuté dvě v úvadu přicházející trasy, ale víc nemám. I když má paní dostala za úkol podívat se na chaty cestou, vykvákla se na to, protože na tohle plánování ona není. Celá organizace na poslední chvíli je tak opět na mě. A tak ještě večer před odjezdem hledám, co by se dalo jít a docela rychle jsem spíš náhodou objevil trasu Velebitski planinarski put, která má chodce provést z jedné strany Velebitu na druhý a u toho ho provést nejzajímavějšími a nejkrásnějšími místy. Byl zde i náčrt trasy a nějaké informace. Nebylo o čem přemýšlet. Právě na tuhle trasu se vydáme. Ukládám si článek v chorvatštině do telefonu a jdu spát s vědomím, že trasu bychom měli a vše už nějak dopadne. Další den balíme a večer míříme do Vídně, odkud nám jede přímý nočí autobus do Rijeky, což se hodí. Prospíme se cestou a přivezeme si sem bombu, kterou tak nebudeme muset komplikovaně shánět na místě.

Autobus z Vídně je víc jak z poloviny prázdný, a tak se máme kde rozsadit a natáhnout. Narozdíl od naši cesty na Juliana trail ve Slovinsku se tak i docel prospíme. Když se však nad ránem vzbudíme, projíždíme horami, kde řádí neskutečně silná bouřka. Je tma, leje a blesky ozařují oblohu. Miška se na mně dívá takovým zvláštním zdrceným výrazem. Loni nám propršel téměř celý společný trek ve Slovinsku, předpověď na začátek května vypadala stejně, a tak jsem cestu přesunuli na druhou polovinu měsíce. Ani teď však nevypadala předpověď kdo ví jak skvěle a tohle počasí opravdu není pro horské treky dělané. Ale tak pořád je to bouřka, za chvíli může být úplně jinak a my pořád nejsme v horách, kterými máme šlapat. Neztrácím naději, věřím, že se to vybarví a čeká nás krásný a pohodový trek, který se vyvede.

V půl sedmé přijíždíme do Rieky, autobus dále do Senj nám jede za dvě a půl hodiny. Tou dobou už neprší, ulice jsou však stále chladné a mokré. Docela se nám hodí, že zde právě otevírá pekárna, do které si jdeme nakoupit hromady nejrůznějšího místního pečiva, na kterém si opravdu pochutnáme. S chutí kávy už je to horší.

Máme čas, a tak zde nezůstáváme a vydáváme se hledat obchod, kde bychom si koupili nějaké velké lahve s vodou. Žádné jsme si nevzali, v Senj nebude čas nakupovat a my potřebujeme něco, v čem budeme nosit zásoby vody. Dle všeho to totiž vypadá na velice vyprahlou stezku s nedostatkem vodních zdrojů. Na pramen či cisternu s pitnou vodou zde narazíme prakticky jen u chat a útulen a na ty bychom měli narazit tak jednou za den. Teda jednou za den dle průvodce, my věříme, že některé úseky se nám podaří zdvojit.

První obchod, na který narazíme, má zavřeno, i když by měl mít otevřeno. Celkem se tomu diví i místní, kteří jsou zvyklí zde chodit nakupovat a najednou se zde nemůžou dostat. Naštěstí to zde není jediný obchod a o kus dál narazíme na další. Pak se vracíme na hlavní autobusové nádraží a čekáme na autobus. Jede na čas, což se skvěle hodí. Aspoň stihneme v Senj přestoupit na autobus, který jezdí jen jednou denně a doveze nás na sedlo Vratnik. Ušetříme si tak přes tisíc výškových metrů strmého nástupu od hladiny moře a zvýšíme šanci, že v nějaký rozumný čas dorazíme na Dom Zavižan.

V autobuse se ještě trošku dospíme a v deset dvacet vystupujeme na nábřeží v městečku Senj. Počasí se mezitím vybarvilo. Obloha je modrá, je teplo a svítí na ní slunce. Máme asi 25 minut, než nám přijede autobus, který nás vyveze na sedlo Vratnik. Problém je, že zde není žádná zastávka ani jedním směrem a my tak nevíme, odkud nám to pojede. Vzhledem k tomu, že autobus se musí za městem napojit na hlavní silnici, která město obchází, a tak může jet oběma směry, nevíme ani, na které straně silnice čekat. Nechávám zde Mišku a batoh a jdu se do nedaleké pekárny zaptat, zda neví, odkud jezdí autobus. Paní anglicky však neumí. Rozumí pouze slovu autobus, a tak mi ukáže na ulici, odkud jsem přišel. To nám moc nepomohlo. Vracím se k věcem a ptám se někoho z místních. Prý to jezdí jednou tam a jindy zase tam. No super. Jeden z řidičů v protisměru jedoucího autobusu mne nasměřuje zpět na zastávku, kde jsme vystoupili. Zůstáváme zde tak stát s batohy a čekáme, kdy něco pojede.

Je pět minut po třičtvrtě. Už to mělo jet. Tak nějak ztrácíme jistotu, zda to vůbec pojede. Nebo to kolem projelo a my si nevšimli? Co když to jelo úplně odjinud?

Nejednou z protisměru přijíždí minibus. Dodávka, kterou sotva zaregistruji. Zastavuje kousek od pekárny. Rychle tam běžím.

"Vratnik?" ptám se.

Pán kývá hlavou že ano. Rychle mávám na Míšku, ať sem rychle běží. Kupujeme si dva lístky. Platíme za nás i zavazadla a zabíráme si dvě z asi 9 míst, které zde jsou. Krom nás a řidiče zde jede ještě jeden pán. Jinak nikdo. Jet tímto spojem více lidí, asi se sem nevejdeme. Projíždíme městem, napojujeme se na hlavní silnici a mírně začínáme stoupat vzhůru. Zenedlouho se cesta začíná klikatit a přechází do opravdu hustých serpentin, kterými se prohání motorkáři. Nedivím se jim.

Krátce před půl dvanáctou vystupujeme na sedle vratnik. Abych pravdu řekl, je zde docela živo. Na malém parkovišti stojí několik aut. U okraje cesty stojí několik motorek. Prochází se zde docela dost lidí. Na opačné straně silnice vidímě nějakou kamennou pevnost, a tak k ní míříme. Od pevnosti je krásný výhled na Jadran a z něj vystupující ostrůvky. Uděláme si první fotku cesty a vydáváme se na cestu. Vracíme se na zastávku a odsud pokračujeme kousek po asfaltce. Opravdu však jen kousek. Cesta se po pár krocích mění ve štěrkovou cestu, po které ještě nějakou dobu pokračujeme v sevření lesů. Pak najednou cestu opouštíme a přecházíme na úzkou lesní stezku, která se ztrácí v hluboké trávě a místy je sotva vidět. Značení je naštěstí dostatečné. Šlapeme po krkolomných úzkých lesních stezkách přes kořeny a kamení. Ty nás přivádí na svahy nad mořem. Lesy opět ustupují a nám se vybarvují první krásné výhledy tohoto dne. Vidíme jasně zelenou krajinu, malebné kopečky, velké hory a Jadran posetý ostrovy. Wow, tady je to opravdu nádherné!

Stezka nás opět přivádí na širokou štěrkovou silnici, která se klikatí malebnou horskou krajinou. Tady teprve začíná ta pravá nádhera. Z krajiny jsme doslova očarováni a to ještě ani z daleka nejsme v národním parku Velebit. Co nás čeká tam si nejsme schopni představit, ale určitě to tam bude nádherné. Moc se těšíme na další dny na treku.

Pokračujeme po široké cestě, která se klikatí mezi lesy a loukami. Sem tam musíme přejít na úzkou stezku, která nás přivede na jinou silnici nebo to řízne lesem mezi dvěma remany téže cesty. Tak nějak se stane, že se najednou ocitnu před přítelkyní, která šla kus napřed. Nevěděla o stezce, kde má zahnout. Pokračovala po cestě. Najednou jsem před ní, aniž bych ji předběhl. V první chvíli je z toho v šoku. Já se bavím. K další odbočce už jdeme spolu. Tam opět přecházíme na úzkou lesní stezku, která nás vede stále stejně kouzelnou krajinou. Každou chvíli zastavuji a fotím.

Stezka nás přivádí k nějakému opuštěnému domu se zazimovanými okny a zamčenými plechovými dveřmi. Nevíme, zda jde o chatu či něčí barák. Sedáme si zde na zem. Odpočíváme a svačíme. Po jídle se opět zvedáme a dáváme se na cestu po široké vyježděné avšak opět zarůstající cestě. Ta nás nakonec přivede na asfaltku, která mezi kopci a lesy pokračuje stále na jih směrem k vesnici Oltari. Zde by měla být nějaká turistická chata, kde jsem to plánoval zapíchnout, pokud bychom to časově nestíhali. Zatím však máme čas dobrý, a tak to asi nebude nutné.

Nejen, že to nebude nutné. Ono to ani nebude možné. Když do Oltari dorazíme, najdeme zde jen další zavřený zazimovaný barák. Nevadí však. Jsou čtyři odpoledne a na Zavižan to je 8km. Jen to tedy bude víc do kopce než doteď. Do večera to však musíme stihnout jak nic. Věřím, že ano!

Vstáváme a vydáváme se na cestu. Z počátku šlapeme po hlavní silnici vzhůru. Po pravé straně vyvstávají další pěkné výhledy. Nebudou nás však provázet dlouho. Náhle hlavní cestu opouštíme po asfatlce a míříme vstříct Národnímu parku Velebit. Cesta padá dolů a noří se mezi lesy. Asi po kilometru cestu opouštíme a začínáme stoupat lesy strmě vzhůru. Stezka je úzká pěšina, která je místy sotva vidět. Tu a tam přelézáme spadlé stromy. Pak zase nevíme, kudy dále. Obcházíme spadlé stromy a hledáme si cestu křovinami. Pak pokračujeme po široké zarostlé cestě lesy stále vpřed. Ta nás přivádí pod strmý svah, kterým se musíme dát vzhůru. Půda je sypká a kamenitá. Šlapu vzhůru a Mišku nechávám daleko ze sebou. Nejednou se přede mnou vynořují svodidla. Za těmi mne čeká asfaltka, po které dojdu k chatě Babič Siča. Zde je potřeba zaplatit vstup do národního parku, nikdo zde však není. Je zde však QR kód, přes který můžete platbu provést. Má to však jeden háček. Není zde signál.

Odkládám batoh a čekám na mou malou přítelkyni. Mezitím si pročítám další informace v místě. Kempovat je zde přísně zakázáno, což je škoda. V přístřešku vedle chaty by se přespat dalo, ale když to tu mají takto výstražně uvedeno, nemá cenu pokoušet správce národního parku, kteří klidně můžou dorazit brzy ráno. Na chatu to už nejsou ani čtyři kilometry a nějakých 300 výškových. To musíme zvládnout.

Po několika minutách konečně přichází má paní. Ta už má pro dnešek dost a není se co divit. Strávili jsme celou noc v autobuse, vycházeli před dvanáctou a za půl dne zvládli to, co budeme chodit další dny od rána do večera. Letos je to její první horský trek a není zvyklá. Když vidí chatu, má radost, ale musím ji zklamat. Nene má drahá, tady nespíme, musíme ještě čtyři kiláky do kopce. Nechávám ji vydechnout a odpočinout. Mezitím si odfotím QR kód, abych ho mohl později mohl zkusit načíst a zaplatit. Pak vyrážíme na cestu dále.

Obcházíme zavřenou chatu a přecházíme na úzkou stezku. Po té kráčíme vzhůru podél cesty, která se pomalu vzdaluje a nakonec úplně odklání. Nás čeká cesta vzhůru potemnělým lesem plného velkých kamenů, balvanů a skal. I když jdu pomalu, jdu napřed. Rozestup mezi námi se zvětšuje. Brzy však narazím na první ceduli místní "naučné stezky," kde si můžu přečíst něco o vlcích a jejich životě. Jsou zde také obrázky stop a trusu. Miška mne mezitím dohání, a tak můžu pokračovat dále. Další cesta nás seznamuje stejným způsobem s medvědy. I zde jsou obrázky tohoto hnědého chlupáče, jeho stopy a také trus, který po sobě zanechává. Obvzláště tyhle obrázky si zapamtuju.

Stezka nás přivede k dalšímu z ramen silnice, kterou jsme u chaty opustili. Teoreticky bychom po ni mohli pokračovat až k chatě, byla by to však přes dva kilometry dlouhý obchůzka. Místo toho pokračujeme po úzké stezce, která se noří mezi svahy. Stoupáme velice mírně a najednou les opouštíme. Kolem nás je doslova pohádková zelená louka obklopená lesy. Je skoro letní podvečer, obloha se začíná barvit od zapadajícího slunce a je příjemný chlad. Tohle místo doslova vybízí ke stanování, ale musíme na Zavižan. Už je to poslední kilometr. Jeden by řekl, že za deset minut jsme tam, ale je to možná nejstrmější kilometr, jaký nás dnes čeká a Miška už má dneska dost.

Přecházíme louku, odkud vedou na Zavižen dvě stezky - jedna zimní a jedna letní. Ta letní je kratší, avšak pokud na ni leží sníh, tak je nebezpečná. Věřím, že sníh už nás nečeká, a tak pokračujeme po letní stezce. Když se stromy na krátko rozestoupí a vytvoří přírodní okno, vidíme na vrchol Velebitska Plješevica s vysílačem v dáli. V první moment si však myslíme, že je to Zavižan s meteorologickou stanicí a ta optická zdálenost nás až poleká. Naštěstí si rychle uvědomuji, že je to nesmysl, že Zavižan je někde před námi a pozorujeme nějaké jiné místo.

Zanedlouho nás stezka přivede do skal, které procházíme. Mé paní milující skály je nadšená. Hlavně když nás čeká průchod takovou kamennou myší dírou, kterou musíme prolézt. Není to nic, kde by člověk šlapal po čtyřech. Jen takové pěkné kulaté skalní okno, kterým stezka prochází. Na druhé straně stromy ustupují a připravují nám po dlouhé době zase nějaké pěkné výhledy.

Stezka se stáčí a pokračuje po krátké trávě místy, kde stromy ustupují a řídnou. Slunce zapadá a teplota se blíží bodu mrazu, takže se přioblékáme. Má to zde však své kouzlo. Opravdu se nám tento úsek líbí.

Krátce po osmé konečně přicházíme k chatě Dom Zavižan, která slouží jako turisická chata a meteorologická stanice zároveň. Uvnitř se zdá být docela plno a živo, a tak chvíli stojíme venku. Nakonec však jdeme dovnitř. Správce zde není. Jen jeho rodina či přátelé a nějaký děda, kteří nám říkají, že šel na vrchol. Máme si však udělat pohodlí a počkat, až se vrátí. Jak se ukazuje, nejsme jediní, kdo tady na něj čeká. Chata je plná Poláků, z nichž někteří správce zatím také neviděli, ale už ví, kde si můžeme brát pivo. Tři Poláci zde jsou spolu na dovolené. Nejsou na treku. Každý den mají v plánu něco jiného. Další dva vyrazili na stejný trek jako já a má paní. Dnes ráno jeli stejným autobusem jako my, jen nevystupovali v Senj, ale ve Sveti Juraj. My si je napamatujeme, ale oni nás ano. Jeden je takový pohublý příjemný kliďas s bradkou jako čert a jmenuje se Michal. Druhý je holohlavý buclatý ukacený Tomek, se kterým je neskutečná sranda. Šestý pšontek, který se zde s námi úplně náhodou setkal, je Albin. Je to postarší docela praštěný týpek, který se vydal na trasu Via Adriatica přes celé Chorvatsko a chce ji celou zdokumentovt. Řekl bych, že na takové cestě je poprvé, čemuž odpovídá jeho příprava i výbava, ze které je však nadšen a nepřestává se s ní chlubit. Mé dobře míněné tipy však přechází mlčením. Krom nás by zde měli být také nějací Slováci, ale ti už prý leží v patře.

Dokud nepřijde správce, nechceme si uzurpovat místa v noclehárně, a tak si s mou paní sedáme bokem a chystáme si večeři. Zábava Poláků je v plném proudu a coby hraničář se k nim v debatě tu a tam přidám. Správce chaty stále nepřichází, a tak zde dabatujeme a pijeme pivo. Když dorazí další početná skupina Chorvatů, která vyrazila také na víkendový trek Velebitem, rozhodneme se přeci jen místa v noclehárně zabrat. Ta je chladná a velice spartánsky zařízená. Je zde několik dvoupatrových postelí s tvrdou matrací, přičemž na horní patra nevede ani žebřík. Stěny jsou studené a je zde chladno. Má paní si zabírá spodní postel a okamžitě leze do spacáku. Za pár minut usíná. Já si dávám spacák na horní postel a mám štěstí, protože náhodou vyberu místo se zásuvkou. Nemusím tak hned první večer čerpat energii z powerbanky.

Vracím se do jídelny a trávím večer v polské společosti. Tady se teprve ukazuje, že Tomek a Michal jdou stejnou trasu jako my, že jdou podle stejného plánku, kde je na bílém papíře namalována černá čára a na té vyznačeny bodově chaty a vrcholy. Jeji plán na další dny je stejný. A úplně stejný plán má Albin kráčející po Via Adriatice, kterou Velebitski planinarski put z velké části kopíruje. Problém je, že útulna Ogradenica je spíše takové malá plechová budka s dvěma dvoupatrovými postelemi z desek a místa zde moc není. Řešíme tedy, co dále. Albin nemá problém zůstat zde jeden den navíc a odpočinout si. Za poslední dny toho nachodil dost. Tomek s Michalem navrhují, že půjdou na Skorpovac. Tady je však musím zklamat. Na rozdíl od nich jsem si článek s popisem trasy přeložil a pořádně pročetl, a tak vím, že tahle útulna loni v létě vyhořela. Tomek je docela překvapený, a tak se obrací ke stolu, kde sedí početná skupina Chorvatů vedená tak dva metry vysokým prošedivělým horalem s vousy jako František Josef a v tradiční balkánské čepce červené barvy. Ano, útulna vyhořela. Říká nám však o nějaké chatě, kam mají namířeno, ta je však úplně mimo naši trasu a docela daleko. Pro tuhle partu to však problém není. Vstávají brzy ráno a na chaty příchází až za tmy. Asi jako já na mých letních trecích Alpami, kdy zdvojuji etapy.

Konečně přichází správce chaty, u kterého si kupujeme další zásobu piva a bavíme se. Správcová mezitím z trouby vytahuje pekáč plný pečených brambor a klobás. Začínají rodinné hody, ale ani mi nepřijdeme zkrátka, protože co nedojí, to nám hodí do sálu. Já si dávám jednu bramboru, stejně tak i Michal. Vyhladovělý Albin se však cpe jak prase. Žádná klobáska nezůstane ušetřena jeho hladovým rukoum. Sežere všechno a ani s chorvatskou skupinou se nepodělí.

Večer je dlouhý a zábava je příjemná. Už ani nevím, jak dlouho se s touto partou zdržím. Nakonec však platím za ubytování i pivo a jdu spát.

22,2km 1239m↑ 338m↓

Přechod chorvatského Velebitu - Den 2. →