Přechod chorvatského Velebitu - Den 2.

19.5.2025

Je před čtvrtou ráno, když to v noclehárně začíná hučet a šelestit. Velká skupina chorvatských horalů, která dorazila až včera pozdě večer, vstává a balí se. Nemluví, ale takové množství lidí nadělá hluk, i když se snaží balit potichu. Je slyšet kroky, dupání a šelest. Navíc si svítí baterkami, aby si vše sbalili a nic nezapomněli, takže jsme za chvíli všichni vzhůru. Do dvaceti minut jsou však všichni pryč a ubikací se opět nese tma a ticho, a tak se opět noříme do hlubokého spánku.

Když se opět vzbudím, je šest ráno a venku už je světlo. Poláci už jsou vzhůru. Má paní stále spí, ale slíbil jsem ji, že ji na téhle cestě nebudu zbytečně brzo budit, a tak ji nechávám spát. Když kouknu z okna, tak se mi stejně nikam nechce. Není tam vůbec pěkně. Je tam hustá bílá mlha a není vidět na krok. Vzhledem k tomu, že před sebou máme hned na úvod asi jeden z nejkrásnějších úseků treku, tak je to velice demotivující. Vůbec se mi nikam nechce a přemýšlím, že tady dneska zůstaneme. Jen pak budeme muset některý jiný den asi dost máknout nebo to někde zkrátit. V druhé polovině se však stezky Velebitem začínají docela hustě větvit a přibývat, takže možnosti jak trek opustit nebo se vydat jinudy by tady byly. Vůbec jim však nejsem nakloněn.

Přesouvám se do jídelny a bavím se Michałem a Tomkem, kteří už mají sbaleno, jsou po jídle a chystají se vyrazit. Naposledy řešíme, jak to uděláme dneska s noclehem. Máme se zastavit na chatě Alan? Vejdeme se do Ogradenice? Nebo to máme zkusit dojít až na místo vyhořelé útulny Skorpovac a tam si zkusit postavit stan? Až na Skorpovac to bude docela dálka, takže asi spíš ne. Nakonec si s Tomkem vyměníme kontakt. Vzhledem k tomu, že chlopaci budou vyrážet mnohem dříve než my, je jasné, že také budou na místě o poznání dříve. Pokud tam bude místo, napíšou mi. Albina řešit nemusíme, ten má jasno. Dneska nikam nejde a zůstane tady.

Naši polští přátelé opouští chatu a já jdu vzbudit mou přítelkyni. Mlha se místy trhá a zvedá vzhůru, a tak to dnes možná nebude tak zlé. Pokud přeci jenom ano, můžeme to o nějakých 7km dále zapíchnout na útulně Rossijeva Koliba a počkat do dalšího dne. Do té doby se snad počasí vybarví. Pokud ne, budu už opravdu naštvaný.

Budím Mišku, balíme a pak si jdeme nachystat snídani. Mezitím schází do jídelny další tři Poláci, kteří zde jsou na dovolené a spali v horním patře. Dnes jdou na nějakou tůru tady v okolí a odpoledne se vrací na chatu. Zítra vyráží na Rossijevu kolibu, kde hodlají strávit noc a pak pokračovat po Přemužičově stezce, což je pevná kamenná stezka vybudovaná ve 30. letech minulého století v jinak těžko přístupné spleti hor a skal. Chlopaci nás přesvědčují, že je to nejkrásnější část celého Velebitu. Prý tedy, sami tam ještě nebyli, ale říká se to. O to tesklivější je počasí, které venku panuje. Albin má stále jesno, dnes nikam nejde. Mlha se však mezitím zvedá v podobě hustých šedy mračen nad hory a na chatě už ho asi mají taky plné zuby. Je fakt okecaný. Tak nějak na poslední chvíli se rozhoduje, že přeci jenom dneska půjde a vyráží na cestu jen pár minut před námi.

Po deváté konečně opouštíme zdi chaty i my a sestupujeme po travnatém svahu na silnici níže. Z protisměru mezitím rychle šlape vzhůru Tomek. Michał nikde. Batoh taky ne. Co je? Aha, na chatě si zapomněl hůlky, takže valí zpátky, zatímco Michał někde čeká u jeho batohu. Za chvíli nás zase předbíhá a pospíchá za svým parťákem. My nikam nespěcháme a pomalu si šlapeme po cestě dolů. Ta nás vede na dohled od kapličky svatého Ante, kde rozlehlé louky na nějaký čas opouštíme a noříme se do hustých jehličnatých lesů. Stále však šlapeme po široké štěrkové silnici. Tu a tam se stromy dokonce rozestoupí a ukážou nám náhled na místní horská panoramata.

Po asi kilometru přicházíme k rozcestí. Dále se táhne široká lesní silnice. Doprava přes louky odbočuje úzká pěšina táhnoucí se hlubokou jarně zelenou trávou. Úzkou louku po obou stranách ohraničují lesy. Tu a tam se objeví skalka nebo shluk velkých bílých kamenů. Zatím to není to, co jsme si představovali, ale to se brzy změní.

Stezka se brzy opět noří do lesů a zde se z úzké hliněné stezky mění v úzký kamenitý chodníček. Ten náhle opouští les a první výhledy nás doslova uhranou. Z lesa se táhne úzká kamenitá stezka vystavěna na zpevněné kamenné zídce, ktará je těsně nalepená na vysoké skalní skalní stěně. Stezka vede podél skal, stáčí se doprava a podél skály naproti se táhne úplně sejně vystavěná stezka. Vypadá to neuvěřitelně. Jakobychom se náhle ocitli v úplně jiném světě. Šlapeme dále po stezce a ta nás vede skalami do úzkého sklaního žlebu, kde se stezka otáčí a my tak přecházíme na stezku vedoucí po protější skalní stěně. Po té kráčíme opět po okraji další bílé skály. Nalevo můžeme vidět ve skále vystavěnou pěšinu, po které jsme před chvílí kráčeli. Vypadá to neskutečně. Teprve výhledy po té, co skálu obejdeme, nám však vezmou dech. Stezka dále se vine v podobě úzké skalní římsy, prochází průrvami ve skále či mezi balvany a po levé straně se můžeme kochat pohledy na jedinečnou horskou krajinu lesů a bílých skal.

Pokračujeme v cestě. Kamenný chodníček se line podél skal a výhledy na okolní krajinu nás nepřestávají uchvacovat. Není to jen o výhledech na kopce v dáli, ale také na pohádkové skalní útvary všude kolem nás. Kamenný chodníček pohádkovosti krajny jen přidává. A to jsme teprve na začátku.

Najednou potkáváme Poláka Albina, toho co jde Via Adriaticu. Sedí tady zasněně na kameni, usmívá se a zasněně hledí do krajiny. Na to, jak je hyperaktivní a ukacený, najednou sedí v klidu a mlčí. Jen nás tiše pozdraví úsměvem a mírným kývnutím a nehybně sedí dále. Procházíme kolem něj a pokračujeme v cestě. Ta se stáčí kolem skal a přivádí nás na opačnou stranu horského masivu. Na krátký čas zahlédneme moře, ale záhy se opět noříme mezi stromy. Pár kroků šlapeme vysokohorským lesem a najednou ho opouštíme. Opět před sebou máme kamenný chodníček táhnoucí se po úzké římse podél skaních stěn. Tentokrát však máme masiv po levé straně. Po pravé straně je chodník zpevněn a vydlážděn velkými kameny. Výhledy jsou snad ješ více wow, než na úvodním úseku. Neustále zastavujeme a fotíme.

Procházíme úzkou štěrbinou mezi skálou a hromadou balvanů. Za tou se stezka opět stáčí doleva. Mění se. Už to není úzká římsová pěšina nabízející výhledy pouze na jednu stranu. Najednou kráčíme neskutečným světem bílých skal, jejichž krásu dotvářejí horským větrem tvarované borovice a kleč vyrůstající ze světa kamení a obrůstající skalisté vrcholy, mezi kterými se chodníček klikatí jako had. S každým krokem před námi vystupují nové dechberoucí výhledy. Je to tady neskutečné. Jsme naprosto očarováni. Dnes nezastavuji pouze já, abych fotil. Dnes zastavuje i Myška. Prakticky co dva kroky někde stojíme a snažíme se vyfotit, co nám právě krajina odhalila. I když prakticky bez ustání někde stojíme a fotíme, nebo se kocháme krajinou, Albin nás stále ne a ne předehnat. Nikde ho nevidíme, ale není se co divit. Asi to má stejně a také neustále někde stojí. Kdo ví, jestli vůbec už vstal a vyrazil a zda ještě nesedí na kameni tam, co se cesta stáčela do tohoto horského ráje.

Stezka nás přivádí pod vrchol Gromovača, kde stezka prochází svým nejvýše položeným bodem. Na vrchol se dá dokonce vystoupat, ale to úplně nepotřebujeme. Trek je nádherný i bez toho a výhledů si užíváme víc než dost. Navíc jsme se dost zdrželi focením i bez toho. Den výrazně postoupil a docela by se hodilo se najíst. Jsme však v otevřené horské krajině a i když je krásný slunečný den, docela zde fouká vítr. Prakticky za rohem, jen kilometr odsud, se však nachází útulna Rossijeva Koliba a cesta k ní bude jen klesat, takže si řekneme, že dojdeme až tam a tam si uvaříme.

Stezka opravdu klesá a stále má podobu pohodového chodníku, takže do deseti minut přicházíme na dohled kamenné chaty. Premužičeva staza vede jen kousek pod ní. Vystoupáme těch pár metrů, otevíráme těžké plechové dveře a vcházíme dovnitř. Opět jsme očarováni. Takovou útulnu jsme opravdu nečekali. Je to zde nově zařízené, čisté a opravdu útulné. Na jedné straně je dřevěný stůl a kolem lavičky, nahoře je dřevěné patro na spaní, ale dalo by se spát i na lavičkách dole či na zemi. Na zdi visí sekery, pily a další věci, které se zde člověku můžou hodit. Je zde nějaké nádobí i koření, v rohu místnosti jsou kamna petry, ve druhém rohu je umyvadlo. Když člověk "zapompuje" tlačítkem k tomu určeným, z kohoutku teče voda. Ta se udržuje v podzemní nádrři na dešťovou vodu, do které je voda sváděna za deštivých dní a nocí pomocí okapů ze střechy. Aby to nebylo málo, jsou zde led světla a USB ždířky. Nechce se nám věřit, že by byly funkční, a tak tam zkouším zapojit telefon. Světe div se, ale na střeše jsou solární panely, a tak je zde proud funguje to. Takové propojení staré kamenné chajdy s moderní dobou uprostřed hor někde na Balkáně jsme opravdu nečekali. Jestli takové budou i další útulny na cestě, tak to bude opravdu povedený výlet, ne-li rovnou dovolená. O kus dále ve skalách jsou dokonce dřevěné dveře se srdcovitým otvorem. Za těmi je v zemi srací díra. Tohle místo má prostě vše, co člověk k životu potřebuje. Nebýt tak brzy nebo mít na cestu víc času, tak zde snad i zůstaneme přes noc. Dáváme tomu deset z deseti a jdeme si uvařit oběd.

Jsme po jídle a pomalu se balíme, když tu se dveře otevřou a vchází praštěný Albin. Je stejně nadšený jako my a neskrývá to. Ukazuje nám fotky, vysvětluje, jak zde funguje voda a elektřina. Ještě tady nebyl, ale před rokem navštívil jinou podobně zařízenou útulnu, která nás na této cestě čeká. Prý je uvnitř velkého kontejneru, který vynesli do hor vrtulníkem. I ona má na střeše solární panely, stejně zařízený dřez a přívod vody a natahovací hamaky na spaní. Už se tam nemůžeme dočkat. Nezapomene se pochlubit se nám výbavou. Ukazuje nám svůj vodní filtr a poučuje nás, k čemu je a jak funguje. Mám úplně stejný, a tak mu ho ukazuji. Zase to přechází dotčeným mlčením, jako všechny mé včerejší tipy na lepší výbavu.

"Tam je kočka," zvolá najednou moje přítelkyně překvapeně. Když koukneme nahoru, opravdu vidíme konec chundelatého ocasu, který na první pohled vypadá jako ocas kočky. Rychle se mihne a zmizí. Za chvíli na nás z vrchní patra zvedavě kouká rozkošný čumáček a pár černých zvedavých očí. Není to kočka, je to Plh, který je běžně aktivní v noci a asi ho probudily hlasy. Nevypadá, že by se bál. Vypadá, že je na lidi zvyklý a čeká, co od nás dostane. Albin má nějaké keksy a ořechy, tak mu je zkouší dát. Plh si je bere, jako by ho znal. Jako když si je od vás vezme váš potkan nebo křeček. Aniž by někam utíkal, sedí zde na poličce přímo před námi a spokojeně si chroupe. Je to fakt božan. Moje Miška je z téhle myšky až dětinsky nadšená.

Nakonec se s Albinem loučíme. On zde zůstává, aby si odpočinul. Nejraději by zde zůstal na noc, ale i on říká, že na to je až moc brzy a krásně. My vyrážíme po Premužičově stezce dále. Ta nás vede po zelené louce mezi zelenými kopci, ze kterých vystupuje jen pár skal. Co nevidět nás však přivádí do v pravdě epického světa skal a kamení. Přijde mi, že nic z toho, co jsme zatím viděli, není nic v porovnání s tím, co nás čeká nyní.

Stále pohodový chodníček nás vede dále dosud neviděným světem skal a pokračuje krajinou, která nám doslova vezme dech. Čekají nás pohodové pasáže s výhledy na kamenně šedobílé vrcholy rozprostírající se do všech stran. Jakoby chodníček najednou vedl po horském hřebeni. Žádná skalní stěna nalevo ani na pravo, která by nás omezovala ve výhledu. Ne, prostě jen otevřené výhledy na obě strany, tu a tam skalní vyhlídka. Opět každou chvilku někde zastavujeme a fotíme.

Najednou musíme dolů. Stezka se noří mezi úzké chladné skalní stěny. Je to doslova cesta štěrbinou, ve které na nás čekají strmé kamenné schody padající dolů v těsném sevření vysokých skalních stěn. Najednou si vybavuji tajnou cestu do Mordoru z pána prstenů. “Pojďte, pojďte, hobitci. Nechoďte za světlíšky,” voláme na sebe vesele.

Scházíme schody a kus cesty kráčíme o poznaní níže. Cesta stále vede skalami. Stále je se čím kochat. Co jsme sestoupili dolů, musíme však vystoupat zase nahoru, a tak se kamenná cestička po chvíli zase zvedá a mírně stoupá vzhůru. Zanedlouho šlapeme po úzkém chodníčku přecházejícím další úzký skalnatý hřeben. Tady to má teprve své kouzlo.

Na jedné straně se nad námi tyčí vysoké strmé skály. Na straně druhé je krajina otevřená a nabízí nám další jedinečné výhledy. Stezka se pomalu přibližuje skalní stěně na levé straně, až se k ní úplně přilepí. A pak najednou naprosto nečekaně přichází hluboký temný les. Veškeré krásné výhledy jsou najednou tatam. Avšak i v lese máme co obdivovat. Především nás zaráží, jak jsou všechny stromy více méně stejně prohnuté v jednom a tom samém místě a zatímco spodek kmene je vždy načervenale hnědý, kůra všech stromů ve stejné linii přechází v šedavě bílou barvu. Ta linie se navíc posouvá s výškou ve svahu, ze které strom vyrůstá, takže při pohledu z cestičky vzhůru vidíme dokonalý přechod napříč svahem stále v jedné úrovni. Působí to až nepřirozeně a absolutně si nejsme jistí, čím to tak může být. Můžeme jen hádat. Je to větrem? Zprohývaly ty stromy nánosy sněhu? Může ze to slunečná strana svahu směrem k moři? Absolutně netušíme.

Asi za půl hodinky les opět opouštíme. Před sebou už však nemáme svět skal. Místo něj nás čeká svět horských luk a zelenou trávou obrostlých vrcholů. Místo modré oblohy nás nyní čekají šedavá mračna, přehánějící se mlhové obláčky, vítr a chlad. Naše stezka se táhne od lesa zelenou kopcovitou krajinou a míří pod vrchol Seravski vrh. Zde se opět stáčí jižněji. Kráčíme zelenou dolinou a odsud opět stoupáme vzhůru. Chodníček má nyní podobu spíše vyšlapané stezky tu a tam lemované kamením. Když vystoupáme z doliny výše a ohlédneme se, můžeme naposledy vidět skalnaté vrcholy, ktyrými naše cesta před chvílí vedla. Zasněně koukáme zpět a shodujeme se, že tohle byl opravdu nádherný úsek. Člověk až má chuť si ho projít znova.

Pokračujeme světem travnatých kopců a krajina nám otevírá nové výhledy. Krom skalního světa za námi můžeme obdivovat světle zelené kopce porostlé trávou a temně zelené skrývající se v lesích. Stezka se opět stáčí a výhledy zůstávají za námi. Pěšina nás vede mezi nízkými vrcholy a balvany. Nevím proč, ale najednou si vybavuji scény z pána prstenů, kdy Gimli, Legolas a Aragorn uhánějí za děsivými Uruk-hai, kteří odnášejí Smíška a Pipina Rohanem do Železného pasu.

Najednou se stezka strmě svažuje dolů. Je plná kamení a vede nás k lesu. Noříme se do hustého stromového porostu a šlapeme stále strmě dolů. Nejednou se nám stezka rozplývá, ale dole je jasně vidět silnice a turistická chata Alan. Scházíme k ní a sedáme ke stolu s lavičkami. Ven vychází nějaký děda v kostkované košili a vítá nás. Ptá se, co si dáme, a tak se ho ptáme, jestli má Colu a pivo. To je taková naše klasika. Já si většinou dávám zlatvý mok a má paní černou přeslazenou vodu s bublinkami. Pán má obojí, a tak si dáváme studený nápoj dle naše vkusu a odpočíváme. Je půl čtvrté a na Ogradenicu to je jen jedenáct a půl kilometru. Nemělo by nás čekat žádné náročné stoupání. Teda jen na konci dne, kdy budeme muset stezku opustit a vystoupat strmě k útulně. Do té doby to však vypadá na příjemné vlnění. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byla stezka doposud, věřím, že to do osmi musíme zvládnout jak nic.

Máme dopito a přemýšlíme, zda si dáme ještě jeden drink, nebo půjdeme dále. Najednou z lesa dobíhá Albin a sedá si rovnou k nám. Obědnává si pivo a mi rovněž každý po jednom našem oblíbeném nápoji. Sedíme, povídáme si a sklenice se pomalu vyprazdňují. Když pak jdu zaplatit, všimnu si, že pán má v nabídce klobásy. Když to pak u stolu oznámím, máte vidět Albinovu radost. "Tady mají klobásy? No to já si dám! Vy nechcete?" Okamžitě běží za dědou a ptá se, zda tady má opravdu klobásky. Má a tak si s radostí hned dvě objednává. My se mezitím balíme a máme se k odchodu. "Vy nezůstanete?" "Musíme jít dále."

Nejednou přichází i starý chatař a je překvapený, že zde nezůstaneme. "Vy tady nezůstanete?" "Ne" "A kam chcete jít?" ptá se, jako by měl podezření, že chceme spát venku.

"Ogradenica."

Z jeho reakce je vidět, že naši volbu uznává. Zároveň ho však asi mrzí, že raději jdeme dále, než abychom zůstali. Jsou však teprve čtyři odpoledne. Co tady do večera.

Dáme si společnou fotku s Albinem, kterého tak dost možná vidíme naposledy, vyměníme si kontakt na facebooku a vyrážíme na cestu. Chvíli šlapeme po silnici vedoucí kolem chaty, po pár minutách ji však opět opouštíme a přecházíme na úzkou pohodovou stezku. Ta nás provede úzkým pruhem lesa a přivede na rozlehlé louky porostlé nízkou trávou. Louky se na jedné straně od nás svažují vzhůru, na straně druhé dolů a z údolí opět stoupají vzhůru v podobě zalesněných vrcholů. Všude kolem se válí hromady kamení, které s naší cestou dále od chaty přibývá. Stezka se pomalu ale jistě blíží nízkému hřebeni po naši pravé ruce a pak jej náhle přechází na opačnou stranu. Náhle se nám otevírají výhledy na lesklou hladinu moře, ze kterého vystupuje několik chorvatských ostrovů.

Svět, kterým kráčíme, se dnes opět závratně mění. Po levé ruce máme skalnatý hřeben, přes který nevidíme na druhou stranu, před sebou ostré vrcholy, kde se travnaté svahy prolínají s kamením a skalnímy výstupy a mezi těmi se opět táhne zpevněný chodníček. Pochmurné počasí tohoto odpoledne je tatam. Obloha je modrá, svítí na ni slunce a prohání se lehké oblaka. Tento den je opravdu nádherný a neskutečně si ho užíváme. Dost možná je to jeden z nejkrásnějších treků, na které jsme spolu vyrazili. A hlavně není vůbec tak náročný, jak by v takové krajině mohl být. Po celou dobu šlapeme více méně po velice pohodovém chodníčku. Prostě paráda!

Je krátce po šesté a my jsme téměř v polovině naší cesty z Planinarske kuči Alan na Ogradenicu. Náhle mi na wats upp přichází zpráva. Je od Tomka. Píše, že právě dorazili na Ogradenicu a posílá mi fotky místa, a tak mu odepisuji: “Jesteśmy mniej więcej w połowie drogi między Alanem i Ogradenicą. Myślę, że będziemy tam za dwie godziny. Widzę, że łóżko jest duże, jedno nam wystarczy. Jeśli nie będzie miejsca, rozbijemy namiot przed schroniskiem. Dziękuje Do zobaczenia później.“

Asi za čtvrt hodiny píše, že pouklízeli a že je tam dešťová voda na mytí. Paráda, voda se určitě hodí.

K večeru louky řídnou a začínají převládat lesy. Nakonec už šlapeme výhradně lesem bez výhledů. V půl osmé přicházíme na rozcestí, kde musíme trek opustit. Čeká nás první “strmý” výstup tohoto dne. Stoupáme pomalu po úzlé pěšině táhnoucí se stále vzhůru a dostáváme se nad hranici lesa. Za tou se nám postupně odhalují zelené kopce, hladina moře s dalšími ostrovy a nad tím vším obloha barvící se od zapadajícího slunce.

Už je osm, a tak přidávám do kroku, ať jsem na útulně aspoň já v nějaký rozumný čas. Přítelkyni tak nechávám pěkný kus za sebou a funím vzhůru k plechové boudě na Ogradenici. Asi deset minut po osmé jsem na místě. Je tady taková prostě zařízená budka z plechů a v ní dvě dvouposchoďové postele ze železa a dřevotřísky, jsou však tak široké, že se na patro bez problému při troše snahy vtěsnají klidně i dva lidé. V rohu jsou dokonce malá kamna petry a u stropu je zavěšená šňůra, jinak zde však nic není. Venku jsou ruiny nějaké staré kamenné chaty, velká díra a všude kolem spousta kamení. Výhled na moře je odsud však parádaní.

Michał už spí, Tomek je však ještě vzhůru. Hned jde ven a začíná si se mnou povídat. Hlavně mě upozorňuje, že jsou tady neskutečně drzé myši, které se ani lidí nebojí a máme si věci pověsit na šňůru u stropu. Mezitím celá zchvácená přichází Míša. Jdeme si nachystat místo na spaní ať pak nikoho už zbytečně nebudíme a pak si venku vaříme oběd. Tomek už si jde taky lehnout a vůbec se mu nedivím, protože sotva slunce zapadne, začíná být neskutečná kosa. I my se v rychlosti najíme, zatímco kolem nás pobíhají myšky a jdeme si lehnout a zachumlat se do spacáku. Usínáme opravdu rychle.

26,1km 580m↑ 735m↓

Přechod chorvatského Velebitu - Den 3. →