Irsko - Den 22.

The Kerry Way

23.4. 2025

V noci ještě několikrát vydatně sprchlo, ale když se ráno probudím, jsou všechny deště noci zažehnány a vypadá to na docela pěkný den. Moc se tedy nezdržuji a okamžitě začínám balit, přeci jen chci dneska dojít co nejdál. Sbalit se však a hlavně uvést mé nocoviště na razestavěné chalupě do původního stavu není jen tak a nějaký čas to člověku zabere, takže než se vydám na cestu, táhne stejně na půl devátou. Nezoufám však a pevně věřím, že do večera 40km zvládnu jak nic. Oblékám si vlhké tričko, vracím dřevěné palety, ze kerých jsem si zbudoval lůžko, tam, kde jsem je včera našel. Vyrážím na cestu. Nikdo by ani nepoznal, že jsem zde strávil noc.

Pěšina bez ustání klesá, přičemž neztrácím výhledy na protější kopce a zanedlouho mne přivede do travnatého údolíčka, které dělí bezejmenný potok. Okolní slehlá tráva topící se v kalužích vody dává tušit, jak to zde včera asi muselo vypadat. Jsem fakt rád, že jsem tudy netáhnul dále, protože zde musela být doslova potopa. Mezi trsy vysoké trávy je opravdu stále vidět spousta temné vody.

Přecházím most, zdolávám poslední metry po pěšině přecházející podmáčenou louku a přecházím na pevnou suchou asfaltku. Zde mám na výběr, zda budu pokračovat po Kerry Way do Kenmare nebo dále zdejší divokou kopcovitou krajinou k břehům oceánu. The Kerry Way je totiž okružní cesta a právě zde se rozděluje do dvou směrů. Já volím cestu, kterou mne město jen tak záhy nečeká a stejně jako poslední tři týdny pokračuji dále na západ. Ta mne zanedlou přivede úchvatnou krajinou tolik podobnou skotské vysočině ke kostelíku Dyrrycunihy, kolem kterého rovněž prochází hlavní silnice spojující již zmiňované Kenmare a Killarney, provoz je zde však prakticky nulový. Přecházím tedy přes cestu a pokračuji lesy dolů k jezeru v dáli.

Šlapu stále níže a i když je docela brzy, dohání mne záhy hlad. Tak brzo na této cestě běžně nesnídám, ale dnes jsem vstával dříve, než normálně a odvedl kus práce, než jsem vůbec vyšel. Ještě chvilku s tím bojuji a šlapu lesem s prázdným žaludkem, avšak mám stále menší chuť pokračovat, a tak si nakonec sedám na okraj ruin, ke kterým dorazím a zde si připravuji vydatnou snídani a kafe, to však za moc nestojí. Má mletá káva, kterou jsem si přivezl z domu, před pár dny došla a od té doby s přípravou lahodné silné kávy marně bojuji. Sám nevím, zda je to lepší než nic, nebo zda by nic nebylo lepší než tohle. Po jídle si skočím ještě vykonat opravdu velkou potřebu a pak konečně opět vyrážím na cestu.

Netrvá dlouho a les opouštím. Výhledy, kterých se od té doby mým zrakům dostává, jsou doslova pastva pro oči a opět mne vrací do Skotska. Na dohled mám "horní jezero" Upper Lake a kolem něj drsné bezlesé kopce, které jako by někdo vyrval z rovinatého okraje West Highland Way a posadil je právě zde. Jsem opravdu rád, že mne mé putování vede touto pohádkovou krajinou. Opravdu se mi zde líbí. Je to neskutečná nádhera.

Šlapu vřesovišťovou krajinou stále blíže jezeru, neustále zastavuji a fotím nové úhly krajiny a užívám si tuhle hořce vykoupenou cestu. Najednou si všímám lesnatého porostu na druhé straně jezera, nad kterým se tyčí temná kamenná věž. No to mě podrž! Vždyť je to Železný pas! To proto to počasí včera, Saruman se na mne pokoušel shodit horu! Už je mi to naprosto jasné!

Nakonec mne má cesta přivede až k oné věži a když kolem vidím kamennou zeď, zpodobnění Železného pasu pro mne teprve dostává plné obrysy. Je však zamčeno, takže Saruman pravděpodobně není doma. Naproti je však nějaká restaurace, a tak si zde jdu dát alespoň kávu, která snad bude lepší, než ten mok, který jsem si dával cestou.

Sedám si ven na terasu, popíjím hořkou kávu a docela se zde rozsedím. Najednou se mi nějak nechce. Mlsně pokukuji po vystavených sendvičích a koláčích a pročítám si nabídku jídel. Jako něco by mi bodlo, ale před chvílí jsem přece jedl. Nakonec si nic nedávám a raději vyrážím na cestu. Tlustý jsem už tak dost.

Sotva Lord Brandon´s Tearoom opustím, přecházím na asfaltku, která vede bez ustání mezi pastvinami. Míjím statky, hostely a osamělá stavení a mne naopak míjí droškaři vozící turisty v dvoukolových kočárech, jaké používal Gandalf. Jeden takový povoz dokonce nacházím odstavený na okraji silnice. Prvně Sarumanova věž, pak opuštěný kočár šedého poutníka. Kouzlo středozemě se o mě opět otírá. Jsem nadšen. Tento den mne opravdu baví.

Jak tak šlapu po asfaltové silnici, najednou potkávám uprchlou ovci, která má přední nohu zachycenou v obrovské plastové nádobě a vláčí ji s sebou všude, kde se jen hned. Je mi ji líto a chci ji pomoct, nenechá se však chytit a neustále přede mnou utíká. Její strach z neznámého člověka je větší než bolest, kterou ji ten krám musí způsobovat. Nejedná se přitom o žádný malý kyblíček. Vždyť je ta černá nádoba skoro stejně tak velká, jako ta chuděra ovce.

Po pár pokusech to vzdávám, nechávám ovci svému osudu a pokračuji po zpevněné cestě, dokud mne nepřivede na okraj lesa. Zde cesta končí a mne čeká dřevěný žebřík na druhou stranu ohrady. Odsud dále už je to jen bláto, kaluže a zmar. Když si vezmu, jak suchou krajinou jsem doposud šlapal, přijde mi, že zde muselo pršet i včera večer, když jsem od svého kamenného přístřešku pozoroval mračna nad vrcholky v dáli, ale i po celou noc a snad ještě dnes ráno. Bořím se v tom, boty mi čvachtají, kloužou a přejít to suchou nohou se zdá takřka nemožné. Netrvá to dlouho, a mám toho dost. Sedám si na kámen vedle rozvodněného potoka a vařím si oběd.

Po jídle si ještě nějakou dobu posedím v blátě. Zvedat kotvy a jít dále se mi nějak moc nechce. Dvacetdva dní bez pořádného odpočinku je cítit, ale nakonec si plním lahve a dávám se na další putování blátivou cestou. Ta bohužel z koncem lesa nekončí a vyde i přes svažující se louky, zde je naštěstí dostatek kamení, po kterém se dá pokračovat, a tak docela hravě přecházím na další štěrkovou silnici vedoucí mne mezi pastvinami dominujícími krajině jako z jiného světa. Snad poprvé na této cestě potkávám trekaře s velkým batohem jdoucího v protisměru, ale nemyslím si, že šlape přes celé Irsko z jedné strany na druhou. Určitě se vydal pouze na Kerry Way. Kývnutím hlavy se mlčky pozdravíme a bez dalších slov pokračujeme každý svou cestou.

Silnice mne přivede k nějakému statku pod vrchem Broaghnabinnia a i když cesta pokračuje skrz na druhou stranu, já ji musím opustit a statek obejít po úzké krkolomné pěšině, abych se na cestu na druhé straně opět napojil. Místní lidé jsou opravdu zvláští.

Ještě kus pokračuji po cestě, ale nakonec ji opouštím a začínám stoupat do zelenajících se kopců. Stezka je mokrá a místy se bořím v blátě, dechberoucí krajina mne však nabíjí energií a já šlapu neochvějně vzhůru a vpřed na sedlo, abych mohl začít opět sestupovat na druhou stranu.

Když na sedlo vystoupám, naskytne se mi dechberoucí výhled na krajinu za mnou, ale i na novou lokaci přede mnou. Tam dolů musím sejít, tam tudy budu opět kráčet. Jsem zde jen já, ovce a boží ticho. Krajina je nádherná. Za celou mou cestu napříč Irskem se mi nikde nelíbilo tak jako tady na Kerry Way. Konečně to stojí za to. Ještě chvíli se kochám výhledy na až mýtickou krajinu a konečně vyrážím. Cesta klesá strmě vzhůru po travnatém svahu, půda je však tak podmáčená, že sotva vyjdu, ležím na zemi a svezu se tak o metr. Když se zvednu, vidím za sebou jen blátivou brázdu a cítím vlhkost na zadku. Celé nohy mám hnědé, kraťasy podmáčené a zadní stranu batohu od bláta. V první minutě zakleji, ale nakonec se tomu směji. Když tak hodím záda opakovaně ještě několikrát, dobrá nálada mne přechází. Nakonec jsem docela rád, když scházím k silnici. Stojím nad ní, je to tak metr z kopečka. Najednou bác a já zase sedím na prdeli a sjížím až na silnici. Nebudu vám lhát, ale docela si zanadávám. Dokonce z toho bláta ani nevstávám. Už je mi to tak nějak jedno.

Nakonec se přeci jen zvedám a vydávám se na cestu po zpevněné silnici. Ta se opět táhne mezi oplocenými pastvinami, které lemují šedavé kopce rozlišných tvarů a dodávají na kráse mistní krajině. Sem tam narazím na nějaké to zemědělské stavení a zase šlapu k dalšímu liduprázdnou krajinou.

Netrvá to dlouho a Kerry Way se ze silnice odklání a vede mne přes ohradu vzhůru do kopců. Hned na úvod mne vítá cedule upozorňující, že se nacházím na soukromém pozemku a kempování je zde zakázáno. Abyste se tady z toho taky všichni nepo.

Přecházím na druhou stranu plotku a stoupám vzhůru směrem k vrcholu Beendarrig. Cesta se klikatí a s každou zákrutou a zdolaným výškovým metrem se mi nabízí nové výhledy. Čím výše jsem, tím krásnější to je. Vím že se budu opakovat, ale zdejší kopce se mi opravdu líbí.

Jakmile vystoupám na pomyslné sedlo jen kosek pod vrcholem, otevře se mi výhled na úplně novou krajinu na druhé straně, které dominuje jezero Acoose obklopené horami. Jsem dojat. Fotím, kochám se a užívám si výhled. Vůbec se mi nechce pokračovat dále. Nejraději bych si zde postavil stan a po zbytek dne se jen kochal výhledy, na to je však ještě docela brzy a odrazuje mne od toho cedule dole v údolí. Po předešlých deštích je navíc sedlo spíš bažina, než horský hřeben. Pořizuji tak ještě jeden snímek na výšku, sdílím ho na instagramu a píši k němu, jak moc je to tady krásné. Pak se naposledy pokochám tou nádherou kolem a konečně vyrážím na cestu. Jeden krok, druhý krok, třetí a už zase házím záda. Tentokrát to však byla naprosto nečeká šlupka a dopadl jsem opravdu tvrdě. Nezbývá mi, než se tomu smát. Když však vstanu a zjistím, že jsem si tím pádem urval bederní pás, přemáhá mne zlost.

O co všechno jsem už na tomto výletě přišel? Nový stan a hned několik děr po prvním týdnu, rupnutá guma ve spacáku ještě dříve, zohnutá treková hůl, zničený vodní filtr, týden s bolavou nohou a minimálně dvakrát píchnutá nafukovačka. Tohle jsou první věci, které si okamžitě vybavím. Ztrácím nervy a řvu na všechny duchy celého Irska. Pohár mé trpělivosti dnes přetekl. Ztrácím jakoukouli motivaci putovat dále touhle proklatou zemí. Vzdát to však nehodlám. Vždyť už jsem skoro na konci.

Sestupuji do údolí, které protíná divoký potok. Podél toho pokračuji. Večer se blíží, a tak se rozhlížím po místě pro stan, i když bych zde kempovat neměl. Půda je zde stejně více méně spíše bažina.

Nedaleko jezera se stezka rozchází a já mám možnost jezero buď obejít po úzké pěšině nebo po široké štěrkové cestě později přecházející v asfatlku. Volím si úzkou pěšinu, což se však nakonec ukáže jako docela chyba. Trmácet se úzkou pěšinou totiž znamená brodit se kalužemi a blátem. Než dorazím na další silnici, mám toho tak akorát dost a když vidím, že bych měl něčím takovým stoupat do kopce, řeknu si, že na tohle kašlu a po štěrkové silnici zamířím k asfatlce, která je zárověň i druhým ramenem The Kerry Way.

Cesta vede kolem jezera, a tak se marně rozhlížím po místě, kde bych postavil stan. Když už však na nějaké rovné místo narazím, je to spíše bažina. Nakonec dorazím až k druhé silnici. Od té mne však dělí uzamčená vysoká brána a plot. Ne, opravdu se vracet nehodlám. Na to už toho mám dneska až moc plné zuby. Přehazuji batoh na druhou stranu a pak za ním sám lezu. Dále pokrařuji po silnici, po které se tu a ta prožene auto. Na levo ode mne je hustý oplocený porost, na druhé straně strmý svah vzhůru a oplocený les. Soumrak nastává a já opravdu ntuším, kde to dnes položím. Nakonec však plot po levé straně mizí a já přicházím do míst, kde místní vyhazují odpad podél silnice. Dole to vypadá na dostatek rovného místa, a tak scházím dolů a rozhlížím se. Je to však až příliž na dohled z hlavní silnice. Šplhám tedy zpět a šlapu ještě nějaký kus silnici. O několik minut později zkouším štěstí znovu. Scházím k potoku, odhazuji batoh a procházím se podél potoka. Sem tam je to doslova bažina, ale nakonec mezitím vším zmarem najdu místo pro stan. Vracím se tedy pro batoh a začínám s jeho stavbou. Postavit však stan stavějící se na tyčky na takto vhlké a změklé půdě je doslova boj, protože kolíky nechcou držet v zemi. Nakonec mi nezbývá, než je zatížit opravdu velkými kameny a doufat, že to přes noc nespadne.

Lezu do stanu, oblékám se do suchého a chystám si spaní. Místo psaní deníku si v leže zašívám batoh. Pak hodně rychle usínám mrtvolným spánkem.

27,4km 727m↑ 859m↓

← Irsko - Den 21.