Jak jsem si včera předsevzal, tak také dnes činím. Do jedenácti mají padat z nebes trakaře, tak nikam nespěchám. Třídím věci, míchám si Cous Cous a velice pomalu se balím. Až posléze vyrážím na snídani. Mají však celkem bordel v rezervacích a chtějí ji po mne zaplatit znovu. Až zpětně mi dochází, v čem byl asi problém. Už včera totiž došlo k menšímu nedorozumnění na recepci, protože si ve stejný den a na stejný den zarezervoval pokoj člověk stejného jména i příjmení, jen to jeho se psalo anglicky a mé německy, výslovnost však byla stejná. Kdybych se už včera proti nesrovnalostem v placení neozval, dostal jsem jiný pokoj, než jsem si vůbec zarezervoval a za neznámého ho zaplatil. Celkem škoda, že jsem se se svým jmenovcem nepotkal, protože lidí mého ani podobného příjmení po světě zrovna moc neběhá. Třeba jsme byli vzdálení pra pra pra příbuzní ještě z dob, než Slezsko zabralo Prusko a náš praprapra praděd si poněmčil jméno.

Ke snídani si dávám klasicky irskou snídani s černým pudingem, fazolemi, grilovanými párky, slaninou a houbami. Také si dopřávám hned dva šálky kávy. Jím pomalu, nespěchám. Venku stále leje jako z konve. Na pokoj se vracím až v deset a teprve nyní dobaluji. Hotel opouštím v hraničním termínu 10:30. Stále prší, není to však nic strašného. Spíš takové mrholení. Pomalu opouštím město a stejnou cestou jako včera se vracím k jezerům Castlelough Bay a Muckross. Cesta mi ubíhá mnohem rychleji, než včera a co nevidět jsem na břehu jezera. Z výhledu na hory na jeho opačné straně však tentokrát není nic. Ztrácí se jednobarevné šedi mlhy, mračen a zatažené oblohy. Stezka, kterou bych měl pokračovat po okraji jezera, je plná vody, a tak se prozatím držím asfaltu a pokračuji místním lesoparkem. Ani ten se mi však nedaří přejít suchou nohou. Aby to nebylo málo, déšť sílí, tu a tam fouká opravdu silný vítr a někdy mám pocit, že prší mnohem více a prudčeji, než ráno nebo v noci, což je docela v rozporu s předpovědí.

Cesta mne přivede k Muckross House. Zde už duje opravdu prudký vítr. Vichr je tak silný, že mám problémy jít rovně a zalévá mne doslova proudy vody. Jak největší magor se tomu však směju, dělám vylomeniny, kterými bavím kolemjdoucí a v duchu se uklidňuji, že se to brzy umoudří. Od tří má přece svítit slunce!

Obcházím jezero a nic nenapovídá tomu, že by se mělo počasí udobřit. Spíše naopak. Fučí to stále prudčeji a déšť rovněž sílí. Ale to se určitě co nevidět přežene. Musí! Hlásili mi to všechny aplikace na počasí, které používám a já s tím počítám. Odpoledne se vyjasní a já tam nabuřím minimálně 30km. Určitě!

Jak tak pokračuji kolem jezera, které se mi zrácí v odstínech šedi, přibývá lidí na mé cestě. Brzy zjistím proč. Nedaleko odsud je vodopád Torc, který je cílem mnoha dopoledních výletníků. Ani počasí je neodradí. Na rozdíl od mne zde však šlapou často v džínech, teniskách a s deštníky nad hlavou. U vodopádu je doslova tlačenice, takže jsem rád, když se mi ho podaří vyfotit a rychle odsud vypadnout. Dále už nejde nikdo. Všichni se hrnou jen k vodopádu a pak zase zpátky, takže si během pár minut užívám samoty. No užívám, to je v tom nečase docela silné slovo. Čím dále a čím výše stoupám, tím horší počasí je. Vítr se proti mne prudce opírá, voda padá a já vidím doslova bílá oblaka vody hnána náporem větru. Je to jako když stisknete rozprašovač a on vyšplíchne takové ty bílé obláčky, jen asi dva a půl milionkrát větší. Něco takového jsem ještě neviděl.

Šlapu lesem, leje a marně se rozhlížím, kde bych se schoval a něco snědl. Les náhle končí. Tady je vítr ještě silnější a doslova lomcuje z kmeny stromů obroslými sytě zeleným mechem. Já však pokračuji dále. Přece se to musí každou chvíli přehnat!

Opouštím bezpečí zeleného hvozdu a kráčím hornatou pustinou stále oděnou do barev podzimu. Navzdory počasí a vybledlým barvám krajiny se mi zde opravdu líbí. Docela mi to přípomíná mé předloňské putování Skotskem, které jsem si tak zamiloval. Jen škoda, že nemůžu moc fotit. Vlastně bych neměl vůbec. Loni mi tak odešel telefon během treku ve Slovinksu a já přišel a hromadu fotek, které se nestačily zálohovat. Nechci, aby se scénář opakoval. Nu, stejně to tu a tam risknu a pokusím se něco vyfotit. Není to však vůbec snadné, protože vítr mi okamžitě ohazuje čočky krůpějemi vody.

Pokračuji ve svém beznadějném putování a i když se to nezdá možné, prší stále více. V místech, kde cestu křížily úzké strouhy se nyní valí potoky vody, přes které se musím brodit. Jakmile cesta padá a níže a tvoří někde prohlubeň, brouzdám vodou nad kotníky. Nikde není ani živáčka. Co by zde v tom nečase taky kdo dělal. A přesto se zde z deště vynoří nějací dva lidé. Jak už to tak bývá, zrovna v ten moment, kdy se postavím na okraj cesty a začnu močit. Smějí se, zdraví mne, před ničím mne nevarují a jdou dále, z čehož usuzuji, že cesta dále bude v pořádku.

Pokračuji v mém mokrém putování po Old Kenmare Road. Déšť neustává a i když mám na sobě pončo, pociťuji, že mám mikinu pořádně vlhkou. Docela se začínám obávat o bezpečí mého telefonu, který si nesu v kapse. Náhle cesta končí a mne čeká úzká pěšina zbudováná z dřevěných trámků přes mokřady. Vede mne k potoku, přes který vede most. Ještě než však k potoku vůbec dojdu, začínám se brodit vodou, která se vylila z koryta a zalévá louky na tři metry od břehů. Tady se poprvé zastavuji a říkám si, zda jít dále, nebo se vrátit. Je to dobrý nápad? Co mne čeká dále? Tady bych v tomhle počasí asi neměl být. Nakonec se však hecnu a pokračuji dál po mostě, přes který se valí voda na šířku palce. Opravu mám pokračovat? Co jak to bude horší a horší a nebudu se mít kudy vrátit?

Přecházím na druhou stranu a pokračuji podél divokého potoka prudce se valícího údolím. Je rozvodněný. Vodopády padající z hor vypadají nebezpečně. Konečně začínám stoupat. Ani tato stezka však není suchá a valí se ji proudy vody, které neustále přibývají. Jak stoupám vzhůru, přicházím do míst, kde stezka splývá s horskou bystřinou v jeden divoký potok. Šlapu stále proti proudu vzhůru a jímá se mne čistá beznaděj. Vody je místy pod kolena, duje šílený vichr, není vidět na víc jak dva kroky a mne zalévají hektolitry vody. Mám mokro v botech i pod pončem, durch je moje mikina i tričko a ani zdaleka to nevypadá, že by to mělo ustat. Mám pokračovat dále nebo se vrátit? A je vůbec kudy se vrátit? Od chvíle, kdy jsem přebrodil most uběhlo víc jak hodina a mezitím spadly hektolitry vody z nebes a další ztekly z hor. Vždyť vím, čím jsem se brodil doposud.

Je odpoledne. Od rána jsem nejedl a i když mám hlad, nemám na pauzu ani pomyšlení. V tom počasí bych si opravdu neuvařil. Všude kolem je jen bahno a voda po kolena. Najít nějaký přístřešek by mi opravdu bodlo, ale za celou dobu mého putování od ukončení Wicklow Way jsem na něco takového nenarazil. Jako by v této deštivé zemi turistické přístřešky neznaly a nepotřebovali. Docela se děsím, kde dnes budu spát, protože najít suché místo bude nemožné. Všude kolem je jen bahno měnící se v bažinu.

Stoupání končí. Opět přecházím vřesovitou louku, kde chodníček tvoří dřevěné trámy. Ty jsou zde však nyní úplně zbytečně, protože jsou docela hluboko pod vodou. Jsem vyhladovělý, promoklý, promrzlý a docela zoufalý a doufám, že už to bude mít konec. Přecházím sedlo a najednou vidím nějakou střechu. Chata? Dům? Přístřešek? Bude otevřený? Prosím!

Scházím z kopce dalším potokem a přcházím ke kamené zídce kolem neznámého stavení. Branka zde není žádná, pouze cedule upozorňující na zákaz rozdělávání ohňů. Procházím tedy otvorem v kamenné zídce a blížím se ke kamenné chatě bez dveří. Uvnitř je dokanalé sucho. Rychle se vyslíkám z mokrých hadrů, které se dají ždímat, suším se ručníkem a oblékám si suché tričko a péřovku. Na ruce si nasazuji své zahradnické rukavice a i když mám hlad, tak nevařím. Přes hodinu zde sedím na pytli s kamením schoulený do klubíčka a snažím se zahřát. Venku stále stejně leje. Až když se zahřeju, dávám se na vaření. Dnes si připravuji zeleninový cous cous s kuřecím masem a parmezánem. Neskutečná paráda.

Jsem po jídla a přemýšlím, co dál. Nemám za sebou ani patnáct kilometrů, venku však stále leje. Nevím, jak vypadá cesta dále. Odsud bych měl sejít do údolí a přejít další potok. Moc dobře vím, jak to vypadalo na druhé straně, nyní tam může být doslova povodeň. Především je mi však jasné, že nají místo pro stan bude dnes nereálné. Ať se hnu kamkoli, bude voda a bažina.

Sedím zde, jsem zničený a zdrcený. Čumím do telefonu, scrolluji a prokastinuji, zatímco venku konečně ustává pršet a dělat se pěkně. Najednou mne i mrzí, že jsem navzdory počasí nepokračoval dále. Vycházím před kamennou chatu a procházím se po okolních loukách, zatímco se mračna trhají a kouzlí nad přenádhernou krajinou tolik podobnou Skotské vysočině. Co teď? Zůstat či jít dále? Jak dlouho se to udrží? Za půl hodiny šest hodin, ještě dvě tři hodinky bych mohl jít, ale přejdu za tu krátkou dobu na druhou stranu národního parku? A i když se mi to povede, bude se kde natáhnout? Vždyť je to po tak vydatných deštích všude kolem jen jedna velká podmáčená bažina a dle předpovědi by od osmi měly přijít další vydatné deště a kropit zdejší hory po celou noc. I když je obloha nade mnou docela modrá, mračna kolem krouží a místy to vypadá, že v dáli opravdu silně leje.

Než se rozhodnu, zda pokračovat, je příliš pozdě na to, abych se balil a někam pokračoval. Místo toho přehazuji promoklé oblečení na trámy kolem rozestavěné chatrče a uvnitž si z palet buduji luxusní lůžko. Pak už zde jen tak sedím, kochám se nádhernou krajinou a s miskou nudlí si užívám ten pěkný večer, kterého se mi po tak ztrastiplném dni dostalo. Jsem rád za lehký vánek ve tváři, trošku slunka a teplý pokrm v břiše. Tenhle trek mne naučil spokojit se opravdu s málem a ne to za každou cenu někam hnát. Zítra je taky den, když do toho šlápnu, můžu ještě dohnat ztracený čas. Do brlohu dnes lezu docela brzo. Ještě než usnu, začíná opět pořádně pršet. Asi je fakt dobře, že jsem zde nakonec zůstal.

14,6km 379m↑ 156m↓

Irsko - Den 22. →

← Irsko - Den 20.

Komentáře

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.

Kdo jsem?

Velebitski planinarski put, aneb přechod nejkrásnějšími místy napříč chorvatským Velebitem

Vápencové sloupy, krasové útvary, epické hory, malebná údolí, sytě zelené louky, husté lesy a výhledy na modravou hladinu Jadranu posetou bezpočtem ostrovů, od které se odráží zářivé slunce. Že to zní skvěle a lákavě? Tak tohle přesně je největší a nejkrásnější chorvatské pohoří Velebit. O tom už jsi však hádám četl nebo slyšel a teď tě zajímá, jestli tudy vede nějaký pěkný trek a jak tento klenot Balkánu nejlépe poznat a přejít v celé jeho délce. Mám pro tebe dobrou zprávu.