Irsko - Den 20.

Mezi treky

21.4.2025

Dnes mne čeká docela zajímavý den. Na konec Dunhallow Way to jsou pouhé dva kilometry. Další trek, po kterém bych se měl pohybovat, je věhlasná irská The Kerry Way, ale ta začíná až v Killarney, na jehož okraj to mám dalších 23km. Protože mezi Dunhallow Way a Kerry Way se netáhne žádný oficiální trek, je mi jasné, že mne nečekají ani žádné značené trasy jako doposud. Prostě budu muset koukat do map a držet se evropské trasy E8, dokud nedorazím do Killarney. Že budou na trase nějaké pěší cesty a přechody pro chodce moc nepočítám. Asi půjdu spíše po asfaltkách a silnicích pěkně jako Vagabundi v Indii. Navíc dnes musím vyřešit zásoby na závěrečnou etapu mého pochodu od pobřeží k pobřeží, vymyslet, kde dnes spát a jak celkově zorganizovat následující dny. Předpověď na zítra totiž vypadá velice deštivě, a tak si říkám, že bych si konečně mohl dát dvě noci ve městě a den voraz. Na druhou stranu mne však tlačí čas a nějaké termíny, které mám v Česku. No ještě uvidím, jak to vymyslím. Nechám si to cestou projít hlavou.

Budím se docela brzy ráno a jsem celkem odpočat. Zatímco první týden na treku jsem po měsících nic nedělání neskutečně trpěl, nyní už je pro mne mé putování neodmyslitelnou součástí života a každodenní vstávání, ranní balení a touha jít se mi staly pěkným návykem. Lezu ze spacáku, rozevírám stan a kochám se okolní krajinou. Včerejší deště jsou tatam, obloha je modrá, svítí na ni slunce vane příjemný větřík. Proto některé věci rozkládám kolem stanu, aby aspoň trošku oschly a jdu si připravovat snídani. Sotva jsem s ní však hotov, od někud se přižene pořádný liják. Nechávám snídani snídaní, v trysku si rozkopnu před stanem kávu a rychle sbírám věci, které zde tak po ránu suším. Sotva zalezu do stanu, je opět po dešti a jako výsměch mi místní bohové na oblohu namalují duhu. Dojídám svou kaši, vařím si druhou kávu a než se sbalím, tak ještě jednou krátce sprchne. Na cestu však zase vyrážím za pěkného počasí.

Jako první zdolávám potok Beheenagh, nedaleko kterého jsem tuto noc spal a za uřvaného bečivého pozdravu nějaké zaběhlé ovce stoupám do kopce přede mnou. Během pár minut se nacházím na rozlehlé planině, kterou jsem vytušil už z rozpoložení vrstevnic na mapě a kde jsem původně plánoval spát. Štěstí, že jsem to včera nakonec natáhl u potoka a nepokračoval dále, protože půda je zde tak podmáčená, že je to spíše bažina než louka a člověk se místy boří až do poloviny lýtek. Nejhorší je, že to na první pohled není vidět a já tak v domění, že došlapuji na pevnou zemi porostlou mechem, čvachtám hluboko ve špinavé vodě a blátě. Čím déle tím jdu, tím více vody prosakuje nad okolní mech, ale z počátku to opravdu nebylo vidět. Docela si oddychnu, když už to mám za sebou a za další rychlé přeháňky mířím k ohradě, za kterou už se nachází asfaltka a nějaká stavení. Právě zde Dunhallow Way končí. Právě odsud dále mne čeká cesta naslepo podél neznačené trasy E8. Snad tedy nebude moc pršet, ať se můžu bez problémů koukat do map a orientovat, kudy vlastně jít. Dvacet kilometrů opravdu není úsek, který by člověk viděl jasně před sebou a zapamatoval si každou křižovatku, kterou v mapě zmerčí.

Dále tak šlapu po asfaltce, po které se tu a tam prožene osamělé auto nebo traktor, kolem mne se rozprostírají zelené louky, zatímco hory jsou spíše příjemnou doprovodnou kulisou vznešeně sledující mou pouť z povzdálí. Stejně tak mne pozorují i ovce, jejich pohled je však spíše nechápavý než vznešený. Nedivím se, moc chodců se zde asi takto nepohybuje. Obloha je modrá, plují na ni bílá mračna a sem tam mne zkropí rychlý deštík. Po asi třetí takové přeháňce už se ani neobtěžuji na ty chvilkové spršky nahazovat pončo. Je to zbytečné.

Šlapu stále po silnici, na každé křižovatce zastavuji, abych se zorientoval, kudy jít dále a hory se mi pomalu vzdalují. Cestou neustále sleduji vývoj předpovědi na další dny a přemýšlím, jak to udělat. Mám si dát dvě noci v kempu, nebo jednu na hotelu a ráno vyrazit dále? Podle včerejší předpovědi mělo zítra lejt celý den. Podle nové předpovědi se to nejhorší do jedenácti vyprší. Deště jsou však hlášené na další odpoledne. Možná bude lepší strávit ve městě jen jednu noc, nakoupit si a zítra vyrazit. Nebudu však spěchat, do jedenácti má přece chcát jak hovado. Klidně můžu vyrazit až před jedenáctou. Koukám tak po nějakém ubytování, které nebude stát majlant, když chci strávit jen jednu noc v posteli. Nepotřebuji luxus, jen si schovat věci na zbytek dne, přespat a ráno zase jít. Nějaké levné ubytování se mi podaří najít, než se pro něj však definitně rozhodnu, někomu se ho podaří zabrat. Himmel Herr Gott Donnerwetter!

Scházím stále níže a přícházím k mostu přes řeku Owneykeagh. Na druhé straně vystoupám na rušnější silnici, po které budu pokračovat dále. Začíná mi být jasné, že dnes jen tak na podnik stravovacího tipu nenarazím, a tak si zde sedám na kamenné zábradlí mostu a baštím aspoň sušenky. Docela rád bych u toho vyřešil můj problém s ubytování, ale jako na potvoru zde není signál. Nacpu se tak několika sušenkami a stoupám na silnici nad sebou. Hory, kterými jsem včera kráčel se mi tak ztrácejí na dobro z dohledu. Jak však postupuji na západ, tu a tam na mne vykouknou první obrysy pohoří Kerry, které je hlavním cílem mé cesty. Zde se hodlám také poprvé odchýlit od Coast to Coast Walku, jak je načrtnutý a místo cesty po asfaltkách uzmout tak velký kus Kerry Way, jak mi čas a počasí dovolí. Zakončit cestu někde na pobřeží chci však tak jako tak, jen si závěr cesty prodloužím a udělám zajímavější.

Odpoledne přicházím na nejobávanější úsek mé dnešní cesty. Před sebou mám totiž rychlostní silnici N22, kterou musím nejen přejít, ale také se kus po jejím okraji pohybovat. Je to sice jen půk kiláku a podél cesty vede úzký pruh zeleného trávníku, kterým se můžu pohybovat, ale ani tak to pro mne není nic příjemného. Docela se mi uleví, když si na druhé straně silnice všimnu otevřené prázdné ohrady, jejíž brána na opačné straně je otřevřena rovněž dokořán. Je to snad účel? Opravdu někdo takto myslel na náhodné potulné chodce? Bohové, spaste jeho duši!

Zastavuji zde a jako splašený srnec stojím u silnice a rozhlížím se ze strany na stranu, zatímco auta kolem mne sviští jako kulky. V jednu chvíli je konečně jeden pruh volný, a tak přebíhám do středu silnice a pal dále k bráně. Zvládl jsem to, mám to za sebou. Pokud něco nenávidím, tak právě tohle. V klidu si kráčím po zeleném trávníku na druhou stranu ohrady, kde mne vítá další otevřená brána. Z druhé strany je cedule informující chodce, že jde o soukromý pozemek a vstup je zde zakázán. Nu, pozdě, vracet se nebudu. Procházím bránou a přecházím na další asfaltku, jde však o klidnou silnici táhnoucí se mezi vesnicemi, kudy sem tam projede nějaké starší auto místního farmáře. Jeden mi dokonce nabízí odvoz, to však odmítám.

Postupuji dále mezi ploty a ohradami. Jeden statek střídá druhý. Když nejdu kolem statků, míjím honosná sídla s rozsáhlými zahradami. Od rána jsem pořádně nejedl a začínám mít pořádý hlad, není si však kde sednout a uvařit si. Zachrání mne až hromada klád na okraji lesa, a tak si zde dávám pauzu a svačím nějaké instatní nudle, které mi akorát překyselují žaludek a pak mi z nich není dobře. Nějaké dobré jídlo by dnes opravdu bodlo. Do města už to naštěstí není daleko, než si však zajdu na jídlo, budu muset vyřešit ještě nějaké věci.

Netrvá dlouho a scházím k jezeru Castlelough Bay na okraji Killarneyského Národního parku. Nemuset do města, můžu pokračovat rovnou do hor, protože tudy prochází The Kerry Way. Mne však místo toho čeká 4km zacházka do centra města cestou, kterou se budu zítra zase vracet. Je to celkem škoda, protože je teprve před pátou odpoledne a ještě jsem mohl kus cesty ujít. Na to bych však musel myslet včera, když jsem se rozhodl nenakupovat zbytečně hodně. Na stranu druhou mne čeká cesta Národním parkem s přísným zákazem kempování a ten bych už dnes asi stejně nepřešel, takže stejně nemám moc na výběr. Scházím tak na břeh jezera, udělám si fotku a otáčím své kroky směr město. Ta cesta se mi zdá nekonečná, ale nakonec narazím na hotýlek, který jsem si nakonec zabookoval. Musím říct, že mne čeká za málo peněz hodně muziky. Tak obrovský pokoj jsem vážně nečekal. Dokonce mám i šampaňské v ceně. Přitom vypadám jak totální vandrák a smrdím na dálku. Ne, tady rozhodně nepatřím.

Jdu si dát sprchu a na chvilku lehnout. Koukám do map, přemýšlím a organizuji. Jsou zde nějaké venkovní prádelny, ale ty jsou zbytečně daleko. Obchody s potravinami vidím i v centru, proč se tedy trmácet k Tescu či Aldi skoro na okraji města? Prádlo nechám doma, těch pár dní ho ještě snesu. Nakoupím si něco v centru, někde si zajdu na jídlo a půjdu odpočívat.

Jo, to by ovšem v centru nesměly být jen malé krámky, kde toho moc nekoupím. Navzdory původním plánům tak nakonec šlapu až k Tescu na konci města. K Tescu, před kterým jsou pračky, v nivhž jsem si mohl vyprat. Ještě než k němu dojdu, míjím Aldi. Tabule však láká lidi do Tesca, které má prý otevřeno až do desíti. Jde o opravdu obrovské Tesco, takže odhaduji, že tam nakoupím nejlépe a nezůstanu jen u jídla. Když k němu však dorazím, zastavuje mne sekuriťák, že za deset minut zavírají. More, proč na ceduli píšete že závíráte až v deset, když zavíráte už v osm? Asi si umíte představit, jakou mám zlost.

Přebíhám parkoviště a utíkám do nedalekého Aldi, kde nakupiji strouhaný parmezán, obložené sendviče, tuňáky a zeleninový cous cous. Pak se vydávám na předlouhou pouť zpět do centra města, kde bych se najedl. Rád bych si dal něco tradičního místního. Nu, nakonec pochodím docela dobře a i když se na mne ze začátku dívají jako na nějakého pobudu, když zaplatím a dám slušné dýžko, teprve se se mnou začíná bavit majitel podniku osobně. Když slyší, odkud kam jdu, ještě mne zdrží dlouhým a milým hovorem. Nakonec mne však s přáním šťastné a úspěšné cesty propouští.

Na pokoj se tak vracím až kolem půl jedenácté. Z plánovaného odpočinku toho moc není. Balení nechávám na ráno. Jediné, co udělám, že si zabookuji letenku do Krakowa. U jídla jsem si totiž tak nějak spočítal, že při tempu 30km za den v pohodě zvládnu za čtyři dny větší část Kerry Way, kterou ukončím na pobřeží v Caherdaniel. Odsud se pak podél druhé části Kerry Way vrátím autobusem do Killarney, odkud mi už pojede vlak do Dublinu. Klidně bych to šel celé, ale čas mne tlačí. Den po návratu mne čeká zubař a pak nějaké vyřizování na úřadě. Takto si střihnu aspoň tu divočejší část Kerry Way a ta druhá mi taky neunikne, protože ji uvidím alespoň z oken autobusu. Jo, tohle je plán, který jsem ochotný akceptovat. Pak celkem rychle usínám, čemuž krom únavy napomáhá i míra na večer vypitého piva.

26,5km 218m↑ 428m↓

← Irsko - Den 19.

Irsko - Den 21. →