Irsko - Den 19.

Dunhallow Way

20.4.2025

Když se ráno probudím, už neprší. Otevírám stan a koukám ven. Mlha opadla a dokonce jsou vidět protější kopce. Ne na dlouho však. Mlha se zakrátko odkudsi vyplíží znova a začne pohlcovat výhled, který se mi dnes na krátko dostal. Využívám toho, že neprší a rychle balím a převlékám se zpátky do mokrého. Je to tak tak, protože v momentě, kdy začnu balit plachtu stanu, začíná opět pršet, a tak opět přichází ke slovu pončo.

Mám sbaleno a vracím se na rozblácenou cestu, po které jsem včera přišel. Ta mne vede k bráně, u které leží mrtvá zakrvácená ovce, ze které trčí žebra. Není to pěkný pohled. Snad je farmář, kterému patří, nemá úplně na háku a taky si někdy zajde zkontrolovat své stádo.

Přecházím na druhou stranu a pokračuji v cestě. Lehký déšť se zatím mění v pořádný liják. Přicházím na rozcestí, kde potkávám další stádo vystrašených ovcí. Zde bych měl cestu opustit a pokračovat po úzké stezce v před. Mne však zajímá, jak vypadá místo, kam jsem chtěl včera večer dojít, a tak na chvíli opouštím stezku a šlapu zaniklou zarostlou cestou jako by zpátky. Je to cesta blátem a kalužemi, ale to mi po těch dvou dnech moknutí nijak zvlášť nevadí. Docela jsem si už zvykl.

Zanedlouho přicházím k St. Johns Well. Je zda malá kaplička, pramen a v kruhu kolem kamenného prostranství nějaké pomníčky (snad křížová cesta). Kolem je rozlehlá travnatá pláň a spousta stolů s lavičkami. Přístřešek v této deštivé krajině však nečekejte. Stan či tarp by se zde však určitě postavit daly.

Prohlížím si místo a přijíždí nějaký děd. Prvně se mnou prohodí pár slov svým pro mne nesrozumitelným přízvukem. Pak si doplňuje vodu a jde se modlit ke kapli. Já scházím na nedalekou silnici a po té pokračuji dále. Cestou přestává pršet a mlžné bílé oblaka plují po hřebenech. Má to opravdu kouzelnou zádumčivou atmosféru.

Přicházím na další rozcestí. Všude kolem se pasou ovce. Já zde stojím, kochám se krajinou. Pak beru silnici po pravé straně a blížím se menhirům Knocknakilla. Po celou dobu šlapu horskou krajinou, kdy se po jedné či druhé straně silnice pasou ovce. Místy se mračna trhají a odhalují mi modrou oblohu. Místy se mraky opět shlukují a padá z nich déšť. U Knocknakilly cestu opouštím a  jdu se podívat na ten zázrak keltské architektury. Pasou se zde ovce, které se neplaší, ale naopak se sbíhají kolem mne a pak mne následují. Co za kouzla tady působí?

Vracím se na cestu a pokračuji ve své cestě do Millstreet. Tudy sice Dunhallow Way neprochází, ale město těsně míjí a já bych si zde rád koupil nějaké jídlo do batůžku a taky se zde pokusil najíst něčeho dobrého za odměnu. Proto jsem dnes také ani nesnídal. Cesta by měla převážně klesat a já věřím, že tam dorazím co vidět. Dokonce se cestou dělá i docela pěkné počasí. Jediné, co mne cestou rozhodí, je když musím jednou podlézat elektrický kabel a po té přelézat zavřenou bránu. Proč to dělají? Kdybych šlapal někde po soukromé cestě kterou jsem si random našel, neřeknu. Tohle je však značená turistická stezka!

Krátce po poledni konečně přicházím na okraj Millstreet. Tou dobou už se mračna celkem roztrhala a vypadá to na pěkný den. Procházím centrem a mířím na opačný okraj města, kde se nachází další z obchodů. Centra spojených tentokrát s benzinovou pumpou. Procházím obchod, koukám co bych koupil a záhy se zastavuji nabídky teplých pokrmů kam lidé v tomto řetězci běžně chodí na oběd, si chci koupit i něco k jídlu. Koukám na nabídku, ptám se co je co a nakonec mi celkem padnou do oka obalované kousky kuřete a protože jsem od rána nic nejedl a jsem na treku, chci si dopřát pořádnou porci. Slečna mi však tvrdí, že víc jak jeden kus mi dát nemůže a to ani když chci pouze jednu porci. Nakonec to nechávám plavat.

Opět procházím obchod a dívám se, co bych si koupil. Kupuji si nějaké sušenky na snídani na další den a taky sendvič, který hodlám poobědvat, pokud nebude kde se najít v tomto malém městečku. V opačném případě ho povečeřím. Beru také nějaké konzervy s tuňákem, čokolády a instantní nudle. Venku vše balím do batohu, přelévám vodu v lahvích a zbavuji se nadbytečného odpadu. Pak se vydávám najít nějakou restauraci, která by dnes měla otevřeno. Kroky mne tak nakonec přivedou k malému rodinnému podniku Kall & Dyyne, který má docela narváno a místní si mě zvláštně prohlížejí, ale i tak se mi zde podaří usadit a dát si luxusní burger. Tohle přesně jsem dnes potřeboval.

Po skvělém jídle opět procházím hlavní ulicí tohoto malého tradičního irského městečka. Ani zde klasicky nechybí prodejna s polským zbožím. Za kostelem hlavní ulici opouštím a blížím se okraji obce, za kterou se opět napojím na Dungallow Way. Ta mne vede krásnou zelenou přírodou do lesů pod vrchem Claragh Mountain. Krásné počasí a první pěkné výhledy na hornatou krajinu po dlouhé době mne nabíjí silnou energií a neskutečnou nominací.

Opouštím les, klesám na jakousi louku a pak zase stoupám výše. Najednou se krajina a výhledy zlomově mění a já si opět jednou užívám nádherný horský trail. Šlapu po úzké stezce lemující horský svah a jsem pohlcován výhledy připomínající hory skotské vysočiny. Jsem unešen. Tak krásné výhledy jsem si neužil od prvního dne na Blackwater Way. Škoda, že ji budu zítra končit. Zdá se, že Blackwater Way končí stejně jako začíná horským trekem.

Po nějaké době musím sejít na asfaltku, po které bych měl nějakou dobu pokračovat. Pak by mne ovšem značená cesta měla vyvést zpět vzhůru na stezku jen kousek pod hřebenem, kdy budu míjet horské strouhy s vodopády a jezera. Moc se těším a doufám, že do večera zvládnu dojít k jezeru Glannafreaghaum Lough, kde bych rád přespal. Není to zas tak daleko.

Cesta mne přivede k potůčku, podél kterého bych měl vystoupat o 100 výškových metrů vzhůru a pak pokračovat více méně po vrstevnici. Stezka je však přeznačena a vede po opačné straně než v mapě. Kůly se značením jsou nyní na levém břehu, stezku zde však nevidím. Pouze kůly stoupající po zeleném svahu podél potoka vzhůru. Sleduji je a zanedlouho přicházím k elektrickému ohradníku vedenému tak těsně k potoku, že bych dále musel pokračovat buď korytem, nebo to nějak podlézt a pokračovat uvnitř oploceného pozemku. Vzhledem k tomu, jak si to majitel pozemku natáhl až na knap k potoku a má i značené kůly uvnitř za plotem, usoudím, že si nepřeje, aby mu tam někdo chodil a takto to napnul schválně. Vrátím se tedy na cestu a doufám, že se mi podaří vystoupat původní stezkou na druhém břehu potoka. Zde mne však nečeká nic než uzamčená brána.

Ne, tohle opravdu není země nakloněná trekování. Nějaký nadšenec tady vymyslel možnost přejít Irsko od pobřeží k pobřeží po 5 na sebe navazujících trailech, zázemí pro trekaře je zde však nulové. Večer co večer řešíte, kde přespat a místní tomu, aby se zde někdo jen tak procházel asi taky nejsou nakloněni. Po kolikáté už podobnou překážku na této cestě řeším? Naposledy dnes ráno jsem jeden kabel podlézal a pak přelézal bránu. Teď abych zase improvizoval a řešil, kudy a jak pokračovat.

Mám zkusit podlézt ten ohradník, když hned vedle je nějaký barák, odkud mne uvidí? Nebo to zkusit někudy obejít a pokusit se do hor vystoupat o něco později?  Nakonec se rozhodnu držet asfaltky linoucí se souběžně se značenou stezkou a posléze stoupající k jezeru Glannafreaghaum Lough. Zpět na Dunhallow Way se tak napojím až o 7,5km později a ošidím se tak asi o stejně dlouhý kus boží horské stezky. Mám fakt zlost a šlapu asfalt tak rychle, jak to jen jde.

Cestou se docela zhoršuje počasí. Obloha je stále temnější a fouká čím dál silnější vítr. Tuším, že bude řádně pršet. Potkávám pastevce, kteří ženou ovce po silnici zpátky na svou farmu. Přecházím hranici do vévodství Kerry. Počasí je stále ošklivější. Konečně odbočuji z hlavní silnice a stoupám k jezeru Glannafreaghaum Lough. Asfalt ustupuje, vede mne štěrková cesta. Po té míjím nějaké domy a farmy. Veškeré pozemky podél cesty jsou oplocené. Nezbývá než doufat, že tam nahoře to bude lepší. Projíždí kolem mne auto místních farmářů. Za tím utíkají jejich pastevečtí psi. Cestou mne několikrát chytne první déšť. Jsou to jen rychlé prudké přeháňky, ale vítr sílí konstantně. Zanedlouho mne míjí auto plné mlaďochů mířících někam do hor. Až později zjistím, že se tudy dá přejet na úplně opačnou stranu, kde je další cesta a roztroušené vesnice.

K večeru se konečně ocitám nad jezerem Glannafreaghaum Lough. Tou dobou je vítr už opravdu silný. Scházím tedy níže k potoku Beheenagh táhnoucího se od jezera do údolí. Vypadá to, že brzy začne pršet a tady jsem nejníž. Kdo ví, jaký bude vítr na protějším svahu. Chci zde postavit stan, a tak hledám to nejrovnější místo. To je však pouze těsně u vody. Docela se bojím, jak moc bude v noci pršet a jak moc se může rozvodnit kolem hučící potok.

Nakonec se rozhodnu postavit stan o něco výše. Zde však není tak rovný terén. Proto propočítávám, jak to udělat, abych měl vnitřní moskytiéru rozloženou co nejrovněji. Když takto stan postavím, mám ho postavený tak, že když se do něj opře silný vichr z průsmyku, duje do nejširší strany jako do plachty pirátské lodi. Ne, takhle to nemůžu nechat. Musím ho otočit, aby dul podélně podél Áčkové střechy. V tom největším vichru tak opět odkolíkovávám tropiko a otáčím jej. Pořádně ho napínám a stejně tak i kotvící lanka. Další lanka navíc přidávám po stranách. Pak všechny kolíky zatěžuji ještě balvany z nedaleké kamenné zídky. Postavit dnes moskytiérou uvnitř se mi zdá také moudré jen k vůli větsímu zatížení stanu, i když nestavět ji, mohl bych si lehnout šejdrem a spal bych tak na rovné zemi. Co však nadělám.

Mám postaveno a převlíkám se do čistého a suchého prádla. Začíná prudce pršet. VÍtr se mírní, ba dokonce bych řekl, že ustává. Jím svůj sendvič zakoupený v Millstreet a jdu spát. Tohle byl vskutku náročný a zajímavý den. Dost možná jeden z nejzajímavějších na celém treku.

34km 555m↑ 766m↓

← Irsko - Den 18.

Irsko - Den 20. →