Irsko - Den 18.

Dunhallow Way

19.4.2025

Propršel celý předchozí den, prochcalo celou noc a ještě ráno doslova leje. Není to takový ten běžný déšť, který se přežene a je od něj na nějaký čas pokoj. Nejsou to ani lehké přeháňky nebo mrholení. Jsou to doslova celodenní lijáky bičující zemi už druhý den. Absolutně se mi v tom nechce nikam chodit. Absolutně se mi nechce oblékat do mokrého. Ze všeho nejméně se mi chce do mokrých bot a ponožek. Ležím a poslouchám, jak to kapky rychle bubnují o plachtu mého stanu a cákají o zem. Něco začít dělat se nedonutím dřív, jak v devět a donutí mne k tomu až potřeba vykonat velkou potřebu. V tom dešti mne však nic nedonutí vyběhnout do lesa. Prostě si vykopu díru v předsíňce, zase to zahrabu a pak až začnu balit. Zůstávat zde by mi přišlo nechutné. Obléct se zpět do mokrého a nasadit si mokré a ponožky je nakonec menší zlo, než jsem si původně myslel.

Vše balím do batohu a dnes dávám svou nafukovačku na úplné dno, aby lépe izolovala proti navlhnutí a promočení od spoda, kdybych zas batoh musel někde položit. Rád bych se tomu však vyhnul. Balím zbytek věcí, balím i moskytiéru. Přicházím na celkem zajímavý systém, jak ji postupně sbalit a zároveň z ní vylézt pod tropikem. Pak nechávám batoh ležet na tyveku, opouštím “stan” a jdu pobalit plachtu. Před jedenáctou už opět šlapu po silnici. Zanedlouho dorazím na rozcestí, kde bych měl asfalt opustit a pokračovat lesní cestou. Vítá mne zde však cedule s nápisem “Trail Closed.” Že by zde však byla nějaká nabídka alternativní cesty nebo přeznačení uzavřeného úseku, to ne. Musím si poradit sám. Problém je, že v tom hustém dešti mi nebudou fungovat mapy, a tak si jen těžko můžu naplánovat, kudy uzavřený úsek obejdu. Nakonec se rozhodnu zkusit štěstí a přeci jen se vydám po lesní cestě za cedulí. Ta je pravděpodobně uzavřena pro lesní práce, které zde dnes neprobíhají, protože ani ne po 100 metrech narazím na další ceduli v opačném směru. Dále šlapu po lesní cestě, podél které přípravy na lesní práce pravděpodobně teprve začaly probíhat, protože stromy podél cesty jsou strojově zbaveny větví na straně cesty. Nakonec mne však cesta přivede k další ceduli s nápisem “Trail Closed.” Právě zde někde by měly začínat rozsáhlé močály, které jsem měl přejít a vzhledem k tomu, jaké je poslední tři dny počasí, řeknu si, že možná bude uzavřena z dobrého důvodu. Po levé straně mám možnost odbočit a už tak neprší. Spíše jen mrholí, a tak se rozhodnu kouknout do map, jaké mám možnosti.

Dobrá, možnost jak to obejít by tu byla. Stačí zahnout doleva, prokličkovat lesem po štěrkové silnici  spojující větrné elektrárny a napojit se na silnici R579 vedoucí na Kanturk. Cestou bych se měl opět napojit na značenou stezku Dunhallow Way. Opozštím tedy trek a dávám se cestou mezi hlasitě hučícími větrníky ztrácejícími se v mlze, jež prozrazuje jen v bílé nicotě se ztrácející hrubý sloup, kdykoliv se k němu přiblížím.

Po delší době opouštím oblast větrných elektráren, přecházím jakousi silnici a dál šlapu na západ. Všechny potoky cestou jsou stále železitě hnědé, a tak z nich vodu raději nečerpám. Zanedlouho potkávám obrovského prošedivělého chlapa v oranžové vestě, vojenských botech a maskáčích, jak venčí dva německé ovčáky. Ti se ke mne okamžitě neagresivně rozběhnou, nijak na mne však nedorážejí. Pán se se mnou okamžitě dává do hovoru. Je to taková ta klasika. Odkud co tady dělám, odkud kam jdu a tak dále. Čím jsem dál od Dublinu, tím překvapenější a užaslejší ti lidé jsou. Snažím se mu vysvětlit, že jsem měl pokračovat o něco severněji přes močály, ale stezka je uzavřena. Prý to bude k vůli silným dešťům posledních dní, ale tudy dojdu bez problému na silnici a za tou se na trek opět napojím. Nakonec je dobře, že jsem nepokoušel štěstí a pokusil se to obejit. Nakonec se loučíme. Na poslední chvíli mne však napadne, že by mohl vědět, jestli je ta voda všude kolem pitná. Prý je. Sice má hnědou barvu od rašeliny, ale pán ji pije běžně a nic mu není.

Ještě než dojdu k silnici, opouštím les a pokračuji po cestě táhnoucí se mezi vysokou trávou zarostlými rašeliništi. Opět mne překvapuje, jací jsou Irové hovada, když u cesty narazím na pohozenou televizi, pneumatiky, nepoužitelný deštník a další podobné nesmysly, které tady nemají co dělat. Je to opravdu hnus, jak se Irové chovají ke své přírodě.

Jsem na silnici. Naštěstí zde není silný provoz, a tak ten kus po ni bezpečně zvládám. Cestou však opět silně mrholí a lehký déšť mne provází i po té, co silnici opustím. Šlapu po blátivé cestě plné kaluží táhnoucí se mezi rozlehlými rašeliništi a prší. Musím uznat, že i tohle má své kouzlo, ačkoli jednotvárnost takové krajiny pod šedivou oblohou někoho může ubíjet. Mne tahle změna docela baví.

Po nějaké době opět scházím do lesa. Už to není takový ten technický les, jakými jsem šlapal většinu cesty. Je jiný. Stromy jsou obrostlé mechem a mají své divoké roztodivné tvary. Má to neskutečné kouzlo. Využívám chvíle, kdy přestává pršet a za lehkého mrholení si rychle připravuji oběd. Po jídle se opět dávám na cestu.

Najednou mám pocit, že už jsem nějak dlouho neviděl značku, a tak koukám do map. Jsem úplně mimo značenou trasu, že bych nějakou odbočku míjel si však nejsem vědom. Nevadí. Vracet se nemusím, protože močály vede další cesta. Podél té poprvé procházím místy, odkud se bagrovala rašelina. Jsou to doslova kvádry vybagrované černé zeminy. Zanedlouho jsem opět na stezce. Šlapu dále, dokud nedorazím na další rozcestí. Vidím šipku poukazující doprava, a tak měním směr a držím se ho, dokud nedojdu k elektrárně. Tady se mi něco nezdá. Koukám do map a nevěřím vlastním očím. Jsem úplně mimo trasu, která se od posledního rozcestí odklání na úplně opačnou stranu. Však jsem šel podle šipky. Jak je tohle sakra možné? Úplně normálně. Sloupek byl tak zle postavený či pootočený, že mi ukazoval šipku z protisměru, která měla vlastně ukazovat na cestu, po které jsem přišel.

Chjo, už mám toho bloudění dnes nějak dost. Když už šlapu od rána více méně mimo trasu, proč se ji vůbec dneska ještě držet? V mapě vidím, že trail obchází vrchol Seefin East Top. Dle mého soudu ho obchází až příliš, z druhé strany přitom vede cesta, po které si dnešní etapu mohu přímou cestou velice dobře zkrátit a třeba tak dříve dojít na nějaké místo, kde bych dnešní vlhkou šedivou nebarevnou etapu ukončil.

Na rozcestí tedy odbočuji doprava. Šlapu asi kilák do mírného kopce, když tu přicházím k obrovské zamčené bráně informující mne o zákazu vstupu. Sakra. Budu se muset vrátit a pokračovat po vyznačené stezce. Ze snahy cestu si zkrátit se nakonec stává zbytečná zacházka. Otáčím se, šlapu zpátky. Konečně jsem zase na značené cestě. Opět stoupám vzhůru. Krajina je stále stejně nebarevná, jako doposud. Obloha je šerá, kam pohlédnu vidím rašeliniště pokrytá suchá slámovitou trávou od loňskéhi podzimu a hnědé keříky. Nad nejvzdálenějšími místy se vznáší lehký mlžný opar. Všude kolem mne se valí stroužky vody. Ta už není tak hnědá, jako doposud. Rozhodnu se tedy doplnit lahve jen lehce zabarvenou tekutinou z kopců. Když se však silou snažím vyškubnout lahev z boční kapsy batohu a chytnu ji za filtr, tak si ho blbec zničím a vrchní část vyrvu od hrdla. Naštěstí však není nic zlomeno nasadit jde zpátky, úplně pevně už to tam však držet nebude a aby neprotékal, musím ho tam pořádně zatlačit. Nu, snad to na funkci nebude mít žádný vliv.

K večeru mne cesta přivede na asfaltku, po které šlapu dále mezi kopci, lesy a po různu roztroušenými domy. Místní jsou docela překvapeni, když mne zde spatří. V půl šesté přicházím na parkoviště pod vrcholem Seefin, kam bych došel po jiné cestě, kdyby mne nezastavila zamčená brána. Zvedá se mlha, mrholení sílí. Sedám si na zde pohozené pneumatiky a vařím si instantní nudle k večeři. Po jídle se zvedám a místo opouštím. Opouštím také asfalt, přelézám plot po dřevěných schůdcích a opět šlapu promáčenými pastvinami. Půda je bahnitá, je vidět tak na dva kroky. Docela mne zajímá, kde v tomhle najdu místo na spaní, ale docela doufám v rovný travnatý plav okolo St. Johns Well.

Přecházím rovinaté bahnité sedlo a za ním opět začínám sestupovat dolů. Jdu, jdu, jdu a najednou plác a válím se v blátě. Humáč. Daleko víc se pokouším pomáhat si holemi. V jeden moment však jedna zajede tak hluboko do bláta, že když opět padám, raději ji pustím, abych ji nezlomil úplně. Vzhledem k tomu, že na ně stavím stan, byl by to fakt průser. Takto se sice zohne, ale je stále použitelná. Už toho začínám mít dost. Mám taky docela obavy, aby nebyl problém s nocováním na místě, které jsem si zvolil. Je to pravděpodobně poutní místo s kaplí či kostelíkem hned vedle silnice, takže kdykoliv může někdo přijet a mít se mnou problém. Jsem proto docela rád, když kousek od blátivé stezky spatřím rozbořeninu nějakého baráku a kolem pár rovných travnatých míst. Lezu dolů a hledám nejlepší místo pro stan. Právě v čas, protože déšť sílí. Když se konečně pořádně rozechčije, už sedím v suchu pod plachtou stanu, svlékám si mokré smradlavé věci a chystám si spaní. Má chodidla tu vlhkost docela odnesla. Ještě pár dní takto a hačnou mi růst plovací blány. Ještě že spacák už není tak mokrý, jako včera. Nějakou vlhkost si drží stále, ale spát se v něm dá.

27,2km 616m↑ 499m↓

← Irsko - Den 17.

Irsko - Den 19. →