Irsko - Den 17.

Avondhu/ Dunhallow Way

18.4.2025

Včerejší prolévání se pivním mokem nebyl úplně ten nejlepší nápad. Špatně mi sice není, ale připadám si stále jako po lobotomii. Powerbanky se mi navíc stále plně nedobily, což je opravdu k naštvání. Nikam tedy nespěchám, jen je přepojuji do zásuvek na rozličných zdech, třeba tak do nich půjde více proudu a do check outu v jedenáct na tom budou lépe. Pak si jdu dát sprchu a teprve po té mířím na snídani. Venku stále prší, ale než vyjdu, snad bude líp.

Dole jsou dva sály, jeden pro hosty a druhý pro návštěvníky z venčí. Ten pro nehotelové se mi zdá paradoxně lepší, ale ničemu to nevadí. Hlavní je se najíst před dalším dnem na cestě. Na otázku, zda si dám čaj nebo kafe, odpovídám, že kafe. Než mi ho však přinese, jsem téměř po snídani. Dávám klasiku, to co už párkrát - Full irish breakfast, tentokrát ovšem z bufetu. Kafe je tak slabé, že i když dopiju konvičku, je mi jasné, že si budu muset zajít pro dobré kafe v obchodě Centra.

Po snídani se vracím na pokoj, balím se a vyrážím na cestu. Mé powerbanky ještě úplně plné nejsou, ale musí to stačit. Teď s tím nic nezmůžu. Opouštím hotel. V momentě, kdy ho opustím se teprve pořádné rozprší. Doposud lilo, ale nyní doslova chčije. Zatímco se z nebes valí vodopád, stojím pod střechou před recepcí hotelu a soukám se do ponča. Až po té se vydávám na hodně vlhkou cestu, která mne přivede k mostu, přes který jsem včera přišel. Odsud dále budu pokračovat stále rovně, dokud se opět nenapojím na trek.

Šlapu, voda padá a mne chybí mé zahradnické rukavice, které používám na ferraty nebo třeba i v případě takového počasí. Mám pocit, že jsem ráno viděl jen jednu, a tak mířím na benzínku. Ta mne však nezachrání. Když však vidím Aldi téměř na okraji města a před nim vystavené kytky, pytle s hlínou a další zahradní haraburdí, vycítím příležitost. Suverénně si tak nakráčím do obchodu a na první dobrou dojdu k regálu s rukavicemi. Beru je, otáčím se a šlapu na samoobslužnou pokladnu, kde na mne jedna prodavačka volá, jak vypadám jako skutečný dobrodruh. Když se nad tím zamyslím, tak asi ano. Na sobě mám pončo, na něm velký batoh, na hlavě mi sedí plstěný klobouk, v ruce držím své hole a zarostlý jsem jak vagabund. V očích některých fakt musím vypadat velice dobrodružně.

Vracím se na cestu a šlapu stále dále stejným směrem. Stále leje. Místy více, místy méně. Konečně zase vidím značené kůly Blackwater (Avondhu) Way. Ty mne přivádí k další rušné silnici, přes kterou musím přejít. Za tou mne čeká malá obec s pěkným kostelíkem a pak zelené kopce, jimž vévodí nějaká zřícenina. Ta mne učaruje na tolik, že mne přinutí konečně vytáhnou telefon a pořídit první fotku tohoto dne. Pak ovšem telefon rychle balím do obalu od tortil a mizí v mé kapse.

Stoupám vzhůru, míjím zříceninu, kterou si samozřejmě nemohu ani prohlédnout, protože je za plotem něčí pastviny. Míjím statek a přicházím na rozcestí. Zde mne opět čeká upozornění na změnu trasy, ale v tom dešti to ani nemám jak zkontrolovat nebo porovnat. Prostě musím slepě následovat značku, které mne místo po hřebeni vedou do údolí a pak stále podél potoka. Stále leje, a tak nemám ani chuť zastavovat na jídlo. Musím však, protože mne pomalu ale jistě dohání hlad.

Přicházím k lavičce. Žádný krytý přístřešek, prostě jen lavička. Až mne neexistence přístřešků v této deštivé zemi zaráží. Sedám si na, batoh stavím před sebe na zem a vybaluji mini klobásky, tortily a jerky. Tu ve stále hustém dešti sním a u toho zjišťuji v mapě, jak daleko jsem od Bweeng, kde be měla být hospoda. Hm, ne o moc blíže, než ráno, takže to nově vyznačená cesta opravdu obchází a místo abych šlapal po kopcích, odkud by mohl být i nějaký ten výhled, šlapu údolím podél potoka. Moc téhle politice značení tras nerozumím, ale co s tím nadělám? Můžu si myslet své, ale to je tam všechno.

Zvedám se a vydávám se na cestu dále. Ta vede stàle mezi ploty smutnou deštivou krajinou a do Bweengu mne vede pořádnou obchůzkou. Když totiž vyjdu z lesa, mohl bych myslím si pokračovat přímou cestou, dokud se nenapojím na silnici, po které bych mohl pokračovat. Místo toho však pokračuji stále rovně mimo směr Bweengu, přecházím silnici na Bweeng a přes tu pokračuji ještě hodný kus rovně, pak se stáčím doprava a šlapu souběžně se silnicí, abych se na ni nakonec vrátil a šlapal po ni až do centra obce. Nechápu, proč se to musí takto debilně obcházet. Kdyby cestou bylo něco zajímavého, neřeknu ani slovo, ale kde nic, tu nic. Za mne byl tento úsek naprosto nepochopitelný a zbytečný.

Je krátce po čtvrté, když přicházím na křižovatku vedle hospody. Naproti je nějaký malý přístřešek, a tak se zde rozhodnu schovat před otravným deštěm. Sednout si není zde, ale nevadí mi to. Rád postojím, hlavně že na mne chvíli neprší. Kousek ode mne je takový ten malý vuzek pro převoz koní. Uvnitř si někdo otevřel Berbeshop. Vedle je nějaký velký vůz, kde by mělo fungovat rychlé obcházení. To však otevírá až v pět. Tak dlouho v plánu čekat nemám, ale když chci až ve třičtvrtě vyjít a vidím, že nějaká ženská už si to tam vše uvnitř chystá,  řeknu si, proč nepočkat a nedát si něco k jídlu tady. Krom snídaně a tortillou s jerky jsem vlastně nic pořádného nejedl. Počkám tedy a v pět se jdu postavit před okénko. Borec opřený o auto mi oznamuje, že během pár minut otevřou, a tak ještě čekám. Když se však po několika minu na mne typka uvnitř konečně otočí, zeptá se mě jestli je vše v pořádku a následně se odebere ven kouřit, mám toho dost a zlostně opouštím místo, kde jsem tak dost dlouho čekal.

Po pár desítkách metrů za obcí si všímám, že na kůlech se už nepíše Blackwatter (Avondhu) Way, ale Dunhallow Way, z čehož jsem z počátku a už se chci vracet a hledat, kde jsem špatně zahnul. Celodenní liják se však konečně mírní a přechází pouze v jakési husté mrholení, a tak kouknu do mapy, kde stojí Blackwatter (Dunhallow) Way. Asi to chápu. Dva treky spojili v jeden, jen ten druhý si uchovává značení a jméno. Krom změny názvu na sloupcích se mění i barva odrazových pásků - místo oranžových nastupují žluté.

Opouštím asfalt a stoupám do lesů. Ty jsou najednou jiné než všechny lesy, kterými jsem v této zemi doposud kráčel. Zdají se vlhké, divoké a vše je zde obrostlé mechem. Nějak si zde připadám jako před lety na Šumavě. Tento les je bohatý i na bezčetné potůčky, o které jsem měl doposud také více méně nouzi. Když si však naberu vodu, je taková nahnědlá. Je to celodenními dešti? Nebo hrají roli blížící se mokřady, kterými bych měl zítra kráčet. I dnes však ještě pár takových močálovitých míst nečekaně přejdu.

Je tak půl šesté, když přicházím na veliké rozcestí. Šipka doprava je nepochopitelně až na opačné straně křižovatky, takže to musím celé přejít, abych zjistil, že musím odbočit. Zde mne však nápadně porozhlédnout se po místě na spaní, protože kdo ví, jak to bude s močály a pevnou půdou dále.

Když vystoupám na cestu, okamžitě si všimnu rovného kamenitého nábřeží nad nahnědlým potokem, které je navíc před zraky od cesty chráněnou tímto hliněným valem. Kdyby projížděla jen pár metrů ode mne lesní stráž, neuvidí mne. O místě pro tuto noc je rozhodnuto. Lezu dolu, vybaluji můj tarptent a začínám ho stavět. Pak se mne však zmocní přehnaná obava, co jak se v noci přižene nějaká průtrž a ten potok se vylije z koryta. Něco tohle nábřeží přeci jen vymlet muselo. Opět to tedy balím a vydávám se na cestu dále, přitom se nepřestávám rozhlížet kolem. Najednou přecházím kolem celkem prostorné louky. Chci to na ni zapíchnout, a tak opouštím cestu. Stačí však pouhých pár kroků a už se bořím nad kotníky ve vodě a blátě, které mne stahují dolů. Takhle na večer to fakt chceš. Hlavně, že jsem si včera vypral.

Vracím se na cestu a pokračuji dále. Sem tam zajdu do vlhlého promáčeného lesa měnícího se v rýžová pole. Všude samá kaluž a bláto. Zpět na cestu a zase nakouknout do lesa jinde.

Přicházím k závoře, za tou je obrovský rovný plac, kde se snad točí lesní technika. Na jedné straně je i travnatý pláč vhodný ke stanování. Ukládám si místo do paměti a pokračuji dále. Během pár kroků se ocitám na afaltce, po které jsem odsouzen šlapat dále. Napravo ani nalevo nevidím místo příhodné pro táboření. Skutečné močály jsou stále blíže. Ne, tohle nemá cenu. Vracím se na travnatý plácek u závory a stavím stan. Když mne zde někdo vyhmátne, snad bude mít pochopení.

Lezu do stanu. V tu chvíli se otravné mrholení opět mění v prudký déšť. Oblékám se do suchého a už se těším do spacáku. Když ho však vytáhnu, zjišťuji, že je z poloviny mokrý. Jak je to sakra možné? Nakonec mi to dochází. Vždyť já blbec si během oběda postavil batoh na mokrou zemi. Pro dnešek tak vystelu spacák nepromokavým pytlem. Další dny si na tohle musím dàt bacha.

27,7km 480m↑ 218↓

Irsko - Den 18. →

← Irsko - Den 16.