Čundr v Podyjí - Den 2.

4.5.2025

Když se vzbudím, je zataženo a vlhko, takže odhaduji, že v noci asi lehce sprchlo. Přítelkyni však nechávám do sedmi se prospat. Pak mířím do koupelny, čistím si zuby a následně balíme. Sotva vyjdeme na cestu, začíná docela pršet, takže nám přístřešek na rozcestí Na Keplech přijde docela vhod. Teprve zde snídáme a když má přítelkyně zjistí, že půjdeme kolem Vranovské přehrady, kde má její babička chatu kam jezdí na víkendy, tak ji okamžitě volá. Ano, babička je tam, a tak se možná zastavíme.

Po jídle pokračujeme po červeně značené Stezce Českem, která nás co nevidět přivede do lesů. Déšť se pomalu mírní až nakonec ustává a my přicházíme na Pašeráckou stezku, která posléze míjí ledové sluje. Tady nám dochází, že i tudy jsme dva roky zpátky procházeli během jednoho z našich dvoudenních výletů do Podyjí, šli jsme ovšem jen tento krátký úsek a dnes budeme pokračovat dále a pak ještě mnohem dále. Potkáváme také trojici stezkaře, se kterými se střádavě doháníme a předháníme, až je někde za ledovými slujemi nadobro ztratíme. Místo hadů a ještěrek dnes pro změnu potkáváme mloky.

Stezka se klikatí dále lesy a nakonec nás přivede na okraj obce Zadní Hamry, kde potkáváme chlapíka v protisměru.

"Kam máte namířeno?" ptá se.

"Kam až dojdeme," odpovídám. Na to jen zvolá, že to se mu líbí a pokračuje dále ve své cestě.

Stezka se táhne další ztichlou typicky českou vsí a i kdž ani zde jsem nikdy dříve nebyl, zalévá mne opět jakási vlna nostalgie a vrací mě do mých hodně mladých let, kdy jsem co by malý Zálesák cestoval pouze Českou republikou. Takto ponořeni do ponurého tichého rána přecházíme do Předních hamrů a co nevidět máme na dohled zámek Vranov nad Dyjí. Má přátelkyně mi hned vypráví, že se zde natáčel nějaký film XXX, akorát že na pozadí dodaly Alpy. Ten jsem bohužel neviděl, což ji překvapuje, protože se v něm objevil i můj oblíběný Rammstein.

Kolem poledne přícházíme na náměstí Vranova nad Dyjí, kde má paní už jen z nostalgie míří do místního supermarketu. Prý se zde zastavil čas a vůbec nic se zde nezměnilo. Když si tam nakoupí, mířím tam pro změnu já. Mezitím nám opět začíná pršet a volá nám babička, že kde jsme, že už odjíždí. Bohužel ji nestihneme, ale nechá nám schovaný klíč od chaty, ať se máme kde zahřát a případně najít. Pokud budeme chtít, můžeme i přespat, ale na to tam budeme až příliš brzy.

Za deště centrum města opouštíme a míříme k Vranovské přehradě. Než k ní dojdeme, opět přestává pršet, pěkným počasím bych to však nenazval. Když přehradu přecházíme, je má přítelkyně překvapená, jak rychle jsme to stihli a jak blízko to ve skutečnosti je. Jezdila tu jako hodně malá, tak to docela chápu. Ty vzdálenosti ve vnímání člověka docela mění. Po překročení přehrady vzpomíná na dětství, vykládá mi o jednotlivých podnicích cestou a připravuje mne na jedinečný most, který co nevidět překročíme. Já si kupuji kávu u okýnka jedné pekárny a pokračujeme dále. Než k mostu dorazíme, mám vypito, a tak zde můžu kelímek odhodit do odpadkového koše. Přecházíme na druhou stranu, míjíme kemp a šlapeme do chatové oblasti. Zanedlouho stoupáme k chaloupce její babičky, kde si na plynu uvaříme naše instatní těstoviny s paprikovou omáčkou a kusem uzeniny. Po jídle po sobě uklidíme a vydáváme se na cestu dále. Nevracíme se však na asfaltku vedoucí kempem. Podle map jedna cesta stoupá vzhůru a končí v lese, aby o kus dále pokračovala. Kdysi to prý bylo průchozí, a tak se vydáváme vzhůru a doufáme, že někam dojdeme.

Z počátku šlapeme po stezce, ale ta záhy mizí. Je přitom poznat, že tudy kdysi nějaká cestička vedla. I když je dávno po dešti, tráva je samozřejmě stále mokrá a my co nevidět také. Docela si ulevíme, kdy konečně narazíme na lesní cestu, která nás nakonec přivede na asfaltku, po které budeme ještě kus Štírarským lesem pokračovat dále, dokud se na rozcestí u Helenina dvora opět nenapojíme na žlutě značenou stezku Českem, která nás vede po zarostlé cestě lemované břízemi mezi poli. Tráva je zde opět vysoká a stále mokrá, a tak máme co nevidět mokro v botech, nijak zvlášť mi to však nevadí, už jsem si docela zvykl.

Cesta nakonec stromový porost opouští a vede nás otevřenými poli a tam kde chybí stromy, tam chybí i prostor pro značky. Pokračujeme tedy stále rovně, míjíme další lesy a houštiny a dokonce i jakousi elektrárnu, až si říkám, že už jsem nějak dlouho neviděl značku, a tak mne nakonec napadne otevřít mapy. Ne, tudy jsme rozhodně jít neměli, tady jsme úplně špatně. Nějaká cesta odsud odbočuje směrem, kam se potřebujeme dostat, ale zda nás přivede na naši stezku úplně jisté není, a tak se nakonec vracíme na rozcestí, kde jsme pravděpodobně špatně zahli. Nyní tu značku vidíme zcela zřetelně, a tak přecházíme na správnou stezku a mezi poli pokračujeme dále a dále.

Po nějaké době lesní cesta přechází na asfaltku, kde po dlouhé době potkáváme nějaké dva týpky šlapající v protisměru. Mimo ně také potkáváme podivína, který si u cesty seká stromy a skládá dřevo do auta. Míjíme ho a zanedlouho přicházíme ke Chvaletické studánce, kde nás zmate značení a marně hledáme stezku dále, která zde není. Jak se nakonec ukáže, značení bylo jen nešťastně nakresleno a my měli pokračovat po asfaltu, který nás během pár chvil přivede do Chvaltické zátoky, kterou lemují chaty vykukující z lesů po obou březíz. Je to nádherné. Mít zde nějakou by mi vůbec nevadilo.

Cesta nás ze zátoky nakonec vyvede do další z malebných obcí zapomenutých v čase. Tou obcí jsou Chvaletice, jejímiž prázdnými ztichlými ulicemi přecházíme za pochmurného počasí z jednoho konce na druhý. Za celou dobu naši ceste nepotkáme živou duši. Opravdu zde chybí už jen takový ten kulatý keřík, co se ve Westernech převaluje z jedné strany ulice na druhý.

Opouštíme obec a dále šlapeme poli mírně zvlněnou krajinou. I když to nejsou žádné velehory, opět jsem z putování českou krajinou nadšen. Vždyť tohle bylo mé dětství i mládí. Ten pocit návratu a nostalgie, který mne na této cestě provází, je neskutečný. Do našeho dnešního cíle - Kembu Bítov, to už není daleko. Jen necelých 5km.

Po nějaké době pole opět opouštíme a noříme se do nádherných zdravých lesů. Opět si jich užívám a smutním, že nemůžeme kempovat jen tak tady někde, protože rovných travnatých plácků je zde požehnaně.

Cesta se dále táhne nádhernými lesy a my míjíme zajímavé stromy, rotundu či několik posezení, až najednou dojdeme k přístřešku. Dole je lavička a stůl a nahoru vede žebřík. Jak se nakonec ukáže, jde o útulnu pro stezkaře a protože zde nikdo není, už se mi do žádného kempu nechce. Jsou to sice dva kilometry, ale proč tam chodit, když můžeme spát na tak skvělém místě. Nakonec zde večeříme a než dovečeříme, rozhodnu se, že opravdu už nikam dále nejdeme. Freundin má na mě docela zlost, že jsem to neřekl dříve a že tady zbytečně klepe kosu a opouští mne. Nemíří do kempu, ale jde si do horního patra připravit brloh. Já zůstávám sedět dole na lavičce a užívám si tichý nádherný večer uprostřed českých lesů. Až když se šero začně přelévat ve tmu, lezu vzhůru na kutě. Dnes se mi spí opravdu nádherně, má paní to však má přesně naopak. Celou noc se třepe zimou a nezamhouří oka.

25 km         251m ↑      496m↓

Čundr v Podyjí - Den 3. →

← Čundr v Podyjí - Den 1.