Zollberg

17.04.2021

V údolí už panovalo jaro, my lezli skály, chodili hiky a i když jsme si mohli užívat tepla někde dole, nás blázny to pořád táhlo na zasněžené vrcholy hor, kde zima letos ne a ne skončit. Někdy však bylo třeba taky trošku upustit, a tak jsme si naplánovali výstup na Zollberg v Pitztále. Vrchol dosahuje pouhých 2225 metrů nadmořských a poněvadž při pohledu ze zdola vypadal hodně zeleně, řekli jsme si, že se nebudeme tahat ani se sněžnicemi. Pořádná pitomost vám povím, druhá část cesty byla opět pořádné sněhové peklo a závěr teprve. Výstup do krpálu o úhlu téměř devadesát stupňů prašenem nám dal teprve zabrat a když jsme se pak vydali hledat zkratku zpátky, pořádně jsem zapadl. Snad půl hodiny jsem se pak sápal těch pár metrů zpět za Nattalou, abych ji k jejímu zklamání oznámil, že tudy to nepůjde a musíme se vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli.

Ráno tedy přijíždím do Imstu, kde opět čekám nějakou dobu na svůj odvoz. Přijíždí, sotva dojím a tak nasedám do auta a společně míříme na Jerzens, kde necháváme auto u lanovek. Sněžnice sebou máme, ale jak si prohlížíme zeleně vypadající zalesněný vršek, řekneme si, že na to serem a necháme je v autě. Na cestu tak nakonec vyrážíme celkem nalehko.

Opouštíme tedy parkplatz, chvíli stoupáme podél lesa, načež po úzké stezce mizíme v jeho hlubinách. Ta nás pak přivede na širokou hospodářskou cestu a letní cyklostezku, kterou ještě dlouho velice mírně stoupáme vzhůru. Nakonec však tuto cestu opouštíme a nás čeká hodně strmý výstup po úzké stezce klikatící se lesy a skalami. Místy je dost namrzlá a klouže to, ale sněhu je zatím pramálo. Zdoláme tak nějakých třista výškových metrů a ocitáme se na vyhlídce Ebni. Výhled? Inu, vskutku nádhera, co k tomu říct. 

Nebyli bychom to však my, abychom se zde nezdrželi. Prostě fotíme a kocháme se tou nádherou, než se opět hneme dále. Cestu lesem si však musíme proklestit a zdá se mi, že i pěkný kus jdeme špatně. Jakto? Inu, sledovali jsme stopy někoho, kdo tudy bloudil před námi a aniž by to bylo jeho cílem, stalo se, že jsme začali bloudit i my. Ne na dlouho však a brzy se zorientujeme a vracíme na stezku. Ta nás ještě chvíli vede lesem, ale ten záhy opouštíme a my kráčíme po lesních loukách. Zatím je to rovina, sněhu už však výrazně přibývá a my se boříme až po kolena.

Nic však netrvá věčně a i tato relativní pohoda musí brzy skončit. Rovina mizí a nás čeká výstup strmý téměř devadesát stupňů a není to tentokrát žádný krátký úsek. Opravdu. Kopec strmý jak blázen, vlastně rovnou zeď a k tomu ke všemu pokrytá prašanem, kterého je téměř po pás. Zabodávám do země svou dlouhou poutnickou hůl a po té se vytahuji jak po laně či zábradlí. Jde to těžko, ale hnu se. Kamarádka s hůlkami taky bojuje. Ale jsme tu dva a tak ani příliš nenadáváme. Spíše se bavíme a smějeme nad tím, co jsme si to na sebe zase připravili.  

Dá to zabrat, ale nakonec to přeci jen vylezeme. Výhledy odtud jsou vskutku skvostné a námahy vůbec nelitujeme. Naopak, jsme šťastní za další zdolaný vrchol. Navíc za těchto podmínek, pro náročnost terénu a bez sněžnic na sebe můžeme být právem hrdí. Teď už jen vymyslet, kudy se dát dále a jak se vrátit zpět dolů. Kamarádce se nechce šlapat toutéž cestou a já sám nejsem fanouškem návratů stejnou stezkou. To proto miluji spíše horské přechody či okružní tůry. Nakonec se tedy rozhodneme, že budeme pokračovat směrem na Hochzeiger, dokud nenarazíme na cestu vedoucí k lanovkám a Zeigerrestaurantu. Vrátit se odtud dolů už bude v pohodě.

Opouštíme tedy vrchol Zollbergu a šlapeme dále. Sněhu však přibývá a já se brodím tak hluboko, že se rozhodnu hledat zkratku. Scházím tedy po svahu na levou stranu a doufám, že takto sejdu až na dole se táhnoucí silnici. Tak tak však zastavuji nad naprosto šíleným srázem. Ne, tohle je o hubu, tudy to fakt nepůjde.

Otáčím se a volám na jen o pár desítek metrů dále se blížící kamarádku, ať zastaví, že to nemá cenu. Po té se vydávám zpátky za ní, jenomže ouvej. Sníh je naprostý prašan a za kamarádkou chybí pořádně strmý výstup vzhůru. S každým krokem se však propadám a vracím a ona sama mi nemá jak pomoci. Snažím se jít vzhůru, sníh se však drolí a drobí a já se neustále vracím. Bojuji s tím živlem půl hodiny a stále jsem na místě. Jsem vyčerpaný a zoufalý a nemám nejmenší zdání co dělat, jak to zdolat ani zda to nějak zvládnu. Rvu se však dále a kolem mne se tvoří stále hlubší a větší kráter. Minuty běží a já začínám být pořádně nervní. Tohle je můj konec, myslím si. Zatímco já jsem posraný, že tady umřu, ona má prdel z toho, že vypadám jak kroužící čokl. Ale nakonec se přeci jen sunu o kousek vzhůru. A záhy o další. Chytám se ze země trčících stromků a přitahuji se. O něco výše jich je více, a tak to jde snadněji a nakonec stanu opět u kamarádky. Jsem zničený a vyčerpaný a k jejímu zklamání ji oznamuji, že dál nejdeme, že cesta před námi nebude o nic lepší a navíc asi končí strmým hlubokým srázem někam do neznáma a že se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli. Je naštvaná, ale co se dá dělat. Máme tady zkapat?

Wankspitze →

← Kleine Aifner