Wankspitze

21.04.2021

Wankspitze byl určitě jeden z nejkrásnějších vrcholů, které jsme této zimy zdolali (už jen proto, že to byl jeden z mála vrcholů, kde se nám podařilo skutečně vylézt až ke Gipfelkreuzu). Výhledy jak cestou tak i na vrcholu byly parádní a i když jsme se opět pořádně porvali s hromadami sněhu a na závěr nás čekal pořádně strmý výstup, stálo to za to. Nejvíce však naše zážitky umocnily všude kolem se valící laviny, kterých s blížícím se polednem a nastupujícím jarem neustále přibývalo. Když pak můj vedoucí viděl kam lezu, hrozil se a varoval mě, ať tam nechodíme kolem poledne. No, jako kdy jindy jsme tak dosahovali vrcholů? Právě v tuto nebezpečnou dobu, kdy slunko naplno peče a sníh taje a těžkne.

Ráno klasika, já nasedám na bus, sjíždím do Zamsu, odtud vlakem do Imstu a pak čekačka na Nattali, která nikdy nejezdí na čas. Posnídám, přijíždí, nasedám do auta a valíme směrem na Obsteig. Před tím však zahýbáme a jede na Gasthaus Arzkasten, kde necháváme auto. S batohem na zádech a sněžnicemi zavěšenými na něm se pak dáváme na cestu směrem na Lehnberghaus, odkud vede sáňkařská dráha. První úsek cesty však vede lesem bez sněhu a kolem dokonce kvete i první jarní květena, jak se však blížíme na Lehnberghaus, objevuje se sníh a postupně ho přibývá. Těsně před Lehnberhausem pak opouštíme cestu a přes sněhová pole míříme kdesi k lesu. Sněhu přibývá a my se začínáme celkem brodit, sněžnice však stále ještě nenasazujeme. Co nevidět bychom totiž měli dojít na vyhlídku Lacke, kde si chceme dát pauzu. 

Ano, netrvá dlouhou a my se kolem desáté ocitáme na vyhlídce. Zatímco kolem nás jsou hromady sněhu, hluboko pod sebou máme dokonale zelené údolí. Co nás však pobaví nejvíce, je strom rostoucí v prostřed nejkrásnějšího výhledu. Celkem tyrolský zvyk, dá se říci. Jebneš lavičku za strom a nic nevidíš.

Posadíme se tedy na lavičku a kochaje se výhledy baštíme svačinu a pijeme čaj. Nepřestáváme sarkasticky komentovat jak umístění toho stromu, tak naše bláznivé snažení se zase někam vysápat tím bílým svinstvem, místo abychom si užívali jara někde dole. No nasmějeme se neskutečně, nakonec však nasazujeme sněžnice a pokračujeme dále. Teď už to není taková pohoda jako doposud. Stoupáme strmý svah a jak tak slunko začíná péct, sníh začíná neskutečně měknout my stále častěji slyšíme v okolí se valící laviny. Žádnou z nich však zatím nevidíme. 

Postupujeme dále a projdeme cosi, co bych snad nazval sněhovou soutězkou, načež se terén opět začíná dost prudce svažovat. To však není naše cesta, vlastně tudy nevede žádná cesta, a tak odbočujeme prudce doleva a pokračujeme vpřed. Gipfelkreuz už máme na dohled, jen se k němu dostat. Postupujeme tedy v před a házíme očko po skalách po naší pravici. Neustále v nich duní valící se laviny a ozývá se pukání ledu. Neskutečný zážitek. 

Na vrchol už zbývá jen malý kousek, je to však neskutečně prudký výstup po zasněženém svahu přímo vybízejícím ke stržení laviny. Když už jsme však tak blízko, nemáme nejmenší touhu vzdát se. Nakonec tedy necháváme věci na malém plácku pod skálou a velice nalehko pokračujeme vzhůru. V řádu pár desítek minut jsme nahoře a máme co slavit. Další vrchol úspěšně zdolán a výhledy odsud jsou neskutečná paráda. Opravdu, krása střídá nádheru. A když můžeme pozorovat laviny valící se po skalách, je náš zážitek jen umocněn.

Nejlepší moment, kdy vám může zavolat babička, zda jste v pořádku, zatímco stojíte na vrcholu dvoutisícovky, kde nemáte v poledne co dělat a posloucháte kolem dunící laviny. Neboj babi, jsem v pořádku a nic mi nehrozí.

Nakonec vrchol opouštíme a dáváme se na sestup dolů, přičemž nejnáročnější a nejnebezpečnější úsek nás čeká na semém začátku při sestupu k našim batohům. Dál už je to neskutečná pohoda. Další parádně strávený den máme za sebou a na zítra si pro změnu plánujeme nějaké ferraty.

← Zollberg

Zunterkopf →