Kleine Aifner Spitze

13.04.2021

Dalším z vrcholů, které jsme se s Nattali rozhodli zdolat tady v mém okolí a které jsme opět jako jedny z mála tuto zimu zvládli až na samotný vrchol, byla Kleine Aifner Spitze. Ta leží jen kousek pod vrcholem Große Aifner a oba je vidím, kdykoli se trošku projdu z domu. Je to totiž jeden z nejvyšších vrcholů ležících na druhé straně dole ležícího údolí Innu. Ráno tedy sjíždím do Pfundsu, kde mě nabírá Natálie a vyrážíme vzhůru k Naturparkhausu Kaunergrat. Zde necháváme auto a vydáváme se na v celku pohodovou stezku přírodním parkem Kaunergrat. Někdy se vyplatí sem jen tak zajet podívat, je tady vskutku nádherně.  

Kráčíme skrze překrásnou krajinu přírodního parku po vyrolbovaných cestách a sněžnice zatím nepotřebujeme. To se však mění, jakmile dojdeme na konec parku. Je zde rozcestník a z okružní cesty se vydáváma směrem na Aifneralm. Záhy se tak brodíme hlubokým sněhem a jsme rádi za své sněžnice. Jak se tak vzdalujeme Naturparku, stoupáme stále strměji vzhůru a v lese narážíme i na úseky, které nás lehce potrápí.

Stoupáme lesem, pokračujeme dále a náhle ho opouštíme a opět kráčíme světem vysokohorských luk, na kterých se za letních měsíců běžně pasou stáda krav. Je však zima a všude kolem jsou hromady sněhu. Krávy tady tedy nehledejte. Na druhou stranu pohádkové výhledy se nabízí jako všude jinde v zimních Alpách.

Netrvá dlouho a mi přicházíme na Aifneralm, kde si dáváme první pauzu. Natálie pije pivo, já Radler a do toho svačíme. Máme skvělý čas a není kam spěchat. Svítí slunce a je teplo, tak proč si to trošku nevychutnat.

Odpočineme si tedy a dáváme se na stoupání vzhůru. Poslední stromy tak záhy necháváme za sebou a před sebou nemáme nic než nekonečné bílé svahy. Ačkoli vrchol z počátku spíše obcházíme, čím dále jsme od Aifner Almu, tím prudčeji stoupáme vzhůru. Zatím to však v pohodě zvládáme a do toho klábosíme o všeličom. Po nějaké době však přicházíme na poslední rozcestí pod Kleine Aifner Spitze a odtud nás čeká už hodně strmý výšlap. Je to sice necelý kilometr, ale strmý kopec a hromady sněhu udělají svoje. Stezka navíc vede celkem na hraně hory a po levé ruce máme brutalní lavinový převis, proto se nakonec od stezky odkláníme a jdeme si vlastní cestou. Kdykoli to jde, snažíme se lézt po kamenech a vyplatí se. Nakonec tak staneme na Kleine Aifner Spitze, odkud se dá pokračovat ještě dále na Große Aifner. Když však vidíme ten strmý sráz pokrytý sněhem a uvědomíme si lavinové nebezpečí, jaké tam asi hrozí, poslechneme zdravý rozum a spokojíme se, že jsme došli kam jsme došli. Vrchol jsme zdolali, takže můžeme být klidní. Já si dám Velký Aifner ještě toho léta a když těsně pod vrcholem objevím kamennou chatu s lavičkou, plánuji si na další léto dvoudenní trip s výstupem na východ slunce. Vřele dopořučuji!

Usedáme alespoň pod kamennou zídku zdejšího kříže a snažíme se najíst. Fouká zde však neskutečně silný a opravdu ledový vítr, takže hlavně pořádně mrzneme. Snažíme se co nejlépe schovat, ale teplo v závětří je nakonec jen jednomu z nás a já to gentlemansky opravdu nejsem. Po rychlé svačině tedy vstáváme a dáváme se na cestu dolů. Stačí sejít jen pár metrů a je po větru a výrazně tepleji.

Jak tak šlapeme po strmém svahu dolů, najednou uklouznu a mi z brašny na foťák vypadne jeden z mých objektivů a neskutečnou rychlosti se kutálí dolů. Na chvilku zrychlím a pokouším se jej dohnat, když si však všimnu, že se valí stále rovně po stezce, řeknu si, že není důvod riskovat a hnát se za ním. Pak si ho zvednu na plošině při rozcestníku. Těsně před tímto místem však najede na kámen, změní směr a nenávratně mizí v obrovském sněhovém kotli, kam šplhat v tuhle roční dobu je risk hned dvojnásobný. Jednak jde o téměř strmou stěnu pokrytou nestabilním sněhem, který se pode mnou může kdykoli urvat. Druhak nad celou kotlinou je to jeden obrovský sněhový převis. Aby to nebylo málo, nikde jej nevidím a není mi jasné, kde přesně zmizel. Vidím jen stopu ve sněhu, kterou za sebou zanechal a pak náhle nic.

"Ser na to Dave, tady jde o život. Jdeme domů."

Zollberg →

← Schmalzkopf