Schmalzkopf

08.04.2021

Další z úžasných hiků, na který jsme vlastně vyrazili čistě náhodou. Někde na instagramu jsem totiž jednoho dne zahlédl fotku Gipfelkreuzu na některém z vrcholů nedaleko Nauders a hned zatoužil se tam vydat. Napsal jsem tedy mému vedoucímu Helmutovi, který odtud pochází, o jaký vrchol se jedná, ten ho hned poznal. Já to přeposlal Nattali a o dalším výstupu bylo rozhodnuto. Navíc se k nám přidal jeden zde žijící Slovák, a tak bylo o zážitky i nové povídání s novým spoluputovníkem vystaráno. Ačkoli se vyjímečně nejednalo o žádný extrémní výstup přes lavinová pole, všichni jsme si túru užili a zůstali nám jak pěkné vzpomínky, tak i trocha inspirace do budoucna. Tedy, alespoň já si něco odnesl. Tip na skvělou kávu i její dokonalou přípravu.

Nebyla by to Natálie, aby neobepisovalav okolí žijící lidi a nebantovala je do hor, a tak se stalo, že na další výstup s námi měl jít někdo nový: jeden Slovák přežívající také tady v Tyrolsku. Sraz jsme si dali tedy v Nauders na benzince a když jsme tam dojeli, už na nás čekal chlapík v Supermanovském tričku. Hned se dopustil fópa, když se holky, kterou viděl prvně v životě sotva minutu, zeptal, zda není náhodou těhotná. No, trapas, ale co. Poklábosili jsme, zkoukli odkud a jak se dá vyjít, opět nasedli do aut a vyjeli k Berggasthofu Parditsch někde nad Nauders. Musím říci, že výhled odsud nebyl vůbec zlý. K našemu potěšení jen chvíli před námi vyrazili vzhůru skialpinisti, kteří nám prošlapou stopu, a tak nebudeme ani moc bloudit.

Z počátku sněhu příliš není, a tak jejich stopu sledujeme bez sněžnic. Pak však procházíme lesem a jak tak stoupáme, sněhu neustále přibývá, a tak nakonec nasazujeme sněžnice. Ne na dlouho však, neboť sotva mineme les, přicházíme na Labaunalm, kde si toho dne dáváme první pauzu. K našemu překvapení Stano vytahuje z batohu plynový hořák, mokka konvici a začíná dělat kávu pro všechny. Chvíli to trvá, ale káva je skutečně výborná. Okamžitě se ho ptám na druh a jakmile se mi podaří pořídit obdobnou konev, už si jinak kafe ani nevařím.

Káva nejen že nakopne, ale také příjemně zahřeje. Zvedáme se tedy a pokračujeme dále. Musíme se dostat na sedlo Saderer Joch a odtud nás čeká pořádně strmý výstup na samotný vrchol Schmalzkopfu. Na sedlo se mi výstup však nezdá zas tak náročný. Jen úzká stezka po okraji strmého svahu mým sněžnicím příliš nelahodí. Nakonec si je tedy sundávám a zkouším to bez nich. K mému údivu je sníh natolik stvrdlý, že se vůbec ale vůbec nebořím. Nakonec tedy věším sněžnice na batoh a pokračuji vzhůru bez nic.

A je to, přicházíme na sedlo k rozcestníku, z něhož trčí jen vrchní šipka. Je zde také jakási ohrádka a uprostřed té celkem deprimující kříž. Dáváme si zde krátkou pauzu a koukáme po okolí. Zatímco náš cíl vypadá schůdně, o sousedním vrcholu se to rozhodně říct nedá. Ten do očí bijící lavinový převis je až děsivý. Brrr, rychle pryč odsud!

Zvedáme tedy své líné zadky a stoupáme dále. Je to však opravdu hodně náročný výstup a nakonec nás dohání hlad. Dáváme si tedy předčasnou pauzu na oběd na dohled vrcholu a až po té pokračujeme dále. Ani dobytí jídlem však nejme o moc rychlejší. Zatímco Superman za námi má chuť to vzdát, my opět začínáme blbnout, citujeme oslíka ze Šreka, hulákáme na sebe po polski a nepřestáváme se smát. Stano jen nechápavě kroutí hlavou a když už se konečně vysápe za námi na vrchol, ptá se, jak dlouho se vlastně známe. Měsíc? Dva? Dýl fakt ne!

Jsme na vrcholu a je co slavit. Jednak je to zase jednou vrchol, který jsme zdolali až nahoru a druhak ty výhledy opravdu stojí za to. Bavíme se, fotíme a nezapomene se zvěčnit v deníku ve schránce na vrcholovém kříži. Nakonec se však dáváme na cestu zpátky. V jeden moment mi to pak nějak podjede a už nevstávám. Sjedu to téměř až na sedlo, kde čekám na ostatní. Opět si zde dáváme kafepauzu. Pak už ovšem pokračujeme zpátky do údolí. Technicky vzato, stoprocentně úspěšný výlet.

Kleine Aifner →

← Grubigstein