Grubigstein

03.04.2021

Dalším z vrcholů, kam jsme se vydali v dubnu, byl Grubigstein. Slunce hřálo, v údolí už se naplno probouzelo jaro, ale my si nemohli pomoci a museli se opět vydat na celodenní tůru vzhůru skrze to bílé svinstvo, které už mi tenkrát začínalo opravdu lézt na krkem a má spoluputující se nepřestávala smát, kdykoli jsem na ten bílý mokrý bordel všude kolem začal hlasitě a ironicky nadávat. No co si budem, na vrchol už chyběl iba kúsok, ale nezvdláli jsme to. Já to sám ještě zkoušel dost riskantní cestou, už jsem se i dotkl vrcholu samotného, ale když jsem se propadl a zazmatkoval, nakonec mi nezbylo, než sjed to po zadku za Nattali. Na druhou stranu, výhledy na Zugspitze byly vskutku parádní.

Jako obvykle vstávám brzy ráno, abych stihl první autobus, který mne dopraví na vlak do Zamsu a ten posléze do nedalekého Imstu, kde už mě má nová kamarádka nabere autem. Snídani tentokrát neřeším, na nádraží je pekárna a mám dost času, než přijede vlak. Snídani proto kupuji ještě na vlakáči a než dojede vlak, dávám si teplé kafe. Posléze však už přijíždí červená souprava rakouských drah mířící z mnichovského letiště až na letiště ve Vídni a já vyrážím vstříc novým dobrodružstvím.

Jedu rychlíkem, a tak nezastavuji v každé obci na trase a jedu přímo do Imstu. Kamarádka má, jak si brzy zvyknu, klasicky zpoždění. No, aspoň posnídám, nežli dojede. Nakonec je zde však i ona a my vyrážíme na Fernský průsmyk neboli Fernpas a odtud dále na Lermoos jen na dohled od nejvyšší hory Německa Zugspitze, kde necháváme auto a vydáváme se na cestu vzhůru. V údolí již panuje jaro a i nemalý první úsek naši trasy stoupající strmě vzhůru lesy se nese ve znamení nezasněžených stezek. I když je to tady fakt krpál a my každou chvíli hltáme vodu, zatím je to celkem na pohodu. Po nějaké době však les řídne a nás čeká první úsek hlubokým sněhem. Máme však naštěstí sněžnice, takže cajk.

Nazouváme je tedy a pokračujeme dále, až dojdeme ke sjezdovce. Tu překročíme a ocitáme se na široké lesní cestě zapadlé sněhem. Není ho však spousta a je celkem uježděný, takže v kombinaci se sněžnicemi naprosto pohodová cesta. Nevíc je to více méně rovina, která se táhne až k další sjezdovce. Po té už však stoupáme strmě vzhůru, dokud nestaneme nedaleko Grubigalmu. Jako vše během lockdownu je i ten zavřený. Nicméně proč si zde nedát pauzu na oběd a pivo, které nesmí v našem batohu chybět? Je na to ideální čas.

Usadíme se tedy a zdravíc kolem projíždějící lyžaře si vychutnáváme výhledy na okolí, na Zugspitze a taktéž již jasně viditelný cíl naši cesty - na vrchol Grubigstein tvořený skálou a na ní se tyčícím křížem. Dá se to vůbec v tuhle roční dobu zdolat? No, uvidíme.

Zvedáme se tedy a pokračujeme dále. Opět postupujeme po vyrolbované cestě táhnoucí se rovně kamsi vpřed, a tak je to neskutečná pohoda. Nic netrvá však věčně a my záhy zjišťujeme, že šlapeme špatně a měli jsme se vydat vzhůru po sjezdovce. Vracíme se tedy a dáváme se na výstupu vzhůru. To už taková pohoda není. Jsme sice na uježděné sjezdovce, a tak se vůbec neboříme. Něco tak strmého jsme však nešli snad ani na Bärenkopfu. Opravdu, je to jeden z nejstrmějších výstupů, jaké jsem doposud šel. Mi pomáhá má technika dýchání nosem, ale i přesto máme oba co dělat. Nevíc najednou mizí všichni lyžaři. Opravdu, šlapeme přes hodinu vzhůru a nikde ani živáčka. Co se děje? Změna počasí? Nebezpečí lavin? Netušíme ani jeden, ale je to celkem děsivé.

Šlapeme dále, potíme se, funíme a neodpouštíme si neustálé oslíkovské: "Už tam budem?" Z polské verze Šreka naopak "To daleko jeszcze?" a slovenské "Už iba kúsok," samozřejmě také nesmí chybět. Ani nevím jak se to stalo, ale začínali jsme s tím pak prakticky kdykoliv jsme stoupali něco náročného a chtěli být už konečně na vrcholu. A k tomu spousta a spousta dalších veselých hlášek a bláznivých zvolání převážně v polštině. Však člověk se musí někdy trošku zbláznit, aby úplně nezešílel. A proč se trápit, když se můžeme bavit?

Závěrečné stoupání už se šlape po černé sjezdovce, takže přeženu-li to, je to téměř kolmá zeď. Naprosto vyčerpaní to však zdoláváme a konečně staneme při další zavřené chatě Grubighütte. Zde si dáváme další krátkou pauzu, napojíme se, nasytíme a lehce odpočatí se vydáváme dále. Žádná sjezdovka už však vzhůru nevede a na samý vrchol vede pouze úzká pěšina schůdná snad jedině v létě. Nyní je zasypána nánosy sněhu a není ji vidět. I přesto se pokoušíme najít si cestu vzhůru. Z počátku to jde, ale postupně se z toho stává stále větší risk vedoucí nás přes kameny na okraji srázu na straně jedné či naopak přes strmé lavinové úseky na straně druhé. Má nová známá to vzdává a beze slova se vrací dolů a pokouší se najít jinou bezpečnější cestu. Vrací se tak na chatu, kde jsme odpočívali a odtud pokračuje po vyrolbované cestě souměrně pode mnou. Já se nevracím a dále riskuji a šplhám vzhůru.

Ano šplhám, lezu po čtyřech, skáču po kamenech, balancuji nad propastí a nebo si naopak opět tvořím vlastní stupínky pro postup vpřed ve sněhu. Celou dobu si přitom vzpomínám svůj riskantní výstup na Furgler ze začátku podzimu. Tehdá to byl však mnohem větší risk. Nebo ne? Nevím, ale vím, že nyní začínám přemýšlet i o návratu. Kdykoli se však ohlédnu zpátky, nenapadá mne jediný způsob, jak se vrátit. Nezbývá tak než neustále pokračovat stále v před a doufat, že to nějak zvládnu. Jak se z vrcholu vrátím dolů, nad tím nepřemýšlím vůbec.

Opouštím úzký kamenitý hřeben nad nekonečnou propastí a pokračuji vpřed ke kameni s křížem. Před sebou mám však široké sněhové pole položené na strmém svahu. V těchto odpoledních hodinách sníh taje a je dost měký a i se sněžnicemi se v něm dost bořím. Přesto pokračuji stále vpřed, až se ocitnu pod skálou. Jak ji obejít netuším, napadá mne však, že bych se po ni mohl vyšplhat. Na to však někde musím sundat sněžnice. Udělám tu pitomost, svleču je a vrhám se ke skále. Chci ji vylézt, chytám se ji, těsně pod ní je však ve sněhu jakási průrva a já se propadám až po prsa do sněhu a nemám nejmenší zdání, jak se odtud dostat. Mám se vysápat vzhůru? Zkouším to, ale nejde to. Jediná cesta vede zpátky do hlubokého sněhu. Od vrcholu jsem kousek, ale zmatkuji. Nevím jak dále. Nevím kudy. Nevím co dělat. Náhle to vzdávám a brodím se na strmý svah, který se pokouším sjed po řiti. V jeden moment se mi však zarazí nohy hluboko do sněhu a já si je setrvačností za jízdy mále přelámu.

Zařvu a zůstávám chvíli viset. Nakonec je však vysápu ze sněhu a jedu dále. Kamarádka už je na dohled a volá na mě: "Pozor!"

"Pozor na co?" říkám si, a náhle mi to dochází. Svah se na cestu, na které stojí, nenapojuje. Prostě končí tak dva tři metry nad ní a já se pěkně proletím vzduchem. K údivu nás obou se mi však nic nestane. Zvedám se tedy ze země a pokračujeme až na Boží muka jen pár set metrů pod vrcholem. Výhled je odsud parádní, ale také nám dochází, jak moc nemožné je v tuto roční dobu vyšplhat až na vrchol. Sklesle si zde tedy dáváme pauzu a nakonec se rozhodneme vrátit dolů. 

Vracíme se tak ke Grubighütte a odtud pokračujeme po jiné za sjezdovek na Grubigalm. Odtud se pak vracíme více méně stejnou cestou, ale kamarádka má jakousi nevysvětlitelnou potřebu podívat se na jezero kdesi mimo trasu, a tak k němu scházíme. Je vypuštěné, ale dá se odsud aspoň sejít zpátky na Lermoos. Nakonec však opouštíme i tuto stezku a volně se vracíme hlubokou trávou v lesním průseku pod lanovkou. Strmý sestup jak prase a taky slušný extrém, musím říci, nakonec však přeci jen staneme v údolí a ani jeden z nás nemá zlámané nohy. Jsme prostě dobří!

← Bärenkopf

Schmalzkopf →